Sto dnů vlády Bohuslava Sobotky

Oto Novotný podrobně analyzuje prvních sto dní vlády Bohuslava Sobotky a perspektivy vládnutí v naší zemi v dohledné době. Zamýšlí se nad budoucím vývojem po letošních volbách, stabilitou vlády a situací uvnitř sociální demokracie.

4911053

Oto Novotný

30.04.2014 09:38

Související

Pro ČSSD nedopadly předčasné volby 2013 podle očekávání, ale vytvořily situaci, kdy nešlo sestavit vládu bez ní a na jiném koaličním půdorysu než s ANO a KDU-ČSL. Tyto strany jsou spolu v zásadě odsouzeni vládnout, jiná smysluplná varianta vlády se v dohledné době nenabízí. Samozřejmě, že vládní koaliční sestava rozkročená od levého středu po pravý střed, de facto ve formátu velké koalice, nemůže být bez vnitřního pnutí. ANO bude chtít příští sněmovní volby vyhrát a prosadit hegemonní postavení strany nabírající voliče od středu doprava. ČSSD bude chtít udržet a posílit hegemonní postavení od středu nalevo.

Ač jsou tedy obě strany koaličními partnery, zůstávají největšími konkurenty. Zápas o postavení nejsilnější politické strany v zemi se tak bude odehrávat ve vládě, což je asi dobře, neboť každá z těchto stran bude muset prokázat, že nejlépe naplňuje pozitivní očekávání spojená s jejím programem. Jak se v tomto směru profilovala koaliční vláda Bohuslava Sobotky v prvních sto dnech svého vládnutí a jaké důležité faktory určují perspektivy této vlády a sociální demokracie, to je předmětem následující analytické úvahy.


Kdo na levici neztratil rozum, musí si být vědom, že bez Bohuslava Sobotky v čele vlády a strany se šance na dobré vládnutí, resp. na zlepšení pozice ČSSD a levice v zemi spíše snižují. Foto čssd.cz

Bilance prvních sto dnů vlády je vcelku úspěšná. Vláda přijala v souladu s koaliční smlouvou programové prohlášení, které podpořili sociální partneři (zaměstnavatelé a odbory) a zároveň se zavázala, že bude tripartitu využívat jako konzultanta při rozhodování o všech důležitých legislativních i nelegislativních krocích. Tímto bezprecedentně vstřícným přístupem k sociálním partnerům vláda posiluje svou legitimitu, vnitřní soudržnost a odolnost proti tlakům opozice, což jsou důležité předpoklady stabilního vládnutí. Řadu významných závazků z koaliční smlouvy a programového prohlášení vláda následně zakomponovala do legislativního plánu na tento rok a některé z nich již stačila splnit. Např. schválila každoroční povinnou valorizaci důchodů a jejich navyšování o 1/3 nárůstu průměrné mzdy.

Skončila doba, kdy vláda důchodcům valorizaci odpírala a nechala je propadat do chudoby. Výpadky ve zdravotnictví zrušením poplatků u praktických lékařů vláda rozhodla kompenzovat zvýšením plateb za státní pojištěnce. Skončila doba, kdy tzv. regulační poplatky ve skutečnosti nic neregulovaly, pokud tím cynicky nemyslíme omezování přístupu k základní zdravotní péči. Vláda vyladila vztahy s Evropskou unií, přijala fiskální pakt a zrušila tzv. Klausovu výjimku z Listiny práv EU. Skončila doba, kdy jsme se odmítali zapojit do hlavního proudu evropské integrace a mít na ní vliv a kdy naši občané byli z hlediska využívání sociálních práv občany EU druhé kategorie. Zároveň vláda přijala jasný závazek co nejúčelněji využít co nejvíce z dvaceti čtyř miliard eur, o které by jinak Česká republika přišla.

V legislativním plánu vlády na tento rok se počítá s přijetím dalších významných opatření. Před dokončením je fatálně důležitý zákon o státní službě. Je kolem něho velmi rušno, jeho výsledná podoba asi málokoho zcela uspokojí, nicméně všichni důležití aktéři, kteří se podílejí na jeho tvorbě, vědí, že je mnoho v sázce (především čerpání eurofondů) a cítí velkou zodpovědnost tento legislativní proces zdárně dokončit. Ještě letos vláda počítá s novelou zákona o investičních pobídkách na podporu hospodářského růstu a vytvoření nových pracovních míst. V brzké době vláda rozhodne o zvýšení minimální mzdy, připravuje koncepci o sociálním bydlení a zákony proti excesům exekutorů a proti lichvě. V daňové oblasti vláda zpracovává zákon o prokazování původu majetku, elektronické evidenci tržeb a je připravena snížit DPH u léků, knih, kojenecké výživy a dětských plen.

Vládu nerozhodily dramatické události na Ukrajině v důsledku ruského zabrání Krymu. Vláda země, která je členem NATO a EU, přirozeně, reflektovala stanoviska obou těchto partnerů. Zatímco ministr zahraničí tato stanoviska zásadově obhajoval, předseda vlády spíše brzdil tendence k radikálnějším postojům. ANO podporovalo vládní eurounijní kurz, ale (zjevně z populistických důvodů) se k tomuto citlivému tématu raději příliš nevyjadřovalo. Jediný, kdo se dostal zcela mimo hřiště, byl prezident republiky, když zprvu mudroval o umístění vojsk NATO na Ukrajině kvůli odstrašení Ruska jako potenciálního agresora. Jeho pozdější postoje jsou však již zcela v souladu s EU a vládou.

Na čem závisí stabilita vlády?
Stabilitu a soudržnost vlády bude ovlivňovat vývoj voličské podpory dvou hlavních politických konkurentů – ČSSD a ANO. Ve volebních preferencích ANO od předčasných voleb soustavně posiluje, ČSSD zůstává víceméně na svém. Pokud bude tento trend pokračovat, ANO může být v pokušení vyvolat předčasné volby a stávající vládu přeformátovat způsobem, že si Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš vymění pozice. Tomu by ale musel ve vládě předcházet zásadní programový konflikt, aby zájem ANO na předčasných volbách byl dostatečně srozumitelný a hnutí na tom netratilo. Otázkou je, o jaký konflikt by mělo jít.

ČSSD nemá důvod koaliční program, který obsahuje většinu jejích předvolebních slibů, neplnit a sociálnědemokratičtí ministři jsou premiérem v tomto ohledu důsledně monitorováni. Andrej Babiš si sice možná až nyní začíná se znepokojením uvědomovat, k čemu všemu se svým podpisem pod koaliční smlouvou zavázal, ale ani on nemůže začít bez skutečně vážného důvodu plnění koaliční smlouvy torpédovat. Dosavadní činnost vlády oceňují především voliči koaličních stran, důvěra ve vládu se výrazně zvýšila ve srovnání s obdobím vlády Petra Nečase. Ohrozit tento trend a riskovat ztrátu voličské podpory nebude chtít žádná z koaličních stran. Česká společnost je navíc hašteřením a nestabilitou předchozích vlád unavena, od nynější vlády očekává v tomto směru zásadní změnu a do dalších předčasných voleb se rozhodně nehrne.

Pravděpodobně největší zatěžkávající zkouškou soudržnosti a stability této vlády, pokud jde o program, je otázka eventuálního zvyšování některých daní, pokud se vládě nepodaří najít dostatečné příjmy na krytí vládního programu. V tomto směru nese kůži na trh především ministr financí, který je odpůrcem zvyšování daní, a který se zapřísahal, že tyto příjmy stoprocentně zajistí úsporami v provozních nákladech státu.

Na otázky, nakolik se mu to daří, musí Babiš odpovídat již v probíhající diskusi o státním rozpočtu na příští rok. Zatím toho příliš neukázal, ale může se vymlouvat, že na to měl jen několik měsíců. Premiér však vede Babišův slib v bedlivé patrnosti a rozhodně se nebude chtít nechat zahnat do kouta tím, že ministr financí svalí jeho neplnění na sociálnědemokratické ministry. Ti totiž v hledání úspor a vymetáním nejrůznějších kostlivců ve skříních po předchozích vládách rozhodně nezůstávají za ostatními resortními kolegy pozadu. (Viz zadané audity na ministerstvech zdravotnictví, školství a práce a sociálních věcí.)

I když kritickou fázi diskuse o eventuálním zvýšení daní lze ve vládě očekávat nejspíše až s přípravou rozpočtu na rok 2016, toto citlivé téma výrazně ovlivňuje již probíhající diskusi o rozpočtu na příští rok. Tuto rozpočtovou přetahovanou by neměla ČSSD prohrát, pokud bude dále na svých ministerstvech dohledávat možné provozní úspory a zároveň trvat na důsledném plnění všech volebních závazků promítnutých do koaliční smlouvy a legislativního plánu vlády. Pokud se vládě podaří úsporami a lepším výběrem daní ušetřit tolik, že daně nebude třeba zvyšovat, ANO slíže smetanu, ale ČSSD na tom nebude tratit. Naopak, pokud se to nepodaří a vláda začne zvažovat např. zvýšení firemních daní o jedno až dvě procenta, vítězem bude ČSSD. Babiš by hodně riskoval, kdyby implicitní dohodu koaličních partnerů zvýšit za této situace daně odmítal plnit a vládu tlačil do politiky kalouskovských tupých škrtů.

Očekávatelná napětí v koaliční vládě mají tedy svůj původ v míře ochoty jednotlivých koaličních stran realizovat dohodnutý vládní program. Tady má potenciálně navrch ČSSD. Andrej Babiš to dobře ví, a proto hraje vychytrale roli zodpovědného hospodáře a svědomitého strážce státní pokladny. Dělá drahoty, vybízí koaliční ministry k úsporám, ale nakonec na finance pro krytí vládních výdajů kývne (jako v případě zvýšení plateb za státní pojištěnce). Tento typ komunikace lze od Babiše očekávat i v budoucnosti, půjde však většinou o pouhé marketingové prostocviky. Větší bouře ve sklenici vody lze očekávat při výskytu problémových situací, jejichž řešení nepředvídá koaliční smlouva, jako např. při sporu o financování OKD. Babiš udělal na začátku zdárný mediální tah, když srazil Janem Mládkem původně nabídnutou finanční podporu dolu Paskov na polovinu a výlučně ji orientoval na sociální pomoc horníkům. Nicméně záhy byl nucen s Mládkem srovnat krok ohledně budoucí podpory OKD s přihlédnutím k vývoji cen uhlí.

Rizikové faktory
Premiér Sobotka, který má na co největší soudržnosti vlády eminentní zájem, může předcházet těmto potenciálním koaličním sporům (či je přinejmenším oslabovat) důsledným využíváním dohadovacího mechanismu, který je obsažen v koaliční smlouvě, tzn. slaďováním stanovisek na úrovni koaliční rady, na úrovni vedení koaličních poslaneckých klubů nebo i v odborném zázemí koaličních stran. Možné to je, jak se ukazuje v případě zákona o státní službě nebo při složitých diskusích o státním rozpočtu na příští rok. Významným podpůrným faktorem soudržnosti vlády a předcházení sporů mezi koaličními partnery může být rovněž dohadování na úrovni tripartity, ke kterému se vláda zavázala, a které již v několika případech zafungovalo (programové prohlášení vlády, fiskální pakt, národní plán reforem).

Největším potenciálním rizikem pro stabilitu vlády je narušení vnitřní soudržnosti dvou hlavních koaličních stran. V případě ANO existuje několik rizikových faktorů. ANO nebylo při svém vstupu do vlády jasně ideově vyprofilovaným politickým subjektem a bude-li chtít získávat větší podporu, bude muset nabírat voliče primárně nikoli v politickém středu, ale na pravici. Výraznějšímu posunu ANO doprava však zatím brání koaliční smlouva, ve které je nejvíce znát sociálnědemokratický rukopis, ale kterou si ANO sotva může dovolit torpédovat. Avšak Andrej Babiš – vlastník soukromé firmy Agrofert – předseda ANO a ministr financí, který tvrdí, že stát lze řídit jako firmu, svou pravicovou orientaci nezapře a časem jí bude chtít výrazněji vtisknout i svému hnutí. Zde může ovšem narazit u řady významných politiků ANO, kteří se orientují spíše středově, či dokonce doleva.

Druhým rizikovým faktorem soudržnosti ANO mohou být ti jeho politici, kteří vstoupili do politiky jako společensky respektované osobnosti s osobitými představami jak se v politice uplatnit a rozhodně nebudou chtít riskovat ztrátu respektu bezduchým přikyvováním pokynům svého šéfa. Jinými slovy, až už politikové ANO nebudou moci bez uzardění předstírat, že nejsou politiky, kteří na rozdíl od politiků makají, tak se u nich mohou projevit sklony k individuálním sólo reakcím s potenciálně destruktivními účinky. Ovšem tyto zmíněné rizikové faktory soudržnosti ANO, a potažmo vlády, lze očekávat spíše ve vzdálenější budoucnosti, pravděpodobně až v závěru jejího čtyřletého vládnutí a v souvislosti s dalšími řádnými volbami do poslanecké sněmovny.

Riziko pro vládu představují v dohledné době nejrůznější snahy oslabovat vnitřní soudržnost ČSSD. Jakkoli pokus o rebelii v ČSSD po předčasných volbách ztroskotal, rebelové nepropásli jedinou příležitost, aby o sobě dali vědět, že jsou na jiné platformě než Sobotkovo vedení strany. Viděli jsme to v případě vnitřních sporů ohledně krymské krize, kdy byli představitelé Sobotkova křídla (Zaorálek, Dienstbier) označováni za „jestřáby“, nebo v případě složitého vyjednávání o církevních restitucích, kdy byl postup ČSSD vykreslován bezmála jako zrada jejího volebního programu. Až na výjimky dané nedostatečnou informovaností, nešlo v těchto případech o reálné programové spory, ale o stále stejně křečovité a stále stejně kýčovité snahy tradičních rebelů maskovat vlastní mocenské ambice.

Zvýšenou snahu narušit soudržnost ČSSD s cílem vyvolat vládní krizi lze očekávat po evropských volbách a následně po komunálních a senátních volbách, pokud je ČSSD nevyhraje. ČSSD není v těchto volbách jasným favoritem. Tak rychle nemá tato strana šanci zvrátit dlouhodobé společensko-politické trendy, které se promítly do úspěchu ANO a dalších anti-politických/anti-stranických hráčů v nedávných předčasných volbách. Potřebuje na to rozhodně delší čas vyplněný dobrým a úspěšným vládnutím. ČSSD je dnes navíc z hlediska svého mocenského postavení pravděpodobně na samotném vrcholu.

ČSSD má premiéra, nejsilnější poslanecký klub, ovládá Senát, má dvanáct primátorů, naprostou většinu hejtmanů a přes tři stovky starostů větších obcí a měst. Na Hradě je sociálnědemokraticky orientovaný prezident (alespoň to o sobě říká), v čele Ústavního soudu bývalý sociálnědemokratický ministr a ve funkci veřejné ochránkyně práv nominantka za ČSSD. Výhra ČSSD v evropských volbách za situace, kdy její voliči k těmto volbám tradičně nechodí a kdy se u nás podpora EU od roku 2009 soustavně klesá, tak bude i při ohromné píli a popularitě profesora Jana Kellera v čele její kandidátky příjemným překvapením. Stejně tak výhra v komunálních volbách, pokud neignorujeme bezpočet personálních problémů strany na komunální úrovni, které nejspíše posilují volební šance tzv. nezávislých kandidátů. A pokud jde o Senát, ČSSD obhajuje v současnosti „neobhajitelné“ – dvacet jedna z dvaceti sedmi senátních obvodů.

Avšak ohrozit pozici Bohuslava Sobotky jako předsedy ČSSD a premiéra se i po eventuální nevýhře strany v evropských a komunálních volbách sotva podaří. V již tak ochromené vnitrostranické opozici není nikdo, kdo by představoval personálně a programově lepší alternativu. To, že se strana musí hodně změnit, aby se opět stala přesvědčivým lídrem na levici a vrátila se na pozici nejsilnější strany v zemi, ví nejlépe sám Bohuslav Sobotka, resp. rozhodně to ví lépe než jeho všichni vnitrostraničtí oponenti dohromady. Již od svého nástupu do čela strany v roce 2010 (jako první místopředseda) a od roku 2011 (jako předseda) usiluje o její jasnou programovou a ideovou čitelnost a s cílem dosáhnout její větší akceschopnost je připraven provést zásadní vnitřní reformy.

O prvních reformních opatřeních by měla strana rozhodnout již letos v červnu ve vnitrostranickém referendu, o ostatních na nejbližším stranickém sjezdu. Představitelé levicového či levicově-liberálního křídla strany, kteří tento proces podporují a dávají mu koncepční tvar, jsou dnes často integrováni do nejrůznějších pozic souvisejících s fungováním vlády a mají eminentní zájem na jejím úspěchu. Na podporu své vládní mise ČSSD navíc prosadila na nejrůznější společenské pozice významné levicové osobnosti a více než kdykoli v minulosti má na své straně odbory. Takže shrnuto, podtrženo: Kdo na levici neztratil rozum, musí si být vědom, že bez Bohuslava Sobotky v čele vlády a strany se šance na dobré vládnutí, resp. na zlepšení pozice ČSSD a levice v zemi spíše snižují.

Toto jsou výsledky prvních sto dnů nové vlády a perspektivy vládnutí v naší zemi v dohledné době. Tato velko-koaliční vláda v čele se sociálnědemokratickým premiérem vykazuje přes veškerá vnitřní pnutí dostatek vůle řešit závažné problémy České republiky, kterým předchozí pravicové vlády nevěnovaly potřebnou pozornost. Pokud tato vůle vládě vydrží, za několik málo let můžeme žít v lepší zemi než dnes.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Novotný, Čtvrtek, 1.Května 2014, 10:02:55

to je hezká a inteligentní předvolební propaganda, ale bohužel realita je - obávám se - mnohem smutnější.

Současné "antipolitické trendy" opravdu asi nejde zvrátit, lidé, kteří by mohli a měli být voličským jádrem levice, jsou jaksi apriorně na všechny kromě Babiše a Okamury nakrknutí a vůči ČSSD skeptičtí. Viz facebook strany...:)

Socdem uškodilo zejm. toto:
1. nedokázala se jasně vymezit vůči okamurovské demagogii ohledně referenda a zákonů proti exekutorům, tj. lidé nechápou, že strana tyto normy prosadit chce, ale nemůže akceptovat paskvily - naopak, v očích obyčejných občanů to vypadá tak, že socdem hodlá své sliby nesplnit...

2. církevní restituce, kde výsledný dojem je opět takový, že ČSSD kapitulovala a zradila (a v politice platí bohužel dojmy, nikoli fakta!)

3. ukrajinská krize - kdy snad každé veřejné vystoupení ministra Zaorálka ubralo straně několik tisíc hlasů... Socdem si zkrátka před svými voliči nemůže dovolit, aby její ministr zahraničí mluvil stejně jako Schwarzenberg! Samozřejmě, všiml jsem si, že Sobotka Zaorálkovu nekritickou prozápadní horlivost mírnil, ale všimli si toho i občané? Bohužel pochybuji...

Takže - je mi upřímně líto J. Kellera, že se dal na tuto předem prohranou vojnu. Budu jej volit s velkým smutkem.
Snad ale aspoň do očí řekne evropským socdem politkům, jaké jsou skety, když dávno již vyměnili socdem program a levicové hodnoty za teplá místečka. Na to se i celkem těším.

Největší problém socdem hnutí jako celku totiž neleží u nás, nýbrž v západní Evropě, kde jsou tamní "strany umírněné levice" již zcela prolezlé neoliberálním morem...

Martin Pleva - pedagog, Brno

No, vzhledem k tomu, že nikdo nediskutuje, Pátek, 2.Května 2014, 12:42:56

se zdá, že ČSSD už nikoho moc nezajímá. Taky symptomatické...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.