Bruselský skok na špek
Tomáš TožičkaVolby do Evropského parlamentu se blíží a občané EU budou moci volit své jediné zástupce v Bruselu. Síla rozhodování ale leží mimo parlament a je naprosto netransparentní.
Ve dnech 23. a 24. května 2014 se volící obyvatelé ČR vydají k urnám, aby zvolili svých dvacet jedna zástupců, kteří budou součástí 751 členů Evropského parlamentu. Nejen strany, ale i organizace, firmy a komory se snaží zviditelnit své zájmy, aby naši zástupci podporovali právě to, co se tomu či onomu hodí nejvíce.
Přečetl jsem si tiskovou zprávu Czech Business Representation o jejich diskusi s některými kandidáty a kandidátkami do EP, z níž bohužel vyplývá, že povědomí o fungování Evropské unie je téměř nulové. Nemluvím tu o základních idejích, které mohou být pro různé skupiny odlišné. Mluvím o základních formálních rolích a úkolech, které jednotlivým tělesům v EU přináleží.
„Brusel“ stále ještě funguje jako strašák a zároveň jako vhodný nepřítel pokaždé, když je potřeba na někoho nadávat. Ale hlavní město Belgie je v tom nevině. Až budete chtít příště nadávat na „byrokracii Evropské unie“, je třeba být konkrétnější. Můžete nadávat na Evropskou komisi, která jako jediná disponuje zákonodárnou iniciativou, a kde sedí zástupci vybraní národními vládami. Nebo na Evropský parlament, jediný lidově volený orgán EU. Nebo na Radu Evropské unie, která má stejnou pravomoc jako parlament a v níž jsou zastoupeny vlády jednotlivých států.
Pokud je někde problém, pak si buďte jistí, že je především v Radě Evropské unie, která je nejméně transparentním orgánem celé EU. Zatímco Komise i Parlament mají všechny materiály na internetu a lidé se k nim mohou vyjadřovat a dokonce třeba přímo v prostorách Parlamentu konat pro poslance veřejná slyšení, naše národní vlády v Radě něco takového nikdy nedopustily.
Kdopak ví, kdo zastupuje naši republiku v Radě? I když si to najdete (hledejte vedoucí stálého zastoupení v COREPER II), stejně zjistíte, že jste jméno toho člověka nejspíš nikdy neslyšeli. Přitom jsou to právě úředníci českého státu v Bruselu, kteří mají odpovědnost spolurozhodovat o tom, jaký návrh z komise projde k dalšímu jednání bez připomínek, nebo se bude v Radě projednávat.
Pokud někdy nějaký náš vládní politik nadával na nařízení z „Bruselu“, musíme se především ptát, proč toto nařízení nezastavil už v Radě, respektive proč nás občany na to neupozornil, abychom mohli ovlivnit své poslance v Parlamentu? Nejspíš proto, že ministři a jejich političtí tajemníci mají co dělat, aby pochopili, co se děje na jejich úřadě. Chápat procesy v EU je už nad jejich síly.