Výzvy nového státního tajemníka pro EU

S vládou Bohuslava Sobotky nastupuje i nový státní tajemníkem pro EU, Tomáš Prouza. V jaké situaci nastupuje? A jaké úkoly má před sebou? Před Tomášem Prouzou stojí výzvy téměř historického rozměru.

A1

Jana Maláčová

27.01.2014 08:24

Související

Evropská politika České republiky je deset let po našem vstupu do Unie v troskách. Nejsme schopni prosazovat náš zájem, máme pověst škodolibého mravokárce a většina občanů se domnívá, že Evropu nepotřebujeme.

Česká státní správa nezvládá nárůst evropské agendy, politická elita evropské záležitosti ignoruje či utvrzuje obyvatelstvo, že jsme obětí Bruselu nikoliv jedním z aktérů. Polsko i Slovensko nás mezitím předhání ve vytváření strategického evropského dialogu a tím posilování svého postavení.

A to vše v situaci, kdy se pět let po ratifikaci Lisabonské smlouvy připravuje další změna Smluv. Rozdíl mezi dneškem a vyjednáváním posledním spočívá v tom, že motorem evropské integrace již není geopolitické uspořádání Evropy 20. století. Je jím příslušnost k eurozóně, která je nucena řešit své problémy. ČR tedy dnes automaticky stojí mimo „hlavní proud“ integrace. 


Vědí Češi, proč jsou v EU?

Česká republika potřebuje fungující a inteligentní koordinaci evropské agendy spadající přímo pod premiéra. Šéfové vlád či hlavy států na summitech Evropské rady jsou totiž hlavními hybateli dalšího směřování. Před Tomášem Prouzou, nastupujícím státním tajemníkem pro EU, tak stojí výzvy téměř historického rozměru.

Stáhnout Klausovu výjimku
Nikoli nejviditelnějším, ale časově nejurgentnějším krokem, který by Sobotkova vláda měla v evropské agendě učinit, je stáhnutí tzv. Klausovy výjimky. Ta je pro sociální demokraty zásadního významu.

Tento protokol o uplatňování výjimky Listiny základních práv EU – jak zní její oficiální název – vznikl jako podmínka dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy. Přišel s ní tehdejší prezident Klaus na podzim roku 2009 a kladl si za cíl neutralizovat platnost Listiny pro české občany, především v oblasti sociálních práv.

Připomeňme si, že tato výjimka byla vyjednána přechodnou Fischerovou vládou bez jakékoliv demokratické legitimace Sněmovny či Senátu. Také Evropský parlament doporučil v květnu 2013 Evropské radě se touto záležitostí nezabývat. Je nejvyšší čas tento evropský pomník ohýbání ústavnosti ČR zbourat a žádost o ratifikaci Protokolu stáhnout. Zároveň se bude jednat o zásadní symbolickou tečku za érou exprezidenta Václava Klause.

Omezit škody z čerpání fondů EU
Všechny české vlády od roku 2006 razily heslo, že se nám EU musí vyplatit. Nebyly však výhod členství v EU schopny využívat a už vůbec nebyly schopny utratit peníze, které nám byly z evropského rozpočtu přiděleny. Doposud jsme vyčerpali asi polovinu z celkové sumy 800 miliard Kč určené pro léta 2007-2013.

V prosinci jsme vlivem tzv. pravidla n+3 a n+2 přišli o zhruba deset miliard korun. Výrazně vyšší ztráty však hrozí na konci let 2014 a 2015. Ministerstvo pro místní rozvoj za posledních sedm let prokázalo, že není schopno čerpání fondů EU úspěšně koordinovat. Proto by Úřad vlády měl zřídit dohledový orgán, který za pomoci autority premiéra nadcházející škody omezí na minimum.

Fiskální pakt
Nová vláda by také měla v blízké době rozhodnout, že přistoupí k tzv. Fiskálnímu paktu, tj. mezivládní dohodě, která usiluje o rozpočtovou „disciplínu“ členských států. Ač fiskální brzdy mají svá nepopiratelná ekonomická úskalí, v tomto případě se jedná o prohranou bitvu a dnes už nezbývá než zase omezit napáchané škody.

Odmítnutím Paktu na základě strategické hry Velké Británie Nečasova vláda znemožnila vést o Paktu věcnou diskuzi a následujícím vládám tak zkomplikovala rozhodnutí.

Zásadní informace však je, že nucená fiskální disciplína se stala i pro ČR realitou. V současné EU je totiž „politika škrtů“ zakotvena na třech úrovních – v rámci tzv. fiskální úmluvy na úrovni EU-25, pro eurozónu platí fiskální dohled prostřednictvím sekundární legislativy EU (two-pack a sick-pack) a v programovém období 2014-2020 také platí v rámci tzv. makroekonomické podmíněnosti kohezní politiky pro celou EU.

Nebudeme-li chtít přijít o finanční prostředky z kohezní politiky EU v objemu cca 500 mld. korun, budeme muset zpřísněná kritéria stejně dodržovat. Zároveň má být Fiskální pakt v příštích čtyřech letech zanesen do primárního práva EU. Proto by měla Sobotkova vláda k Paktu přistoupit a vyslat tak signál, že chápe politické souvislosti a výrazně se tak odlišit od vlád předchozích, které jí prakticky svázaly ruce pro jakýkoli jiný postup.

Neblokovat, argumentovat
Dalším důležitým krokem by měl být audit běžící legislativy EU, ke které měly Nečasova či Rusnokova vláda výhrady nebo se u nich podílely na blokační menšině bez racionální argumentace. Typickým příkladem v této oblasti je návrh směrnice stanovující jako cíl alespoň čtyřicetiprocentní zastoupení obou pohlaví v dozorčích radách podniků.

Směrnice pouze navrhuje uplatňování férových výběrových řízení. Jedná se o symbolickou legislativu, která byla oproti původním záměrům poměrně osekána a v ČR bude mít minimální dopad. Přitom však patříme k jejím nejnáruživějším odpůrcům. Opět hrozí, že promeškáme okamžik, kdy se ostatní členské státy dohodnou, dosavadní odpůrci si vyjednají za svůj souhlas cenné ústupky a my se budeme zase divit.

Náš přístup k některým pravidlům a vyjednáváním nemůže být tak nekompromisní jako v minulosti. A již vůbec nesmíme být neústupní na malicherných, ideologických bodech, které se nás prakticky netýkají. Ztrácíme tím důležité vyjednávací momenty, které nám budou chybět u jiných – opravdu zásadních – legislativ.

Reorganizace Sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády
Skvělou zprávou bezpochyby bylo, že premiér Sobotka ukončil dosavadní schizofrenii dvou státních tajemníků. Evropská agenda musí být doménou premiéra, který dokáže jako jediný vyvažovat mezi zájmy jednotlivých rezortů. Nejúspěšnější je tento model v Německu.

Při svém nástupu bude muset Tomáš Prouza začít s nešvary technického rázu. Dosud vládne praxe, kdy jednotlivé ministerské resorty dodávají své pozice na Výboru pro Evropskou unii s pravidelným zpožděním. Rovněž převládá mentalita, že pro kvalitu pozice ČR je směrodatná její délka a nikoliv obsah. To musí být napraveno.

Také Odbor o informování o evropských záležitostech spravující portál euroskop.cz a krajská eurocentra by konečně měly začít informovat nejen obyvatelstvo ale i odbornou veřejnost.

Je s podivem, že v ČR stále neexistuje základní argumentář natož povědomí, proč je dobré být členem EU a jaké něj plynou výhody popřípadě jaké důsledky by mělo pro ČR nečlenství v EU. Zarážející je také, že tento odbor také doposud nevyvracel tzv. euromýty, které cíleně manipulují veřejné mínění.

Prioritami by však mělo být rozšíření koordinace hospodářských politik EU a důraz na posílení mezi-institucionálních vztahů. Mezi největší dosavadní deficity patří (ne)komunikace bývalých premiérů a jejich úřadů s oběma komorami národního parlamentu. Ta doposud probíhala velmi formálně a zákonodárci byli v podstatě pouze zpětně informováni.

Výsledkem je nezájem, neporozumění či dokonce frustrace evropskou agendou. Přičemž vzorem v této záležitosti by nám mohly být skandinávské země, kde jsou tvořeny úzce profilované pracovní skupiny k jednotlivým legislativním návrhům EU napříč exekutivou i legislativou. Podobně musí být nastavena také komunikace úřadu vlády s europoslanci zvolenými za ČR.

Nejnáročnější však bude úsilí o změnu povědomí politické a úřednické elity, že evropská politika je domácí nikoliv zahraniční politikou. Dnes má již v podstatě každá politika svou evropskou dimenzi, která často svým dopadem přesahuje tu českou.

Prvním krokem tímto směrem by mohlo být sjednocení a propojení evropských a českých strategií či politik. Jako dobrý příklad může sloužit například Národní program reforem, který by mohl být povýšen na hospodářskou strategii ČR. Propojit a zpřehlednit by bylo také potřeba české a evropské dotační tituly.

Evropa pro lidi
Evropa potřebuje skutečnou sociální dimenzi, jinak ztratí i poslední zbytky důvěry obyvatelstva. Politika fiskální disciplíny a tedy škrtů je v EU však již pevně zakotvenou realitou. Její změna je během na dlouhou trať a bude vyžadovat mnoho politického kapitálu. Proto by se měli představitelé evropských levicových vlád soustředit na vznik protiváhy Fiskálního paktu.

Uplatňujeme-li závazné maximální hranice zadlužení státu, měly by být v rámci nového Sociálního paktu dohodnuty minimální limity pro investice do vzdělávání či některých sociálních služeb v poměru k HDP. Tak aby hon za rozpočtovými přebytky nevytvářel tlak na vyspělost společenských institucí.

V kontextu diskuze o sociální Evropě si však bude muset Sobotkova vláda ujasnit, zda dá přednost sociálně demokratické myšlence a uzná, že sociální a daňový dumping je škodlivý pro Evropu jako takovou, nebo bude pokračovat v praxi minulých let, kdy nižší daně a platy byly zneužívány jako konkurenční výhoda oproti jiným členským státům EU. Bude si tedy muset ujasnit, jestli Evropa nás má proti excesům globalizace chránit nebo je umocňovat.

Bohuslav Sobotka se stává dvanáctým lídrem státu reprezentující evropské sociální demokraty. Tím poprvé za poslední dekádu o jednoho převyšují své rivaly z Evropské lidové strany, kterých je jedenáct, přičemž v Německu vládne velká koalice. Ač většina v Radě je stále spíše pravicová, Česká republika se do velké míry stává jazýčkem na vahách v instituci, která udává tón budoucímu směřování Evropské unie.

Sociálně-demokratický premiér Sobotka má tedy možnost aktivně přispět k vytvoření sociálního rozměru Evropy. A měl by ji využít. Je to koneckonců agenda, kterou nebude moci kvůli koalici s ANO a KDU-ČSL příliš realizovat na domácím poli. Skvělou příležitostí pro komunikaci tohoto záměru jsou volby do Evropského parlamentu. Volba Jana Kellera za lídra kandidátky ČSSD již mnohé napovídá.

Podpora pro strategická a politická rozhodnutí
V neposlední řadě bude muset nový státní tajemník pro EU být se svými kolegyněmi a kolegy připraven přispívat k politickým rozhodnutím strategického charakteru, jako je stanovení termínu přijetí eura.

I v mnoha dalších oblastech se musí pokusit otevřít diskuzi a předestřít argumenty a fakta namísto emocí, které určovaly českou evropskou politiku posledních sedmi let. Musí rovněž předjímat budoucí výzvy a zajistit, aby určitá rozhodnutí nebyla učiněna z optiky jediného rezortu – především z účetnické perspektivy ministerstva financí.

Zcela zásadní však bude zahájení a provedení celospolečenské debaty o identifikaci našeho národního zájmu v EU a také vypracování konkrétní představy ČR o budoucím směřování evropské integrace. V České republice stále nevíme, kam chceme směřovat a jak toho dosáhnout. Místo toho vedeme staré debaty bez patřičné hloubky a reflexe současného dění.

Neschopnost pojmout Českou republiku jako nedílnou součást Evropy někdy vede k dojmu, že jsme si ještě neujasnili, zda do EU vlastně vůbec vstoupit. Naši sousedé jsou již mnohem dál. A náležitě z toho těží.

Text vyjadřuje osobní pohledy autorky a není stanoviskem Senátu PČR ani jiné instituce.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.