O snazší nehistorii

Představení drážďanské Staatsschauspiel Můj spis a já, které se uskutečnilo minulý týden, připomnělo, co je problém našeho vztahování se k minulosti. Stále máme pochybnou potřebu dělit lidi na vítěze a poražené, na hrdiny a padouchy, na nás a ony.

Je rozdíl mezi vnímáním období před rokem 1989 v České republice a v jiných zemích bývalého východního bloku? Odpověď asi nikoho nepřekvapí: ano, propastný. Ale jak to?

V neděli 5. října se konalo v rámci projektu Paralelní životy - 20. století očima tajné policie představení drážďanské Staatsschauspiel Můj spis a já (Meine Akte und ich) režiséra Clemense Bechtela. Tento projekt vznikl pro Mezinárodní festival Divadelná Nitra v roce 2013.

Inscenace má působivý formát: devět neherců - pamětníků vypráví své příběhy, a to na základě dochovaných spisů Stasi pojednávajících o nich samých. Bechtel tak vytvořil zajímavou fresku různých životních osudů ovlivněných tajnou službou a životních strategií 50. až 80. let ve východním Německu. Kombinací autenticity příběhů a jejich nehereckým zpracováním dochází k posílení naléhavosti a síly jejich výpovědí.

Zásadní poselství tohoto představení však leží jinde: Nejsou prezentováni hrdinové či antihrdinové. Není heroizováno „utrpení“ lidí. Není prezentován „nelidský“ režim. Neplive se síra na „represivní“ složky. Divákům jsou prezentovány běžné životy horníka, dramaturgyně, studentky teologie, učitele, vojáka, automechanika apod. A to nikoliv pouze jako oběti sledování Stasi. Nejsou totiž jen oběti a jen viníci.

Otevřeně mluví o podepsání spolupráce, o „informování“, o sledování, o strachu, o tom, jak jim Stasi ovlivnila soukromý život, a otevírají pohled do samotné existence napnuté mezi bolestivé subjekt-objektové protiklady. Jsou to ony čapkovské obyčejné životy.


Ani dvacet pět let po pádu režimu jsme nebyli schopni pochopit, že nejsou žádní my a oni, ale že jsme jenom my. Že je naše minulost naší integrální součástí. Že není potřeba ukazovat prstem na viníky, ale že je více než žádoucí ukázat sami na sebe. Foto Dobrin Stojčev, Mediafax

Bylo by takovéto představení myslitelné v českém kontextu? Odpovídám stejně rychle jako v prvním odstavci: stěží. Česká společnost má stále pochybnou potřebu dělit lidi na vítěze a poražené, na hrdiny a padouchy, na nás a ony. Tyto dichotomie se stávají hnacím motorem vědeckých sporů (např. otázka fungování Ústavu pro studium totalitních režimů či Collegia Bohemica), politického diskursu (kampaň TOP 09 o „fízlech“ – mimochodem, na oněch billboardech jsou dvě hrubky v interpunkci) i postojů obyvatel.

Zatímco v inscenaci Můj spis a já vedle sebe stojí lidé, kteří byli jak perzekvováni, tak vědomě ve větší či menší míře se Stasi spolupracovali (tj. v jedné osobě!), a vzniká tak pestrý dialog jich samých, v českém prostředí se vedou výhradně monology. Monology „utlačovaných“, „trpících“, monology zahořklých (aniž bych chtěl jakkoliv marginalizovat jejich utrpení!). Dokážeme si představit, že se na pódium postaví lidé, kteří podepsali spolupráci s StB, a vyprávějí své životní příběhy?

Ani dvacet pět let po pádu režimu jsme nebyli schopni pochopit, že nejsou žádní my a oni, ale že jsme jenom my. Že je naše minulost naší integrální součástí. Že není potřeba ukazovat prstem na viníky, ale že je více než žádoucí ukázat sami na sebe. Bez této životní reflexe a bez tohoto sebevnímání a jeho otevřené prezentace nedojde česká společnost ani katarze, ani povšechného vyrovnání se s minulostí, jakkoliv to může znít hyperbolicky a pateticky.

Naše úvahy mohou vést ještě dále: proč toto neumíme? Touto otázkou se dostáváme na tenký led tzv. češství. Je snazší heroizovat, osočovat, škrtat a dělat tlusté čáry než si připustit kontinuitu, introspekci, jáství. Je snazší být odosobněný než zaujímat stanoviska vyplývající z nás samých a z našich názorů, které procházejí jistým vývojem, a za tento vývoj se nestydět. Je snazší se na dějiny „nezaujatě“ dívat než připustit, že jsme jejich „zaujatou“ součástí.

Ideologická krize přelomu 80. a 90. let byla vystřídána krizí existenční. A právě ta se v České republice uhnízdila a zdánlivě se nenabízí žádné řešení než ukázat na viníky, ať už faktické nebo domnělé, a hnát je k „zodpovědnosti“. Existenční vyprázdněnost pak vede k radikalizaci postojů společnosti. Může reflexe minulosti a naší subjektivní historické kontinuity toto změnit? Odpovídám nejistě: snad.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Oto Novotný - politický analytik

Rozumím tomu, Úterý, 7.Října 2014, 09:58:4

co chce autor v dobré víře říci – máme společné dějiny, přestaňme se dělit na ty dobré a na ty špatné, a pokud jsme si něco udělali, musíme si odpustit, neb koneckonců nikdo není bez viny. Mám jen obavy, aby si autor nemyslel, že jsme vinni všichni stejně. A že si můžeme dovolit dělat jakési tlusté morální čáry za naší minulostí. V této zemi žili a stále žijí lidé (ostatně všude na světě), kteří ve svém životě stáli proti něčemu, co vnímali jako absolutní zlo (nacismus, stalinismus) a rozhodli se mu vzdorovat za cenu velkého (často nejvyššího) sebeobětování. Mnohým z nich se za to nedostalo dodnes ani elementárního důstojného ocenění. Myslím, že tito lidé jsou sotva schopni „nadhledu“, „že nejsou žádní my a oni, ale že jsme jenom my. Že je naše minulost naší integrální součástí. Že není potřeba ukazovat prstem na viníky, ale že je více než žádoucí ukázat sami na sebe.“ Proto tyto lidi na pódium nepozveme?

Václav Velčovský - analytik

Ano, Úterý, 7.Října 2014, 10:28:50

měl jsem strach, aby nedošlo k desinterpretaci mého komentáře. Nejedná se mi o relativizaci odboje (ať už kteréhokoliv) ani osobních obětí uvědomělých lidí, kterých si nesmírně vážím a jejichž statečnost mi byla a je vzorem. Chtěl jsem daleko spíše vyjádřit znepokojení nad interpretací našich dějin většinovou společností a na zajetí v dichotomických mýtech, kterého se někteří politici neštítí využít... individuální postoj je stále častěji v příkrém rozporu s kolektivním vědomím...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kdo je vinen společenským marasmem? Úterý, 7.Října 2014, 14:02:3

V daném smyslu není možno s autorem nesouhlasit.

Zcela konkrétně (když už je na ilustračním fotu zobrazen jeden český prominentní politik): ten se zrovna nedávno rozhořčoval nad přítomností "komunistického fízla" v parlamentu.

Bezpochyby, může to být jen málo snesitelný pocit, být ve vrcholném ústavním orgánu jako rovný s rovným přítomen s někým, kdo jako příslušník utlačovatelského aparátu totalitního režimu byl osobně účasten násilného potlačování lidové touhy po alespoň základní politické a občanské svobodě.

Na straně druhé ale: to je právě ten ideologický reflex, který měl autor zřejmě na mysli: dělící linie není mezi tím, kdo je či kdo není poctivý a spravedlivý; nýbrž jenom mezi tím, kdo si zadal či nezadal s m i n u l ý m režimem.

Anebo ještě jinak: jako by těch m o r á l n ě d e f o r m o v a n ý c h jedinců v tom českém parlamentu nesedělo mnohonásobně víc, nežli je tam těch "komunistických fízlů"! Kolik by se asi v tomto parlamentu náhle uprázdnilo lavic, kdyby se na všechny uplatnila stejně tak přísná mravní kritéria, jako na ty "komunistické fízly"?...

Ano, byl by skutečně daleko lepší parlament (a vůbec, celý svět) bez všech těch komunistických i jiných fízlů sloužících utlačovatelské moci; ale ještě daleko lepší by byl takový, který by byl zbaven mravně pokřivených charakterů všeho druhu.

A je opravdu velice nedobré (a velice alibistické), když se pozornost od těch druhých (kterých je ovšem daleko více) odvádí jenom směrem k těm prvně jmenovaným.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pěkný článek i postřeh Úterý, 7.Října 2014, 21:10:6

Že ve východním Německu je markantní rozdíl v přijetí minulosti než u nás. Přitom si prošlo také dvěma totalitami. Je pravdou, že za nacismus přijali Němci větší podíl viny, zjednodušila jim to více přímá odpovědnost za vznik a rozvoj nacismu než v Československu. Čím je ten rozdíl způsoben? Protože východní Němci mají západní Němce? Nebo spíše v tom, že moderní český národ se definoval v podstatné opozici proti němectví? Myslím si to druhé.

Sám toto téma nedostatku v dějinné reflexi u Čechů také pravidelně nadnáším. Možná že provokativněji (ale ne vždy) než autor. Velmi dobrý je postřeh na rozlišování mezi "my" a "oni". Ve výsledku jsem označen v diskusi DR jednou za Velkoněmce, po druhé za "habsburkofila", potom za nacionalistu a je mi vyčítáno zemské vlastenectví. Až na to, že tyto názorové pozice jsou zcela neslučitelné... Přiznávám, že např. pro mne je zemský patriotismus určitým únikem z hluboké krize češství. A netuším, jak z této krize ven. Jedna z možností je skutečná reflexe historické odpovědnosti. Neznamená to však moderní češství vlastně zničit zcela a začít znova někdy tam, kde jsme byli v polovině 19. století? Možná to není otázka pro mě osobně, ale spíše pro ty, kdo se k češství hlásit nepřestali.

Přikládám zajímavé a podnětné video: https://www.youtube.com/watch?v=v9Uqpo5Yd5s

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Otázky sebereflexe Středa, 8.Října 2014, 12:38:44

A to můj názor v dané věci tenduje přece jenom spíše tím směrem, že tato - uvolněnější či odvážnější - sebereflexe (bývalých) východních Němců má své kořeny právě v tom, že oni mají ty "své" Němce západní. Tedy takové Němce, s takovou politickou - i uměleckou - kulturou, kde sebezpytování (a i případné morální sebemrskačství) je už celá desetiletí, v podstatě od konce šedesátých let, víceméně samozřejmostí. Je otázka, do jaké míry by tato - veřejná - sebereflexe byla uskutečnitelná, kdyby východní Němci byli přenecháni sami sobě.

Ostatně, opravdu si zdaleka nejsem jistý do jaké míry může být jedno divadelní představení reprezentativní pro celou východoněmeckou společnost. V každém případě, sjednocené Německo zůstává i čtvrt století později stále ještě mentálně, ale i sociálně rozdělené na "Wessis" a "Ossis", kdy jedni na druhé hledí s nemalou nedůvěrou.

Co se té - pro mnohé bezpochyby krajně provokativní - otázky či podnětu týče, zda by česká sebereflexe (a otázka historické odpovědnosti) neměla počít "zničením moderního češství", a návratem do poloviny 19. století: je to bezpochyby jeden legitimní pohled.

Dokázat se odpoutat od - zdánlivé - samozřejmosti ryze nacionálního češství, a dokázat se vrátit do doby, kdy oba dominantní národní elementy - německý a český - tak či onak, v dobrém či méně dobrém, procházeli společně svými dějinami.

Na straně druhé by byl stejně tak legitimní ale i pohled naprosto opačný: nechat minulost být minulostí, všechny její křivdy už stejně napravit nedokážeme (jak hluboko se také vracet? - do dob národního obrození? - do dob husitských válek? - do dob knížete Václava?) - a namísto toho veškerého přehrabování se v minulosti pohledět raději do budoucnosti. Hledat to, co nás spojuje ve společné Evropě, ve které se stále více ztrácejí a mizí hranice státní, ale ještě více rozdíly národnosti, původu a barvy pleti. Za situace, kdy už - díkybohu! - čím dál tím méně platí jako dostatečný důvod k sociálnímu vyloučení jenom fakt, že někdo je dejme tomu Afričan, tím méně smysluplné by bylo umělé hledání vzájemných rozdílů či protikladů v pouhé příslušnosti nacionální.

Takže, dva protichůdné pohledy; jaký k nim zaujmout postoj? Asi bude na obou z nich nějaký díl pravdy. Budoucnost zbavená umělých rasových a nacionálních konfliktů je jistě tím, o co je zapotřebí usilovat; ale na straně druhé, vzývat jenom jednostranně tuto budoucnost, a pro její záři zcela ignorovat vlastní minulost a vlastní činy v ní - to by byla cesta k povrchnosti, k plochému liberalismu zbavenému jakéhokoli hlubšího mravního zázemí.

Takže, ještě jednou tu otázku: zbavit se moderního češství? - Spíše bych řekl: zbavit se svých kostlivců ve skříni. Ti nezmizí jenom tím, že se je pokusíme ignorovat; budou tam nadále, a čas od času nám neopomenou připomenout svou přítomnost. Ti zmizí jenom tehdy, když se jim dokážeme postavit - otevřeně a bez vytáček. Své hříchy dokážeme překonat jenom tehdy, když si je dokážeme naplno přiznat.

Což ovšem platí pro všechny strany.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.