Politika je vždy politická

Další díl z cyklu Expremiéři, který Česká televize vysílala tento týden, pojednává o Vladimíru Špidlovi. Jedná se o portrét politika, který se skutečně cítí být politikem a nebojí se politiku také hájit.

Vladimír Špidla je jediný bývalý premiér České republiky, který stále pracuje ve prospěch té samé politické strany, za kterou byl zvolen a stanul v čele vlády. V dokumentu Politický politik Martina Kohouta to někdejší předseda ČSSD vysvětluje tak, že sociální demokracie jako politický koncept je to, co má smysl.

A dodává: „A řekněte mi v tomhletom slzavém údolí, kde vidíte nějakou organizující sílu, která v sobě má jakýsi potenciál, aby to jakžtakž šlo? Tak se toho nevzdáte.“ Vladimír Špidla, který doposud působí v odborném zázemí sociální demokracie a zároveň také vede poradce premiéra Sobotky, to tak zkrátka má.

Martin Kohout využil Špidlovy vstřícnosti a celý dokument postavil na promluvách bývalého předsedy vlády, které doplnil dobovými televizními záběry, jež připomínají nejdůležitější okamžiky působení jeho kabinetu. Přes dotazy na konkrétní politické osobnosti, se kterými Vladimír Špidla spolupracoval, se hovor stáčí i na obecné úvahy o politice a politickém působení.

Martin Kohout občas položí nějakou otázku, ale sám zůstává v pozadí, aby zůstal dostatečný prostor Vladimíru Špidlovi, na němž by postava a způsob uvažování bývalého předsedy vlády mohly vyniknout. To se opravdu podaří.

Můžeme říci, že zmíněná metoda Kohoutovi pomohla k dobrému výsledku. Tím je portrét politika, který se skutečně cítí být politikem a nebojí se politiku také hájit. Problém Václava Havla je podle něho problém nepolitické politiky. Vladimír Špidla tvrdí, že politika vždycky bude politická. Nevadila mu morálka, ale moralizování o politice, a okolnost, že „politika jako určitý typ řemesla se v konceptu nepolitické politiky projevovala jako a priori špinavá, ačkoli není“.


Vladimír Špidla za sebou nepráskl dveřmi a zůstal věrný myšlence sociální demokracie. Foto repro Politický politik

Kohoutův dokument sice může působit jako jednostranný, protože obsahuje pouze Špidlův výklad období jeho vlády a toho, co jí předcházelo. Jediný hlas, který zde zazní jako jistá opozice k bývalému předsedovi sociální demokracie, je vstup dramatika a novináře Karla Steigerwalda. Ten ale nepřichází s jinou interpretací politického dění či přelomových okamžiků Špidlovy vlády, ale vymezuje se proti Špidlovi jako takovému – jako proti politikovi, který chápe sociální stát jako ráj, nikoli jako problém, kterým podle Steigerwalda je.

Steigerwaldova promluva se zde může jevit nadbytečně až nepatřičně, ale zároveň připomíná, že proti osobě, která přichází s určitým politickým programem, je možné se rovněž politicky vymezit, byť tak Steigerwald činí způsobem, který se vymyká obecně přijímanému konsensu.

Zmíněná jednostrannost v pohledu na historické události v dokumentu nakonec nevadí. Každý, kdo trochu sleduje česká média, má zarytou interpretaci toho, co koaliční vládě Vladimíra Špidly předcházelo, a proč tento politik ve výsledku „selhal“ a na post premiéra i předsedy strany rezignoval. S tím souvisí i samo pojetí bývalého premiéra jako introverta a autisty, který nezvládá složitou politickou komunikaci, a to především ve své vlastní politické straně.

Špidlův popis důležitých mezníků jeho vlády a toho, co vedlo k jejímu konci, nejenom, že působí jako nový hlas, který říká něco trochu jiného, než co se většinou traduje, zároveň nahlodává i tezi o autistovi – Vladimír Špidla měl jasnou vizi, kterou se snažil realizovat a to i například, co se týče personální politiky, když se na základě konkrétní zkušenosti ze Zemanovy vlády rozhodl, že v té své už nechce jako ministra zahraničí Jana Kavana.

V dokumentu samozřejmě nemůže chybět otázka na období opoziční smlouvy, zda Vladimír Špidla jako ministr Zemanovy vlády cítí v tomto ohledu nějaký morální dluh. Tehdejší ministr práce a sociálních věcí k tomu říká pouze to, že ve druhé fázi této vlády pochopil, že opoziční smlouva už vede ke zlu a přestává být optimální, protože systémově vyřazuje opozici. Z toho důvodu v ní sám nepokračoval, vedle toho ale poukazuje na to, že přestože opoziční smlouva nebyla úspěch, tak vláda ano, ostatně sociální demokracie znovu vyhrála volby a voliči ji opět nechali vládnout. 

Z období své vlády přisuzuje Vladimír Špidla největší význam vstupu do Evropské unie. O něm se podle něho bude psát v učebnicích. Špidla to považoval za hlavní cíl svého premiérování a vše k němu směřoval.

Nemalá pozornost je v dokumentu věnovaná prezidentská volbě v roce 2003, která podle Vladimíra Špidly společně s jeho snahou vyměnit vedení Konsolidační agentury a tahanic kolem toho vyústila v to, že vládní koalice působila těžce rozbitě, což podle Špidly byla hlavní příčina propadu vlády a sociální demokracie v evropských volbách v roce 2004.

Jak už bylo řečeno, Vladimír Špidla za sebou nepráskl dveřmi a zůstal věrný myšlence sociální demokracie. V době, kdy není zvykem se hrdě hlásit k politickým stranám a idejím, které za nimi stojí, se Martinu Kohoutovi podařilo zachytit někoho, kdo se tomu vymyká a kdo jasně a přesně formuluje, proč je právě sociálním demokratem: sociálně demokratické hnutí je vědomím toho, že demokracie musí mít také svoji sociální komponentu, protože když společnost sociálně rozvrátíme, tak nám nezbude nic jiného než sáhnout po síle.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.