Sociální demokracie není jen politickou stranou!

Karel Hrubý, člen ČSSD od roku 1946 a poslední exilový předseda, varuje před tendencí, kterou dnes prezentuje Jiří Zimola a jeho stoupenci.

Rezignace Jiřího Zimoly je jen přípravou pro rozhodující zápas zemanovského křídla o vední sociální demokracie. Před několika dny zde zveřejněná diagnóza Jakuba Patočky je naprosto výstižná.

Portrét Jiřího Zimoly je z jeho chování v několika minulých letech dnes už zřetelný. Jeho hlavní starostí je vzestup na politickém a tím i společenském žebříčku. Je mu celkem lhostejné, za koho kope, jen když ochozy tleskají a žebříček pod ním je delší než ty dva špricle nad jeho hlavou, které ještě musí zdolat.

Stát se předsedou „nějaké strany“ a udržet si přízeň Hradu. O to je sázka jeho politické angažovanosti. S hodnotami a principy si hlavu neláme.

Ale teď nejde jen o Zimolu. Jde o starou, osvědčenou stranu, která vybojovala během 140 let svého trvání pracujícím lidem nejen řadu sociálních úlev a práv, ale především také práva politická, včetně plného občanství, zabezpečeného ústavou a demokratickými institucemi.

Která na staré stavovsky tříděné společnosti vybojovala respekt k lidské osobnosti bez ohledu na rod, majetek, barvu pleti, rasu, jazyk, pohlaví, náboženské, politické nebo morální názory. A která byla po celou dobu svého zápasu pevnou oporou demokracie jako pluralitního parlamentárního systému.

A to i tehdy, když po více než třetinu své existence byla nucena tento boj vést jen v ilegalitě, v kriminálech nebo v exilu. Neboť svým pevným demokratickým zaměřením byla trnem v oku všem autoritativním systémům a diktaturám, které ji – za Rakouska, po Mnichově a znovu po únoru 1948 na celá desetiletí vylučovaly a pronásledovaly.

Tato strana je dnes v krizi. Lecos z její práce se moc nepovedlo. Její demokratická identita se rozplizla, místo aby se postavila do řad těch, kteří odporují autokratickým tendencím prezidenta a premiéra, stala se minoritním partnerem Babišovy vlády.

V řadách dnešní ČSSD operují stoupenci tohoto autoritativního směru, Hašek, Zimola a spol., tváří se jako moudřejší, socialističtější, ale především jako „schopnější“, ačkoli zůstávají takticky nečitelní, obsahově prázdní. Vědí jen, že je třeba straně nového vedení, a jsou ochotni to břemeno „vzít na sebe“, jsou ochotni „odstranit to dosavadní špatné“, ale nemají žádný konkrétní program pro nové řešení naléhavých problémů ve státě ani pro obnovu pevné identity sociální demokracie.

Demokratická identita ČSSD se rozplizla, místo aby se postavila do řad těch, kteří odporují autokratickým tendencím prezidenta a premiéra, stala se minoritním partnerem Babišovy vlády. Zimola ale může věci leda zhoršit. Foto Úřad vlády

Ovládají politický marketing, jak správně zdůraznil Jakub Patočka, témata si volí nikoli podle závažnosti, ale podle jejich politické výnosnosti. Nemají – alespoň ještě nikdy nepředložili – konzistentní názor, co je, respektive co má být sociální demokracie.

Když se o to pokusil Jiří Zimola ve svém Desateru z konce minulého roku, byl to jen konglomerát posbíraných hesel nejrůznější provenience, jen ne sociálně demokratické sebeporozumění. Chápe stranu jen jako organizaci k náboru voličstva, témata jejího zápasu si vybírá podle oportunity.

On a jeho prozemanovští přátelé jsou zaměnitelní jako všichni tzv. manažeři. Mohou „řídit“ stejně tak výrobu spodního prádla jako nového druhu počítačů. Sociální demokracii stejně jako kteroukoli jinou stranu, která jim poskytne příležitost. Prezentují se prostě jako „machři“.

Sociální demokracie však není jen jedna z politických stran. Sociální demokracie je velké humanistické hnutí usilující o zrovnoprávnění všech ve státě, v rodině, ve veřejném životě – a to v rámci demokratického státu založeného na ústavě, nezávislosti institucí práva, vědy a kultury, na pluralitě stran, mínění, zájmů a hodnot.

A především: na úctě k lidské osobnosti a na solidaritě s těmi, kteří se stali oběťmi nedokonalosti systému nebo zvůle mocnějších či násilí ať institučního, například vojenského nebo osobního.

Sociální demokracie si musí uvědomit podstatu své existence, svého historického poslání a jeho významu v dnešním světě. Principy a strategie strany jsou od jejího založení postaveny na hodnotách, které pro ni byly za všech okolností nevzdatelné. Demokracie, sociální a kulturní vzestup, občanská svoboda, a bojová solidarita se slabšími. (Dodejme: bez rozdílu rodu, jazyka, náboženství, a tak dále a tak podobně – pro sociální demokraty to má být samozřejmost.)

Ale především se musí vnitřně zorganizovat proti škůdcům ve svých řadách, nečekat pasivně, že se to samo vyřeší a zahájit včas zápas o čistotu strany, aby vyšla z jarního sjezdu opravdu jako sociální demokracie, a ne jako sběrna voličů a výtah k moci, vlivu nebo profitu šikovných „machrů“.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 9.Listopadu 2018, 10:59:23

Pane Horáku, přes veškerou úctu k Vašim bezpochyby ušlechtilým motivacím, v jednom bodě Vaše vývody trpí jednou zcela fatální chybou.

"Sociální demokracie je velké humanistické hnutí usilující o zrovnoprávnění všech" - tady by mnohem více odpovídalo realitě současné doby, kdybyste v této větě namísto času přítomného "je" použil čas minulý: b y l a.

Nedávno jsem napsal, že sociální demokracie už vyčerpala své ideje v minulosti, a nenašla žádné ideje nové.

Na těch sociálních výdobytcích minulosti se bezpochyby podílelo i hnutí komunistické - a přesto je toto dnes prakticky už zcela mrtvé. A sociální demokracie je na nejlepší cestě k tomu samému výsledku.

Sociální demokracie nenašla cestu k člověku moderní doby. Z té slávy velkých sociálních bojů minulosti není možno žít donekonečna. Ne že by i dnes nebyly velké skupiny populace které jsou tím či oním způsobem znevýhodněné; ale boj za jejich práva je už prostě příliš málo, nežli aby z toho bylo možno vykovat nosný a inspirativní program pro společnost současnosti a budoucnosti.

A nejenže současná sociální demokracie (a nejen ta česká) nemá nové ideje; ono vůbec není možno nahlédnout, na základě čeho by je mohla vytvořit. Stejně jako komunistická strana žila ze svého "třídního boje", a spolu s ustoupením toho třídního boje do pozadí i sama komunistická strana ztratila své pozice, stejně tak sociální demokracie je principiálně vázána jenom na ten stav, kdy celé v e l k é sociální skupiny jsou zcela evidentně zkracovány ve svých právech. Ale v moderním demokratickém státě, kdy všeobecná občanská rovnost je už samozřejmostí, a i ty sociální rozdíly jsou alespoň v základní míře utlumeny, spolu s tím se zužuje pole pro působení tradiční sociální demokracie. Fatálně se tu projevuje - a poukazuji na to znovu a znovu - principiálně pouze d e f e n z i v n í charakter klasické sociální demokracie. Tedy její obrana těch či oněch práv. Ale zcela tu chybí nějaká opravdu progresivní, kreativní idea; taková, která by měla potenciál oslovit principiálně autarkního, aktivního člověka jednadvacátého století. Který sice třeba stále ještě do značné míry sdílí ideje humanity a solidarity; ale pro svůj vlastní život a jeho smysl si žádá přece jenom něco více.

Takže ještě jednou: buďto se současná sociální demokracie dokáže "restartovat" v tom smyslu, že dokáže nalézt cestu k současnému člověku a k tempu moderního světa - anebo bude muset definitivně vyklidit své pozice na politickém poli a přenechat je těm, kdo to dokáží lépe, aktivněji a kreativněji.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 9.Listopadu 2018, 15:06:11

A co takhle vrátit se? Vrátit se nikoliv do minulosti, ale ke své podstatě?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 10.Listopadu 2018, 10:47:50

Co je ta podstata?

Podle pana Hrubého je to právě ten boj za všeobecnou rovnost, především sociální. A právě proti tomu namítám: j e n o m a pouze s bojem za rovnost už dnes není možno uspět; pro člověka moderní doby je to už příliš málo.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 10.Listopadu 2018, 11:54:48

Já vím, že to moc dobře nejde, aby se organizace vrátila ke své podstatě, když svět se mezitím hodně změnil.
Ale člověk jakožto jedinec se k podstatě vrátit může.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Sobota, 10.Listopadu 2018, 12:03:49

Inu, to trochu zjednodušujete, abyste se pak s Vámi předvedenou karikaturou snáze vyrovnal.

Jedná o boj o emancipaci, která vyžaduje morální a právní rovnost, rovnost šancí v přístupu k zdrojům individuální důstojné seberealizace a kvality života -- k práci, ke vzdělání, zdravotní péči a v neposlední řadě ke kulturním statkům v úzké slova smyslu (divadlo, galerie, knihy atd.). A ovšem stále více také boj o záležitosti, které dopadají v různé míře na lidi podle jejich sociálního postavení -- životní prostředí, kvalita a všeobecná dostupnost komunikací všeho druhu atd.

To vše vyžaduje zásahy do vlastnických vztahu a jejich užívání -- v současných sociálních demokraciích zásahy veskrze reformní.

Jsem člověk moderní doby a právě tak to platí o Karlovi Hrubém. Nejen proto, že nám vzhledem k historické kontingenci nic jiného nezbývá (žít mimo vlastní epochu nedokáže ani Roman Joch, ač se tak snaží), ale také proto, že přijímáme její normativní vědomí. Přesto mi ta podstata sociální demokracie plně dostačuje -- tudíž Váše generalizace evidentně neplatí -- a pokud dnes nadávám na tu svoloč, která ovládla Lidový Dům, tak právě proto, že se té podstatě zcela zpronevěřila.

Mimochodem, on jde bohužel vývoj ČSSD v posledních desetiletích popsat až příliš stručně:

Místo na politiku vsadial na marketing, a proto místo na solidární emancipaci vsadila strach a nenávist -- proto mluví tolik o sociálních jistotách (strach ubitých z dalšího zhoršení jejich situace) a tak málo školství a životním prostředí (tedy o rovnosti šancí).

Strach a nenávist náležeji k pozdnímu kapitalismu a nelze je ignorovat, ani v politických programech ne. Ale sociální demokracie, pokud není jen podle jména a vlastně jako značka kmotrovské bratrstva držitelů koryt, se liší od fašistických stran tím, že na strachu a nenávisti neparazituje, nežije z něj, ale hledá způsoby, jak minimalizovat zdroje, ze kterých obojí roste.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 11.Listopadu 2018, 11:56:59

Pane Profante, při své snaze obhájit sociální demokracii proti mým skeptickým charakteristikám jejího současného stavu jste fakticky pouze podpořil mé téze.

Samozřejmě, že já jsem v mém hodnocení celou záležitost poněkud zúžil víceméně jenom na ten bezprostředně sociální okruh; ale i když k tomu přidáte třeba ten "přístup ke vzdělání, zdravotní péči a kulturním statkům" - pak se stejně stále nejedná o nic jiného, nežli o princip rovnoprávnosti, respektive rovnosti.

O kterém jsem výslovně napsal, že samozřejmě jsou ještě skupiny populace které jsou v tom či onom ohledu znevýhodněny - ale že v současných vyspělých sociálních státech Západu je v každém případě rovnost občanská už naprostou samozřejmostí, a i ta rovnost (respektive zabezpečenost) sociální (a kulturní apod.) je alespoň na takové základní úrovni, že její naléhavost v obecném povědomí ustupuje do pozadí.

Vy píšete, že V á m takovýto program sociální demokracie stále ještě postačí.

To Vám bez dalšího věřím. Jenže zcela očividným faktem je, že je čím dál tím m é n ě členů společnosti, a tedy i potenciálních voličů, kteří by se nechali natrvalo uspokojit (respektive emocionálně strhnout) jenom a pouze tímto úsilím o rovnost.

Mezilidská rovnost je bezpochyby vysoká, základní hodnota; ale nedá se nic dělat, život jde dál, a hesla ze včerejška už nemusí být (táhnoucími a zapalujícími) hesly dneška. Komunistický režim svou existenci také neustále opíral o to, že (prý) zrušil vykořisťování a třídní panství. (A ve srovnání s kapitalismem ta třídní a sociální rovnost v něm byla dozajista nesrovnatelně vyšší.) Jenže - nakonec sám čas oponou trhnul, a celý ten režim zmizel v propadlišti dějin. Lidé prostě chtěli jiné věci, nežli pouhou třídní rovnost.

A tak i sociální demokracie dneška musí dávat veliký pozor, aby i ona se svými dozajista dobře míněnými programy a hesly nezmizela v tom samém propadlišti. Dějiny jsou mnohdy kruté; neptají se na dobré a ušlechtilé úmysly; nýbrž jenom na to, co je platné a aktuální právě tady a teď.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 11.Listopadu 2018, 12:00:34

Paní Hájková: i u toho jedince je to krajně složitá otázka, co je vlastně jeho "podstata". - Máme tím na mysli jeho i n d i v i d u á l n í osobnost, anebo jeho podstatu jako člověka vůbec (Marxův "Gattungsmensch", rodový člověk)?

A za druhé: i kdybychom věděl v čem ta "podstata člověka" spočívá - i tady je její dosažení respektive obnovení snad ta nejobtížnější záležitost vůbec. Naši psychologové by Vám o tom ze své praxe asi mohli mnoho vyprávět.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 11.Listopadu 2018, 12:29:16

Myslím, že trochu o tom vypovídá můj příspěvek z Neděle, 11.Listopadu 2018, 10:11:50 pod článkem http://denikreferendum.cz/clanek/28591-ratifikace-istanbulske-umluvy-nebude-snadna-ukazalo-snemovni-verejne-slyseni

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.