Čas na novou sociálně demokratickou stranu
Filip OutrataVnitřně rozpolcený, rozhádaný, nevěrohodný a do sebe uzavřený stranický svět, který se dnes skrývá pod značkou ČSSD, asi nemá příliš velkou šanci na přežití. Přišel tedy čas na založení nové levicové strany?
Komentovat dění v české straně sociálně demokratické není zrovna uspokojující činnost. Jednak je už trochu ubíjející vyjadřovat se k vzájemnému přetahování a škorpení jejího vedení podle stále stejného scénáře, byť s měnícím se personálním obsazením. Jednak, a to především, pro stále víc lidí postupně přestává být česká sociální demokracie něčím, co stojí za vážnou pozornost. Někým, od koho ještě něco očekávají.
Dvě drsné volební porážky rok po sobě zredukovaly poslanecký i senátorský klub, na polovinu snížily počet zastupitelů, vyhnaly sociální demokraty ze všech pražských zastupitelstev (s výjimkou dvou z těch malých) i z řady dalších měst. Přesto, a to je hodno podivu, se po letošní prohře nekonalo přiznání vlastní porážky, ale z úst předsedy Jana Hamáčka zazněl vskutku kuriózní výrok o tom, že se ČSSD odrazila ode dna.
Strana pohlcená sama sebou
Na sebereflexi ani hledání cesty ven z teď již latentní krize zřejmě nebude čas a síly, protože je spotřebují — jako obvykle — vnitřní potyčky. Jednání ústředního výkonného výboru, širšího vedení sociální demokracie, v sobotu 20. října bylo ve znamení kritiky „platformy“, rozuměj platformy Zachraňme ČSSD Jiřího Zimoly, Michala Haška a dalších. Každý, kdo dění v sociální demokracii sleduje, musí zažívat pocit déja vu. To všechno tu už bylo. Bude ještě někdy něco jiného?
Na 1. a 2. března 2019 je svolán sjezd. V tomto roce se konaly už dva, přesněji řečeno dvě poloviny jediného sjezdu, v únoru a dubnu. V roce 2017 se sjezd konal v březnu. Tři, či spíše reálně čtyři sjezdy během dvou let. Pozorovatel zvenčí musí nutně nabýt dojmu, že sociální demokracie je ta strana, která pořád sjezduje, ale není jí to k ničemu dobré. Strana pohlcená vlastní strukturou, funkcemi, sama sebou. Uzavřená sama v sobě.
Dobře je to vidět na stavu odborných stranických komisí, které sdružují mnohé lidi dobře znalé svého oboru — členy i nečleny ČSSD. Ať již byl v posledních letech v čele sociální demokracie kdokoli, ve vztahu ke komisím byl převažujícím jevem nezájem a nedostatek komunikace. Scházíme se v Lidovém domě, ale „Lidový dům“ ve smyslu stranického vedení o nás zájem nemá. Zřejmě proto, že stále řeší především sám sebe.
Tak zbytnělá a ztuhlá stranická struktura, jakou jsem zažil za svého dosavadního pobytu v ČSSD, se z logiky věci ani nemůže chovat jinak, než že se bude dál replikovat, snažit se přežít v pokud možno nezměněné podobě. Takže se dá s velkou pravděpodobností očekávat, že se nic zásadního nestane, bude se opakovat stále stejný scénář — kritika, která se ale z věcné roviny rychle mění ve vzájemné šarvátky. Vyřizování si starých účtů. Budou vystupovat další a další postavy ze stranické minulosti a říkat: Já jsem měl tehdy pravdu, ale neposlouchali mě.
O tom, že ČSSD ubývají členové, se také mluví a píše už dlouho a do omrzení. Někde ubývají postupně a po kapkách, jinde — tam, kde je nejvíc „prokmotrováno“ — jsou odchody hromadné. Odcházejí dlouhodobí i noví členové, mnohdy však mají společné to, že jim o něco šlo, chtěli něco změnit, něčeho dosáhnout. Zjistili ale, že toho moc udělat nemohou. Rozhodně platí, že čím méně členů, tím menší šance na změnu, oživení, začátek něčeho nového.
Iniciativy a platformy, jako je Lepší ČSSD je možná, ale vlastně i zimolovská Zachraňme ČSSD, vyrostly z tohoto pocitu nespokojenosti, z naštvanosti mnoha členů, že je vedení nebere vážně, nemají možnost nic ovlivnit a nikdo je neposlouchá. Některé požadavky stranických platforem, jakkoli jsou názorově různé, se překrývají. Například požadavek větší a hlubší, a také otevřenější diskuse v rámci ČSSD. Ten je naprosto na místě a nic na tom nemění, že s ním přichází Michal Hašek nebo Zdeněk Škromach.
Levicový ratlík v oligarchově vládě
Vládní účast po boku Babišova hnutí s podporou komunistů vtiskla ČSSD cejch strany, která chce být za každou cenu „u toho“. Tou cenou, jak se ukazuje, je ztráta důvěryhodnosti, nebo dokonce ztráta smyslu existence. Někteří členové vedení teď říkají, že sociální demokracie musí ve vládě zůstat, ale musí zlobit, být vnitřní opozicí. Nemusí být poslušným ratlíkem, jak řekl místopředseda Zimola. Levicový rebel ve vládě pravicového oligarchy... nezní to trochu schizofrenicky?
Kdyby sociální demokracie v tuto chvíli odešla z vlády, měla by to hodně těžké. Ztratila by vládní funkce, ztratila by mediálně viditelné tváře ministrů i další na ministerstva navázané pozice. Kromě toho by přišla i o možnost utvářet například sociální politiku, a to není zanedbatelné. Z čistě pragmatického hlediska se teď dá říci, že odchod by nic neřešil, lepší je zůstat ve vládě a snažit se být co nejkompetentnější, co nejsociálnější a zároveň co nejviditelnější.
Jenže setrváním ve vládě se ČSSD připravuje o možnost skutečně levicové, sociální kritiky vlády. Jak opakuje předseda stále sílící ODS Petr Fiala, hlavní levicovou silou je dnes ANO a pravicovou alternativou k němu je ODS. Angažmá sociální demokracie coby malého bratříčka v Babišově vládě toto vidění potvrzuje. Andrej Babiš vyniká schopností přivlastnit si to z programu těch druhých, co považuje za populární, včetně řady sociálních opatření tradičně vlastních programu ČSSD (klasický příklad — zvyšování důchodů).
Dá se očekávat, že on nakonec bude v očích většiny tím sociálním — levicovým, a ministryni a ministrům za ČSSD zůstane právě jen role zlobivého, uštěkaného ratlíka, který se jen snaží zviditelnit, ale každému je jasné, že štěká, ale nekouše. Z vlády neodejde, protože by to byl jeho konec, a nikomu by nechyběl. To je možná ještě horší vyhlídka než trudné časy v opozici bez vládních (a většiny ostatních) postů a výhod. Je ovšem pochopitelné, že vedení strany se to tak nejeví.
Ani Zeman, ani Poche
Pro mnoho sociálních demokratů tak bude stále obtížnější hledat odpověď na často vznášenou otázku: Proč tedy v takové straně zůstáváš? Znám sociální demokratky a demokraty, kteří jsou jimi už od roku 1989 (a někteří ještě déle). U těch je motivace jasná, nechtějí opustit stranu, se kterou spojili podstatnou část života. A nejen stranu, ale spíš ideu, soubor hodnot: solidaritu, sociální soudržnost, ohled na nejslabší, kritiku dravého kapitalismu ve všech oborech lidského života. Ty hodnoty budou mít svůj význam stále. Jenže — zastává je ještě strana, která se jimi od svého vzniku zašťiťuje?
Přiznám se, že ve svých osobních úvahách o této otázce jsem zatím nedospěl k jednoznačné odpovědi. Moc nevěřím tomu, že by se v českém prostředí uchytila vyhraněně liberální levicová strana. Nová a životaschopná strana na sociálnědemokratickém programovém základu podle mne bude muset být výrazně sociální, ale zároveň spíš středová, a také nekomunistická. Bude muset mít základnu nejen v Praze, ale i v regionech, jinak nikdy nepřekročí hranici několika málo procent.
Zatím nevidím pro vznik takového politického subjektu předpoklady, na rozdíl třeba od Jiřího Vojáčka. Ale čím dál víc se začínám přiklánět k názoru, že bude-li se ČSSD ubírat stále stejným směrem, tedy v podstatě beze změn, bude třeba to zkusit, i když se šance na úspěch nejeví příliš velké.
Pokud tedy nová strana sociálně demokratického typu, tak podle mě okolo lidí, jako je plzeňský hejtman Josef Bernard, senátor Petr Vícha, někteří úspěšní sociální demokraté v komunálních volbách. Bude se muset očistit od lokálních mafiánů, nenechat se nakazit lovci mrtvých stranických duší a místními šíbry. Bude muset mít blízko k odborům, inspirovat se ale také energií občanských iniciativ a hnutí typu Praha sobě.
Bude třeba jednoznačného vymezení se vůči prezidentu Zemanovi. Tak jednoznačného, že je nebude nutné pro jistotu stále opakovat a bude možné se věnovat jiným věcem než řešení „zemanovců“ a jejich vlivu. Ti by ostatně v takovém případě zůstali jako druhá z pozůstalých poloviček, a buď by vplynuli do jiné, jim blízké strany (SPD?), nebo by si založili vlastní. Ale zároveň to nesmí znamenat, že je třeba hájit cokoli a kohokoli, kdo je proti Zemanovi. Ve zkratce řečeno: ani Zeman, ani Poche.
Značka ČSSD a s ní spojené hodnoty zůstanou, věřím, i v budoucnu něčím víc než jen studijním materiálem pro historiky. Ale na druhé straně, vnitřně rozpolcený, rozhádaný, nevěrohodný a do sebe uzavřený stranický svět, který se pod touto značkou dnes skrývá, asi nemá příliš velkou šanci na přežití. Co tedy dál? Otázka, na kterou zatím nemám hotovou odpověď, ale je potřeba si ji klást, a to bez otálení.
Kolem Idealistů možná nějaké perspektivní hnutí vzniká...
Taky tu máme „Skutečnou levici‟, která vydala pěkné prohlášení, ale od té doby mlčí; protože její přední aktivisté tají svou totožnost, a sami skryti, sbírají osobní údaje sympatizantů, není ani úplně jisté, dokud se SL nějak výrazněji veřejně neprojeví, zda nejde ve skutečnosti o zátah BIS na levicové extremisty.
Osobně jsem se připojil k DiEM25, protože jde o hnutí evropské, nejen lokální. Doporučuji nahlédnout na diem25.org. Máme nicméně v Česku celkem asi 200 členů více či méně aktivních prostřednictvím Internetu; řada z nich jsou Piráti, což ukazuje, že kvůli členství v DiEM25 není nutné opouštět ČSSD — ale taky že v případě nutnosti ČSSD možná DiEM25 neposkytne plnohodnotnou náhradu. V několika evropských zemích už tamní skupiny DiEM25 založili politické strany, které se chystají kandidovat v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu, a to pro Piráty znamená nutnost řešit vztah své strany k volebnímu křídlu DiEM25, zda jsou partneři, nebo soupeři, a zda případně jde vůbec skutečně dohromady program Pirátů s programem DiEM25 a zda je opravdu možné být členem obou uskupení. V Česku máme prozatím jen jednu opravdu aktivní skupinu v Českých Budějovicích a pár se nás chází v Praze, myslím že na nejbližší schůzce se lze s námi setkat v pondělí 29. října po šesté večerní ve Standard Café. Blíží se celostátní setkání, na kterém se budeme rozhodovat, zda bude lepší založit si české volební křídlo, anebo hledat spolupráci s nějakou stranou, a co vlastně jsme schopni dělat a zda máme co případným partnerům nabídnout.
Domnívám se, že jedním z možných partnerů jak pro DiEM25 tak pro sociální demokraty z ČSSD bude Strana demokratického socialismu. Nevím, jak ta je na tom s počtem členů a s organizacemi v různých koutech republiky, a vlastně ani neznám podrobně její program a nevím, nakolik má zájem s někým spolupracovat, na čem by spolupracovat chtěla a jaké partnery případně hledá. Doposud těsně spolupracovala s KSČM, ovšem současný pád KSČM do těžkého národovectví vnáší do jejich spolupráce závažné trhliny, SDS byla vždy internacionalistická a proevropská.
Pro sociální demokraty, zvlášť z řad ČSSD, bude zřejmě evropskou internacionálou první volby nikoliv DiEM25, ale PES. Uskupení jako „Lepší ČSSD je možná‟ nebo Idealisté by měli tedy jednat s evropskými partnery, zejména v rámci PES, jak o spolupráci v případech, kdy špičky ČSSD vystupují proti evropské plitice PES, tak o možnostech členství případné nové strany, kterou by založili, v PES — ať už vedle ČSSD, nebo když v ČSSD dojde k nejhoršímu, místo ní.
Zároveň asi není vhodné vzdávat příliš rychle boj o Lidový dům. Sice jsem tu už před parlamentními volbami doporučoval, ať se Idealisté rychle zaregistrují jako strana, ale byl to spíše jen vtip založený na tom, že Robejškova parta klaunů si říkala Realisté a že Idealisté se pyšní heslem „Nakonec zvítězí idealisté‟. Nešlo o nijak propracovanou politickou analýzu a obávám se, že ve skutečnosti by Idealisté v těch volbách přece jen nezvítězili.
V komunálních volbách jsem se rozhořčoval nad tím, že v Pelhřimově, kde volím, nekandidoval žádný Idealista ani člen „Lepší ČSSD je možná‟. To ukazuje, že zřejmě oba spolky mají ještě rezervy v budování celostátní sítě a v navazování kontaktů mezi členy ČSSD. Zvláště v článku Michala Škerleho
http://denikreferendum.cz/clanek/28381-brnenska-cssd-je-nadobro-ztracena
vidím důkaz, že takové kontakty jsou potřeba a mohl by o ně být zájem — dokud všichni sociální demokraté, kteří se ve svých základních organizacích ČSSD cítí izolovaní a osamocení, ze strany neutečou.
Možná ode mě není hezké ponoukat sociální demokraty k budování strany ve straně, ale když padouši už něco takového mají a ovládli stranický aparát, zbývá pro ty, kteří jim nechtějí stranu s celou její tradicí vrazit do chřtánu, jen málo jiných možností. Domnívám se, že přinejmenším pro komunální volby se nabízí použít v mnohem širší měřítku taktiku úspěšně odzkoušenou Pavlem Šandou — který o tom, jak na to a jak moc se to kde hodí, bude samozřejmě vědět mohem víc než já. Všude, kde stranický aparát úspěšně paralyzuje ČSSD — což je, obávám se, téměř všude — by měli sociální demokraté tento aparát obcházet a sestavovat kandidátky mimo stranu, nehlépe ve spolupráci s místními občanskými organizacemi, případně i jinými stranami, jako jsou Zelení. Takovou kandidátku pak buď ČSSD na základě jejího programu podpoří jako v Neratovicích, anebo ne — a tím hůře pro ČSSD. Pokud by se sociálním demokratům v ČSSD podařilo dosahovat takto mimo stranické struktury výraznějších úspěchů v komunální politice ve větší části státu, a pokud by tyto úspěchy nestačily k tomu, aby úspěšní komunální straničtí předáci nahradili ve stranických funkcích dosavadní zdiskreditované bafuňáře, dalo by se snad uvažovat i o stranickém převratu, kdy by na sjezd přijeli komunální předáci vedle delegátů a s podporou aktivních členů delegáty ze sjezdu zdvořile vyprovodili (samozřejmě ve vší slušnosti a bez násilí).
Čas odejít a založit novou stranu by pravděpodobně nastal, až kdyby takovéto pokusy o ovládnutí ČSSD ztroskotaly, případně kdyby si straničtí bafuňáři přečetli tuto mou úvahu jako varování a začali preventivně všechny sociální demokraty z ČSSD hromadně vylučovat.
Bylo by dobré, kdybyste se také přidal do skupiny ML a diskutoval tam. Jediná šance je v propojování všech levicových a liberálních směrů, a proto by bylo velmi dobré, kdyby na schůzi DiEM byli pozváni zástupci alespoň Idealistů...
V pondělí 29. října se v Praze možná sejdeme místo v Café Standard v kavárně Louvre na Národní třídě. Za změnu můžu já, protože mám v plánu jít na vítání českého vydání knihy Angely Saini „Od přírody podřadné‟, které se koná od 17:00 v galerii kavárny Louvre. Změnu kavárny jsem ovšem pouze navrhl, ale místo v kavárně nerezervoval, a jakožto asociál si říkám, místo abych se vyptával a ujišťoval, kde přesně se v 18:00 sejdeme, že pokud do šesti neuvidím v Louvru nikoho známého ani rezervaci na povědomé jméno, prostě přeběhnu do nedalekého Standardu.
Kdo bude chtít naši schůzku navštívit, nemá-li jiný kontakt, najde nás nejspíše nejsnáz podle mne. Sice obvykle nenosím kostým kupce Sáma jako na své profilovce — jedné z mála fotek, na kterých vypadám dobře — a od onoho happeningu proti zostřování českého cizineckého práva jsem poněkud zchátral a zešedivěl, ale většinou mě lidé podle vousů poznávají celkem spolehlivě.
Na Facebooku
https://www.facebook.com/Diem25Praha/
sdílíme, jak tak koukám, jen nadcházející celostátní setkání, které bude vyhrazeno členům — asi by mohlo být otevřené veřejnosti, nebo aspoň novinářům, ale nejsem si jist, jestli někoho napadlo, že by na nás novináři a veřejnost mohli být zvědaví, možná by mohl být problém, aby se k nám vešli. Na schůzkách v kavárně, které jsem tu právě tak lehkovážně dekonspiroval, pochopitelně také není prostor pro zástupy novinářů a davy zvědavců, ale spoléhám na to, že jestli na nás bude vůbec někdo zvědavý, přijdou tak jeden dva lidé.
Není to spíš tak, že by si DIEM25 měla ujasnit vztah k Pirátům? O tom pan Macháček nepíše. Piráti mají dva poslance hlásící se k diem, Varufakis jejich zvolení přivítal.