Privatizace byla zločin. Tento pohled je známý a nikam nás neposune

Martin Kohout

Snaha zabránit promlčení zločinů privatizace je chvályhodná, v diskusi o napáchaných škodách je však třeba postoupit ještě dál: zpochybnit diskurs fanatického uctívání a vštěpování pravicové ideologie, který nám byl v tomto období vnucen.

Sněmovna nedávno vyzvala vládu, aby navrhla legislativní změny, které by znemožnily promlčení trestných činů spáchaných v rámci privatizace. Své usnesení Sněmovna odůvodnila těmito slovy:

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky konstatuje, že v letech 1992 až 2005 došlo při privatizaci majetku státu k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily.“

Pohled na privatizaci jako na zločin

Snaha zabránit promlčení zločinů privatizace je jistě věc chvályhodná, v diskusi o škodách privatizace je však třeba postoupit o krok dál.

Privatizace viděná prizmatem korupce a zločinů tady byla například ve sloganech Miloše Zemana o „spálené zemi“ a o potřebě „akce čisté ruce“, se kterými v roce 1998 ČSSD vyhrála volby. Kriminalizace procesu privatizace je to, co Andrej Babiš říká ve svých populistických prohlášeních a co mu také významnou měrou zajišťuje největší volební zisk v naší zemi.

O excesech, chybách a zločinech mluvili i spolutvůrci privatizace Tomáš Ježek a nepřímo i Jan Stráský. I proto má o čistotě privatizačního procesu pochybnosti jistě i leckterý pravicově orientovaný volič. Popřít, že v privatizaci došlo ke zločinům a excesům s miliardovými škodami, může dnes v podstatě jen člověk odmítající přijmout realitu.

O pochybeních a zločinech totiž věděla politická reprezentace té doby, která privatizaci prováděla. Volební manažer Petr Havlík ODS sestavil v roce 1993 pro Václava Klause zprávu, v níž detailně vylíčil napojení ODS na pochybné zdroje příjmů a podivné osoby. Klaus mu tehdy na zprávu řekl: „Ale s tím se nedá nic dělat.“ Klaus nic neudělal, Havlík odešel a ODS jela dále.

O nebezpečném propojení byznysu a politiky museli vědět tehdejší novináři, kteří se kolem politiky pohybovali. Novináři si museli všimnout například toho, že se prodávají lístky na večeře s představiteli ODS, přičemž největší cenu mělo místo, které bylo nejblíže Klausovi. ODS sponzorovaly zcela otevřeně banky, které byly na politice vlády přímo závislé. Nic z toho nebylo tématem, vše se jevilo normální a v pořádku.

O tom, co se děje v podnicích, museli vědět také lidé, kteří v privatizovaných podnicích pracovali, ti, kteří tam nepracovali, to museli vědět od svých příbuzných, dětí, známých. Museli to vědět všichni, ale všichni se chovali tak, jako by nic neviděli a nevěděli.

Ideové poučky byly tím, co lidem umožňovalo některé věci nevidět, nebrat vážně, relativizovat, přitom to byly paradoxně především ony, které selhávaly a prokázaly svoji nefunkčnost v tomto procesu. Silná ideologie, která umožnila toto provést, dodnes leží hluboko v uvažování naší společnosti, stala se její téměř nevědomou předrozumovou vrstvou.

Drtivá většina mladých lidí, kteří teprve vstupují do veřejného a politického života, přichází s intuitivním pravicovým pohledem na svět. V celé společnosti například vládne hluboké přesvědčení, že všichni mají stejnou startovní čáru, a proto si svůj osud zaslouží, a pokud je přece jen trochu nerovná, není to rozhodující, dostatečná snaha překážky přemůže.

Toto chápání společenské nerovnosti opírané o zásluhovost však není něčím, co bylo pro tuto společnost typické. Je to smýšlení, které se objevilo teprve v měsících a letech po Listopadu. Proto například Václav Havel v prosincovém rozhovoru roku 1989 v rádiu říkal, že je pro sociálnější stát, než tu byl. A proto se v té době nesmělo používat slovo kapitalismus, což vydrželo donedávna.

Obyvatelstvo se mělo teprve ve svém smýšlení v dalších měsících a letech přeformovat. Tedy paradoxně v letech, kdy nic takového v realitě poučkám o rovnosti šancí neodpovídalo. Proč to společnost přijala?

Privatizace jako ideologický nástroj

Privatizace, a obzvláště ta kuponová, byla vlajkovou lodí transformace, byla změnou, na kterou si člověk mohl sáhnout. Privatizace byla ztělesněním obecných a neurčitých listopadových idejí o lepší společnosti. Teprve skrze privatizaci měla být dokončena revoluce. Na rychlý průběh privatizace proto apeloval i Václav Havel. Jako první přišla tzv. malá privatizace, která veřejnost uklidnila a ujistila, že se skutečně něco děje a mění.

Na kuponové knížky se stály fronty a lidé je nabízeli za automobily. Repro DR

Privatizace nabízela účast na nastávajících změnách a stala se předmětem našich tužeb a nadějí. Na kuponové knížky se stály dlouhé nekonečné fronty. V inzerátech novin nabízeli lidé své kuponové knížky za automobily a Václav Klaus dobře věděl, že první kolo kuponové privatizace musí přijít ještě před volbami v červnu 1992, aby volební zisk ODS byl co největší.

V tuto chvíli společnost přejala novou ideologii. Nabízí-li se mi bohatství, ať už skutečné, nebo domnělé, udělá můj rozum vše, aby zdůvodnil, proč je to spravedlivé a proč si to zasloužím. Proto ve společnosti zavládlo přesvědčení, že morální nárok na převedení státního majetku do soukromého vlastnictví je dán obecně tím, že „nejlepší vlastník je soukromý vlastník“ a metoda rozdávání majetku je přípustná, protože je ve svém jádru demokratická, každý má šanci podat svůj privatizační projekt, každý má nárok na kuponovou knížku.

Získané majetky nebyly legitimizovány penězi, které by za ně nový majitel vydal, ale společenskou dohodou o rovné šanci všech tento majetek získat. Rovná šance všech se stala předmětem kolektivní víry, spolu s vyplývajícími ideovými poučkami, že vzniklá majetková nerovnost je výsledkem boje schopných s neschopnými, líných s pracovitými, odvážných s bojácnými atd. Nerovný byl svět kádrových materiálů, třídního původu, byrokratického rozhodování, nikoli svět trhu, řízený spravedlivými silami slepých přírodních zákonů.

Každý má nárok podat svůj privatizační projekt. Kolektivní víra o rovných šancích se stala pevnou součástí převažující ideologie. Repro DR

Spor o privatizaci musí být ideologický

Po letech vidíme, že o rovnosti šancí v období transformace rozhodně nelze mluvit. Ve společnosti nicméně přetrvává víra v zásluhovost nerovností, které tento nespravedlivý privatizační proces propagoval. Privatizace tedy byla zpochybněna mnohokrát na základě zločinů, které ji provázely, ale už méně je zpochybňována na základě principů, na kterých byla postavena, tedy principů, kterými byla legitimizována a jež zároveň svým průběhem popírala. Privatizaci zcela chyběl praktický přístup, byla produktem makroekonomického myšlení vyčteného ze západní literatury neoliberálního proudu a v tom smyslu ji musíme soudit.

Do většinové společnosti musí přejít diskuse o privatizaci jako spor ideologického rázu. Měl by se překonat diskurs pouhé kriminalizace tohoto procesu. Mělo by se znovu definovat to, čím je toto období vinno možná více než ztracenými miliardami, tedy fanatickým uctíváním a vštěpováním ideologie, která české myšlení o jakémkoli problému paralyzuje, protože „nemá alternativ“.

Tato pravicová ideologie v podstatě pro své nositele není vidět, myslí si, že jde o něco přirozeného, o přirozené uvažování o všech problémech společnosti a světa. Případ privatizace může ukázat na genezi tohoto „přirozeného“ myšlení v české společnosti a odhalit toto myšlení jako ideologii.

    Diskuse
    June 22, 2019 v 11.53
    jde to i bez ideologizace
    Praktický posun je už v tom že se to přiznává nahlas, dokonce usnesením sněmovny. Vzteklá reakce u institutu Václava Klause to potvrzuje.
    JP
    June 22, 2019 v 12.52
    Sám jsem už před lety vyslovil názor, že ne-li přímo cílem, pak v každém případě reálným efektem privatizace bylo zkorumpování společnosti.

    Výsledkem tohoto dramatického procesu, který převrátil všechny majetkové poměry, byla svým způsobem "negativní metanoia" - hluboký přerod a přeměna obecné morálky, od principu společně sdíleného hospodaření k principu individuální, kapitalistické dravosti. Nutno uznat, že v daném smyslu se z hlediska pravice jednalo o vyloženě geniální počin, korunovaný víceméně naprostým úspěchem.

    A nemýlím-li se, byl to Petr Pithart (nebo Václav Žák?...), který zrovna nedávno prohlásil, že pravým účelem privatizace bylo právě toto. Tedy ani ne tak samotná redistribuce majetku, jako hlavně vyprodukování té soukromovlastnické, kapitalistické mentality.
    JP
    June 22, 2019 v 12.58
    Ovšem, s tím "zločinem privatizace" je nutno zacházet dosti opatrně.

    Ne že by v souvislosti s ní nebylo provedeno obrovské množství krádeží a jiných špinavostí; ale je velice problematické tvrzení, že tím byla společnost okradena o miliardy.

    Nedá se nic dělat, ale tento paradox kapitalismu je skutečně platný: i když si kapitalista přisvojuje (tedy: "krade") především pro sebe, přesto i tak je konečný výsledek jeho aktivit i pro obecnou ekonomiku prospěšný.

    Ano, ti dravci privatizace si pro sebe samé urvali daleko více, nežli by jim po právu příslušelo; ale to ještě neznamená, že by to byly zcela ztracené peníze, oni s nimi - většinou! - nezmizeli někde na Bahamách, ale reinvestovali je do domácí ekonomiky.

    Dalo by se říci: privatizace byl zločin z morálního hlediska; ale z hlediska čistě ekonomického to - nedá se nic dělat - nebyl nijak neúspěšný projekt.
    JP
    June 22, 2019 v 13.00
    Ostatně si Vás tu, pane Dolejši, dovoluji přivítat po poněkud delší absenci. Už jsem si skoro začínal myslet, že jste na nás z nějakých důvodů zanevřel. ;-)

    Váš věcný a střízlivý úsudek zde přece jenom leckdy chyběl, a to nejen v záležitostech ryze ekonomických.
    PT
    June 22, 2019 v 16.43
    1) V souvislostí s transformací východního bloku určitě stojí za to přitomenout, že to byly právě a pouze tyto vlády, které doslova bezhlavě a bezezbytku aplikovaly všechna doporučení propagandistických tezí Washingtonského konsensu (1988)
    https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Washingtonsk%C3%BD_konsenzus

    2) Dalším deficitem porevoluční politické diskuse je také zamlčování historických reálií největších kapitalistických ekonomik, totiž faktu že i v USA stát masivně znárodňoval strategická ekonomická odvětví (před válkou) a to samé (po válce) činily i vlády Velké Británie, Francie, Německa...znárodňování (legitimní opak privatizace) je v českém kontextu stále ještě vnímáno jako unikátní bolševický vynález a tudíž sprosté slovo

    3) Spíše pro pobavení zde uvádím brilantní charakteristiku tehdejší společnosti ve vztahu k transformaci na kapitalistickou ekonomiku. Ač nejsem příznivcem současného prezidenta musím objektivně uznat, že v 90.letech minulého století mu to pálilo https://youtu.be/npdwj7MipjA
    PT
    June 22, 2019 v 17.28
    panu Poláčkovi
    "závidím" jeho víru v zázračnou ekonomickou (po)moc porevolučních oligarchů. Pokud se pozorněji podíváme na nejbohatších 30 Čechů vypadne Vám z toho následující schéma:
    1) za hubičku případně za peníze, které nebyly jejich, získali podniky monopolních hráčů ve strategických odvětvích, kupř. největší státní pojišťovna ČP (Kellner - jeho otec vysoký funkcionář KSČ),
    Babiš (člen KSČ, konfident StB - krádež podniku zahraničního obchodu s agrochemií, jehož byl v té době ředitelem),
    Vítek (nepřátelské ovládnutí spotřebního družstva Včela), distribuce plynu (Komárek - otec v KSČ, v době revoluce ředitel velkých státních podniků a Českého svazu výrobních družstev), těžba strategických surovin, které jsou v kapitalistických ekonomikách zpravidla polo/státním subjektem (Tykač, Bakala)

    2)těmito podniky začali ručit v bankovních úvěrech a s kapitálem ze státních bank začali skupovat všechny ostatní strategické subjekty i v dalších odvětvích - ani u jednoho z nich (čest výjímkám) nelze doložit, že by přišli s nějakou inovací produktů, služeb, vynálezy atp., naopak bylo pravidlem, že levně kupovali a draze prodávali (např. zahraničním investorům)

    3) V současnosti disponují tak masivním investičním kapitálem, že vyskytne-li se v českých luzích a hájích cokoliv nového a prosperujícího, okamžitě to skupují

    K tomu všemu jim dopomohli Klaus (rodiče v OV KSČ, tchán pracovník ÚŠtB a vysoký funkcionář KSS)
    Dyba (KSČ), Dlouhý (KSČ) atd.

    Ne nadarmo vyprávěl již před 10 lety profesor Keller vtip o tom, že když se sečtou majetky 100 českých oligarchů, dostáváme se k číslu 1,5 bilionu v transformaci zpronevěřeného státního majetku...

    JK
    June 22, 2019 v 18.31
    Pavlu Tučkovi
    "Ne nadarmo vyprávěl již před 10 lety profesor Keller vtip..."

    To není vtip, to je bohužel holá skutečnost; jiné odhady uvádějí dokonce 2 bilióny.

    JK
    June 22, 2019 v 18.34
    Josefu Poláčkovi
    "...pravým účelem privatizace bylo ... vyprodukování té soukromovlastnické, kapitalistické mentality."

    Autor toho výroku byl vůči Otcům Privatizace příliš shovívavý. Oni sami se nechali vícekrát slyšet, že jejich hlavním cílem bylo (znovu)vytvoření společenské třídy vlastníků.
    IH
    June 23, 2019 v 0.11
    Privatizační separace
    Naše privatizace nebyla jedinou cestou ke kapitalistickému statu quo. V jiných zemích (třeba Maďarsku, Polsku, nebo i Rusku) proběhly změny jinak (ne lépe), ale dospěly do podobných konců.

    V roce 1990-1992 byla pozice ODS coby "pravého" dědice a dovršitele OF neotřesitelná. Lidé privatizaci jednoznačně přáli.
    Lze tedy říci, že vedle dílčích zločinů byla tím hlavním "zločinem" nespravedlivost, či nadměrná nespravedlivost privatizačních skutků. A to i při vědomí, že generály je snadné být až po bitvách...

    Konkrétně, česká rodina měla úspory řekněme 100 tisíc Kčs. To bylo roku 1989 na novinku favorita a ledničku a pračku k tomu. Roku 1991 byly vklady úročeny více než 30%, ale liberalizace cen zvedla cenu spotřebního zboží v průměru o nějakých 60%. Tuto ztrátu úspor taktak dorovnal zisk z kuponové privatizace, na níž však šla ohromná část veřejného majetku!

    Posléze přišla, mj., privatizace bytů. Za 50 až 200 tisíc Kč byly některé byty ke koupi. Celkem brzy kolikrát leckomu, kdo v nich nebydlel, vynášely 6-10 tisíc Kč měsíčně z pronájmu. Přitom lidé, kteří třeba v obdobných bytech desetiletí bydleli, nejenže je nezískali, ale ještě to rostoucí nájemné někomu, kdo kolikrát ani nevěděl, jak k deseti či dvaceti takovým přišel, platili. Mezi dvěma bývalými nájemníky, platícími dříve shodně každý měsíc tak 150 Kčs, byl záhy rozdíl, na který ten chudý nemohl vydělat ani za 200 hodin měsíčně.

    Privatizační zločin tedy charakterizuje nejen záměrné vytvoření třídy bohatých, často nezasloužených vlastníků, ale stejně tak funkčně potřebné třídy bezdůvodně obraných a zchudobněných.
    JP
    June 23, 2019 v 12.35
    K tomu videu se Zemanem: ano, to je doklad toho, že dokonce i Zeman skutečně měl své (mnohem) lepší časy.

    Pan Tuček: ta poválečná znárodňování "strategických ekonomických odvětví" byla na Západě většinou už zase dávno zrušena. To jest, ta odvětví byla zase privatizována. A to docela prostě z důvodů vyšší efektivity (čili: menší nákladovosti).

    Za druhé: zřejmě jste ne dost pozorně četl, co jsem napsal: samozřejmě že si celá řada (dnešních) oligarchů v průběhu privatizace přivlastnila mnohem více, nežli kolik by jim po právu náleželo. Ale - to nic nemění na tom, že tyto prostředky zůstaly v české ekonomice, a dozajista se podílely na tom, že tato ekonomika celý proces transformace nakonec zvládla docela úspěšně. (To jestli investovali zrovna do oborů s průmyslovou či jinou inovací, či do jiných odvětví, tady nehraje zásadní roli. Ekonomika potřebuje prostě i své "velké hráče", s velkými projekty. Kdyby ty peníze zůstaly rozdělené mezi velkým množstvím drobných vlastníků, jejich ekonomický efekt by byl minimální.)
    JK
    June 23, 2019 v 22.26
    Josefu Poláčkovi
    "...tato ekonomika celý proces transformace nakonec zvládla docela úspěšně."

    Opravdu se domníváte, že likvidaci celých odvětví, rozprodej celých jiných odvětví strategické infrastruktury (banky, telekomunikace, vodárenství...) zahraničním vlastníkům za hubičku, každoroční přesuny stovek miliard Kč do rukou zahraničních vlastníků a platy a mzdy 30 let po převratě na úrovni 1/3 západoevropských při 70% úrovni tamní produktivity práce lze hodnotit jako úspěch?
    HZ
    June 23, 2019 v 23.05
    Na to, že česká ekonomika byla na počátku transformace
    v pozici člověka, který zkouší sám sebe vytáhnout za vlasy z bažiny, nedopadlo to opravdu nejhůř. Přes všechny průšvihy. I zločiny, to je nutno dodat.
    JK
    June 23, 2019 v 23.47
    Heleně Zemanové
    Nebyla v takové pozici. Z ideologických pozic a metodami v duchu nejlepších tradic předpřevratových propagandistů byly zavrženy mnohem lepší koncepce transformace než ta klausovská. Třeba ta prof. Zeleného. Jenže Klaus to převálcoval ve stylu buldozeru, protože - jak sám veřejně přiznal - cílem nebylo zachránit ekonomiku, ale vytvořit třídu vlastníků.
    PT
    June 24, 2019 v 10.07
    panu Kalousovi...
    ...si dovolím doplnit Klausovu větu "cílem nebylo zachránit ekonomiku, ale vytvořit třídu vlastníků...napojených na bývalý režim - ať již rodově, politicky nebo obchodně". Tito noví majitelé pak stáli a stojí jako kmotrové za financováním volebních kampaní (a nejen jich) všech (dnes již) tradičních stran (ODS, ODA, ČSSD, TOP...) a straničtí představitelé svůj vděk dokázali vždy vyjádřit nejen rétorikou (zachování statu quo), ale i státními zakázkami, zákony šitými na míru atp.

    To je hlavní kámen úrazu polistopadové politiky, tj. že Kellner zároveň sponzoruje Zemana i Drahoše, protože ani jeden z nich by pro něj nepředstavoval ohrožení jeho pozice. Jen nevědomí voliči pak svádí krvavé boje o toho svého jediného mesiáše, který je má (konečně) spasit. Skutečné osobnosti vzešlé z občanské společnosti samozřejmě nemají v "soutěži" proti stalilionům na billboardy a koblihy šanci. Proč může Francie mít limit na finanční příspěvek stranám ve výši minimální mzdy a zákaz sponzoringu od právnických osob a my ne?! Také volební systém eliminující výrazně negativní osobnosti tím, že se volič vyjádří ke všem kandidátům a seřadí je poxle jeho vnímání od nejmenšího po největší zlo, by pomohl eliminovat populisty, kteří štepí společnost...
    PM
    June 24, 2019 v 15.33
    Privatizace z důvodu menší nákladovosti a velikost gemblerů
    V periodách kdy strukturace/akumulace moci ve společnosti neúměrně odvisí od výše osobního bohatství, bývá lidskému talentu humanizace/ohleduplnosti vesměs odzvoněno.
    Příkladně privatizace zdravotnictví si dnes všeobecně žádá reprivatizaci. Ani bych se neptal jak je to s lékařskou péčí o běžného smrtelníka v prostoru extrémních příjmových rozdílů.
    A to jde o humánní sféru , natož ......bych dodal.
    .
    JP
    June 24, 2019 v 15.47
    Pane Kalousi, pro proces české privatizace máme jediné reálné srovnání: totiž s ekonomikami ostatních východoevropských postkomunistických zemí. Mně osobně není známá žádná z nich, která by tento přechod na tržní ekonomiku zvládla nějak podstatně lépe nežli ta česká; ale bylo by možno jmenovat celou řadu takových, které na tom byly (a jsou) znatelně hůře.

    Dokonce i bývalé východní Německo, do kterého jeho bohatší západní část napumpovala obrovské miliardy, stále ještě nedosáhlo plně ekonomické (a tedy ani příjmové) úrovně Německa západního.

    Právě na tom příkladu Německa je jasně vidět, že taková zásadní ekonomická transformace je obrovským projektem, který je stále strháván zpět setrvačností minulých dob.

    Klausovi a spol. je možno plným právem vytýkat mnohé; ale skutečně ne to, že by proces ekonomické transformace a privatizace nějakým zásadním způsobem zpackali. To by to s českou ekonomikou dnes vypadalo zcela jinak.
    JK
    June 24, 2019 v 16.37
    Josefu Poláčkovi
    To je ovšem jenom kritérium relativní. Na to se dá říct jenom jedna věc, která se říká dětem, když jim rodiče nechtějí něco dovolit a děti argumentují tím, že ostatní děti přece... atd. "A až se půjdou ostatní děti utopit, půjdeš taky?"

    Ještě jinak řečeno: To, že nebyl stanoven žádný rozumný cíl privatizace (kromě toho nevyřčeného, tj. vytvoření třídy vlastníků), ještě neznamená, že privatizace skončila úspěšně. To, že jiní skončili hůř než my, mě ani dost málo neuspokojuje.
    IH
    June 24, 2019 v 23.38
    Rámcový pohled: na příležitost a vůli, které vyústily v nutné (zlo)
    Když téměř po 30 letech považujeme za kritérium úspěšnosti postkomunistické privatizace a transformace vůbec dnešní stav ekonomiky, počínáme si trochu podobně, jako když v roce 1975 někdo na západě hledal příčiny stávající hospodářské úrovně své země ve výsledcích 2. světové války.

    Vzpomínám si jak můj tatínek možná v tom roce 1975 říkal asi toto: Teď se to tady zpátky (ano, říkal zpátky) už nevrátí. To snad ještě tak na Kubě (!). Oni si lidi zvykli a ani se už nechtějí tolik ohánět. Jak by se taky dalo všechno znovu rozdělit?

    Ukázalo se však, zase jednou, že v určité, ale ne jiné situaci změny prostě přijdou, tak či tak, najdou si cestu, již většinou neuvítáme, obdobně jako řeka koryto při dějinné povodni. Může se „na chvíli zhasnout“, „knihovna se může dát na balkón“, podniky si převezme třeba management, nebo kšefty zaměstnanci, může se privatizovat do vybraných „rukou“, nebo kupónově, zlodějiny může být hodně, nebo ještě víc, nakonec vyjde všechno relativně nastejno. Nejméně v tom smyslu, že transformační náklady jsou vysoké, ale zvláště v očích těch, kdo „chvíli stáli“, také těch, kdo vidí „krajinu po bitvě“. Ani ze slušnosti však nejspíš nepřitaká, kdo vidí parcely, kdo se k tomu nachomýtl (samozřejmě, že ve vší slušnosti) a nakonec celá nová generace.

    Dnešní podoba a stav české ekonomiky nestojí tedy ani tak na tom, zda byla naše privatizace podařená, nebo pokažená, vhodně, či nevhodně provedená, méně, či velmi nespravedlivá, jako na obecných podmínkách jako je sjednocená Evropa a ekonomicky propojený svět, jako je technologický pokroku. Konkrétně naše hospodářství nemohlo netěžit nadprůměrně z polohy země, ze vstupní sociální homogenity obyvatelstva, z jeho vzdělanosti i motivace (dané lačností po sociálním vzestupu a vyšší spotřebě).
    Ano, naše hospodářství nemohlo netěžit nadprůměrně z polohy země, ze vstupní sociální homogenity obyvatelstva, z jeho vzdělanosti i motivace. To bylo naším plusem.
    Na druhé straně tu bylo mínus v podobě obřího vnitřního dluhu. Zchátralá sídla i infrastruktura, znečištěné vody a vzduch plný popílku a síry, zastaralé technologie kam oko pohlédlo, to vše si říkalo o životně nutné investice.
    JK
    June 25, 2019 v 8.39
    Heleně Zemanové
    Výborně. Takže zastaralé technologie jsme nahradili několika tisíci brownfieldů, sklady a montovnami, jejichž obsluhu zvládnou cvičené opice. Zchátralou infrastrukturu nahradilo největší parkoviště v Evropě na D1 mezi Prahou a Brnem, padající mosty a soukromé vodovody, do nichž v péči nových vlastníků prosakují - dáma promine - sračky z kanalizace. Místo otrávených řek máme otrávené studny. A místo síry a popílku dýcháme ve vzduchu oxidy dusíku a mikročástice polétavých prachů. To jsou skutečně vynikající výsledky třiceti let těch životně nutných investic. Ony vlastně byly životně nutné: Pro naplnění šrajtoflí a soukromých bankovních účtů několika pečlivě vybraných rodin a mafií, které si to "nic" zděděné po minulém režimu rozdělily mezi sebe.
    Nevím jak vy, pane Kalousi, ale já bych se do dob sirných mlh a páchnoucích řek vracela nerada.
    Nevyužité brownfieldy mi vadí. Ale řekla bych, že se situace zlepšuje a mnohé areály se revitalizují k obecnému prospěchu.
    JK
    June 25, 2019 v 11.24
    Heleně Zemanové
    "... já bych se do dob sirných mlh a páchnoucích řek vracela nerada."
    Píšu snad někde, že já bych se do nich rád vracel?

    "...mnohé areály se revitalizují k obecnému prospěchu."
    Nicméně mnohem více jich zůstává tak, jak je bývalí provozovatelé opustili.
    JP
    June 25, 2019 v 12.09
    Co bylo špatného na privatizaci?
    Pane Kalousi, přirovnávat východoevropské postkomunistické vlády a jejich ekonomy k "dětem" je srovnáním asi přece jenom poněkud nepřípadným.

    Pokud byste do hry chtěl vnést nějaké univerzálně platné kritérium, pak byste musel prokázat (či alespoň učinit pravděpodobným), že tu byl k mání nějaký reálný plán, který by byl principiálně lepší, efektivnější nežli všechny realizované modely transformace. Nevím jaký byl konkrétně transformační plán prof. Zeleného, na který jste se odvolal; ale v každém případě pokud se porovná tranformační projekt V. Klause a (levicovějšího) Valtra Komárka, pak ten Klausův projekt byl podle všeho ekonomicky mnohem reálnější.

    Připomínám ještě jednou, o čem je v dané souvislosti řeč: tady se nejedná o to, do jaké míry byl ten proces transformace a privatizace hodnotný či přijatelný z hlediska morálního; tady je řeč výhradně o ryze ekonomické stránce celé věci. To že nebylo možno v dané situaci uchovat socialistický způsob ekonomiky, bylo naprosto jasné. Nezbývalo nic jiného, nežli transformace na ekonomiku tržní.

    Jistě; z hlediska celospolečenského, z hlediska mravního, z hlediska obecné morálky, z hlediska vývojové perspektivy do budoucna bylo možno si představit proces transformace jiný. Ani ne tak příliš jiný z hlediska ryze ekonomického; ale z hlediska celkových celospolečenských cílů. Ten přechod ke kapitalismu bylo - teoreticky - možno z celospolečenského hlediska pojmout a akceptovat jenom jako nutné zlo; jenom jako nouzové řešení pro dobu než se najde model vyspělejší, progresivnější, humánnější.

    To všechno je té klausovské transformaci možno naprostým právem vytýkat - že byla hnána zaslepenou glorifikací kapitalismu. Že cílem byl sám o sobě zcela bezduchý a asociální "trh bez přívlastků".

    To všechno je tedy možno - a nutno - celému tomu klausismu právem vytýkat. Pak je ale nutno argumentovat právě tímto směrem - a nesklouzávat do pseudoargumentace o tom, o jak obrovské miliardy prý byl stát a společnost touto privatizací připraveny. Takovouto argumentaci je možno velice snadno vyvrátit; a spolu s ní pak ztrácejí na síle i ty výhrady proti tomu projektu privatizace, které samy o sobě mají svou platnost a odůvodněnost.
    PT
    June 25, 2019 v 12.25
    pro všechny, kdo mají strach podívat se do zrcadla..
    ...zde uvádím poslední odstavec z aktuálního článku pana Nováka, který tímto doporučuji.

    Kritizovat dobu před rokem 1989 je v pořádku a zločinnost tehdejšího systému si musíme připomínat. Jakmile ale někdo začne kritizovat excesy posledních třiceti let, jako by ve vzduchu náhle visel strach ze zpochybnění správnosti demokratického vývoje. Strach z revizionismu, paradoxně tak typický spíš pro nesvobodné režimy vlády jedné strany. Přitom pokud nezačneme kriticky hodnotit uplynulých 30 let, a to zejména devadesátá léta, dobu od začátku finanční krize do pádu Nečasovy vlády, nepochopíme, proč a kam dnešní Česká republika směřuje.

    http://denikreferendum.cz/clanek/29783-milion-exekuci-proti-demokracii
    JK
    June 25, 2019 v 13.44
    Josefu Poláčkovi
    Zkuste se prosím podívat na to, co svého času jako způsob zdejší transformace navrhoval profesor Milan Zelený.
    + Další komentáře