Vyrůstat v éře podnikatelského baroka člověka předurčí k nekončící sérii životních deziluzí. Moji rodiče naštěstí nezvládli naplno rozjet tehdejší sen o stěhování do satelitních bazénových řadovek a spokojili se s pořízením třetí televize, hráškově zelené fasády a plastových oken. Díky tomu jsem prožila normální dospívání: z hospody jsem jezdila rozjezdem, do školy chodila pěšky a do sámošky pro chleba, když došel — týdennímu nákupu v Globusu navzdory.

Zhruba v té době jsem nabyla dojmu, že řešit bydlení znamená rozhodovat se mezi domkem za městem a bytem ve městě. A že „to“ samozřejmě není zadarmo, ale když si „to“ oddřu, bude všechno fajn. Fajn bylo na vysoké — od té doby bydlím podobně, jen za víc peněz.

Napříč generacemi hojně užívaný argument „já jsem si to taky musel oddřít“ maskuje banální skutečnost, že si — aspoň pokud jde o bydlení — prakticky nikdo nic neoddřel. Vlastníkům mého věku koupili byt rodiče v rámci takzvaných výhodných investic (dnes už prý frčí obrazy). Sami přitom svůj byt získali za pár šupů při hromadném rozprodávání bytových fondů nebo oběhali pár koleček, aby po novém přírůstku do rodiny vyjednali výměnu garsonky za 2+1.

Propast mezi těmi, kteří vlastní, a těmi, co jen bydlí, se naplno začíná projevovat až v dnešní generaci mladých. Část z nich si tleská, že ještě stihla hypotéku v době, kdy ceny bytů nebyly zamýšleny pro lidi disponující měsíčním pětinásobkem průměrné mzdy. Ostatní zkrátka čekají, až se „to“ spraví, zatímco si krátí chvíli mudrlantským přemítáním, zdali Česká národní banka nezašla opravdu už příliš daleko.

Společnost zhypnotizovaná vlastnickým bydlením zapomněla, že by se dalo s klidem žít i v nájemním, a stát pro jistotu takovou možnost nenabízí. Už třicet let se tu tak plíživě vytváří třída drobných „bytových investorů“, kteří na sebe uvalují hypotéky ve jménu zajištění budoucnosti svých dětí či třetího důchodového pilíře. Se stoupáním cen potom úměrně stoupá hysterie, s níž další a další zájemci o doživotní dluh hromadně zaplavují banky.

Lidé si berou předraženou hypotéku na předražený byt ve strachu, že za chvíli bude ještě předraženější, načež svým nájemníkům napaří předražený nájem, zatímco všechno patří bance.

Česká společnost se tak rozdělila na dvě skupiny: třídu vlastníků a třídu nájemníků. S každou další generací se rozdíl mezi nimi prohlubuje: zatímco jedni „rozumně investují do své budoucnosti“ koupí třetího bytu, druzí nemají z čeho platit nájem, a proto se usilovně snaží vyšplhat do první třídy.

Hromadnou hypoteční honbu mezitím spokojeně sledují bankéři a developeři, kteří coby expertní muži v saku na ČT24 pravidelně vysvětlují, že bytů je málo, protože regulí je příliš. Což o to, ono se staví, ale pro koho… Prozatím mi žádný zástupce investiční skupiny XXXrealityYYYgroups nebyl schopen ozřejmit, jakým způsobem se nekontrolované stavění obřích činžáků s terasovými byty k prodeji od sedmi milionů projeví na kvalitě mého života.

Přestože jsem už před časem pojala hluboké podezření, že nikdy nebudu bydlet ve vlastním, ještě stále mě občas chytne záchvat naděje, který vyvrcholí googlením aktuální úrokové sazby. Rychle ho však zažene představa sebe sama stojící v pět ráno před budovou nefunkční státní instituce se zkratkou SFRB, abych se stala jednou z pěti set vyvolených mladých rodin s „výhodnou“ nekombinovatelnou půjčkou na milion. Tahle pozdně kapitalistická verze fronty na banány ve mně vyvolává pocit trapnosti srovnatelný s tím, když jedete v ranní MHD z nonstopu domů, zatímco všichni ostatní míří do práce.

Těžko se zlobit na rodiče, kteří své úspory nacpali do polorozpadlé chajdy na konci zahrádkářské kolonie namísto bytu v centru, který před dvaceti lety vyšel na zhruba stejnou částku, s odůvodněním „na co bychom potřebovali druhý byt“. Jejich nedostatek investiční vychytralosti mě uvrhl do situace, v níž za takový byt v centru nyní odvádím patnáct tisíc měsíčně, zatímco se mi ostatní diví, proč si taky nevezmu hypotéku.

To bych si ovšem musela počkat na další vlnu pěti set výhodných půjček pro mladé rodiny a v rámci ní si pořídit třeba sklepní garsonku v Kuřimi, vyjde-li na mě fronta.