Chci přispět X

Co všechno jsme zažili s bytem

Je, nebo není bytová nouze? A jak vlastně taková bytová nouze opravdu vypadá? Lidé, kteří ji v minulosti zažili, mají poněkud jinou zkušenost, než by napovídal dojem vyvolaný zprávami z médií.

Všude se píše o nedostatku bytů, a něco na tom asi bude, když u stanice autobusu, kde přestupuji, už před drahným časem zmizela vývěska realitky, zprostředkující prodeje a pronájmy, na níž jsem se při čekání na spoj dlouhodobě zabývala otázkou cen a nájmů. Všude se o tom píše, a asi je to pravda, když jedna osoba z mé rodiny přišla o svůj byt zákeřným způsobem, který vůbec nebyl nutný a svědčil spíš o spřeženectví exekutorské společnosti s realitní kanceláří.

A přece to není tak dávno, kdy jsme těžko, jakkoli levně, pronajímali celou jednu místnost v pražském bytě se všemi právy spolubydlícího včetně využití úložných prostor ve sklepě a možností pobytu na zahradě a mnohý zájemce svůj zájem z důvodů asi nedostatečného luxusu odřekl. Několik let pro mě bylo pronajímání toho studentského suterénního pokoje trauma – a najednou nejsou byty.

Jistě, hodně s tím zamávalo Airbnb, to poznám podle toho, že moje anglická kamarádka ještě před třemi lety s povděkem trávila svůj pražský pobyt u mě, ale poslední dobou si bez problémů na těch pár týdnů pronajímá byt v protějším paneláku.

Současně vidím, zrovna v naší pražské čtvrti, že byty se staví, mnohé jsou už postavené a vypadají dobře, ale některé z nich zůstávají neobsazené a mají přes okna vylepenou nabídku prodeje s cenou. Taky bych si ráda pořídila trochu větší byt o něco blíž k centru, ale když se podívám, co by mě to stálo, zapomenu na to, ta trocha prostoru a pohodlí nemá hodnotu dluhu, který bych si musela udělat. Vidím jasně, že je pravda, co píše Gaby Khazalová, že totiž problémem není nedostatek bytů, ale jejich nedostupnost.

Ale ještě něco se stalo v naší společnosti, co způsobuje, že si lidé až patologicky nevěří a jediné, na co spoléhají, je soukromé vlastnictví. I bytu. Nájemník nevěří, že ho domácí nevystěhuje, protože veřejným prostorem proběhlo příliš mnoho reportáží o tom, jak majitel domu vypudil dosavadní nájemníky z bytů. A co není v televizi, to ví sousedka nebo někdo z kolegů v práci.

Na druhou stranu ovšem majitelé bytů za nic na světě nechtějí byt pronajmout někomu, koho neznají, nedej bože, aby měl děti, a tady zase kolují hrůzostrašné historky o tom, co všechno špatní nájemníci v tom kterém bytě někoho ze známých provedli. Sama mám jednu zkušenost z domu, který spoluvlastnili moji rodiče a kde partaj, bydlící v podkroví, prostě nikdy netřídila odpad ani neumyla schody a plošinu před svým pronajatým podkrovním bytem. Nájemníků se tam vystřídalo mnoho, nedělal to žádný. Nevím, jak to u nich vypadalo uvnitř, ale přede dveřmi to byla hrůza. Asi si mysleli, že ta paní, která jim pronajímá byt, jim musí taky sloužit. Tak máme města plná prázdných bytů.

A mimochodem, první finanční aféry našich čelných politiků se točily kolem neprokazatelných prostředků na pořízení luxusního bytu. A poslední ekonomická krize byla v Americe krizí hypoték.

Žádná bytová nouze
Vyrůstala jsem v době bytové nouze za socialismu a mezi mými vrstevníky se vyprávějí nejrůznější historky o podmínkách podnájmů a jejich podobě. Taky jsem léta v podnájmech bydlela a jednou s větším štěstím, než odpovídalo mému rozumu, jsem tak tak dokázala dostat zpátky peníze, jimiž jsem si chtěla koupit (ilegálně, pochopitelně) dekret na byt, tedy: na lůžko v ženských domovech. Ještě že z toho sešlo.

Můj muž se kvůli bytu pro naši rodinu s malými dětmi upsal uranovým dolům v Jindřichově Hradci, bylo mu slíbeno, že když si odfárá zkušební dobu, dostane kvalifikovanou práci na povrchu a nový byt na sídlišti Vajgar. Odfáral si, ale s dekretem na byt by musel podepsat i deset let v dolech bez uvedení konkrétní práce. Dekret tehdy nepřijal a o výpověď se soudil. Nakonec vyhrál.

Foto9V době bytové nouze za socialismu se kvůli získání panelákového bytu podnikala nejrůznější dobrodružství. Foto Wikimedia

Měli jsme ale i štěstí: po tomto nezdařeném pokusu se nám podařilo dostat služební byt Státních lesů na krásné hájovně, tehdy ještě Státní lesy poskytovaly svým hajným služební byty. A můj bratr dostal byt v nově postaveném paneláku náhradou za byt podřadné kategorie, který stál v asanačním pásmu a byl spolu s celou ulicí zbourán.

Mám ale i nepříjemnou zkušenost: když se bratr odstěhoval z toho panelákového bytu, nastěhovala jsem se tam já, se třemi dětmi a poté, co jsme z hájovny dostali výpověď (rozvedli jsme se a už jsem nepracovala u lesů). Dva roky jsem chodila na byťák vyřizovat udání, že v bytě bydlíme nelegálně, i když to nebyla pravda, a nikomu z těch udavačů nevadilo, že mám tři malé děti a předchozí nájemník je můj bratr, tedy podle zákona nejbližší příbuzný. Tehdy ještě rozhodovalo, kde je člověk trvale přihlášen, dnes už je to jedno. Vlastně není, kde je člověk trvale přihlášen, tam může přijít exekutor, takže majitelé bytů nechtějí podepisovat svým nájemníkům formulář trvalého přihlášení.

Pak jsme měnili byt natřikrát, abychom se mohli nastěhovat do domku u Chebu, a později jsme zase v Plzni koupili levný malý byt, protože byl s nájemníkem a zase tak levný nebyl, jelikož nájemník chtěl odstupné za to, že se odstěhuje. A teď, v té údajné bytové nouzi, jsme prodávali byt z dědictví po rodičích a nikdo nám za něj, pravda, byt postarší a opotřebovaný, ale slušný, netrhal ruce. A protože mám dlouholetou bytovou zkušenost, během níž jsem si někdy i připadala jako bezdomovec, ale nakonec to vždycky nějak dopadlo, vím s jistotou, že žádná bytová nouze není. Proč ne, o tom píše ve svém článku Gaby Khazalová.

Mě u toho napadá, že mladému člověku, který chce opustit rodičovskou domácnost a nemá vlastní byt, udělá dobře, když prostě na čas odejde z metropole. Už padesát kilometrů za Prahou je situace příznivější. A nemyslím odejít někam, kam se ještě dá dojíždět, ale kde je už levněji, myslím na odchod někam, kde budu chtít žít se vším všudy. Alespoň nějaký čas.

V době, kdy nám státní lesy poskytly ten služební byt v krásné hájovně, společnost podporovala stabilitu: deset let v dolech, služební byt, byt za úvazek u policie a v armádě, byty ve vesnických bytovkách za pracovní úvazek u státních statků (tedy nejen lesy), podnikové byty průmyslových závodů. Šlo o to, aby lidé, kteří přijdou, zůstali. Dnes vím o místech, kde nemůžou sehnat praktického lékaře nebo učitele, ale obec jim nemůže vlastně nabídnout nic, ani ten byt, protože ho nemá. Můj bratr se kdysi se svojí ženou stomatoložkou stěhoval do lázeňské lékařské vily – dnes už nic takového není.

Myslím na to, co člověk potřebuje, aby se rozhodl přestěhovat z metropole ven a žít tam. Určitě finančně dostupný byt, myslím i co do nájmu. Slušné spojení, a to i v sobotu a v neděli, kdy má člověk čas na kulturní zájmy a může si někam vyrazit. V malém městě, kde je (jako dnes celkem všude) pracovní příležitost, taky alespoň kino, hospoda, kam je možno si i někoho pozvat, knihovna a zázemí pro volný čas dětí i dospělých, tedy sportovní oddíl, sál, kde se dá cvičit i tančit, veřejná plovárna, základní umělecká škola. To všechno vyžaduje veřejnou podporu a slušné zacházení s lidmi, kteří se těmto činnostem věnují, zatímco ti, kteří sem přišli, především chodí do práce a chtějí se tu cítit doma a nejen jako na ubytovně.

Jenomže stabilita dnes není hodnota. Přepólovala se na flexibilitu. Podniky nemají důvod nabízet podnikové byty, naopak se jich zbavují („s péčí dobrého hospodáře“ jako ČEZ těch na sídlišti Písnice v Praze), udržet si zaměstnance není třeba, udrží se sám, když se udrží podnik, což není jisté. Spotřební mainstreamová kultura se velmi stáhla do privátního prostoru bytu (každý má domácí kino a počítač), vzdělávací a zájmově umělecké aktivity se komercializují (kvalita nezaručena), ještě tak sport, ale i ten se snadno stává finančně nedostupnou aktivitou, pokud je to disciplína, ze které kouká kariéra a peníze (samozřejmě tenis a fotbal).

Jednou z iluzí o nové společnosti po roce 1989 bylo, že lidé budou odteď víc držet pospolu, když už ke všemu není potřeba tolika povolení a odpadne věčný a protivný dozor (jen když si vzpomenu, jak jsme si museli jako amatérský divadelní soubor nechávat schvalovat text hry, kterou chceme hrát!). Když třeba práce s dětmi v jejich volném čase člověka uživí. To se bohužel nestalo, protože tak by měla vypadat občanská společnost, vůči níž se brzy rozpoutala nedůvěra a ze strany představitelů země i vyslovená nenávist. A tak lidé upřednostňují investice do nemovitostí a vůbec hmotného majetku před těmi do neuchopitelných veličin, jako je kultura, příroda, tvořivost.

Zbytečně se držíme v metropolích, ve strachu, abychom nepromeškali příležitost pro sebe i svoje děti, a přitom by se mladým rodinám žilo lépe v menších městech, dokonce i tam, kde to má pověst „ďábelských ostrovů“. Pozvedli by to tam. A pomohla by tomu i nabídka slušných a ne moc drahých bytů.

To ovšem může nastat až tehdy, kdy pod pojmem flexibilita nebude skryto úzkostné těkání, a jistot se přestaneme domáhat a začneme je úspěšněji pěstovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Špatně vložená ilustrační fotografie Úterý, 12.Prosince 2017, 09:35:58

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Reko_TT_And%C4%9Bl_-_S%C3%ADdli%C5%A1t%C4%9B_%C5%98epy,_S%C3%ADdli%C5%A1t%C4%9B_%C5%98epy,_linka_725.jpg

(Při vkládání textu zjevně vypadla mezera mezi názvem souboru a prvním písmenem popisu.)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 12.Prosince 2017, 10:19:2

Paní Zemančíková si myslela, že lidé v době, kdy jim do toho nikdo nebude mluvit, budou konečně moci něco společně vytvářet. A zatím došlo k většímu odcizení než předtím…

Čím to asi je, že dnešní člověk je pro druhého člověka velkou neznámou, což vede ke vzájemné nedůvěře? Čím více jsou si lidé navzájem odcizení a tedy izolovaní, tím více touží po vzájemném kontaktu - aspoň přes mail, facebook…(aspoň nasbírat „lajky“). Přitom lidé, kteří v takové izolaci nežijí, si možná těžko dovedou představit, jak nesnadné je dostat se z ní.
Jinak úplně souhlasím s její větou: přestat stabilitu vyžadovat a místo toho ji začít vytvářet.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Úterý, 12.Prosince 2017, 11:00:25

Už v 19.století demografové vyzkoumali, že čím větší sídlo, tím větší vzdálenost odkud se tam lidé stěhují. Na vesnici se nejspíš stěhují lidé z blízké vesnice, do malého města lidé z okolí a blízkých malých měst, do velkého města z širšího okolí a malých měst, do světové metropole z celého světa. Velká města se v Evropě vylidňovala naposledy snad někdy v ranném středověku po pádu Říma.

Pochybuji, že se lidé budou ve větší míře stěhovat za bydlením, stěhují se spíše za prací. Paní Zemančíková se stěhovala hodně, ale jinde píše také, že na venkově ji sousedi mezi sebe nepřijali.

Stěhovat se z velkého města do menšího sídla, kde nikoho neznáte, je těžší než naopak. Dobře je to vidět na osudech manželských párů, které se nastěhují do vesnice, kde má kořeny jen jeden z nich. Pokud se dostanou do konfliktu, je ten, kdo tam má příbuzné a staré přátele, v daleko silnějším postavení.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 12.Prosince 2017, 11:21:0

Přestěhovat se z města na vesnici opravdu není jednoduché. Zvlášť když tam vůbec nikdo z rodiny kořeny nemá. Manželé pak mohou být izolovaní oba, ale jednomu z nich to třeba nevadí, protože má dost kontaktu s lidmi v práci.
Ve městě jsou lidé taky izolovaní (třeba od sousedů), ale zase je tam víc možností - víc kroužků, víc spolků, víc církví... Můžete tam vstoupit a zase odejít, když se vám to nelíbí.
Venkovská společnost nedává takové možnosti, navíc taky není bezkonfliktní, bývají tam různé tábory, musíte vidět do těch vztahů, atd. Je to moc složité.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 13.Prosince 2017, 05:30:18

A ještě se vrátím k větě "jistot se přestaneme domáhat a začneme je úspěšněji pěstovat".
Trochu to připomíná větu Mahátmá Gándhího: "My sami musíme být tou změnou, kterou chceme vidět ve světě kolem nás."
Asi proto jsou lidé ke změně světa tak skeptičtí. Ono totiž to "my" - ta společná vůle - zatím nějak neexistuje. Zatím existuje jenom to malé "já". A málokteré "já" věří, že může nějakou změnu světa způsobit.

Alena Zemančíková - Brno

Středa, 13.Prosince 2017, 10:13:40

Vážený pane Kubičko,
s tím stěhováním se situace v posledních pětadvaceti letech rozhodně změnila. Za socialismu se lidé určitě stěhovali za bytem, protože ve velkých městech prostě byt sehnat ( tedy pokud člověk neměl nějakou obrovskou funkcionářskou protekci) nedal. Běžné střední vrstvy, nezávislé profesí na průmyslu, tedy lékaři, učitelé, úředníci, zdravotníci a podobně našli práci všude. I dnes ji najdou. V našem okresním městě bydlela spousta zemědělských inženýrů, všude kolem se rozkládaly Státní statky a kupodivu zemědělská inteligence nebydlela nutně na vesnici.
Já tím stěhováním za bytem ani tak nemyslím odchod na vesnici, jak jsme to v mém poněkud undergroundovém mládí udělali my, to byla součást společenského protestu a podle toho se k nám taky okolí chovalo. Mám na mysli prostě odchod z metropole někam "na okres", kde se žije klidněji a třeba i člověk může učinit pokus o jakousi pospolitost s lidmi podobného příběhu a zájmů. Takhle jsme chtěli žít v JIndřichově Hradci ( kde se přece žije dobře), jen to nebylo přijatelné za cenu deseti let fáráni na uranu.
Příčina toho, proč se dnešní mladí lidé tak křečovitě drží velkých měst bude asi v lecčem, napadá mě i strach vzdálit se od rodičů a jejich spolehlivé pomoci. Což je ovšem přesně to, co jsme já a moji přátelé především chtěli: vzdálit se, nebýt pod dohledem, ale i dokázat, že se bez rodičovské pomoci obejdu. Třeba se toho mladá generace zakladatelů rodin bojí dnes víc a možná i právem.
My jsme se ovšem nemohli vzdálit za hranice země, což dnes mladí lidé mohou, takže ty dobrodružnější povahy odcházejí do světa místo do lesa.
Z uvedeného je vidět, že situace i její problematika je velice jiná, než bývala. Ale vím také, jak se naše maloměsta v různě znevýhodněných regionech trápí s tím, jak udržet mezi svými obyvateli příslušníky inteligence.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Vážená paní Zemančíková, Středa, 13.Prosince 2017, 22:09:9

Mám dojem, že mluvíme každý o nčem jiném, vy o tom co by mělo a mohlo být, já o tom, co je.

Velká města jsou velká, protože se do nich lidé stěhovali, malá města zůstala malá, protože se do nich tolik lidé nestěhovalo.

Díval jsem se na vývoj populace Prahy a překvapilo mě, že v posledních 150 letech bylo jedno období, kdy počet obyvatel mírně klesal a to byla devadesátá léta, pak zase mírně rostl. Za socialismu byla v Praze bytová nouze, ale přesto počet obyvatel stoupal.

Do Prahy se hodně lidí stěhuje ale také hodně lidí vystěhovává. ¨

Z Prahy se lidé stěhují nejvíce do Středočeského kraje a asi velká část z nich svoje „centrum života“ má nadále v Praze. Významným motivem ke stěhování mimo Prahu je touha mít vlastní dům, což je pochopitelně v Praze velmi těžko dostupné.

Nevím, jestli jsou dnešní mladí lidé více závislí na rodičích než v minulosti. V době socialismu se lidé často brali velmi mladí a často řadu let bydleli v bytě jednoho z rodičů. Dnes se v podobném věku odstěhovávají často do sdíleného bydlení a žijí třeba v nesezdaném svazku neurčené stability, někdy (u studentů) s finanční podporou rodičů.

Vztahy mladých dospělých s rodiči jsou dnes většinou málo konfliktní, taková generační bariéra, jakou zachycují třeba Formanovy filmy z šedesátých let, je dávnou minulostí.
Nekonfliktnost ale neznamená nutně závislost, rodiče se dnes většinou nechovají k mladým lidem příliš autoritativně, takže ti k rebelskému chování ani nemají důvod.

Je pravda, že na malých městech dnes je často dostatek práce. To je ale záležitost posledních let, kdežto v Praze nebyla velká nezaměstnanost nikdy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.