Revoluce u labouristů? Počítejme, že dorazí i k nám

V jedné z nejdůležitějších evropských sociálně demokratických stran právě probíhá malá revoluce, která do jejího vedení může vynést zásadového, důsledně levicového politika Jeremyho Corbyna. V čem pro nás mohou být britské děje inspirací?

Jakub_cb

Jakub Patočka

04.08.2015 13:12

Jeremy_corbyn_pointing_460

Jeremy Corbyn ví, co chce, a jasně to říká. Foto stopwar.co.uk

Vzestup Jeremyho Corbyna z pozice absolutního outsidera do role největšího favorita na předsednictví britských labouristů je jedním z nejpodivuhodnějších úkazů v současné evropské politice. Co se v Británii odehrává, je součástí obrození skutečné levicové politiky v Evropě. Jedná se o děj, který může být velkou inspirací i pro nás. V každém případě z něj lze čerpat mnohá poučení.

Šestašedesátiletý Jeremy Corbyn je veteránem britské levicové politiky. V polovině osmdesátých let se účastnil hornických protestů, z odborářského prostředí ostatně sám vzešel. Mezi labouristy patřil k principiální socialistické levici, takže ho pozdější vývoj zanesl na úplný okraj britské – i labouristické – politiky.

Poslanec reprezentující v parlamentu od roku 1983 nejmenší londýnský (a tudíž i britský) volební obvod Islington North do souboje o nástupnictví Eda Millibanda vstoupil až jako poslední, doslova pět minut před dvanáctou. K nominaci je zapotřebí pětadvaceti podpisů poslanců Labour Party a mnozí jej podpořili bez záměru hlasovat pro něj; jen proto, aby „v diskusi bylo zastoupeno kompletní spektrum názorů“. Shromáždit pětadvacet podpisů se mu podařilo v poslední možný den.

Corbyn byl původně pokládán za úplného outsidera, labouristický establishment si jeho vítězství vyloženě nepřeje. Sázkové kanceláře na jeho vítězství vypsaly vyšší kurz, než jaký se vyhlašuje na vítězství Zbrojovky Brno v české fotbalové lize. To se ale velmi rychle změnilo, protože na podporu Corbynova zvolení předsedou labouristů se vzedmulo mohutné sociálně-politické hnutí.

Corbyn zaplňuje obrovské sály, předvčerem si jej přišlo poslechnout tisíc lidí v Birminghamu, v sobotu patnáct set v Liverpoolu a včera se mu dostalo přijetí rockové hvězdy v jeho domovském Londýně. Přišlo 2500 lidí, osobně ho přišel podpořit rocker Brian Eno, a Corbyn po svém vystoupení v sále mluvil k těm, kteří se nevešli dovnitř, ještě jednou na ulici z přistavené hasičské stříkačky.

Jeremy Corbyn včera v Londýně mluví ke svým příznivcům, kteří se nevešli do přeplněného sálu, z hasičské stříkačky. Foto @JeremyCorbyn4leader

Corbynovým programem je proměnit labouristy v britskou Syrizu
Ještě zajímavější nežli počty sympatizantů, mezi nimiž budí skromně a střídmě vyhlížející drobný muž nadšení popisované britskými médii jako Corbynmánie, je politická vize, pro níž získává takovou podporu. Jedná se o důsledný sociálně-demokratický program z éry před blairovskými kompromisy s neoliberalismem.

Corbyn nabízí radikální levicovou alternativu k politice škrtů: masivní dotace do veřejného bydlení dostupného mladým rodinám, spravedlivé daně, které zásadně přenesou zátěž na korporace a bohaté, zestátnění železnic a dalších strategických služeb, veřejnou investiční banku, která podpoří ekonomiku státními – mimo jiné zelenými – investicemi, podstatné zvýšení minimální mzdy, důsledný ekologický program, zrušení školného, opuštění vojenského jaderného programu, posílení odborů, ukončení odmítavé rétoriky vůči imigrantům. Je to de facto program proměny labouristů v britskou Syrizu.

Jeho tři protikandidáti, Liz Kendallová, Yvette Cooperová a Andy Burnham, do diskuse o tom, proč labouristé nečekaným, šokujícím způsobem prohráli předcházející volby, vstoupili s kritikou Eda Millibanda zprava. Podle nich bylo chybou labouristů rozejít se s Blairovým dědictvím. Domnívají se, že labouristé prohráli volby proto, že v klíčových obvodech nezískali nerozhodnuté středové voliče, kteří se přiklonili ke konzervativcům.

Právě v takové atmosféře se nesly první reflexe debaklu labouristů po volbách. Vedly například i k tomu, že přechodná předsedkyně labouristů Harriet Harmanová doporučila, aby se k drakonickým škrtům konzervativců labouristé v hlasování pouze zdrželi. Předsedkyně Skotské národní strany Nicola Sturgeonová toho využila k prohlášení, že jedinou skutečnou opozicí v parlamentu zůstala její strana. Jediný z kandidátů na předsedu labouristů, který lavírování své strany jasně odmítl a hlasoval proti, byl Corbyn.

Jak v zásadním povolebním rozhovoru pro Deník Referendum analyzoval už před nástupem Corbyna britský novinář Seumas Milne, ačkoli interpretace, podle které labouristé prohráli kvůli údajnému příklonu příliš doleva, vyhovuje britskému politickému establishmentu, poněvadž neutralizuje politickou alternativu na levici ještě předtím, než se vůbec volby uspořádají, skutečnost je velmi pravděpodobně přesně opačná. Klíč k vítězství labouristů leží pravděpodobně mezi lidmi, kteří k volbám vůbec nešli, anebo volili ve Skotsku SNP a v Anglii zelené či dokonce UKIP, protože pro výraznou většinu lidí labouristé prostě přestali představovat vůči konzervativcům srozumitelnou alternativu.

Fascinující a nečekaný vzestup Jeremyho Corbyna se před pár týdny pokusil zbrzdit i sám Tony Blair, když prohlásil, že lidé, jejichž „srdce bije pro Jeremyho Corbyna, by si je měli nechat transplantovat“. Obrátilo se to ovšem zcela proti svému účelu: Blaira napomenul i jeho vždy loajální spojenec John Prescott, který mu vzkázal, aby se uklidnil. A Corbyn reagoval svým klidným, věcným stylem, když řekl, že „Blairův výrok pokládá za nešťastný, ale preferuje debatu o politice“.

Corbynův vzestup je událostí natolik otřásající zavedenými pořádky v britské politice, že i jindy výsostně progresivní liberální deník Guardian je na rozpacích a velká většina zde publikovaných textů před zvolením Jeremyho Corbyna varuje. Editor čtenářských ohlasů zde dokonce včera zveřejnil článek, v němž své noviny hájil, že proti Corbynovi nejsou zaujaté.

Autoři kritických textů prakticky bez výjimky vyslovují pochopení pro motivy, kvůli nimž se vlna sympatií k principiální alternativě představované Jeremym Corbynem vzedmula, ale apelují na soudnost členské základny labouristů: podle jejich argumentace totiž Corbyn nemá nejmenší šanci přivést labouristy k volebnímu vítězství. Často se připomíná série demoralizujících porážek, které levici prezentující se podobně principiálním programem, s nímž nyní kandiduje Corbyn, uštědřila během své éry Margaret Thatcherová.

I v Guardianu se ale tón diskuse začíná posouvat. S tím, co se nyní jeví jako těžko zadržitelný Corbynův vzestup, textů, jež se staví za něj, přibývá. Na včerejším londýnském mítinku jej osobně podpořil mladý sloupkař Guardianu Owen Jones a z reportáží je cítit, že i jejich autoři podléhají Corbynovu neokázalému kouzlu a nakažlivému nadšení jeho sympatizantů.
 

Může Corbyn vyhrát?
Zásadní otázka tu ale zůstává: mohou Corbynem vedení labouristé porazit konzervativce? Střízlivější komentátoři Guardianu jako Jonathan Freedland, Andrew Rawnsley či Polly Toynbeeová, argumentují, že nikoli, a zaštiťují se taktickými ohledy.

Tvrdí, že podle dostupných dat labouristé prohráli klíčové obvody kvůli středovým voličům, kteří upřednostnili konzervativce, protože labouristé se jim zdáli nevěrohodní svou ekonomickou politikou a osobností svého lídra Eda Millibanda. Upomínají na sérii porážek principiální levicové politiky v 80. letech. Kladou důraz na zvláštnosti většinového volebního systému, který nutí získávat středové voliče. A píší i s vědomím masivní propagandy, kterou je schopna britská pravice nasadit a o níž rovněž barvitě hovořil ve zmíněném rozhovoru jejich kolega Milne.

Varování před Corbynovou „nezvolitelností“, která vyslovují i mnohé celebrity labouristického mainstreamu, se ale podle všeho míjejí účinkem. Důvody, proč tomu tak je, jsou podle všeho dva.

Za prvé lidé nechtějí podporovat polovičatou politiku, ve kterou nevěří, jen proto, že by údajně mohla být zvolitelná, když se to právě v předcházejících volbách neprokázalo. Přijde jim, že Corbyn říká s fascinující otevřeností věci, za nimiž mohou stát, a jde jim o to, že se budou konečně cítit někým věrohodným reprezentováni.

Za druhé je tu ale i nemálo těch, kteří se ve skutečnosti domnívají, že Corbynem vedení labouristé reálnou šanci porazit konzervativce mít budou, a to dokonce šanci větší. Jedna z nejsilnějších tezí, které Seumas Milne v našem rozhovoru vyslovil, spočívá v myšlence, že kdykoli v minulosti levice uspěla, stalo se to díky mohutnému sociálnímu hnutí. Corbyn už svým vzestupem k vedení labouristů vzbuzuje naděje, že by takové hnutí za sebou mohl shromáždit.

Ale může se mu opravdu podařit vyhrát? Těžko říct. Vyloučit to ale způsobem, jímž to dělají někteří z vynikajících autorů Guardianu, je podle našeho mínění předčasné a málo odpovědné.

Porážky levice před třiceti lety znamenají pro dnešek málo. Svět se zásadně změnil. Přišly dvě nové generace. Blairismus mnohé zklamal svým pokrytectvím. Sociální nerovnost narůstá tak dramaticky, že se stává znovu klíčovým politickým problémem. Nikoli náhodou Corbyna podporují zásadní odborářské organizace.

Všechny analýzy středových voličů a jejich posunů vycházejí ze současného formátu veřejné debaty v Británii. Corbynem vedeným labouristům by se ale mohlo podařit změnit obsah veřejné debaty natolik, že se celé těžiště posune podstatně doleva a síly se zásadně přeskupí. Nic takovou jistotu neskýtá, ale vyloučit to nelze.

Fotografie, na níž londýnský muzikant zachytil Jeremyho Corbyna, jak se vrácí pozdě v noci domů autobusem, se stala v Británii hitem sociálních sítí. Foto Stuart Low

Zásadním argumentem v Corbynův prospěch je také jeho osobní kouzlo. Nic nehraje, nemá za sebou vypočítaný, ale právě svou vypočítaností odrazující, marketing. Nedávno se řešily v Británii přemrštěné poslanecké náhrady; teď se připomíná, že Corbyn uplatnil nejnižší nároky ze všech: pár liber na jednu náhradní náplň do tiskárny.

Corbyn vždy mluví o hnutí, nikoli o sobě. Když mu skvělý reportér Guardianu John Harris namítl: „Nejste až příliš skromný?“, odpověděl: „Ale to snad není chyba, ne?“ Hitem sociálních sití se stala Corbynova fotografie, na níž je zachycen, jak se vrací v Londýně domů nočním autobusem. Představuje pozapomenutý typ osobně zcela věrohodného politika, jejž lidé podporují s ryzím nadšením.



Bez otevřenosti členům strany odumírají
Na konci je třeba poznamenat, že ohromné populární hnutí „corbynistů“ se vůbec mohlo v Británii takto vzedmout, jelikož Ed Milliband prosadil změnu systému volby předsedy labouristů, a to takovým způsobem, že se jí budou účastnit plně všichni členové, včetně těch, kteří vstoupili až po volbách. Labouristé od nich zaznamenávají mimořádný příliv členů, z velké části mladých lidí, kteří ve straně hledají přirozenou oporu proti brutální asociální politice škrtů, kterou ohlásili konzervativci po svém vítězství. K labouristům vstoupilo jen od voleb dvakrát více členů, než kolik jich má celkem ČSSD. A Corbyn je jejich přirozeným reprezentantem.

Co se v labouristické straně děje, je malou revolucí. Je to podobné, jako kdyby se po šokující prohře našich sociálních demokratů v roce 2010 v ČSSD konaly volby předsedy, jichž by se mohli účastnit všichni členové včetně nově vstupujících. A představme si, že by se do ČSSD jako do přirozené protiváhy pravicové koalice vlili všichni sympatizanti ProAltu a předsedou by zvolili někoho, jako byl Jaroslav Šabata (kdyby byl tehdy zhruba o těch patnáct let mladší).

Zde máme poslední podstatné poučení týkající se právě probíhající debaty o způsobu, jakým si členové ČSSD budou volit své kandidáty. Čím demokratičtější a otevřenější proces bude, čím otevřenější bude strana novým členům, tím větší bude mít šanci, že se dokáže živě přizpůsobovat potřebám proměňující se situace. Pokud si ovšem funkcionáři chtějí žárlivě střežit stranu pro sebe, nechť počítají s tím, že v ní nakonec zůstanou sami: bez členů i bez voličů.

I my máme s politikou opírající se o mobilizaci sociálněpolitického hnutí veskrze příznivé zkušenosti. Právě takový typ politiky nesl původní étos listopadové revoluce, v mnohem menší míře jsme to zažili během odporu proti Nečasově politice škrtů, kdy ovšem politický potenciál hnutí oslabovaly obavy podstatné části aktivistů ProAltu z otevřeně stranickopolitického angažmá. A naposledy jsme to zažili po volbách, kdy jen díky tomuto typu politické mobilizace Bohuslav Sobotka a jeho stoupenci odvrátili pokus prohnilých stranických struktur o převrat.

I u nás je tedy možné s takovýmto typem politické práce uspět. Zdá se být také jasné, že důsledná sociálně demokratická politika, s programem typu Corbynova, si své institucionální vyjádření najde postupně ve všech evropských zemích. Počítejme s tím, že vlna, která se zvedá, nakonec dorazí i k nám.


A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Martin Pleva - pedagog, Brno

Ano, jak jsem přesvědčen i já, jediná šance pro Evropu, je vítězství nějaké "Syrizy" v hlavních zemích Úterý, 4.Srpna 2015, 14:07:16

Kdy se ovšem objeví nějaký Corbyn v německé SPD?

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Corbyn v německé SPD Úterý, 4.Srpna 2015, 17:10:55

se, se pane Plevo, objeví, až Corbynova Labour provede skutečnou federalizaci Velké Británie, až bude mít EU vlastní armádu a jednotnou zahraniční politiku a až česká reprezentace bude prosazovat proevropskou, nikoli proruskou a pročínskou politiku.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Ještě k Jakubovi Patočkovi Úterý, 4.Srpna 2015, 18:17:46

Bohuslav Sobotka jeho stoupenci podle autora článku nějakou "politickou mobilizací" po minulých volbách odvrátili pokus "prohnilých stranických struktur" o převrat, až na to, že s těmi prohnilejšími z prohnilých stranických struktur nyní Sobotka vládne (Chovanec) a sám dle svých činů ho lze směle mezi ně samotné počítat. Takže žádný povolební boj Dobra se Zlem se navzdory autorovu přání nekonal.

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Úterý, 4.Srpna 2015, 21:13:0

V USA je v některých těch základních rysech podobná postava Bernieho Sanderse, to se v tom SPD může klidně objevit také.

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Čekání na ... co vlastně? Středa, 5.Srpna 2015, 00:00:34

Jeden zásadní problém současné české, ale vlastně nejen české, politiky je její značná vyprázdněnost a zúžení na pouhý zápas o rozdělení křesel. Není to tak dlouho, co se říkalo, že politika vlastně skončila, neboť žijeme v nejlepším možném světě, a teď už budou volby o jemném ladění ekonomických parametrů a o zvolení budou rozhodovat správně zvolená ostrost sloganů a barva kravaty. Pokud bychom si měli brát v něčem ze stran typu SYRIZA příklad, pak právě ze snahy vtáhnout co nejvíce lidí do jádra dění a rehabilitace politiky jako snahy o dosažení skupinových cílů. Erazim Kohák před mnoha lety v jednom článku napsal, že sociální demokracie bude muset připomínat spíše hnutí než rigidní funkcionářskou partaj, pokud bude chtít plnit účel, ke kterému historicky vznikla a je určena.

Co se týká onoho bláznivého hlasování předsednictva po vyhraných nevyhraných volbách, kdy se část vedení ČSSD pokusila odvoláním předsedy z vyjednávacího týmu spáchat politickou sebevraždu, měli bychom si z toho vzít poučení, že nejpodstatnější volby pro politickou stranu není tvorba kandidátních listin, ale volby funkcionářů. Milana Chovance si opravdu jen stěží dokážu představit jako představitele nových větrů, ale nesmíme zapomínat na to, že až vlna, která se zvedá, nakonec dorazí i k nám, mělo by jít nejen o zásadní změny na palubě, ale i o to, aby ČSSD tu vlnu přečkala. Je to podle mne lepší varianta než lepit jinou bárku.

Nejhorší, k čemu by ale mohlo dojít, je chápat politiku jako boj dobra se zlem. To je cesta do pekel. Jistě, občas se situace vyostří a je potřeba se postavit jednoznačně na něčí stranu. V takové chvíli je dobré pozorovat, jak se kdo chová a zapamatovat si to pro další personální rozhodování. Ale bez hledání kompromisů a odpouštění kajícníkům se neklientelistická politická strana dříve nebo později rozsype. Pokud se nám Chovanec nelíbí, musíme prostě Sobotkovi vygenerovat ze svých řad lepšího kandidáta na prvního místopředsedu. Protože pokud se nějaký Tsipras nebo Corbyn v Česku objeví je jen jedna strana mince. Pokud tu nebude mít dost příznivců schopných ho podpořit, nebude to nakonec k ničemu.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Třikrát hop a ještě žádný skok Středa, 5.Srpna 2015, 09:52:11

"Zdá se být také jasné, že důsledná sociálně demokratická politika, s programem typu Corbynova, si své institucionální vyjádření najde postupně ve všech evropských zemích"

1)Corbyn se ještě nestal vůdcem labouristů,2) Labour pod jeho vedením ještě nevyhrála volby 3)žádná vlna autentické sociální demokracie k nám zatím nedorazila.

To první se možná stane, to druhé spíš asi ne, a co pak bude s tím třetím?

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Kubičko, Středa, 5.Srpna 2015, 12:00:43

levice (chce-li být autentická) se bude naučit především prohrávat - prohrávat a přitom nezradit a zachovat si tvář. A sílit postupně, úměrně s tím, jak se jí bude dařit rozbíjet pravicovou (neoliberální) ideologickou hegemonii.

Martin Profant - Praha 7

Trochu začarovaný kruh Středa, 5.Srpna 2015, 12:10:5

Corbyn možná nevyhraje volby, dokonce je velmi pravděpodobně nevyhraje. Už jen proto, že kdyby převzal vedení Labour, zbylo by mu nešťastné dědictví po největší pitomosti, kterou tato strana ve svých dějinách spáchala (a že je z čeho vybírat) -- ztracené Skotsko.
A co? Tak nevyhraje, vytvoří alternativu. Budou ho čekat čtyři tvrdé roky, ve kterých bude muset prokázat houževnatost své pozice, vytvořit spojenectví, prolomit současná schémata volebního chování Britů upevňována medií a stády akademických institucí. Nic z toho se nemusí podařit, může kdykoliv prohrát -- ale Labour prohraje určitě, když dnes neudělá první krok ze začarovaného kruhu: "náš politický kurs vedl k porážce, ale protože jsme byli poraženi, nesmíme v ohrožení experimentovat a měnit svůj politický kurs." A Corbyn je jediný, kdo má šanci ten krok udělat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.