Migrace je velice starým procesem. Lidé vždy migrovali, ať již bylo jejich cílem najít lepší „život“, anebo uniknout stíhání ve své zemi. Jedná se o přirozenou součást historie lidstva, a tak lze za první migrační vlnu označit cestu Homo sapiens, který migruje z Afriky do Evropy, jak je zaneseno v archeologických důkazech, a dále třeba cestu židovských věřících, kteří migrovali z Egypta do Palestiny, jak je zaneseno v biblických textech.

Také Češi hojně migrovali. Důvodem byla náboženská perzekuce, ale také hledání levné půdy za „velkou louží“ v 19. století. Migrace je zcela běžná a na její ekonomický rozměr upozorňuje i hlavní hrdina následujících řádků: „Na nějaké lukrativní zaměstnání nebylo tehdy bez prestižní školy pomyšlení. Našel si práci jako popelář a později prodával v kině popcorn a colu. Bylo mu dvacet jedna let, když se ze dne na den rozhodl, že zkusí štěstí v Evropě, a odletěl s několika dolary v kapse zpátky do Prahy.“

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že migrace Čechů v 19. století se označuje především v ekonomických konotacích, ačkoliv termín ekonomická migrace je do značné míry zatížen ideologicky, protože do rozhodnutí migrovat vstupují například i rodinné záležitosti. V případě Tomia Okamury by i leckterý přívrženec SPD mohl zdvihnout varovný prst. Zřejmě by poukázal, že Tomio Okamura migroval do „země svých předků“. Přestože se narodil v Tokiu, a nikoli v Praze, jeho česká maminka ho „opravňuje“ k návratu do „své“ země.

Z tohoto pohledu — díky etnické příslušnosti své matky — může mít Tomio Okamura skutečně právo migrovat do České republiky. Problémem tohoto nacionalizujícího předpokladu však je, že on sám ve svém životopise národní nebo etnické uvědomění neakcentuje. Nepíše o migraci do „země svých předků“, neuvádí diasporickou nebo jakoukoliv jinou formu přináležitosti k „češství“, ať to již znamená cokoliv, ale uvádí především (nikoliv pouze) ekonomické důvody migrace.

↗

Na světě je celá řada podobných. Foto FB T. Okamur

Z jeho životopisu vyplývá, že během svého dětství neustále cestoval s rodiči mezi Československem a Japonskem, což mělo negativní vliv na jeho sociální a psychický vývoj (zadrhával se v řeči, jak uvádí), a po maturitě na české střední škole se rozhodl zkusit štěstí v Japonsku a pracovně nebo studijně se zde uplatnit. V Japonsku však měl silné existenční potíže spojené kromě nedostatku financí i se začleněním, a tak se rozhodl k návratu do České republiky.

Jakoukoliv sounáležitost s „češstvím“ bychom hledali marně, jeho návrat do České republiky není v jeho podání interpretován jako rozhodnutí vrátit se do rodné země maminky. Jeho motivy byly čistě instrumentální a racionální. V České republice chtěl začít pracovat a vylepšit si tak své nuzné sociální postavení, které mu bylo „dopřáno“ v Japonsku.

Dnes je Tomio Okamura „jiný“ a určitým paradoxem zůstává, že se mstí svému minulému „já“. Migrant Tomio Okamura totiž na začátku 90. let užíval to, co jiným migrantům nechce umožnit. Snaží se jim zabránit v přijetí ze strany Čechů, respektive vyvolat nacionální vášně, které by směřovaly proti přijetí migrantů. Jistě, i sám Tomio Okamura se během pobytu v České republice setkával s jedinci, kteří ho jednou označovali za Vietnamce, jindy za Číňana a jindy za Korejce, ale také narazil na jedince, kteří mu umožnili kariérní růst, a to bez ohledu na jeho barvu pleti, tvar očí nebo původ.

Narazil na jedince, kteří ho nediskriminovali. Jeho životopis je plný příznaků „já, já, já“, ale všichni víme, že to nebyl pouze Tomio Okamura, který pomohl Tomiu Okamurovi vybudovat kariéru Tomia Okamury. Kdyby ho česká společnost diskriminovala, pravděpodobně by se nikdy nestal podnikatelem.

Nedokážou si najít práci ve své zemi

Dnes vyzývá k nepřijímání uprchlíků, protože je považuje za ekonomické migranty. V přeneseném smyslu můžeme tvrdit, že odmítá přijmout své dřívější „já.“ V internetových zdrojích uvádí: „Nejsou to uprchlíci ani běženci, ale v drtivé většině jen a pouze ekonomičtí migranti, kteří chtějí zneužít evropský sociální systém“ (ano, je to citace z Parlamentních listů).

Tomio Okamura vedle jiného dále uvádí, že tito jedinci si nedokážou najít práci ve své původní zemi a mají problémy se zaměstnáním v Evropě. Řekněme, že se Tomio Okamura této definici v momentě odjezdu z Japonska velmi blížil. Jako by pozbyl vlastního já, zapomenul na sebe sama a svou „malou“ osobní historii. Okamurův osud migranta a jím osočovaní migranti snesou srovnání.

Nutno dodat, že on sám není výjimkou. Na světě se pohybuje celá řada podobných, kteří tu samou příležitost, jež užívali, chtějí jiným vzít. Nemusíme ani „odcházet“ z České republiky — také Petr Robejšek plně užíval statusu migranta v Německu a dnes se negativně staví proti uprchlíkům. V obou případech se jedná zřejmě o jakousi egoistickou soutěž o zdroje, ale především o jejich problém morální. V Okamurově případě se nedostatek charakteru s největší pravděpodobností kryje s populismem.

Nedokážu si totiž představit, že by toto všechno, i s ohledem na svůj osud, myslel vážně. Zřejmě nemyslí. Tento argument podporuje nejen prohlášení Marka Černocha, který uvedl, že Okamura není rasista a Evropská unie je mu ukradená, ale také informace zveřejněná serverm Info.cz, že Okamurovo vystupování proti uprchlíkům je jen rétorika, protože ve skutečnosti bylo pro něj setkání s muslimkou „fajn zážitek“. Okamura využívá lidského strachu — onoho základního lidského pudu — k prosazení vlastních politických zájmů. Možná i k vytunelování SPD, ale to je už věc jiná.