Současná krize společnosti se projevuje vzestupem ultrapravice. Souvisí s tím tolerance autoritářství a akceptace útoků na cizí kulturu, na sociálně nepřizpůsobivé, ale i na evropskou integraci. V letošním volebním roce v Evropě dominovaly zejména obavy z vítězství Le Penové v prezidentských volbách. Po její prohře ale nakonec Fronte National nezískala ve francouzském parlamentu ani dvě procenta mandátů. To holandský xenofob Geert Wilders obsadil se svými Svobodnými letos na jaře celých 13 procent křesel. A jsou tu i příklady z Německa, Rakouska a dalších zemí.

Tento problém se bohužel dnes zjevně týká i České republiky, byť se u nás často tradovalo, že poměrně tolerantní Češi s extremismem tohoto typu nemají problém. Připomenu, že Miloš Zeman jako předseda ČSSD se v polovině 90. let ještě aktivně řídil stranickým usnesením, zapovídajícím jmenovitě jakoukoliv spolupráci s extremistickými republikány Miroslava Sládka. Nálepkou „zdivočelí sociální demokraté“ chtěl získat jejich protestní potenciál, ale od jejich jedovatých idejí se tehdy distancoval. Jako premiér se pak například v roce 2002 vyjádřil o krajně pravicových rakouských Svobodných (FPO), že jsou to polofašisté.

↗

Nacionalističtí představitelé označili protestující za 

Nyní se opět Evropou valí viditelná nacionálně konzervativní vlna provázená vzestupem agresivního populismu, maskovaného řečmi o národní svobodě a vlastenectví. V každé společnosti se najde část xenofobní veřejnosti, podporující podobné subjekty. V klidných časech se ale jejich vliv drží na okraji. U nás získali Sládkovci v roce 1996 přes 8 procent hlasů, ale pak vypadli z Parlamentu a další podobné pokusy dlouho neuspěly. Až po letech, v roce 2013 získal podobně orientovaný Úsvit pouhých 6,9 procenta , navíc se záhy pro vnitřní spory rozpadl.

Bývalý předseda Úsvitu Tomio Okamura si ale založil novou, obdobně zaměřenou stranu SPD a ta získala v letošních volbách 10,6 procenta. Což je na zemi, která s cizinci nemá problém srovnatelný s Francií, Holandskem, Německem či Rakouskem, opravdu hodně. A co víc, nejspíš v touze přitáhnout si tyto voliče, tentýž Zeman, který o ultrapravici dříve mluvil s despektem, jim na jejich povolebním sjezdu osobně přišel podkuřovat. Kalkulace s voliči ultrapravice z nejvyšších míst je tak bohužel dál legitimizuje v očích veřejnosti (a obdobně se chová i bývalý prezident Klaus).

Česká SPD tuto sobotu ukázala, koho má za duchovní souputníky. Pozvala si do Prahy přední nacionalisty zastoupené v Evropském parlamentu. A byli mezi nimi právě lidé jako Marine le Penová či Geert Wilders. Má se snad Praha, ve které se vždy potkávaly různé kultury, stát přístavem pro nositele kulturní nenávisti? Tato schůzka byla nepochybně součástí legitimizační politiky naší i evropské ultrapravice. Je proto jen dobře, že na tuto akci zareagovalo pár stovek převážně mladých lidí, kteří proti tomu, co tito xenofobové představují, protestovali pod hesly „Proti politice strachu“ či „Za Evropu solidarity a rovnosti“. Za povšimnutí stojí, že předseda rakouské FPO Strache v těchto dnech kývl na proevropskou vládu a na mítink s Okamurou a Wildersem do Prahy raději nepřijel.

Vůdce SPD Tomio Okamura mezitím v Praze protestujícím vůči xenofobnímu kursu vynadal do násilnických neofašistů, a to přesto, že mezi nimi byl i jeho vlastní bratr Hayato. Také se nechal slyšet, že předá policii „vážné podněty“ o připravovaném ozbrojeném útoku na mítink ultrapravice. Europoslankyně za britský UKIP Atkinsonová, účastnící se konference, označila protestující za fašistickou špínu. Vskutku obráceno na hlavu vinit například mladé antifašistické aktivisty z inciativy Ne rasismu, ze Socialistické solidarity či ze sdružení Idealisté z fašistických sklonů.

I s poslanci ultrapravice samozřejmě lze v některých pragmatických věcech nějak komunikovat, a dokonce hlasovat shodně. Ale programové pozice radikálů napravo a nalevo jsou jiná věc. I když ulicemi českých měst nepochodují novodobí ordneři či turneři chystající nenávistné pogromy, je dobře se vůči tlaku toxické xenofobní ideologie ozvat. Mocní tohoto světa jsou ochotni investovat do nacionálních vášní, a co z toho může vzejít, známe. Už dříve velkokapitál v potížích volil fašizující řešení. A kdo mlčí, souhlasí. Ale nestačí jen hlasitý protest vůči tomuto civilizačnímu atavismu, který se ani omylem netýká skutečných národních zájmů. Důsledná levice musí vytvořit také programový protipól nejen vůči neoliberálům, ale i těmto nacionálně konzervativním silám.

Svět svářících se nacionalistů by měl zůstat v muzeu, kam již dávno patří. Alarmující je, že část veřejnosti bohužel ztratila vůči tomuto riziku citlivost. Stále častěji lze slyšet relativizaci sílících ultrapravicových tlaků. Že jen hájí národní hrdost a tradice a že současný vzestup nacionalismu je vlastně potřebnou reakcí na přílišný humanismus. To je ale jen ideologická manipulace, stejně jako šíření prefabrikovaných panikářských konspirací. Pravda, ti, co v záchvatu upřímnosti představují pro legalitu ultrapravice riziko (například posílají slovně různé menšiny do plynu, popírají holocaust), jsou uklizeni stranou. Kořeny ale zůstávají bohužel stejné a nesmiřitelnost k nim je nutná.