Chci přispět X

Poláci jsou velký národ, věnujme jim svou empatii

Polsko je zemí, podle které si svět dělá obrázek o střední Evropě. I pro nás je zásadní, co se v něm děje. Hrozí, že se tu poměry sesunou podobným způsobem, naopak tamější opozice nám může být inspirací.

Malé městečko v italské Umbrii, tři kostely, tři hotely, čtyři, pět malých rodinných restaurací. Typická provinční Itálie bez velkých turistických návalů. Majitelkou restaurace, která vaří snad nejlepší místní kuchyni v městečku, je Polka.

Do Itálie je evidentně zamilovaná, dlouze nám vysvětluje, odkud bere své černé lanýže, na který kopec si chodí natrhat divoký chřest. Integrovala se, je italštější než lecjaký domorodec. Ale když s námi může mluvit polsky, evidentně roztaje a naleje nám to nejlepší sagrantino, které má. Není jedinou Polkou v městečku, vdala se sem i jiná její krajanka, dítě už má do gymplu. Na letišti v Bologni slyšíme polštinu snad tak často jako angličtinu nebo španělštinu.

Takových Poláků potkáte po Evropě miliony, jen v Británii jich žije milión oficiálně. Nebáli se vyjet za hranice, vyjeli za lepším výdělkem, poznat svět, něco se naučit. Někteří se mimo Polsko usadili natrvalo, jiní se po pár letech našetřených úspor vracejí, domů přivážejí milióny eur.

Jsou mezi nimi nádeníci a uklízečky i ajťáci, designéři nebo filmoví režiséři. Neberou svůj výjezd nijak úkorně, to dykovské provinční „opustíš-li mne, zahyneš“ je jim cizí. Vycestovali jako se cestovalo vždycky, Evropa nikdy nebyla patchworkem uzavřených jednoetnických enkláv.

Poláci dlouho neměli svůj stát, opakovaně povstávali, každou chvíli se uchylovali do všech koutů Evropy, jež je vždy přijímala: Chopin komponoval veškerou svoji hudbu v Paříži, Mickiewicz napsal své stěžejní dílo taky tam. Vůdce protiruského povstání Kościuszko bojoval i v americké válce o nezávislost, tisíce Poláků válčily v Napoleonově armádě v tažení proti Rusku i v Mexiku.

Polsko je velká země, Poláků je víc než nás Čechů, Slováků a Maďarů dohromady. V Evropě patří svojí velikostí hned za Německo, Británii a Francii. Podíváte-li se do velkých světových novin typu Financial Times nebo Le Figaro, v rubrice počasí ve světě najdete vedle Paříže, Londýna, Barcelony, Tokia a Soulu i Varšavu. Už ne Prahu, ani Bratislavu, ani Budapešť, o Varně či Bukurešti nemluvě. Ale Varšavu vždy.

Polsko vnímáno jako symbol celé Střední Evropy
A proto se s Polskem počítá. Pro zbytek světa vytváří obrázek střední, postkomunistické Evropy. Co se tam děje, vnímá svět tak, že se tak děje v celém tomhle kusu kontinentu. Pro Evropskou unii je Polsko symbolem nových států, které se připojily po roce 2004.

Kdysi se v zahraničí hodně počítalo s českými zeměmi. To bylo za časů Václava Havla. Dnes jsme se propadli do pozice malé země, která nic inspirujícího, nového ani podstatného ostatním nepřináší.

Protože je Polsko tak velké, to co ještě před pár lety prošlo Orbánovi v Maďarsku s jeho hromaděním moci do jedněch rukou, už neprochází Polsku. S Kaczyńského autoritářstvím, podřízením všech soudů politické moci a likvidací veřejných médií to najednou vypadá tak, jako by se to samé dělo v celé postkomunistické Evropě.

A tady zpozorněl Berlín, Paříž, Haag i Evropská komise. Nebezpečí je už příliš zjevné. Proto Evropská komise, která má v popisu práce sledovat stav zákonnosti u členských států, stále na Varšavu tlačí, aby změnila zákony, které tam přijali v rozporu s vlastní polskou ústavou. A které by ze země udělaly stát bližší Bělorusku či Turecku než Západní Evropě. Které už vedly k čistkám v médiích, v administrativě, v soudech, v kulturních institucích.

Prezident Duda před dvěma dny podepsal kosmetické změny, jež jen nepatrně upravily ty nedávno odhlasované zákony o podřízení soudců politikům, tolik kritizované v zahraničí. Kritizovali je i představitelé českých nejvyšších soudů.

Nevyšel tak vstříc opakovaným doporučením Evropské komise, velkých evropských států i USA. Děti by řekly, že na ně udělal dlouhý nos. Proti současné polské vládě, což neznamená proti Polsku jako zemi ani jako národu, proto Komise s největší pravděpodobností asi dál povede řízení, které má ukázat, že takhle to dál v Evropě nejde. A které se dosud proti žádnému státu EU nekonalo.

Polsko není jen zemí, jejíž vládnoucí skupina se vzdaluje zbytku kontinentu. Zemí, odkud zaznívá národovectví opřené o jakousi mýtickou hrdinskou minulost, kde se přepisují dějiny pro potřebu současné vlády, kde se prosazuje všudypřítomná katolická ideologie a proti vůli pozůstalých a za policejními kordony se provádějí exhumace. To je jedna část příběhu.

Polsko je ale právě tak zemí lidí, kteří demonstrují za nezávislost soudů, za práva těch s nízkými příjmy a za invalidy, za svobodu projevu a svobodu kultury, za faktickou rovnoprávnost žen a mužů. Lidí právě tak liberálních a otevřených, jako ti, kdo žijí v západní Evropě. Voličsky tvoří polovinu národa. To je druhá část příběhu.

Ceny pro Tokarczukovou a pro Pawlikowského
Před pár dny dostala spisovatelka Olga Tokarczuková v Londýně za svůj román „Běguni“ (Poutníci) nejvýznamnější anglojazyčnou literární cenu Man Booker. To je velkou vzpruhou a uznáním pro celý svět polské kultury, které se dnes nežije snadno a jíž se současná vláda snaží vnutit co a jak točit a psát.

Podobnou vzpruhou je nedávná cena za režii v Cannes pro režiséra Pawla Pawlikowského, žijícího v Británii, a jeho nový film „Studená válka“. Před pár lety natočil film „Ida“, jemné, intimní, odstíněné svědectví o tom, jak za války mizeli někteří Židé rukama venkovanů. Stal se nejoceňovanějším polským filmem v zahraničí za mnoho let.

V Polsku ho oficiální kritika zavrhla. Když ho po mnoha průtazích dala do svého programu televize, cítila se povinna předřadit mu nejdřív ideologickou přednášku o tom, jak mu má divák rozumět, že Polsko prý tak za války nevypadalo.

Před pár dny dostala spisovatelka Olga Tokarczuková v Londýně za svůj román „Běguni“ (Poutníci) nejvýznamnější anglojazyčnou literární cenu Man Booker. Foto Martin Kraft, WmC

Jarosław Kaczyński vyhrál poslední volby s heslem „Polsko v ruinách“. Snažil se přesvědčit obyvatelstvo, že pětadvacet let od vítězství Solidarity bylo špatně a že zemi je třeba přeorat a postavit ji úplně jinak. Wałęsu se snaží vymazat z dějin

Ti Poláci, kteří v 80. letech se svojí Solidaritou jako první porazili komunistický režim, navíc bez sebemenšího prolití krve, kteří dnes protestují a dožadují se skutečně demokratického státu, kde by vládlo právo nezávislé na politické moci a na jednom náčelníkovi, si zaslouží, abychom se o ně zajímali.

Abychom si dali práci představit si, o co usilují, abychom si uvědomili, že bojují i za nás. Abychom jen nemávli rukou s tím, že se tam nic hrozného neděje a že není důvod ke znepokojení. Ten důvod je, a velký. Nikde není řečeno, že pokušení vlády silné ruky, která by chtěla škrtnout minulých pětadvacet let, se neprojevuje i u nás.

Věnujme jim svoji pozornost, svoji empatii, svoji podporu. Jsme na jedné lodi.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.