Konflikt se všemi většími státy Evropy včetně Německa a Francie, s Evropskou komisí, se státy EU, se sousedy, s USA, Izraelem, Ukrajinou, dokonce s Argentinou, s řadou mezinárodních organizací. Aktivovaný mechanismus uvnitř EU, který by na svém konci mohl Polsku odebrat i hlasovací právo: poprvé za existenci Unie. Prakticky studená válka s Ruskem.

Tak dnes vypadá mezinárodní postavení Polska, kam ho přivedl Jarosław Kaczyński. Kratší by byl výčet zemí a institucí v Evropě, s nimiž Varšava není ve sporu, než naopak. Jediný spojenec: maďarský premiér Viktor Orbán. A i ten spíš jen deklarativně.

Čím je to způsobeno? Ideologickou zaslepeností Kaczyńského a jeho straníků ze strany Právo a spravedlnost, kteří neznají svět a nevnímají, čím žije mezinárodní scéna mimo Polsko. Jejich provinčností, naivní představou, že zemi lze odříznout od zbytku kontinentu, amatérismem. A strachem vládního tábora v čemkoliv Kaczyńskému oponovat.

V konfliktu s Evropou a světem není polské obyvatelstvo, to je daleko pozitivněji naladěno vůči EU než Češi, v konfliktu je vládnoucí strana. A opozice se snaží, aspoň vůči sousedům, mírnit, co vláda kazí.

Přitom se Polsko jako málokterá země tolik obává Moskvy a tolik by potřebovalo spojence a vlídné sousedství. Vláda dělá vše pro to, aby je nemělo. Civilizačně a ekonomicky potřebuje EU a západní Evropu, její katolicko-konzervativní elementy tam ale vidí nebezpečí svobodného života nepodřízeného dogmatům katolické víry a směřujícího jinam, než bylo 19. století.

Strategicky potřebuje USA, od nichž jediných očekává vojenské bezpečí, usiluje o profylaktickou přítomnost jednotek NATO na svém území a o americké rakety. Nedělá ale politicky nic pro to, aby Američané dnes měli důvod vnímat zemi pozitivně.

Vyvolavač starých duchů nacionalismu

Polsko se za poslední tři roky, od nástupu Kaczyńského k moci, dostalo do mezinárodní izolace, jakou země od pádu komunismu v roce 1989 nezažila. Patnáct let v něm svět viděl vzor přechodu k demokracii, Lech Waƚęsa spolu s Havlem byli světovými ikonami nekrvavého konce komunismu.

Stačilo pár let a je černou ovcí kontinentu. Ještě nedávno byla vzorem pro Ukrajinu, Gruzii, pro běloruskou opozici. Jeho neustálý ekonomický růst i v období světové krize vyvolával obdiv. Polsko hrálo prvořadou roli v upoutání zájmu Evropy o Ukrajinu, když padl její autoritářský prezident Viktor Janukovyč.

Dnes je na kontinentě vnímáno jako vyvolavač starých duchů agresivního nacionalismu, politické moci katolického kléru, o nichž si Evropa myslela, že už jsou jen minulostí. Jako příchod vlády pevné ruky jednoho člověka, spojené s partajní kontrolou veřejných médií, podřízením soudů politické straně, propouštěním nepohodlných novinářů, soudců, úředníků.

Polsko své pověsti ubližuje rovněž přepisováním historie, aby to vypadalo tak, že Polsko a jeho obyvatelstvo bylo vždy jen pozitivním hrdinou, který měl odvěké nepřátele v Němcích, v Rusech, v Ukrajincích, v Litevcích. Ubližuje si stigmatizováním všech menšin, etnických (ukrajinské, židovské) i sociálních, sexuálních, kulturních. Škodí si tolerancí, ne-li přímou podporou extremistických fašizujících sil, které pod vlajkami Národního radikálního tábora a jiných uskupení mašírují v černých košilích městy a hulákají „Bůh, čest, vlast“, „Smrt nepřátelům vlasti“, pálí na náměstích figuríny představující Žida, aniž by je policie v nejmenším obtěžovala.

Protiněmecká karta, znovuotevření válečných reparací

Varšava je v konfliktu s Berlínem, opakovaně rozehrává protiněmeckou strunu (která u části Poláků vždy zabere). Chce zlikvidovat opoziční tisk a tak zdůrazňuje, že je v něm německý kapitál a že je prý třeba dostat ho do rukou blízkých vládě, „dekoncentrovat a repolonizovat ho“.

Samozřejmě útočí na německou premiérku Angelu Merkelovou v souvislosti s jejím gestem vůči uprchlíkům, z nichž sice ani jeden do Polska nepřijel, ale jsou tam považováni za největší hrozbu. Vzhledem k historii a k přímému sousedství se kancléřka dlouho proti Polsku veřejně nevyslovovala. V rámci kritik uvnitř EU, že Polsko opouští právní stát a demontuje demokracii, svůj hlas potlačovala. Jednou jí ale trpělivost došla.

Z polské vládní strany přišly hlasy, že země o žádné dotace EU nestojí, že jí od Německa náležejí jako samozřejmost daleko větší sumy jakožto kompenzace za škody z 2. světové války. Otevřely Pandořinu skřínku válečných reparací. V parlamentu hned vznikla komise, která měla tyto škody vyčíslit.

Polsko sice v minulosti reparace dostalo a smluvně stvrdilo, že si už nic nenárokuje. Teď ale Varšava přišla s tím, že to bylo za komunismu a to dnes neplatí. Tenhle protiněmecký tah po čase utichl, v Německu ale zůstala nedůvěra a pachuť. Ukázalo se, že Kaczyńskému je každá záminka k výpadu proti Berlínu dobrá. U domácích národovců si tak zvýšil popularitu.

Přitom většina z miliard, které Polsko dostává v rámci solidarity uvnitř EU a za něž staví železnice, dálnice či modernizuje tramvaje, teče z Německa. Právě země kancléřky Merkelové je největším hospodářským partnerem země.

Američtí senátoři prý ničemu nerozumějí

Polsko si rozlilo několikrát mléko i ve Washingtonu, který přitom potřebuje jako životní nutnost. Učinilo to vesměs hloupě, s neznalostí věci a nedoceněním dopadů domácích kroků na mezinárodní vnímání.

USA je loni kritizovaly za likvidaci Ústavního soudu a nezávislosti soudů, třikrát se v té věci kriticky vyjádřilo americké ministerstvo zahraničí, do Varšavy přišel dopis nejvýznamnějších senátorů včetně bývalého republikánského kandidáta na prezidenta Johna McCaina. Reakce? Varšava ho zbagatelizovala s tím, že senátoři nemají ty správné informace a žijí v bludu.

Jiným jablkem sváru se ukázala soukromá zpravodajská televize TVN24, dnes jeden ze dvou kritických televizních kanálů v Polsku vůči vládě. Za jeho financemi stojí velký americký investiční fond, je to největší americká investice v Polsku. Varšavská Televizní rada, zcela obsazená lidmi z vládní strany Právo a spravedlnost, mu udělila nebývale vysokou pokutu deseti milionů korun za to, že odvysílal z parlamentu reportáž, která ukázala protestující opoziční poslance. Bylo to samozřejmě politické varování, že vládnoucí strana může kanál finančně položit, pokud se neumoudří.

V USA to vzali jako útok na svobodu médií, garantovanou prvním dodatkem americké ústavy. Varšava učinila alibisticky krok zpět, dala do výroku, že pokud se televize odvolá, pokuta jí může být zrušena.

Třetím nedávným jablkem sváru bylo přijetí zákona o výkladu polských dějin a vztahu Poláků a židovského obyvatelstva. V USA to vyvolalo ostrou reakci jako snaha cenzurovat bádání o vyvražďování Židů za války, omezení svobody slova a snahu soudně vnutit jedinou správnou verzi historie.

Své výhrady prý Washington komunikoval už před přijetím zákona, Varšava je ignorovala a potom se divila. Výsledek: V květnu Polsko předsedá Radě bezpečnosti, na zasedání pojede prezident Duda, měl se sejít s Trumpem, což by mu doma přidalo body. Nyní schůzka visí ve vzduchu.

Proč dávat peníze zemi, která nedodržuje naše právní standardy?

Varšavu kritizuje ostře francouzský prezident Emmanuel Macron, zakladatelské státy první šestice EU včetně Belgie a Nizozemí i další země, kde berou demokracii vážně a které významně přispívají Polsku v rámci fondů soudržnosti: Dánsko a Švédsko. Vývoj v Polsku považují za vzdalování se demokracii, za nástup autoritativního režimu pevné ruky. Nechtějí akceptovat, že se tam protiústavními postupy likviduje trojí dělení moci (soudní, zákonodárné a výkonné), na němž stojí všechny moderní evropské státy.

Irituje je, že Varšava opakovaně nereaguje na dopisy, výtky a doporučení Evropské komise a různých evropských institucí. Je přitom jejich členem a je vázána smlouvami.

Polsku v Bruselu škodí, že jediná reakce je pohnutky těchto zemí ignorovat, zesměšnit a shazovat tvrzeními, že státy EU nerozumí tomu, co se tam děje, že mají špatné informace, nebo že jim do polských záležitostí nic není. Dokonce zaznívá, že Brusel osnuje jakési protipolské spiknutí. Takto opakovaně reagovala polská vláda, premiérka i ministr zahraničí, než je Kaczyński letos v lednu z taktických důvodů propustil.

V EU proto sílí hlasy zemí, které do Polska reálně přispívají penězi svých občanů, aby se v dalším rozpočtovém období EU zohledňoval u příjemců stav zákonnosti. Ten figuruje v základní Smlouvě o EU. Zkrátka, aby jí ostatní přestali posílat miliardy, když se taková země vzdaluje principům ostatních v EU, které si všichni navzájem stvrdili, a jde autoritářskou cestou Putinova, Lukašenkova či Erdoganova typu. Už tak se těžko vysvětluje západoevropským obyvatelům, proč jejich vlády posílají peníze tam, kde se odmítají principy, na jejichž základě peníze dostávají.

1. června začne Evropský soudní dvůr na žádost irské soudkyně projednávat, zda má člověk v dnešním Polsku po všech změnách v soudech záruku nestranného procesu. Během několika posledních měsíců odvolal ministr spravedlnosti (a zároveň generální prokurátor a zároveň předseda vládní koaliční strany) už 140 předsedů a místopředsedů soudů všech úrovní. Něco podobného nemá v moderní Evropě obdoby.

Viditelným projevem konfliktu Polska se zbytkem EU byl nápad Varšavy nepotvrdit loni Poláka Donalda Tuska do druhé půlky jeho mandátu v čele Evropské rady. Přesto, že ostatních 27 zemí proti němu nic nemělo, a přesto, že takové potvrzení v půlce mandátu se považuje za automatické a nikdy nebylo problémem.

Když loni došlo vzhledem k tvrdohlavosti Varšavy na hlasování, bylo Polsko jedinou zemí, která zvedla ruku proti. Proti vlastnímu občanovi.

Poprvé v historii Polák předsedal hlavám evropských států, proč byl vůči němu z Varšavy takový odpor? Byl premiérem předchozí vlády a to mu Kaczyński a jeho strana nemohou zapomenout. Tak daleko jde ideologická nechuť a nenávist. A zároveň naivita a diplomatická neprofesionalita: ve Varšavě byli do poslední chvíle přesvědčeni, že hlasování dopadne v jejich prospěch.

Polsko jako varování před širší nákazou

Hrozba přivření finančních toků byla první, která ve Varšavě zabrala. Kaczyński viděl, že přestřelil a takticky se dočasně stáhl. Připravuje se na domácí volby, chce umlčet opozici. Na přelomu roku vyměnil premiérku a pár ministrů včetně ministra zahraničí a zemědělství, kteří dělali zemi v cizině svou arogancí, absencí kontaktů i angličtiny nejhorší obrázek; ministr zemědělství padl kvůli velmi kritizovanému nelegálnímu plošnému kácení staletých stromů v chráněném Bělověžkém pralese.

Všechno měl spravit nový premiér Mateusz Morawiecki, který se liší od ostatních politiků vládní strany: bohatý bankéř, pracoval v zahraničí, mluví prý dobře anglicky, obléká se jako Západoevropan. Kaczyński mu ale nedal do ruky nic věcného, o co by mohl v Bruselu opřít záchranu polského image.

Žádnému státu EU se nechce článek 7 Smlouvy o EU opravdu aktivovat. Jeho váha spočívá, podobně jako u atomové zbraně, v hrozbě spíš než v reálném užití. Navíc by to byl precedens a nikdo neví, kdy by se mohl dostat do obdobné situace jako dnes Varšava.

Druhým argumentem je, že Polsko je těžká váha; se svými 38 miliony obyvatel patří mezi šest největších států EU, a takový nechce nikdo vytlačit na okraj. Velký rozdíl oproti malému Maďarsku, které první započalo cestu, po níž dnes kráčí Kaczyński.

Ale desetimilionová země, o níž v Evropě nikdo dohromady nic nevěděl, takové obavy nevyvolávala. Byla také první a soudilo se, že jde o individuální úlet, který spojené ekonomické a politické tlaky zbytku Evropy navrátí na mainstreamovou cestu.

Polsko je ale už dva roky výstrahou, že by se podobnou nákazou mohla vydat celá střední Evropa a třeba i další. Poslední vývoj v České republice, kdy se svět dozvídá, že kde býval prezidentem Havel dnes komunisté a pravicoví extrémisté mluví do sestavování vlády, nebo události na Slovensku, to rozhodně nevyvracejí.

Hledá se kompromis s Bruselem

Nad Varšavou visí hrozba spuštění článku 7 Smlouvy o EU, na jejímž konci by mohla přijít i o hlasovací právo. Dosud nikdy se vůči žádnému státu tahle metoda nepoužila. Rozhodnutí bude na členských státech.

V posledních dnech běží mezi Varšavou a Evropskou komisí horečné aktivity, aby se našel nějaký kompromis. Ve Varšavě přijali před týdnem s nejvyššími poctami, jako by šlo o hlavu státu, místopředsedu Evropské komise Franse Timmermanse. Téhož, o němž polský ministr zahraničí na podzim prohlašoval, že pro něj není partnerem a že nevidí, proč by s ním jednal.