Černá ovce kontinentu

Na Polsko se dnes dívá skrz prsty celá Evropa. Minulé vlády pracovaly ve Varšavě dvacet let na dobrých vztazích se všemi sousedy, ač téměř s každým z nich země zažila v minulosti krvavé střety a mrtvé. To je teď zásluhou Kaczyńského pryč.

Konflikt se všemi většími státy Evropy včetně Německa a Francie, s Evropskou komisí, se státy EU, se sousedy, s USA, Izraelem, Ukrajinou, dokonce s Argentinou, s řadou mezinárodních organizací. Aktivovaný mechanismus uvnitř EU, který by na svém konci mohl Polsku odebrat i hlasovací právo: poprvé za existenci Unie. Prakticky studená válka s Ruskem.

Tak dnes vypadá mezinárodní postavení Polska, kam ho přivedl Jarosław Kaczyński. Kratší by byl výčet zemí a institucí v Evropě, s nimiž Varšava není ve sporu, než naopak. Jediný spojenec: maďarský premiér Viktor Orbán. A i ten spíš jen deklarativně.

Čím je to způsobeno? Ideologickou zaslepeností Kaczyńského a jeho straníků ze strany Právo a spravedlnost, kteří neznají svět a nevnímají, čím žije mezinárodní scéna mimo Polsko. Jejich provinčností, naivní představou, že zemi lze odříznout od zbytku kontinentu, amatérismem. A strachem vládního tábora v čemkoliv Kaczyńskému oponovat.

V konfliktu s Evropou a světem není polské obyvatelstvo, to je daleko pozitivněji naladěno vůči EU než Češi, v konfliktu je vládnoucí strana. A opozice se snaží, aspoň vůči sousedům, mírnit, co vláda kazí.

Přitom se Polsko jako málokterá země tolik obává Moskvy a tolik by potřebovalo spojence a vlídné sousedství. Vláda dělá vše pro to, aby je nemělo. Civilizačně a ekonomicky potřebuje EU a západní Evropu, její katolicko-konzervativní elementy tam ale vidí nebezpečí svobodného života nepodřízeného dogmatům katolické víry a směřujícího jinam, než bylo 19. století.

Strategicky potřebuje USA, od nichž jediných očekává vojenské bezpečí, usiluje o profylaktickou přítomnost jednotek NATO na svém území a o americké rakety. Nedělá ale politicky nic pro to, aby Američané dnes měli důvod vnímat zemi pozitivně.

Vyvolavač starých duchů nacionalismu
Polsko se za poslední tři roky, od nástupu Kaczyńského k moci, dostalo do mezinárodní izolace, jakou země od pádu komunismu v roce 1989 nezažila. Patnáct let v něm svět viděl vzor přechodu k demokracii, Lech Waƚęsa spolu s Havlem byli světovými ikonami nekrvavého konce komunismu.

Stačilo pár let a je černou ovcí kontinentu. Ještě nedávno byla vzorem pro Ukrajinu, Gruzii, pro běloruskou opozici. Jeho neustálý ekonomický růst i v období světové krize vyvolával obdiv. Polsko hrálo prvořadou roli v upoutání zájmu Evropy o Ukrajinu, když padl její autoritářský prezident Viktor Janukovyč.

Dnes je na kontinentě vnímáno jako vyvolavač starých duchů agresivního nacionalismu, politické moci katolického kléru, o nichž si Evropa myslela, že už jsou jen minulostí. Jako příchod vlády pevné ruky jednoho člověka, spojené s partajní kontrolou veřejných médií, podřízením soudů politické straně, propouštěním nepohodlných novinářů, soudců, úředníků.

Polsko své pověsti ubližuje rovněž přepisováním historie, aby to vypadalo tak, že Polsko a jeho obyvatelstvo bylo vždy jen pozitivním hrdinou, který měl odvěké nepřátele v Němcích, v Rusech, v Ukrajincích, v Litevcích. Ubližuje si stigmatizováním všech menšin, etnických (ukrajinské, židovské) i sociálních, sexuálních, kulturních. Škodí si tolerancí, ne-li přímou podporou extremistických fašizujících sil, které pod vlajkami Národního radikálního tábora a jiných uskupení mašírují v černých košilích městy a hulákají „Bůh, čest, vlast“, „Smrt nepřátelům vlasti“, pálí na náměstích figuríny představující Žida, aniž by je policie v nejmenším obtěžovala.

6ea20ab0375185519fda4449de12_r16_9_w640_h360_g6082bfdaa83d11e6a16a0025900fea04Polsko si škodí také tolerancí, či přímo podporou národovců a extremistů. Repro DR

Protiněmecká karta, znovuotevření válečných reparací
Varšava je v konfliktu s Berlínem, opakovaně rozehrává protiněmeckou strunu (která u části Poláků vždy zabere). Chce zlikvidovat opoziční tisk a tak zdůrazňuje, že je v něm německý kapitál a že je prý třeba dostat ho do rukou blízkých vládě, „dekoncentrovat a repolonizovat ho“.

Samozřejmě útočí na německou premiérku Angelu Merkelovou v souvislosti s jejím gestem vůči uprchlíkům, z nichž sice ani jeden do Polska nepřijel, ale jsou tam považováni za největší hrozbu. Vzhledem k historii a k přímému sousedství se kancléřka dlouho proti Polsku veřejně nevyslovovala. V rámci kritik uvnitř EU, že Polsko opouští právní stát a demontuje demokracii, svůj hlas potlačovala. Jednou jí ale trpělivost došla.

Z polské vládní strany přišly hlasy, že země o žádné dotace EU nestojí, že jí od Německa náležejí jako samozřejmost daleko větší sumy jakožto kompenzace za škody z 2. světové války. Otevřely Pandořinu skřínku válečných reparací. V parlamentu hned vznikla komise, která měla tyto škody vyčíslit.

Polsko sice v minulosti reparace dostalo a smluvně stvrdilo, že si už nic nenárokuje. Teď ale Varšava přišla s tím, že to bylo za komunismu a to dnes neplatí. Tenhle protiněmecký tah po čase utichl, v Německu ale zůstala nedůvěra a pachuť. Ukázalo se, že Kaczyńskému je každá záminka k výpadu proti Berlínu dobrá. U domácích národovců si tak zvýšil popularitu.

Přitom většina z miliard, které Polsko dostává v rámci solidarity uvnitř EU a za něž staví železnice, dálnice či modernizuje tramvaje, teče z Německa. Právě země kancléřky Merkelové je největším hospodářským partnerem země.

Američtí senátoři prý ničemu nerozumějí
Polsko si rozlilo několikrát mléko i ve Washingtonu, který přitom potřebuje jako životní nutnost. Učinilo to vesměs hloupě, s neznalostí věci a nedoceněním dopadů domácích kroků na mezinárodní vnímání.

USA je loni kritizovaly za likvidaci Ústavního soudu a nezávislosti soudů, třikrát se v té věci kriticky vyjádřilo americké ministerstvo zahraničí, do Varšavy přišel dopis nejvýznamnějších senátorů včetně bývalého republikánského kandidáta na prezidenta Johna McCaina. Reakce? Varšava ho zbagatelizovala s tím, že senátoři nemají ty správné informace a žijí v bludu.

Jiným jablkem sváru se ukázala soukromá zpravodajská televize TVN24, dnes jeden ze dvou kritických televizních kanálů v Polsku vůči vládě. Za jeho financemi stojí velký americký investiční fond, je to největší americká investice v Polsku. Varšavská Televizní rada, zcela obsazená lidmi z vládní strany Právo a spravedlnost, mu udělila nebývale vysokou pokutu deseti milionů korun za to, že odvysílal z parlamentu reportáž, která ukázala protestující opoziční poslance. Bylo to samozřejmě politické varování, že vládnoucí strana může kanál finančně položit, pokud se neumoudří.

V USA to vzali jako útok na svobodu médií, garantovanou prvním dodatkem americké ústavy. Varšava učinila alibisticky krok zpět, dala do výroku, že pokud se televize odvolá, pokuta jí může být zrušena.

Třetím nedávným jablkem sváru bylo přijetí zákona o výkladu polských dějin a vztahu Poláků a židovského obyvatelstva. V USA to vyvolalo ostrou reakci jako snaha cenzurovat bádání o vyvražďování Židů za války, omezení svobody slova a snahu soudně vnutit jedinou správnou verzi historie.

Své výhrady prý Washington komunikoval už před přijetím zákona, Varšava je ignorovala a potom se divila. Výsledek: V květnu Polsko předsedá Radě bezpečnosti, na zasedání pojede prezident Duda, měl se sejít s Trumpem, což by mu doma přidalo body. Nyní schůzka visí ve vzduchu.

Proč dávat peníze zemi, která nedodržuje naše právní standardy?
Varšavu kritizuje ostře francouzský prezident Emmanuel Macron, zakladatelské státy první šestice EU včetně Belgie a Nizozemí i další země, kde berou demokracii vážně a které významně přispívají Polsku v rámci fondů soudržnosti: Dánsko a Švédsko. Vývoj v Polsku považují za vzdalování se demokracii, za nástup autoritativního režimu pevné ruky. Nechtějí akceptovat, že se tam protiústavními postupy likviduje trojí dělení moci (soudní, zákonodárné a výkonné), na němž stojí všechny moderní evropské státy.

Irituje je, že Varšava opakovaně nereaguje na dopisy, výtky a doporučení Evropské komise a různých evropských institucí. Je přitom jejich členem a je vázána smlouvami.

Polsku v Bruselu škodí, že jediná reakce je pohnutky těchto zemí ignorovat, zesměšnit a shazovat tvrzeními, že státy EU nerozumí tomu, co se tam děje, že mají špatné informace, nebo že jim do polských záležitostí nic není. Dokonce zaznívá, že Brusel osnuje jakési protipolské spiknutí. Takto opakovaně reagovala polská vláda, premiérka i ministr zahraničí, než je Kaczyński letos v lednu z taktických důvodů propustil.

V EU proto sílí hlasy zemí, které do Polska reálně přispívají penězi svých občanů, aby se v dalším rozpočtovém období EU zohledňoval u příjemců stav zákonnosti. Ten figuruje v základní Smlouvě o EU. Zkrátka, aby jí ostatní přestali posílat miliardy, když se taková země vzdaluje principům ostatních v EU, které si všichni navzájem stvrdili, a jde autoritářskou cestou Putinova, Lukašenkova či Erdoganova typu. Už tak se těžko vysvětluje západoevropským obyvatelům, proč jejich vlády posílají peníze tam, kde se odmítají principy, na jejichž základě peníze dostávají.

1. června začne Evropský soudní dvůr na žádost irské soudkyně projednávat, zda má člověk v dnešním Polsku po všech změnách v soudech záruku nestranného procesu. Během několika posledních měsíců odvolal ministr spravedlnosti (a zároveň generální prokurátor a zároveň předseda vládní koaliční strany) už 140 předsedů a místopředsedů soudů všech úrovní. Něco podobného nemá v moderní Evropě obdoby.

Viditelným projevem konfliktu Polska se zbytkem EU byl nápad Varšavy nepotvrdit loni Poláka Donalda Tuska do druhé půlky jeho mandátu v čele Evropské rady. Přesto, že ostatních 27 zemí proti němu nic nemělo, a přesto, že takové potvrzení v půlce mandátu se považuje za automatické a nikdy nebylo problémem.

Když loni došlo vzhledem k tvrdohlavosti Varšavy na hlasování, bylo Polsko jedinou zemí, která zvedla ruku proti. Proti vlastnímu občanovi.

Poprvé v historii Polák předsedal hlavám evropských států, proč byl vůči němu z Varšavy takový odpor? Byl premiérem předchozí vlády a to mu Kaczyński a jeho strana nemohou zapomenout. Tak daleko jde ideologická nechuť a nenávist. A zároveň naivita a diplomatická neprofesionalita: ve Varšavě byli do poslední chvíle přesvědčeni, že hlasování dopadne v jejich prospěch.

Polsko jako varování před širší nákazou
Hrozba přivření finančních toků byla první, která ve Varšavě zabrala. Kaczyński viděl, že přestřelil a takticky se dočasně stáhl. Připravuje se na domácí volby, chce umlčet opozici. Na přelomu roku vyměnil premiérku a pár ministrů včetně ministra zahraničí a zemědělství, kteří dělali zemi v cizině svou arogancí, absencí kontaktů i angličtiny nejhorší obrázek; ministr zemědělství padl kvůli velmi kritizovanému nelegálnímu plošnému kácení staletých stromů v chráněném Bělověžkém pralese.

Všechno měl spravit nový premiér Mateusz Morawiecki, který se liší od ostatních politiků vládní strany: bohatý bankéř, pracoval v zahraničí, mluví prý dobře anglicky, obléká se jako Západoevropan. Kaczyński mu ale nedal do ruky nic věcného, o co by mohl v Bruselu opřít záchranu polského image.

Žádnému státu EU se nechce článek 7 Smlouvy o EU opravdu aktivovat. Jeho váha spočívá, podobně jako u atomové zbraně, v hrozbě spíš než v reálném užití. Navíc by to byl precedens a nikdo neví, kdy by se mohl dostat do obdobné situace jako dnes Varšava.

Druhým argumentem je, že Polsko je těžká váha; se svými 38 miliony obyvatel patří mezi šest největších států EU, a takový nechce nikdo vytlačit na okraj. Velký rozdíl oproti malému Maďarsku, které první započalo cestu, po níž dnes kráčí Kaczyński.

Ale desetimilionová země, o níž v Evropě nikdo dohromady nic nevěděl, takové obavy nevyvolávala. Byla také první a soudilo se, že jde o individuální úlet, který spojené ekonomické a politické tlaky zbytku Evropy navrátí na mainstreamovou cestu.

Polsko je ale už dva roky výstrahou, že by se podobnou nákazou mohla vydat celá střední Evropa a třeba i další. Poslední vývoj v České republice, kdy se svět dozvídá, že kde býval prezidentem Havel dnes komunisté a pravicoví extrémisté mluví do sestavování vlády, nebo události na Slovensku, to rozhodně nevyvracejí.

Hledá se kompromis s Bruselem
Nad Varšavou visí hrozba spuštění článku 7 Smlouvy o EU, na jejímž konci by mohla přijít i o hlasovací právo. Dosud nikdy se vůči žádnému státu tahle metoda nepoužila. Rozhodnutí bude na členských státech.

V posledních dnech běží mezi Varšavou a Evropskou komisí horečné aktivity, aby se našel nějaký kompromis. Ve Varšavě přijali před týdnem s nejvyššími poctami, jako by šlo o hlavu státu, místopředsedu Evropské komise Franse Timmermanse. Téhož, o němž polský ministr zahraničí na podzim prohlašoval, že pro něj není partnerem a že nevidí, proč by s ním jednal.

Proslýchá se, že na stvrzení eventuálních lepších vztahů by mohl do Varšavy přijet sám předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker (asi poprvé v dějinách). Vše je ale s otazníkem. Komise i státy EU prokazují stále ochotu k dialogu, nikomu se nechce do čelného střetu, v sedmadvaceti to vždy končí kompromisem. Pokud ale Varšava nabídne skutečné ústupky.

Polský parlament teď ve zrychleném režimu projednává změny už přijatých zákonů o soudech, jež tak Evropu pobouřily, a které daly politické moci právo soudce všech stupňů jmenovat, odvolávat, trestat, sankcionovat. Jako vždy, změny se píší v sekretariátu Kaczyńského strany Právo a spravedlnost, její poslanci je bez připomínek bleskově odhlasovávají (mají těsnou parlamentní většinu). Zatím se zdá, že vzhledem ke spornosti dotčených zákonů jsou změny jen kosmetické a Brusel je nemůže přijmout. Vyústění je otázkou dnů.

Dalším velkým zdrojem konfliktu je nový zákon o možnosti trestat ty, kdo by takzvaně falšovali obraz Poláků během války a mluvili či psali o Polácích, kteří se účastnili zabíjení Židů. Další velký přešlap.

Byl přijat čistě pro domo, aby národoveckého voliče přesvědčil, že Kaczyński před celým světem brání zemi, prý v cizině nespravedlivě napadanou. Zákon měl prosadit, že Poláci za války údajně masově pomáhali židovskému obyvatelstvu. Židé, kteří vše přežili a žijí dnes v Izraeli a jinde, si to ovšem často nemyslí.

Podle historika Jana Tomasze Grosse zabili za války Poláci daleko víc Židů než Němců. Za to by teď historik mohl být v Polsku obviněn. Ukázalo se, že zákon byl spíchnut horkou jehlou, ani vědci ani diplomaté se k němu neměli příležitost vyjádřit. A jak bývá zvykem, byl přijat během jednoho večerního hlasování.

Ale svět si ho všiml a vyvolal poprask v Izraeli, v USA i na Ukrajině. Ohradil se izraelský parlament, premiér, Izraelci odvolali návštěvu svého ministra v Polsku. Podobně USA. Kaczyński už pozdě zaznamenal výbušnost a hloupost toho úletu, jemuž řada polských politiků včetně premiéra Morawieckého ještě dodala korunu nejrůznějšími nešťastnými výroky o údajné židovské účasti na vraždách.

Výsledkem zákona je zvýšená vlna protižidovských projevů v zemi. Zákon ihned podepsal prezident, ale poslal ho alibisticky Ústavnímu soudu s nadějí, že ten jej zablokuje.

Ač zákon ještě není v platnosti, už se objevilo obvinění na jednoho argentinského novináře za to, že svůj článek o pogromu v Jedwabnem v roce 1941 doprovodil, asi omylem, snímkem oběšených polských odbojářů, nikoli Židů. Že by měl být popotahován před soud vyvolalo rozruch v argentinských médiích, Polsko i tam dostalo cejch problémové země, která má svéráznou představu o svobodě projevu. Polské pravicové Národní hnutí teď dalo dokonce podnět k žalobě na prezidenta Izraele, který se měl nedávno údajně zmínit o polském podílu na vraždění Židů.

Znovu se vytahuje krvavá polsko-ukrajinská minulost
S Ukrajinci mají Poláci letité těžké zážitky a spory. Část území dnešní Ukrajiny bylo před válkou součástí Polska, ve Lvově se polsky mluvilo do roku 1945. Etnické spory vedly koncem války k oboustrannému zabíjení desetitisíců, pro Poláky je Bandera synonymem bandity.

Bylo velkým výdobytkem liberálních vlád před Kaczynským, že situaci zklidnily, že pochopily strategickou potřebu mít na své hranici demokratickou Ukrajinu jako spojence proti Moskvě, že vehementně podporovaly nástup demokracie u souseda a chovaly se slušně k ukrajinské menšině. Vycházeli tak z představ bývalé protikomunistické opozice.

Kaczyński vše změnil, jeho lidé a publicisté stále otevírají staré rány, v haličském Přemyšlu nechají pochodovat ultrapravicové nacionalisty s nenávistnými hesly vůči Ukrajincům. Ti se začínají zase v Polsku bát, vzrostl počet útoků a šikany vůči nim.

Polsko nedávno tisklo nové pasy, objevily se v nich symboly památek ze Lvova, dnes ukrajinského, a z Vilniusu, dnes litevského. Výsledkem bylo výrazné zhoršení vztahů, zákaz vstupu pro starostu Přemyšlu a některé poslance na Ukrajinu. A další podobné kroky na obou stranách hranice. I napětí s Litvou.

S Moskvou má Varšava zvlášť napjaté vztahy, Rusko Polsko okupovalo do roku 1918, do roku 1920 spolu vedli válku, polovinu Polska Sověti opět obsadili roku 1939, po válce mu sebrali ohromné území a připojili je k SSSR. Moskva dělá pochopitelně co může, aby se Polsko vnitřně destabilizovalo: proto třeba odmítá vrátit vrak letounu, v němž při havárii u Smolenska zahynula stovka polských představitelů, a tiše si mne ruce, jak dohady o příčině havárie už osm let poltí polskou společnost a vyvolávají každoměsíční manifestace Kaczyńského příznivců, kteří pochodují s tím, že chtějí „znát pravdu“.

Všechno to zklidnění a nabídnutá přátelská ruka vůči všem sousedům včetně ruské opozice, jež byly dílem polské antikomunistické opozice 70. a 80. let a potom prvních svobodných vlád, se nyní bortí a jde vniveč.

Provinční nacionalismus
Proč, co je příčinou? Především nacionalismus, který vládnoucí strana prosazuje na všech úrovních domácího života, představa o jakési polské výjimečnosti. Zároveň provinčnost a zahleděnost do sebe sama, fakt, že většina jejích činitelů nevnímá svět, nemá žádnou zkušenost ze zahraničí a neuvědomuje si, jak propojené nádoby jsou domácí a zahraniční politika. Jak snadno mohou domácí kroky zasáhnout citlivá místa ve vztazích s jinými státy. A amatérství.

Do vrcholné politiky se příslušníci dnešní mocenské skupiny dostali většinou z regionů a městeček, svět neznají, spíš v nich vzbuzuje obavy z ohrožení. A samozřejmě roli hraje jistá míra arogance vůči názorům z ciziny. Pryč jsou časy, kdy v polských vládách byli lidé znalí Evropy a světa, Bronisław Geremek nebo Radosław Sikorski. Kdy znali postuláty bývalé protikomunistické opozice.

A nakonec postava Kaczyńského: nežil nikdy v cizině, nemá žádnou zahraniční zkušenost, nemluví a nečte zřejmě žádným jazykem. Nezná hlavní proudy myšlení za hranicemi Polska, nemá tam kontakty ani přátele. Nezná tep Evropy, nevnímá image země. Všichni se ho ale bojí a nikdo se mu doma neodváží oponovat.

Jediným spojencem Kaczyńského je Orbán. Když ještě nebyli u moci, jezdili Kaczyńského lidé do Maďarska otevřeně na učenou, polská krajní pravice vítala nadšeně lidi z Jobbiku.

Orbán ale Kaczyńského podporuje spíš deklarativně než skutečně. Sám hraje se západní Evropou a s Bruselem poker, je perfidnější než Kaczyński, doma říká jedno a v Bruselu druhé. Kdežto polští politici říkali donedávna s naivní otevřeností západním politikům to samé, co svým voličům v městečkách a vesnicích. Nenapadlo je, že reakce bude jiná.

Když přišlo na lámání chleba a v Bruselu se hlasovalo, zda potvrdit Tuskovi druhou polovinu mandátu v čele Evropské rady, Orbán s Kaczyńským nehlasoval: Polsko zůstalo jako kůl v plotě. Mezi Kaczyńským a Orbánem je mnoho rozdílů. Ten druhý je pragmatik, nevázaný žádnou vírou, Kaczyński je naopak ideolog, pro nějž nic není tak důležité jako jeho vize národovecko-katolické společnosti. Oba dnes spojuje fascinace vlastní mocí, která se obejde bez parlamentu, bez opozice a bez kritických médií.

S Českou republikou zatím žádný konflikt Polsko nemá. U polského obyvatelstva jsou Češi velmi populární. Od roku 1918 ovšem obě země měly spor o část Těšínska, jemuž Poláci říkají Zaolží. A národovecký tisk občas tuto „křivdu“ na Polsku připomíná. Pomíjí zároveň, že ve chvíli okupace Sudet na podzim 1938 obsadila Těšínsko polská armáda, za asistence Wehrmachtu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.