Chci přispět X

Polsko v roce 1968 vypudilo dvanáct tisíc svých občanů židovského původu

Polsko se dnes vyrovnává s šokující protižidovskou kampaní, kterou v roce 1968 rozpoutal tehdejší režim, aby se udržel a potlačil studentskou revoltu. Prezident Duda poprosil o odpuštění, někteří si ale myslí, že není proč se omlouvat.

„Prosím ty, kdo byli vyhnáni: odpusťte Polské republice, odpusťte Polákům, odpusťte tehdejšímu Polsku, že spáchalo tak hanebný čin.“ To jsou slova prezidenta Andrzeje Dudy z 8. března tohoto roku. Významná a odvážná. Snažil se tak jménem polského státu omluvit za vypuzení obyvatel židovského původu na jaře 1968, jaké nemělo od 2. světové války v Evropě obdoby. Po jejich odjezdu zbyla v zemi už jen nepočetná skupina osob s židovskými kořeny.

Rok 1968-69 měl v každé zemi trochu jinou podobu. V Polsku takovou, jako nikde jinde. Aby se tam režim udržel, vyvolal oficiálně, z nejvyšších míst, masovou vlnu protižidovství a exodus dvanácti až patnácti tisíc osob. Čtvrt století po 2. světové válce, poté, co země zažila jako málokterá tak strašné hrůzy holocaustu, kde démoni vyvražďování Židů byli ještě zcela čerství. Nacisté přece zavraždili tři miliony polských Židů, devadesát procent. A teď se noční můry vracely. Mezi ten maličký zbytek obyvatel židovského původu, kteří ještě v Polsku přežili, kteří tu žili asimilováni a své židovství často nevnímali, se vrátil strach.


Biblioteka_pi_sudskiego_w_odziAntisemitské transparenty při provládních demonstracích v Polsku roku 1968. Foto Biblioteka Piłsudskiego w Łodzi

Jejich země je najednou nazývala oficiálně „pátou kolonou“, byli vyhazováni z práce, na jejich dveřích se objevily načmárané Davidovy hvězdy, sousedé a kolegové v práci se od nich odvraceli. Židé se opět báli, hrůza vyvražďování byla ještě příliš čerstvá, slovník protižidovských projevů v nich vyvolával ty nejhorší obavy. Jakož i vzpomínky na domácí pogromy ve 40. letech nebo na pogrom v Kielcích těsně po válce. Antisemitismus se v Polsku před padesáti lety znovu ukázal jako nástroj, kterým je možné manipulovat masy.

Vrátil se strach z pronásledování Židů za války
Několik svědectví: Irena Sendlerová, účastnice Varšavského povstání, začíná v roce 1968 v reakci na kampaň zase jako za povstání organizovat neoficiální sítě svépomoci. Učitelku Annu Radziwillovou kolegyně ve škole prosí, zda by k ní mohla uschovat svého synka, kdyby došlo k nejhoršímu. Lékařka, kterou jako šestiletou vyvezli z ghetta, nechá pokřtít své tři malé holčičky a odveze je do klášterní školy. To jen jako ilustrace.

Šéf komunistické strany Władysław Gomulka a premiér Józef Cyrankiewicz hlásají z tribun, že Židé jsou pátou kolonou a že „není možná loajalita zároveň k socialistickému Polsku a k imperialistickému Izraeli“. Vyhrožují a vybízejí k emigraci. Nastolí takovou atmosféru strachu, že vypudí významnou část obyvatel židovského původu, kteří tam ještě žili. Většinou lékařů, inženýrů, zkrátka elitu, která přitom po válce zemi citelně scházela.

Od jara 1968 do podzimu 1969 požádá o emigraci pět set vědců a vysokoškolských pedagogů, dvě stě novinářů a redaktorů, stovka umělců, hudebníků a výtvarníků, šedesát pracovníků rádia a televize, šestadvacet filmařů, třiadvacet herců varšavského Židovského divadla (jediného v Polsku), včetně jeho ředitelky slavné herečky Idy Kamińské (hrála těsně předtím v oscarovém Obchodu na korze). Jsou mezi nimi špičky polské inteligence: sociolog Zygmunt Baumann (dnes světově uznávaná autorita), historik Krzysztof Pomian, režisér Aleksander Ford (film Křižáci) a další. Legendární Marek Edelman, jediný z vůdců povstání ve varšavském ghettu, který je přežil, sice paličatě zůstal, do Francie ale utekla celá jeho rodina: žena lékařka, kterou vyhodili z práce, i děti.

Polsko nás vyplivlo
Proč ti lidé odjeli, s jakými pocity? Několik svědectví. Helena Zorska: „Proto, že se v Polsku objevil antisemitismus, ten jsme nečekali. Všechno jsme tam museli nechat. Pro mě to byla třetí světová válka.“ Janusz Tencer: „Protože se kolem mě najednou udělalo prázdno, lidé mizeli a já cítil, že zůstávám stále víc sám.“ Nina Himelstein: „Protože jsem měla pocit, že nás Polsko vyplivlo.“ Gabryś Lawitt: „Zavolali si mě na policii a tam mi podporučík Szlachetny řekl: ‚Jestli ty hajzle do 1. září nevyjedeš, udělám ti ze života takové peklo, že si radši hodíš špagát.‘“

Emigrace nebyla nic snadného, děla se v atmosféře strachu a nejasnosti z toho, co bude. Lidé museli o emigraci žádat, doložit svůj židovský původ (v Evropě v roce 1968!), podstoupit nekonečnou sérii administrativních šikan. Na každý svůj vyvezený předmět potřebovali povolení celnice. Museli se zříci polského občanství, zanechat nemovitý majetek, nesměli si s sebou vzít větší obnos. Na cestu dostali zvláštní dokument tvrdící, že nejsou obyvateli Polska, stali se z nich apatridé, lidé bez státního občanství.

Irena Grudzińska-Gross si s sebou jako mladé čtyřiadvacetileté děvče do neznáma prý vezla: „Kožich, koberec, čtyři hrnečky s podšálky a peřinu. A čtyřicet knížek.“ To bylo vše.

Vyjet museli do měsíce od začátku vyřizování formalit. Čtvrt století poté, co podobně musely opustit své domovy miliony jejich příbuzných. Symbolika byla každému jasná.

Směli požádat o výjezd pouze do Izraele, vlaky je vezly z varšavského Gdaňského nádraží v uzavřených vagonech, v nichž nesměli otevřít ani okno, do Vídně. Tam se rozhodovali, kam dál a která země je vezme.

Odjížděli ve strachu z toho, co doma zažívali, mnoho z nich nemělo jasno, kam směřovat. Ocitli se v zemích, jejichž jazyk často neznali, jejichž způsob života byl pro ně zpočátku nečitelný, byl už jiný než život chudého socialistického Polska. Někteří, jejichž jména známe, se prosadili, jiní, kterým chyběly kontakty, úspěch neměli.

Studentská revolta v březnu 1968
Proč ta ostrá, v Evropě šokující protižidovská vlna? Vládnoucí partaj se snažila udusit v zárodku studentské protesty, které na jaře roku 1968 začaly na Varšavské univerzitě po zákazu divadelního představení Mickiewiczových Dziadů, klasiky polské literatury. Jako všude ve východním bloku, tak jako i v Praze v tom roce, se zpočátku nevinný protest pár varšavských studentů rozrostl, přišly požadavky demokracie, svobody slova, zrušení cenzury. Policie studenty surově mlátila, byly soudy, vězení, samozřejmě vyhazovy ze studií.

Jejich jména: Adam Michnik, Jan Lityński, Seweryn Blumsztajn a další. Jména, která se potom budou vyskytovat v centru opozice až do Solidarity a do změny režimu v roce 1989. Dnes jsou všichni, jakož i další z tehdejších studentských vůdců, proti vládě Jarosława Kaczyńského, a ten jim nemůže přijít na jméno.

Zároveň šlo o vnitropartajní boj několika skupin, o snahu mladých vlků dostat se k moci, kterou Gomulka za cenu vypuzení dvanácti tisíc Židů odrazil. Dal populisticky zelenou nacionalistickému křídlu v partaji. Studentskou revoltu režim prohlásil za židovské dílo, média se rochnila v odhalování židovských jmen rodičů studentů, tvrdila, že to byly děti vysokých hodnostářů, které „znaly zemi jen z oken služebních limuzín“ a „cigarety típaly v džemu“.

Protestující studenti byli vesměs levicového smýšlení, často mladí komunisté, jazykem československého jara 68 by se řeklo „reformátoři“. Gomulkova ostrá kampaň byla samozřejmě také motivována obavou z československé nákazy, studentský protest potřeboval udusit v zárodku. A je pravdou, že Pražské jaro nenašlo v širších masách Polska větší odezvu, režimu se podařilo uhasit vzpouru mládeže velmi rychle. Zadělal si tím ale na Solidaritu v roce 1980.

Svést všechno na Židy
Gomulka sáhl po metodě, o níž byl vzhledem k minulosti přesvědčen, že nemůže nezabrat: ukázat prstem na Židy, svést na ně lidový hněv, představit je jako pátou kolonu. Vyvolal paranoidní protižidovskou atmosféru, po celé zemi organizoval stovky masových lidových shromáždění (v Katovicích na ní třeba bylo údajně sto tisíc osob), kde pod hesly proti „sionismu“ nechal vyvřít všemožným antižidovským náladám a hulákání. Tisk zaplavily protižidovské články, nechutné karikatury. Nepoužívalo se slovo Židé, ale „sionisté“. Všichni ale důkladně rozuměli, oč jde.

Foto_ipnFoto IPN

Krátce předtím skončila šestidenní válka, v níž Izrael porazil koalici arabských států, jež vojensky a politicky podporoval Sovětský svaz a jeho satelity. Proto se najednou objevil „sionismus“. Připomínalo to Slánského proces v 50. letech v Československu.

Režim velmi rychle začal vypichovat židovský původ protestujících studentů, pokud takový měli, a sugerovat tak masám, že za nepokoje můžou Židé a slušných Poláků se netýkají. Organizoval masové demonstrace „pracujících“. Samozřejmě že byly organizované oficiálně a účast na nich byla všelijak vynucována a kontrolována. Těžko však popřít, že by mezi masami nenašly širokou odezvu, a že by si ulice nepřisadila. Na pracovištích se na schůzích všude odhalovali „sionističtí spiklenci“, tedy lidé s židovskými jmény, a dostávali vyhazovy. Často intelektuálové, v Lodži ale podle svědectví třeba i ševci.

Na dobových fotografiích jsou vidět davy třímající transparenty s nápisy „Sionisté do Izraele“ v sousedství s klasickými „Ať žije strana“ a „Ať žije soudruh Gomulka“.

Dnešní vztah Poláků a Židů
Antisemitismus v Polsku, vztah Poláků a židovského obyvatelstva je komplikovaným fenoménem, jejž nelze probrat na prostoru jednoho článku. Historická a demografická situace v Čechách a po roce 1918 v Československu byla jiná, postavení židovského obyvatelstva se lišilo od Polska. Porozumět polským událostem není pro Čecha snadné. Našince třeba překvapí, že když je v Polsku o někom řeč, často se najde někdo, kdo neopomene zmínit údajný židovský původ dotyčného. Považuje se za událost, že nový premiér Mateusz Morawiecki ve svém projevu nedávno „přiznal“, jak to formulovala média, že jeho rodina má židovské kořeny. Když byl zvolen Duda prezidentem, přetřásalo se zase, že rodina jeho ženy je židovská.

Ve druhé světové válce se v lidech projevily, jak to bývá, nejlepší a u jiných nejhorší vlastnosti. Byli tenkrát katoličtí Poláci, kteří pomáhali Židům, ukrývali je i za rizika, že každou, i nejmenší pomoc Židům trestali nacisté popravou. Polský odboj měl jako asi jako jediný v Evropě instituci na pomoc Židům, tzv. „Żegotu“. V památníku Jad vašem v Izraeli je mezi „spravedlivými světa“ čtvrtina Poláků, přesně 6706 osob. Je to hodně, je to málo? Několik členů polského odboje vyneslo do Británie zprávy o situaci ve vyhlazovacích táborech a v ghettech (legendární Jan Karski). O tom všem se samozřejmě hodně mluví a píše.

Jewish_prisoners_of_g_siowka_a_german-nazi_camp_in_warsaw_liberated_in_august_5_1944_wikimedia_commonsŽidovští vězni z tábora Gęsiowka po osvobození polskou Zemskou armádou. Foto Wikimedia Commons

Zároveň ale spousta lidí Židy, kteří se někde ukrývali, Němcům udávala, vydírala je, v některých případech se na jejich smrti i podílela. Jsou to témata, o nichž žádný národ nemluví rád, vždy to bolí a oficiální místa mívají tendenci takové diskuse utlumit, ne-li umlčet. Klobouk dolů před každou vládou a politiky, kteří se takového odhalování bílých míst nebojí a neumlčují ho. Obyčejně to trvá, než se pravda začne klubat ven.

Jedwabne a další pogromy
Takovou pravdou byla kniha „Sousedé“ historika Jana Tomasze Grosse (jako student byl v roce 68 ve Varšavě pět měsíců vězněn, než emigroval) o masakru v městečku Jedwabne, kde během války v roce 1941 polské obyvatelstvo, vyhecované Němci, nahnalo do stodoly a zaživa upálilo podle autora devět set osob židovského původu, podle dnešních údajů Institutu paměti národa „ne méně než 340“. Ve stejné době došlo k podobnému pogromu a upálení zaživa zřejmě pěti set osob v Radziƚově, k jinému pogromu ve Wąsoszi. Podle historiků bylo takových násilností na východě Polska třicet, prakticky se o nich nemluví.

Tyto hrůzné události byly po desetiletí tabu, jsou stále některými zpochybňovány a vina domácích umenšována. A to přišly i pogromy těsně po válce (třeba Kielce, červenec 1946) jež tenkrát vedly k vystěhování asi třiceti tisíc Židů, kteří v zemi ještě zůstali a viděli, že s válkou nenávist některých k Židům neskončila. Přišla další protižidovská vlna v roce 1956, jež vedla k vystěhování sedmačtyřiceti tisíc Poláků židovského původu. Otevírat tyto a případně nové kauzy vyžaduje vždy velkou investigativní odvahu novináře nebo historika.

Když zmíněný historik Gross na základě svých bádání napsal, že Poláci za války zabili mnohem víc Židů než Němců, snesla se na něj lavina kritiky a výhrůžek. V roce 2015 jeho výrok začala vyšetřovat prokuratura a o rok později kancelář prezidenta podnikala kroky k odebrání vysokého státního vyznamenání, jež mu o pár let dříve udělila jiná hlava polského státu.

Polsko pouze heroické, o vině nemá být řeč
Minulé polské vlády po roce 1989 a některé instituce podporovaly mapování bílých míst a nebránily svobodnému bádání. Bolestná fakta o smutných židovských osudech začala vyplouvat na povrch.

Současná vláda změnila kurz o 180 stupňů, razí pojetí, že nebylo dobré se omlouvat a přijímat vinu. Dnešní trend, oficiálně prosazovaný všemi institucemi a na všech úrovních, ministerstvem kultury, školství, ve veřejných médiích plus ve většině tzv. pravicových soukromých médií, je: předkládat veřejnosti, mládeži a cizině pouze hrdinský obraz Polska a jeho minulosti. A kritiky nejlépe prohlásit za škůdce národa. Erdogan či Putin jdou podobnou cestou.

Existuje oficiální pobídka, podporovaná oficiálními granty, točit jen takové filmy a seriály, které ponesou pouze hrdinské poselství. Které i za cenu přepisování dějin budou stylizovat obraz minulosti do technicoloru. A to v Polsku, které má tradičně vysokou úroveň filmů o historii země.

Memorial_in_jedwabne_wikimedia_commonsPamátník pogromu v Jedwabném (1941). Repro DR

Určitou národovecko-katolickou stylizaci minulosti hrdinného bezproblémového Polska používá současná vláda k tomu, aby o ni opřela legitimitu svých dnešních kroků, zákazů a protiopatření. Přednedávnem vznikla ne sice vládní, ale na vládu napojená instituce „Tvrz dobrého jména“, která má za hranicemi stopovat, zda se v místních médiích, mezi historiky nebo na konferencích neobjevují hlasy „ničící dobré jméno“ Polska. A na ně upozornit a došlápnout si včetně žalob.

Ida jen s ideologickým úvodem
Někteří jistě znají polský film Ida, natočený před pár lety a pojednávající o tom, jak mladá jeptiška v 50. letech zjistí, že je Židovkou a že její rodiče ubil za války sedlák a zabral jim dům. Dostal desítky ocenění v zahraničí včetně Oscara za nejlepší neanglickojazyčný film. Doma ho viděla kvanta lidí, stal se velkou událostí roku. Nutil přemýšlet a otevíral oči.

Všude chválen, pouze v Polsku se stal terčem pomluv určitých kruhů. Národovecký tisk a někteří pravicoví politici tvrdili, že Polsko očerňuje a že takové filmy by neměly dostávat žádnou podporu z Fondu kinematografie a že by ji měl režisér vrátit. A že v cizině by měl být film promítán pouze s předtitulkem, že Polsko takové nebylo a že Poláci zachránili spousty Židů. Po volebním vítězství Kaczyńského se film stal obětním beránkem za jiná díla na podobné téma. Po dlouhých peripetiích byl sice uveden v televizi, předcházel mu ale asi hodinový úvod několika provládních publicistů (nikoli filmových kritiků), kteří ho rozcupovali. Až potom směl být divákovi ukázán.

Je proto úctyhodné, že dnešní polský prezident řekl tak jasně, co řekl. Nevím, že by se k němu přidali další. Naopak bylo slyšet hlasy, včetně premiéra Morawieckého, že Poláci nenesou zodpovědnost, protože protižidovskou kampaň v roce 1968 rozpoutal režim podřízený Moskvě, za který dnes země nenese zodpovědnost. Jeho otec, významný politik, prohlásil veřejně, že na Umschlagplatz, místo ve Varšavě, odkud Němci vyváželi Židy do vyhlazovacích táborů, „nevyháněli Židy Němci, ale Židé, židovská policie“. Zavádí tak podivný relativismus a zpochybňuje celou pravdu o německém vyvražďování. Jeho syn-premiér prohlásil nedávno v Mnichově, že za vraždami Židů byli Němci, ale také Ukrajinci a Židé.

Umschlagplatz_var_ava_wikimedia_commonsUmschlagplatz: nástupní stanoviště do táborů smrti na okraji varšavského ghetta. Foto Wikimedia Commons

Stín na polsko-židovských vztazích
Řekl to mimo jiné v kontextu současného, posledního konfliktu na polsko-židovské téma: zákona, který zkratkovitě řečeno má umožnit trestat ty, kdo takzvaně falšují obraz polských dějin. Zákon prezident alibisticky podepsal, ale ihned ho odeslal k novému Ústavnímu soudu v naději, že ten ho odmítne. Zákon vyvolal nebývalý konflikt s USA a s Izraelem, o němž se v Čechách psalo.

Tím, že vládní tábor v Polsku vyvolal dojem, že tu je najednou velký mezinárodní problém, a že za ním jsou Židé, vypustil z lahve džina lidového antisemitismu. Tomuto džinovi nechává současná moc unikat jednou tu, jednou tam, už tři roky. Protižidovská hesla na velkých demonstracích k výročí polské nezávislosti, upálení figuríny Žida na náměstí ve Wrocławi... Na současnou atmosféru reagoval nedávno otevřený dopis řady polských nevládních organizací a sdružení: „nesouhlasíme s tím, jak dnešní politika klade stín na léta budované polsko-židovské vztahy“.

Poznámka: Nucené vystěhování dvanácti tisíc Židů a jeho padesátileté výročí připomnělo v Polsku několik institucí. Muzeum dějin polských Židů, varšavská instituce světové úrovně, nabízí velkou výstavu (otevřenou až do podzimu) a debaty. Události připomíná také dokumentární film Krystyny Piotrowské „Vyjel/a jsem, protože…“, kde ti, kteří byli nuceni opustit zemi, popisují své tehdejší důvody a atmosféru. Je na něj velký ohlas, putuje celým Polskem.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Zdeněk Jehlička - Praha

paličatý Marek Edelman? Neděle, 25.Března 2018, 14:43:57

Velmi potřebný článek a díky za něj.

Nicméně Marka Edelmana nelze odbýt slovy, že "paličatě zůstal", zatímco jeho rodina a ostatní odešli. Tento jediný přeživší z velitelů povstání ve varšavském ghettu neodešel jistě jen proto, aby "někdo zůstal se všemi těmi, kdo zde zahynuli", jak se nechal později slyšet. Marek Edelman totiž zůstal po celý život bundista a tak i silný oponent sionismu a Izraele. Jako takový věřil, že jeho domovem je Polsko a to je třeba změnit k větší rovnosti a spravedlnosti. Na druhé straně odmítl nabídku odejít do Izraele a Moše Dajanovi údajně odpověděl "nebojoval jsem proti útisku, abych nyní utiskoval jiné".

Edelmanovo trvání na tom, že v Polsku zůstane, a to přesto, že i on byl postižen, a ztratil rodinu a práci, bylo právě tím nejpevnějším odmítnutím antisemitismu. Toho antisemitismu, který Herzl považoval za "našeho spojence", jenž židy vyhání, abychom je my mohli usazovat v Palestině/Izraeli.

I v současném Polsku je možné pozorovat to cynické spojení antisemitismu se sionismem, kdy je např. ředitel antisemitského rádia Maria vřele vítán na izraelské ambasádě coby obdivovatel Izraele.

Marek Edelman svým životním příběhem ukázal, že (nejen) židé mají domov všude tam, kde žijí a jeho vzpoura proti Gomulkově antisemitismu byla silná právě v tom, že zůstal.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.