Chci přispět X

Kdo raboval majetek Židů? Jejich paměť, naše hanba

Knihy Jana Grosse připomínají, jak všeobecné bylo mezi Poláky přesvědčení, že vyhlazování Židů se jim vyplatí. Proto jsou tak nepříjemné. Komentář polského novináře a překladatele se týká současné polské debaty, ale má platnost i pro nás.

„Dobře že Hitler to židovské plemeno vymlátil.“

Kdo aspoň jednou v životě tahle slova neslyšel? Ano, jsou lidé, kteří to neslyšeli – v Německu se tomu říká „milost pro později narozené“. Já jsem ale nejednou slyšel staré rolníky, kteří bez rozpaků mluvili o tom, co považovali za samozřejmé a co nám mladým by neprošlo krkem – že jsme na vyhlazení Židů vydělali.

Dosud nikdo nespočítal, kolik Poláků bydlí v bytech po Židech, v někdejších židovských domech. Nikdo se neptá, jak se jim žije mezi stíny povražděných. Někteří Poláci, žijící na takzvaném znovu získaném území na západě Polska, mají prý nepříjemný pocit, že bydlí v domech po Němcích. Ale málokdy kvůli tomu mají výčitky svědomí, Němci si to přece zavinili sami, že?

Ale co si mají počít ti, kteří bydlí v domech po Židech, a tedy vlastně obyvatelé všech měst Mazowsza a Podlesí? Jak mají sami sebe přesvědčit, že na tom není nic špatného? Nejjednodušší je obvinit Židy, k dispozici je dlouhý seznam antisemitských předsudků. A nestačí-li to, můžeme popřít, že jejich záhuba přesahovala všechny meze.

Právě proto – jak píše roku 1998 v úvodu ke své knize „Příšerná dekáda“ (Upiorna dekada) tehdy v Polsku málo známý profesor na New York University Jan Tomasz Gross – na otázku „Myslíte si, že utrpení židovského národa bylo za války stejně velké jako utrpení polského národa? Anebo bylo větší? Nebo menší?“, odpověděla roku 1993 většina dotázaných Poláků (53%), že bylo stejné nebo menší.

Tyto odpovědi, jak uvádí Gross, jím hluboce otřásly. Jak to? Půl století po válce nevidí většina Poláků rozdíl mezi – i když tragickým – osudem svých rodáků a systematickým vyhlazováním Židů? Jak je možné, že 6 % respondentů prohlásilo, že polský národ utrpěl víc, 32 % odpovědělo, že oba národy utrpěly stejně, 12 % uznalo, že to těžko mohou srovnávat, a 3 %, že těžko říci.

Dalo by se to vysvětlit nedostatkem informací – a to by bylo přijatelné, kdyby šlo o průzkum obyvatelstva Pernambuca. Jenže my žijeme v zemi, kde Židé žili tisíc let, v zemi, jejíž hlavní město ještě za života našich dědečků představovalo druhé největší židovské centrum po New Yorku, v zemi, kde byla za poslední války vyvražděna většina evropských Židů. Nemůže tu tedy jít o nevědomost, ale o spiknutí ticha – jak se před třinácti lety vyjádřil Jan Tomasz Gross. A rozhodl se toto ticho prolomit.

Kniha „Příšerná dekáda. Tři eseje o stereotypech týkajících se Židů, Poláků, Němců a komunistů 1939 – 1948“ vyšla v krakovském nakladatelství Universitas v roce 1998 v nákladu tak mikroskopickém, že by se celý vešel na psací stůl, na němž píši tato slova. Přesto se prodávala tak špatně, že jsem si ji bez potíží koupil ještě na jaře 2000, když už se v knihkupectvích objevila Grossova další kniha „Sousedé“.

Její vydavatel Pogranicze dal vytisknout tak málo exemplářů, že když na podzim 2000 zahájila Gazeta Wyborcza článkem Jacka Żakowského všenárodní debatu o zločinu v Jedwabném, dlouhé týdny se kniha nikde nedala koupit. Debatovalo se tedy o textu, který skoro nikdo neznal. Podobně tomu bylo s Grossovou pozdější knihou „Strach“. Nyní se totéž opakuje s knihou „Zlaté žně“.

Teze o spoluodpovědnosti Poláků za holocaust není překvapením pro nikoho, kdo zná dřívější publikace tohoto autora. Grossův první důležitý text na toto téma, esej „Ten je z mé vlasti… Ale nemám ho rád“, byl poprvé otištěn v emigračním čtvrtletníku Aneks již v roce 1986, tedy před čtvrt stoletím. Avšak teprve vydání „Sousedů“ v roce 2000 Polskem otřáslo.

Stojí za úvahu, proč se to stalo. Proč miliony Poláků uznaly, że se jich připomenutí zločinu, který za války spáchali obyvatelé málo známého městečka u Lomže, nějak dotýká, nějak je obviňuje, nějak na ně uvrhuje hanbu.

Je to tím podivnější, že pozdější připomenutí Piotra Gontarczyka (v publikaci „Polská dělnická strana. Cesta k moci 1941 – 1944“) toho, jakých zločinů se na Židech dopustili polští komunisté, nevzbudilo žádný ohlas. Nikdo, absolutně nikdo se necítil uražen informací, že v prosinci 1942 partyzánský oddíl Lidové gardy (Gwardia Ludowa), jemuž velel Grzegorz Korczyński (pozdější náměstek ministra obrany, zodpovědný za masakr dělníků v Gdaňsku a Gdyni v roce 1970) vyvraždil na Lublinsku přes sto Židů, aby je mohl okrást. Z rukou různých komunistických skupin zahynulo v této oblasti několik stovek Židů včetně mnoha dětí a žen.

Gontarczykem uvedená líčení zločinů spáchaných komunistickými partyzány nejsou o nic méně šokující než ta, která známe ze „Sousedů“. Hrůzu budí jedno i druhé, ale pouze to druhé – líčení zločinu v Jedwabném – v nás vyvolává i nepříjemné pocity. Odsuzujeme zločiny partyzánů z GL, ale nemáme dojem, že bychom s nimi měli něco společného. Byli to komunisté, a nejsme tedy za jejich činy zodpovědní.

Památník Židů zabitých při pogromu v Jedwabném. Foto WmC

Proč se nedokážeme stejně striktně distancovat od banditů – byli to přece docela obyčejní bandité – kteří za peníze udávali Židy nebo je vraždili v lesích? Proč se neumíme distancovat od vesnické chátry, která překopávala popraviště a hledala zlaté zuby a šperky obětí? No proč?

Protože toho bylo příliš mnoho. Komunističtí partyzáni, kteří se zabývali hlavně rabováním statků a vesnic, vražděním vlastenců angažovaných v odboji a jejich udáváním gestapu, špehováním a sabotážemi ve prospěch Sovětů, představovali – navzdory všemu - jen docela malé procento obyvatelstva okupovaného Polska. Dnešní levice se necítí ani trochu zodpovědná za jejich zločiny (a právem). Neexistuje proto žádná významná společenská síla, která by si myslela, že se jí tento problém přímo dotýká.

Zcela jinak je tomu v případech udavačů a vrahů Židů. Z desítek svědectví z doby okupace, mimo jiné ze zpráv Zemské armády (Armia Krajowa) vyplývá, že udávání Židů bylo tak běžné, že začalo ohrožovat polskou odbojovou činnost (stávalo se totiž, že vyděrači udávali Němcům Židy, kteří byli bojovníky Zemské armády). A co víc, udávání Židů se nesetkávalo s jednoznačným odsouzením společnosti.

Tolerování takového chování se většinou vysvětluje antisemitismem. Ve skutečnosti sloužily antisemitské stereotypy spíše omlouvání takové tolerance, jejíž příčinou bylo mezi obyvatelstvem všeobecně rozšířené přesvědčení, že vyhlazování Židů se Polákům vcelku vyplatí.

Tento názor zastávala jak vesnická chudina, tak městští inteligenti, bojovníci za svobodu i obyčejní banditi. Samozřejmě ne všichni. Problém byl v tom, že těch, kteří uvažovali jinak a dávali své přesvědčení najevo tím, že pomáhali Židům, nebylo mnoho.

Někdo třeba namítne, že za pomoc Židům hrozil přece trest smrti. Jistěže, stejně tak jako za pomoc partyzánům, zabíjačku načerno nebo poslech rozhlasu. Kdyby se byli Poláci těchto zákazů báli, byly by polské partyzánské oddíly asi stejně početné jako ty české a Varšavané by na takzvané árijské straně hladověli stejně jako ti uvěznění v ghetu.

Jenže většina Poláků z neznámých důvodů dodržovala pouze jeden z nacistických zákazů – zákaz pomáhat Židům. Tak tomu bylo, a kdo tomu nevěří, nechť si v duchu promyslí tento experiment: Řekněme, že na naše dveře zaklepá spolužák ze základky, neviděli jsme se dvacet let. Špinavý, trochu zavšivený, a navíc jsme ho nikdy neměli moc rádi. Teď nás prosí, abychom mu dovolili bydlet v našem bytě, abychom ho živili a starali se o něj bůhví jak dlouho. Kdo je ochoten? Aha, za pomoc hrozí trest smrti.

Vždycky se samozřejmě najdou odvážní a slušní lidé, kteří se navzdory všemu rozhodnou Židy zachránit. Jenže většina z nás se rozhodne pro druhou možnost, která nám ke cti neslouží, hrdinové totiž leží na hřbitově.

Problém je v tom, že není možné si uchovat pocit národní pospolitosti, pokud lidé nemohou být na sebe hrdí. Hrdí aspoň na své dějiny. Místo abychom se vyrovnali se strašnou pravdou o společností, jíž jsme součástí, raději předstíráme, že za všechno, co je špatné, mohou jiní – komunisté, sedláci, verbež nebo Židé.

„Sousedé“ vyvolali šok, protože se výtka v té knize týká celé místní polské společnosti, a ne pouze nějaké její části, od níž by se bylo možno po letech distancovat. Tentokrát se to týká nás všech a není kam před tím utéci. S takovým traumatem si můžeme poradit jen dvěma způsoby – buď uznat kolektivní vinu společnosti, jejíž jsme součástí, a vyjádřit lítost, anebo se od té společnosti odtrhnout a říci: to se mě netýká. Ale také je možné, že si s tím traumatem vůbec nebudeme vědět rady.

Jako většina z nás.

Komentář vyšel původně v polštině v týdeníku Newsweek. V DR vychází se souhlasem autora. Přeložila Helena Stachová

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 8.Února 2018, 05:34:15

V tomto směru to máme o něco snadnější.
Předválečná česká elita neselhala.
A nejde jen o hilsneriádu a Masaryka.

Na jaře roku 1933 prchal z Berlína do Paříže jeden z největších hudebních skladatelů 20. století Arnold Schoenberg.
"Vynalezl" atonální metodu harmonické organizace hudební skladby, byl to výjimečný hudební teoretik a pedagog, otec avantgardy.
(Filozof Adorno o jeho nové hudbě napsal knihu)

Bylo mu jasné, že je tuplovaný nacistický nepřítel - byl Žid a ještě k tomu dokonalý představitel pokrokáře, przniče klasického velkého umění, které wagnerovský Hitler tak nenáviděl...

A prchal na falešný československý pas, který mu obstaral velvyslanec v Berlíně Kamil Krofta, velký přítel tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše, kterého v ministerské sesli posléze nahradil.

Například.

(Právě proto byla třeba pomoc ČSR při vzniku Izraele tak rychlá a reálná. Obrátili se na nás s naléhavou prosbou jako na skutečného přítele a nespletli se.)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 8.Února 2018, 08:11:17

Immanuel Wallerstein v jedné své knížce napsal, že vlastně celá Evropa má v tom směru máslo na hlavě. Neboť Hitler „jenom“ dovedl ad absurdum to, co se tady už před ním dělo celá staletí. V článku se píše, že není možné uchovat si pocit národní pospolitosti, pokud lidé nemohou být na sebe hrdí. Jenomže problém je v tom, že ten pocit národní pospolitosti a hrdost naopak mají právě ti, kteří v tomto směru nemají být na co hrdí (např. Poláci, Maďaři). Zatímco Češi, mezi nimiž bylo antisemitismu méně (i když samozřejmě také byl) nemají většinou ani pocit národní pospolitosti ani žádnou hrdost.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Něco málo k hilsneriádě: Čtvrtek, 8.Února 2018, 10:11:41

„Vídeňští antisemité poštvali český nacionální a klerikální tisk, začali tlouci do mne – nu, musel jsem se bránit; když už jsem řekl A, řekl jsem i B a C. Musel jsem k tomu študovat kriminalistiku i fyziologii; o tom všem jsem tenkrát dal veřejnosti podrobnější zprávu. Zajel jsem i do Polné, abych prohlédl místo zločinu a jeho okolí. Pak řekli, že jsem za to placen od Židů.“
Útoky proti Masarykovi v tisku brzy následovaly demonstrace studentů. Rozvášněný dav mladíků se chystal vypískat svého profesora z přednášky. Ten se však kvůli nemoci nemohl dostavit, a tak se studenti vydali až k jeho pražskému bytu v Thunovské ulici. T. G. Masaryk na to vzpomíná ve svých Hovorech takto: „ Večer přišli demonstranti k mému bytu: já jsem ležel zachlazen, a tu má žena sešla k demonstrantům na ulici a řekla jim, že ležím, ale chtějí-li se mnou mluvit, ať pošlou ke mně deputaci. Nepřišli.“
Studentský dav musela nakonec rozehnat policie a děkanát univerzity raději udělil profesoru Masarykovi čtrnáctidenní dovolenou. Přesto se profesor Masaryk ještě pokusil se svými studenty vyjednávat a rozhodl se jít přednášet. Na nádvoří univerzity a v posluchárně ho už očekávalo přes tisíc dvě stě studentů, kteří skandovali různá hesla jako „Židovský zaprodanče!“ nebo „Pereant! Hanba! Abzug!“ a další. Masaryk si proklestil cestu do posluchárny a pokusil se promluvit, ale přes pískot, výsměch a nadávky studentů se mu to nepodařilo. Začal proto své názory psát na tabuli, ale ani tímto způsobem se mu nepodařilo se studenty navázat dialog.
T. G. Masaryk stále neochvějně obhajoval své stanovisko k rituální pověře: „Řekl jsem veřejně, že nevěřím v rituální vraždu a že zejména proces polenský této vraždě nedokazuje. Mínění to nevyslovil jsem pouze, nýbrž také odůvodnil. A to se v českém národě nesmí? Že se nesmí samostatně myslit a vědecky pracovat? Moje kritika procesu polenského je stejnou vědeckou prací jako jiné mé práce vědecké.“
Zdroj: http://www.muzeumtgm.cz/cz/osobnosti/Podrobny-zivotopis

Skoro se ani nechce věřit, že se po takové štvanici /ve věci RKZ to bylo podobné/ mohl Masaryk stát národním idolem.
Pouze zbožnovaným idolům je dovoleno bourat předsudky a působit ve prospěch zdravějšího společenského klimatu. To se naštěstí na čas podařilo, než druhá republika běsy opět povzbudila.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 8.Února 2018, 12:03:54

Ano, sotva co vystihuje českou národní povahu tak dokonale jako to, že toho kterého později oslavovali jako "presidenta Osvoboditele" a "tatíčka Masaryka" předtím málem vyštvali ze země jako zrádce národa - a to jenom proto, že se odvážil hájit pravdu proti vášním zběsilého davu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 8.Února 2018, 19:34:58

Já bych řekla, že Masaryk byl tak moderní, protože byl v tom směru pod silným americkým vlivem. Asi hlavně díky své ženě. Ve Spojených státech se antisemitismus patrně moc nenosil. Nemyslím si však, že Američané byli humánnější než Evropané, vzhledem k jiným druhům rasismu, které se tam vyskytovaly. Asi v tom bylo něco jiného. V Americe se nevyskytovaly relikty středověku, nýbrž prosperující kapitalismus, který v mnohém předčil Evropu. V takovém prostředí byl každý ceněn podle toho, jak byl ekonomicky či jinak schopný, ne podle původu. A Židé asi schopní byli.
Amerika byla velmi dlouho symbolem pokroku. Určitě nejméně do konce 2. světové války. Až v posledních desetiletích už se to o ní moc říct nedá.
Masaryk byl jistě významnou osobností s velkým rozhledem a s velkým morálním kreditem, ale jeho uctívání lidem bylo zčásti způsobeno státní ideologií, propagací v tisku, ve školství atd.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Čtvrtek, 8.Února 2018, 21:20:35

Já si myslím, že u Masaryka to nebyla pouze manželka.
Oni se spolu snad seznámili při společné četbě Poddanství žen, paní to později prelozila.

Ona to podle mého názoru byla kombinace studia ve Vídni, a ne v provinciální Praze, Lipsko a angličtina.Tu u nás nikdo neznal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 9.Února 2018, 02:39:14

Dlužno říct, že Židé měli velké zastání už u císaře Františka Josefa I. Ten se v roce 1867 postaral o jejich plné zrovnoprávnění s jinými náboženstvími (což však neprosadil v Uhrách). Císařská přízeň možná Židům v očích některých Čechů uškodila.
Císař prý podporoval i zakládání synagog, takže byl v některých kruzích nazýván Judenkaiser.
A Maďaři vášnivě bojující za svou národní svobodu, ukázali nejen na tomto příkladu, že svoboda jiných lidí jim až tak drahá není.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.