Poté, co německá sociální demokracie (SPD) oznámila minulou neděli výsledky vnitrostranického referenda, ve kterém si dvoutřetinovou většinou zúčastněných členů a členek odhlasovala účast ve velké koalici s křesťanskými demokraty CDU/CSU Angely Merkelové, zveřejnila v pátek 9. března své nominanty a nominantky do vedení šesti rezortů, které si v koaličních vyjednáváních vydobyla: na ministerstva financí, zahraničí, práce a sociálních věci, spravedlnosti, životního prostředí a ministerstvo pro rodinu, ženy, seniory a mládež.

Post ministra financí bude v Berlíně následující čtyři roky zastávat dosavadní starosta Hamburku — což je navzdory názvu pozice na úrovni předsedy zemské vlády, poněvadž Hamburg je vedle Brém takzvanou městskou spolkovou zemí — Olaf Scholz. Ten stejný Scholz přitom zároveň SPD od odstoupení Martina Schulze začátkem února prozatímně vede.

Mocenskou prestiž postu ministra financí v Německu zvyšuje fakt, že země je členem eurozóny, a tak úřad mimo ostatní očividné kompetence také významně konkuruje kancléřství a ministerstvu zahraničí při utváření evropské politiky, kterou si socialisté předsevzali významněji utvářet. Olaf Scholz bude kromě toho zastupujícím kancléřem a osobou odpovědnou za koordinaci všech šesti zástupců a zástupkyň SPD ve vládě.

V rámci SPD patří Scholz spíše k pragmatickému než idealistickému, radikálněji levicovému křídlu. Je výrazně mocensky zaměřený a proslýchá se o něm, že mu nechybí určité dávka jisté ješitnosti a arogance. Jeho obliba ve straně je tak omezená, na posledním sjezdu obdržel při volbě na pozici prvního místopředsedy pouhých 59 procent hlasů, což je na německé poměry slabý výsledek.

Nicméně vznik mocenského dua v podobě Olaf Scholz jako vicekancléř a Andrea Nahlesová jako předsedkyně poslaneckého klubu a budoucí předsedkyně strany je, jak se zdá, nominací Scholze na ministra financí dokonán. V mnohém jde o zdařilý tah, protože Nahlesová je jak co se politického ukotvení, tak charakterní výbavy v jistém smyslu Scholzův pravý opak. Oba tak mohou plnit odlišné role.

Post ministra zahraničí připadne dosavadnímu ministrovi spravedlnosti Heiku Maasovi, který byl v české debatě skloňován zejména v souvislosti se zákonem o potírání projevů nenávisti na sociálních sítích. Mělo se za to, že na pozici zůstane, ale nakonec se přeci jen přesune. Kritici říkají, že by na funkci ministra zahraničí nemusel být dostatečně průrazný.

Podobně jako u nás je i v Německu ministerstvo zahraničí rezortem s nejsvéhlavějším personálem s největšími tendencemi se osamostatňovat od politické vůle. S napětím se tak očekávalo, zda tento post nedostane bývalý předseda strany a dosavadní ministr zahraničí Sigmar Gabriel. Byl v něm velmi populární, což není nicméně v Německu nic zvláštního. Být šéfem diplomacie je vděčná pozice.

Gabriel si o ministerstvo velmi neurvale řekl v okamžiku, kdy zájem o ní ohlásil odcházející předseda strany Martin Schulz. Zpětně šlo od obou o velmi nešťastný taktický krok a oba se s vrcholnou politikou nyní loučí. Gabriel zřejmě zejména kvůli tomu, že nevychází dobře s Andreou Nahlesovou, která před časem údajně velmi trpěla jeho vznětlivostí a ješitností, když mu jako předsedovi strany dělala ústřední tajemnici.

Funkci ministra práce a sociálních věcí přiřkla SPD dlouholetému poslanci a dvojnásobnému ústřednímu tajemníkovi Hubertusovi Heilovi. Rezort spravedlnost povede po Heiku Maasovi Katharina Barley, která doposud vedla krátce po personální rošádě minulý rok ministerstvo pro rodinu, ženy, seniory a mládež, a předtím zastávala pozici ústřední tajemnice strany. Platí za jednu z nadějí SPD.

Další žena míří právě na dosavadní pozici Barleyové, konkrétně jde o Franzisku Giffeyovou, doteď nepříliš známou starostku berlínské městské části Neukölln. Post ministryně životního prostředí připadne Svenje Hendricksové, která byla dosud ústřední tajemnicí SPD v Severním Porýní-Vestfálsku.

V součtu tedy SPD dle doporučení kancléřky, která si přála mít vládu obsazenou paritně ženami a muži, ale samozřejmě i v souladu s vlastními hodnotami, obsadila polovinu ministerských pozic ženami, i když se i uvnitř SPD se ozývá kritika, že měl nějaké ženě připadnout alespoň jeden ze silových rezortů, finance nebo zahraničí.

Celkovou genderovou paritu nadcházející koalice tak — podle očekávání — kazí jen konzervativní bavorská CSU, která na všechny své tři pozice vysílá muže, totiž na vnitro Horst Seehofera, dlouholetého předsedu CSU a premiéra Bavorska, na dopravu Andrease Scheuera, dosavadního partajního ústředního tajemníka, a na rozvojovou spolupráci Gerda Müllera, politika, jenž zastával stejný post i v poslední, nyní končící vládě.

Ministři a ministryně pravice

Za kancléřčinu CDU nastoupí do vlády na zdravotnictví Jens Spahn, který dosud působil jako náměstek na ministerstvu financí a je největším konzervativním kritikem Angely Merkelové v její vlastní straně. Proto byl asi nejostřeji sledovaným člověk, co se týče otázky, zda bude do vlády obsazen — a jeho účast v ní je nyní hodnocena jako znak toho, jak silná vnitrostranická opozice vůči kancléřce je.

Rezort vzdělání připadne dosud v podstatě neznámé poslankyni Anje Karliczekové, zemědělství zase Julii Klöcknerové, která je spojenkyní kancléřky a také se o ní mluví jako o jedné z jejích možných nástupkyň. Jinak je předsedkyní CDU v Porýní-Falci a jednou z celorepublikových místopředsedkyň strany.

Ve funkci ministryně obrany setrvá Ursula von der Leyen, pro kterou co se týče vztahu k Angele Merkelové platí to stejné, co pro Julii Klöckner, ovšem s tím, že je v otázce následovnictví oslabená kvůli skandálům v armádě a jejím nešikovnému vyrovnání se s nimi. Ve vládě CDU/CSU s liberály v předminulém funkčním období zastávala funkci ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež. Rezort hospodářství pak povede Peter Altmaier, dosavadní šéf kancléřství a jeden z nejbližších lidí kancléřky.

Vláda požádá v tomto složení o důvěru v příštím týdnu. Za zmínku v kontextu české situace stojí, jak se německá ústavní úprava liší pro čas mezi volbami a ustavením nové vlády od té české — v Německu od voleb vládne bez změny prozatímně stále starý dosluhující kabinet, nový se může práce chopit až v okamžiku, kdy mu Bundestag vysloví důvěru.

SPD čeká ještě jeden důležitý milník, než se bude moci plně soustředit na vládnutí a proklamovanou obnovu strany: Na zvláštním sjezdu 22. dubna by měla být předsedkyní strany zvolena Andrea Nahlesová. Má sice v německé tradici poměrně nečekaně několik protikandidátů, jsou ale bezvýznamní a zřejmě ani nesplňují formální předpoklady. Její zvolení je tedy považováno za jisté — i v kontextu toho, jak se jí podařilo stranu provést nelehkými koaličními jednáními a debatami o tom, zda vládu podpořit či ne.

Bude zajímavé sledovat, jak se dynamika uvnitř SPD vyvine dál, jak se jí v pozici vládní strany ve velké koalici bude dařit konsolidace, kterou si po posledním volebním debaklu naordinovala. SPD se zdá na jednu stranu posilněná masivním vstupem nových lidí i intenzivními politickými debatami posledních týdnů, zároveň ale působí oslabena silnou polarizací debat o vládním angažmá. Že sama Nahlesová nebude mít v nové vládě žádnou roli, by straně mohlo poskytnout alespoň trochu manévrovacího prostoru pro potřebnou výraznější profilaci.