Domácí a zahraniční úkoly nového ukrajinského ministra obrany Rustema Umerova

Pavel Havlíček

Nastupující ukrajinský ministr obrany přichází do úřadu jako osvědčený vyjednavač a manažer. Prezident Zelenskyj si od něj slibuje úspěchy jak v boji proti korupci, tak v boji proti ruské agresi a znovuzískání okupovaných území.

Celkově vzato je výběr Rustema Umerova (vpravo) zajímavým tahem, který může posílit prezidenta Volodymyra Zelenského. Tím spíše, že se ukrajinské ozbrojené síly čím dál více koncentrují na znovuzískání kontroly nad okupovaným Krymem, odkud Tatar Rustem pochází. Foto FB Рустем Умєров / Rustem Umerov

S novým školním rokem proběhla na ukrajinské politické scéně jedna zásadní změna. Do úřadu nastupuje nový ministr obrany, klíčová postava pro zemi ve více než osmnáct měsíců trvajícím válečném konfliktu vyvolaném Ruskou federací.

Dosavadního šéfa obrany Oleksije Reznikova na klíčovém postu vystřídá krymský Tatar Rustem Umerov, člověk s výraznou zkušeností v zahraniční a bezpečnostní politice a mezinárodních vyjednáváních, známý také jako úspěšný a korupcí neposkvrněný manažer, který stál v čele státního privatizačního fondu, instituce dříve korupcí naopak proslulou.

Důvody, proč se výměna na klíčovém politickém postu odehrává právě hyní, odhalí podrobnější pohled na překotný vývoj na ukrajinské politické scéně v poslední době. Překotné změny dala do pohybu především kritika vnitřních poměrů na Ukrajině ze strany amerických senátorů, v první řadě oddálení parlamentních voleb, jež se původně měly uskutečnit již v listopadu letošního roku a byly odloženy vzhledem k vyhlášenému stannému právu.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v návaznosti na kritiku amerických senátorů vyjádřil odhodlání stanout v čele země na další pětileté období — navzdory slibům ještě z předválečného období, že zůstane v čele Ukrajiny jen jedno volební období.

Po kritice amerických senátorů zaznělo také několik silných vyjádření ukrajinského prezidenta proti korupci, která patří společně s pokračujícím válečným konfliktem mezi nejzávažnější problémy ukrajinské společnosti. Přitom až 77 procent Ukrajinců viní za špatný stav věcí veřejných a neuspokojivý boj proti korupci právě svého prezidenta, jak to nedávno ukázal průzkum renomované ukrajinské Nadace pro demokratické iniciativy Ilka Kučeriva.

Pravděpodobně proto — a také v souvislosti s několika velkými korupčními skandály v poslední době — se ukrajinská hlava státu rozhodla reagovat rázně, včetně odvolání na ukrajinského ministra obrany Reznikova, který se nedokázal s korupčními skandály v očích bežných Ukrajinců i mezinárodních partnerů uspokojivě vypořádat.

K prvním Zelenského krokům však patřily změny v armádě a sesazení všech šéfů oblastních náborových center na Ukrajině. Dále navrhl zavedení trestu vlastizrady za korupční jednání v době války.

Nejvýraznějším gestem pak bylo — po mnoha letech blízké spolupráce — prezidentovo vystoupení proti někdejšímu politickému spojenci a patronovi Ihoru Kolomojskému, v jehož televizi Zelenskyj svého času ohlásil svou první prezidentskou kandidaturu v době, kdy byl známý především svou rolí učitele v seriálu Sluha lidu, rovněž vysílaného na Kolomojského televizi 1+1.

Umerov jako krizový manažer i taktická volba

V kontextu boje proti korupci, s níž si jeho předchůdce na ministerstvu obrany nedokázal patřičně poradit, působí Umerovova nominace sice do určité míry překvapivě, ale zároveň rozumně. Přestože Umerov nemá zásadní přímou zkušenost s armádou, je strategickou volbou a chytrým tahem nejvyššího ukrajinského politického vedení přinejmenším ve třech různých ohledech.

Jako člověk s čistým štítem nepošpiněným aférami a se zkušeností s vedením dříve značně problematické instituce národního fondu privatizace přináší Rustem Umerov novou energii a sílu pro vnitřní reformy a proměnu stále poměrně rigidního prostředí obranných sil a bezpečnostního aparátu země.

Zadruhé, výběr Umerovova je díky jeho osobnostnímu profilu strategickým tahem směrem k mezinárodním partnerům, a to nejen na Západě, který znepokojovaly korupční aféry Reznikovovy éry, ale také vůči Turecku, se kterým je Umerov nerozlučně spjat.

Ovládá turečtinu a zná velkou část turecké politické a ekonomické elity, což se pro klíčového ukrajinského partnera v oblasti Černého moře velice hodí. To je důležité o to více, má-li Ukrajina postupně dosáhnout kontroly nad okupovanými teritorii včetně poloostrova Krymu, jakož i ve vyjednávání pokračování takzvané obilné dohody, která byla v uplynulém roce pro Ukrajinu zásadním zdrojem příjmů.

Umerov už v minulosti v Turecku poměrně úspěšně vyjednával, napomohl přitom k osvobození některých politických vězňů, včetně krymských Tatarů zadržovaných Ruskou federací. Účastnil se také úvodních setkání s představiteli ruského agresora po 24. únoru minulého roku. Média v této souvislosti připomínala, že byl s dalšími ukrajinskými vyjednavači během jednoho setkání v Bělorusku pravděpodobně otráven ruskými tajnými službami.

V neposlední řadě se Zelenského tah jeví taktický z hlediska vnitropolitického, protože Umerov je členem politické frakce Hlas, jejíž někdejší předseda Slava Vakarčuk sice již v Ukrajinské nejvyšší radě nepůsobí a místo toho jako frontman populární skupiny Okean Elzy objíždí svět, informuje o ruské válce a získává přitom finanční prostředky na pomoc Ukrajině a jejím občanům. Přesto je Hlas nadále relevantním politickým subjektem na Ukrajině, již v nadcházejícím období čeká pravděpodobně další vlna fragmentace a polarizace zejména na ose určené prezidentem předchozím a současným, tedy Porošenkem a Zelenským.

Vytváření politických spojenectví a aliancí s domácími partnery dává tušit, že se Ukrajina skutečně začíná připravovat na volební kampaň za časů války.

Umerov a další vývoj války

Rustem Umerov se zdá v nastíněném kontextu taktickou volbou a přínosem nejen pro budoucí obrannou a bezpečnostní politiku státu, v níž určitě zaujme svým přístupem ke svému rodišti — Krymu, ale může také posunout kupředu některé procesy na ministerstvu obrany, které bylo za uplynulé období poměrně značně zdiskreditováno řadou skandálů a korupčních afér. Ty si přitom Ukrajina nemůže dovolit, pokud chce udržet stávající úroveň podpory ze strany západních spojenců — nebo ji dokonce ještě zvýšit.

Nakonec je poměrně příznačné, že Umerov jako krymský Tatar je muslimského vyznání, jejichž útlak je společně s perzekucí dalších skupin obyvatelstva ruskou propagandou Ukrajině pravidelně předhazován.

Ukrajina se i volbou ministra obrany profiluje jako progresivní stát, ve kterém mají všechny menšiny právo na zastoupení a dokonce mohou se mohou ocitnout i v nejvyšších mocenských patrech. Je to naopak Rusko, které se chová velkorusky a šovinisticky — už jen tím, jak na ukrajinské bojiště od počátku vysílá zvláště vojáky z národnostních republik.

Celkově vzato je volba Umerova zajímavým tahem, který může posílit Zelenského. Tím spíše, že se ukrajinské ozbrojené síly čím dál více koncentrují na znovuzískání kontroly nad okupovaným Krymem. Vládní plány na znovuintegraci tohoto území se přinejmenším na Západě setkaly s četnou kritikou, kterou může Umerov pomoci zmírnit a jasně dát najevo, jakým směrem se chce Ukrajina vydat po válce.

Diskuse

Nalijme si čistého vína -- Vladimír Putin se znovu stane prezidentem Ruska a Rusové válku proti Ukrajině většinově schvalují.

Znovu získání Krymu vystřelilo popularitu Putina do nebes, jeho opětovnou ztrátu si nemůže dovolit.

Nerespektuje a neuznává žádné mezinárodní právo, jen svoje kmenové.

Rusové ještě zdaleka nepoužili své nejtěžší zbraně (ani ty konvenční) a udělají, co řekne.

Jestli se Ukrajinci pokusí dobýt Krym, začne Putin vraždit po milionech, pro něj nemá lidský život žádnou cenu.

Nebo myslíte, že ne?

-----------------

Podle mě Ukrajinci můžou použít Krym leda jako páku, když bude Putin přesvědčený, že ho dokážou dobýt.

Ale jeho návrat pod Ukrajinu ......... ???

IH
September 15, 2023 v 22.37

Pane Morbicere, obvykle s Vašimi komentáři zde velmi souhlasím. I nyní mám pro Vaši skepsi nemalé pochopení, ale přece jen:

Ad 1. odstavec

Podpora války, ne-li, pak aspoň vlastní země ve válce, v níž se (třeba i vlastní vinou) ocitla, je obecně běžná, ba skoro nutná. O tom, že často trvá až do hořkého konce, nás poučují dějiny 20. století. Jde o jev, který má pradávné kořeny, a základní kolektivní zkušenost. Rusové mají ke všemu velmi obavu z "konce vší legrace" velmi zažitou.

Setrvání Putina u moci nyní již zcela jistě nezávisí na rozpoložení nálad ruských voličů. Lze podotknout, že jestliže na konci 2. světové války nebyl u moci Mussolini, ani Hitler, ani Roosevelt nebylo to proto, že prohráli volby.

Samozřejmě, o posílení moci (režimu) lze usilovat i vedením války. Připomenu anexi Falkland Argentinou, ale tato zkušenost může hrát určitou roli i v případě dostatečně silných (nominálně) demokratických zemí. Neuvažování téhož v případě Ruska, asi proto, že běží už 21. století po narození Krista, bylo rozhodně politickou naivitou.

Ad 2. odstavec

Získání Krymu se neodrazilo v oblibě Putina trvale a nadmíru. Čelil později značným, asi největším, domácím problémům (když utahoval otěže). Totéž platilo posléze i v Bělorusku.

Uspokojení z připojení území, které bývalo součástí celku, je běžné a lze jej tedy pochopit (nikoli ospravedlnit). Nedělám si iluze: Kdyby došlo ke (znovu)nabytí Jižního Tyrolska Rakouskem, Rijeky Itálií, či Aradu Maďarskem, obyvatelé zmíněných zemí by se také, dovoluji si představit, nezlobili.

Ad. 3. odstavec

Nerespektování mezinárodního práva Ruskem, či, lépe, otevřenost takového postoje vyplývá z nedávného "odkrytí karet" a má řadu precedentů (a případů náběhů k témuž) v dávnější i nedávné historii. Větší dispozici k uvedenému mají samozřejmě velké země.

O tom, že by Putin uznával nějaké "kmenové" právo pochybuji. Leda ztotožníme-li je s právem (domněle) silnějšího.

Ad. 4. odstavec

Rusko bylo zřejmě varováno, že nasazení "nejtěžších zbraní" bude mít za důsledek, že Ukrajina bude disponovat podobnými. Skutečnost, že Západ dosud svými dodávkami Ukrajině plnou reciprocitu prostředků k vojenské odpovědi, žel, neposkytl, nehovoří proti, spíše naopak pro uvedené.

Uposlechnutí rozkazu lze skutečně jako válečnou normu předpokládat.

Ad 5. odstavec

Platí co ad 4. odstavec. Poslední bitvy nemusí být nejzuřivější. Obrátí-li se situace na bojišti, je na místě hledět spíše na přiměřenost prostředků použitých vítězící stranou, ač je nepochybně v právu.

Samozřejmě, v konkrétním případě nelze vyloučit ani dramatické vyhrocení konfliktu.

Ad poslední odstavec

Výsledek války, resp. její vyústění je záležitost, která se předjímá mimořádně těžko. Po dvou letech bojů, v létě roku 1915, resp. koncem léta roku 1941 stěží kdo dokázal zahlédnout obrysy míru, jenž posléze přišel.

Každopádně z historie víme, že ani Napoleonova Francie, ani sjednocené Německo a Rakousko-Uhersko a do třetice ani Německo hitlerovské nedokázaly nakonec odolat koalici, kterou svým počínáním probudily k životu.

Je samozřejmě možné namítnout: zaprvé, že současná koalice nepůsobí na bojišti, a zadruhé, že (aktuálně) napadená země nemusí mít váhu, jež udrží koalici dlouhodoběji (dostatečně) pohromadě.

Mnoho záleží zvláště na volbách v USA (v zemi, jejíž příspěvek byl podstatný pro zmíněný výsledek dvou zásadních konfliktů 20. stol.). (Osobně si myslím, že pro USA samé by bylo nejlepší, kdyby se o prezidentský úřad neucházeli ani současný ani minulý prezident.)

Návrat Krymu pod Ukrajinu jistě nemusíme považovat za pravděpodobný důsledek války. Jedná se však nyní přece jen o scénář realističtější, než tomu bylo krátce po ZOH v Soči i po ZOH v Pekingu...

JP
September 16, 2023 v 11.37
Amerika a její volby

Pane Horáku, při čtení Vašeho komentáře (konkrétně poslední věty předposledního odstavce) mě najednou napadla myšlenka: opravdu se v celé populaci Spojených států amerických, v těchto stovkách miliónů občanů, nenajde ani jeden jediný, který by byl schopen tuto zemi (a její mezinárodní vazby) vést lépe, nežli "neřízená střela" Trump anebo věkem unavený "sleepy Joe" Biden?

Jenže - tady se nám nečekaně v plné nahotě vynořuje klíčový problém americké demokracie: na samotný vrchol se nedostávají ti, kdo by měli ty nejlepší schopnosti, nýbrž pouze ti, kdo za prvé za sebou mají dostatečně výkonný politický aparát (tedy jedné z obou rivalizujících velkých stran) - a zároveň kteří mají k dispozici dostatečně velké množství financí, aby mohli vést velice nákladnou volební (prakticky reklamní) kampaň.

To znamená: ze všech amerických občanů, kteří by byli objektivně schopni tuto zemi vést lépe nežli oni dva zmínění, jsou předem eliminováni všichni ti, kdo nesplňují ona dvě kritéria. Takže nakonec zbývá právě jenom ona až snad vysloveně tragická alternativa: Biden nebo Trump.

IH
September 18, 2023 v 19.39

Pane Poláčku, kdyby lidové hlasování znamenalo nejspolehlivější způsob pověření pro funkci mimořádně vhodného kandidáta, již dávno by se rozšířilo do velmi mnoha oblastí našeho života. Nelze však říct, že by si byť jen reprezentační trenér "lajsnul" na jeho základě vybrat "nároďák", či fotbalová federace trenéra. Asi právem se říká, že fotbalu (v USA nejspíš americkému) a politice "rozumí" každý.

V počínající volební kampani v USA před sedmi lety se republikáni excesivního Trumpa (nezatíženého ovšem tehdy ještě známým, nejtěžším malérem) snažili do finálního boje s demokraty nepustit. Když však pohrozil, že bude kandidovat jako nezávislý, musela strana kapitulovat, protože populisté by z tohohle v každém případě udělali katastrofu: jistou porážku konzervativců, s nedozírnými důsledky pro stranu.

Trump sice postupoval podle svého naturelu, ale také podle svého "čichu". Své "pappenheimské" prostě zná. Amerika byla již tehdy hodně rozklížená. Vzpomeňme zvolení Obamy. Na jednu stranu bylo pozitivem, neboť mj. učinilo zřejmým, že jen málo demokratů černocha za prezidenta země odmítá. V opačném táboře však došlo na už úplné, systémové odmítnutí legitimity stoupenců progresivní Ameriky. Celých osm let se hodně republikánů drželo teze, že Obama není Američan. V jejich pojetí Ameriku řídil cizinec! Od tohoto se pak odvíjí zpřijatelnění názorů straníků, akceptujících (v pozitivním postoji k Trumpovi) posléze útok na Kapitol. V porovnání s důsledky aféry Watergate jde, žel, o docela velký a nepěkný posun.