Rok ruské války: Jedno je jasné, Ukrajinu si Rusko už nepodmaní
Petr JedličkaDvanáct měsíců ruské agrese vůči sousednímu státu dělí řada milníků. Hned několik prvních přitom přesvědčilo, že Ukrajina se nevzdá, že obhájí svoji existenci jako samostatný stát a že zvládne agresorovi účinně vzdorovat.
Svět si připomíná první rok od ruského vpádu na Ukrajinu, a vychází tak i řada bilancování. Zde v DR sledujeme vývoj systematicky, mimo jiné i v pravidelných přehledech posunů. První výročí vlastního vpádu nicméně vybízí přece jen ke zvláštní rekapitulaci.
Nemá valného smyslu opisovat celou časovou osu — je to ostatně zpracováno už mnohde jinde. Zajímavější je otázka, kdy se prvotní vnímání války změnilo. Protože připomeňme si — mnozí, a snad i většina, si po zahájení vpádu kratší či delší dobu neotřesitelně mysleli, že supersilný agresor zvítězí.
Pomyslných milníků bylo v dosavadním průběhu války více. Jedním z nich je bezesporu masakr nejméně stovky obyvatel v kyjevském příměstí Buča, jehož odhalení ukrajinskou armádou po 1. dubnu povzbudilo chuť bojovat za každou cenu a spoluzapříčinilo konec jednání o příměří.
Dalším milníkem je ukrajinské vítězství v bitvě o Kyjev 30. března. Třetím pak například zářijová protiofenzíva v okolí Charkova. Při ní ukrajinská armáda rychlým postupem v několika proudech osvobodila na 500 sídel a vyhnala okupanty z takřka celé oblasti.
Charkovská operace utišila kromě jiného alespoň na čas ty, kdo zpochybňovali možnost, že Ukrajina bude schopna získat ztracená území zpět. Rusko následně, a právě v reakci na tuto operaci vyhlásilo mobilizaci a vzápětí plnou anexi dosud okupovaného území.
A vynechat nelze ani definitivní stažení Rusů za Dněpr na začátku listopadu, následované osvobozením Chersonu a zintenzivněním bojů na Donbase. Od nich vede už přímá linka k situaci, v níž se nacházíme dnes.
Zpráva●Petr Jedlička
Válka na Ukrajině v zimě: hlavní téma je ruská ofenzíva, řeší se i pád Bachmutu
Nicméně onen první hlavní bod zlomu — onen bod, za nímž se i v Bruselu, v Berlíně, ba i v Paříži uvěřilo, že se Ukrajina nevzdá a že zvládne agresorovi účinně vzdorovat — nastal už v první fázi invaze.
Někteří analytikové jej umísťují hned do prvních dnů — do okamžiků, kdy prezident Zelenskyj odmítl Američany nabízenou evakuaci („Potřebuju náboje, ne odvoz“), kdy se neprosadili ruští agenti nasazení v Kyjevě a kdy nevyšel pokus o variantu dělnicko-rolnické vlády.
Spolehlivější je ale mířit až někam za 9. březen. Právě 9. března totiž doputoval na kyjevská předměstí i druhý invazní proud postupující od východu od města Sumy (první přišel ke Kyjevu ze severu, přes Černobyl). Město tak začalo být ohrožováno ze dvou stran.
Na jihu stály ruské jednotky 9. března nad Mykolajivem, na východě u Svatoveho a Izjumu. Cherson, Melitopol i Berďansk byly v té době už dobyté, obklíčení Mariupolu se připravovalo.
Byla to doba, kdy bylo potvrzeno obsazení letiště Hustomel i zmiňované Buči, doba, kdy NATO oficiálně odmítlo žádost o bezletovou zónu a kdy celý novinářský svět sledoval konvoj ruské vojenské techniky o délce více než 50 kilometrů, jak se pomalu plazí ke Kyjevu.
Rusko se se svou 160ti až 190tisícovou invazní armádou (7. března bylo potvrzeno, že už je na Ukrajině celá) zdálo neudolatelné. Ministr obrany Šojgu a jeho lidé ještě milostivě svolili k vytvoření šesti humanitárních koridorů, z nichž ale čtyři vedly do Ruska či Běloruska. Pak se však začalo všechno pomalu obracet.
I po 9. březnu chodily pro obránce špatné zprávy. Na Donbase Rusové vtrhli do městečka Volnovacha, které bylo později jako první z ukrajinských měst v této válce prohlášeno za zcela vysídlené a zničené. 10. března byl obklíčen Černigov. 15. března padlo Rubižne a táhlo se na Severodoněck. Přesně 24. března mělo pak území pod kontrolou interventů svůj největší rozsah vůbec.
Zároveň se ovšem rychle měnila povaha války a postupně to začínalo být čím dál zřejmější — díky sérii cílených útoků na zásobovací kolony, jež ukrajinská armáda provedla prostřednictvím dronů a mobilních oddílů, se interventům zhroutila logistika; jednotky s protitankovými střelami navíc přepadaly shluky obrněnců a lákaly je do pastí.
Onen obrovský konvoj před Kyjevem byl ve svém celku patrný naposledy 10. března. Poté byl rozptýlen, zčásti znehybněn a zčásti zničen. 16. března pak začala u Kyjeva ukrajinská protiofenzíva. 25. března byly už jasné výsledky.
Bylo to období desítek videí se zajatými ruskými tanky, s obrněnci bez paliva, jež zůstaly stát kdesi v polích, s rostoucí popularitou oslavného songu na turecký Bayraktar. 2. dubna začali Rusové ustupovat od Kyjeva a 7. dubna byl vyklizen celý sever až k Sumám. Stát byl z nejhoršího zachráněn, a první fáze války tak skončila.
Od 8. dubna dále se počítá druhá fáze, v níž se pozornost soustředila na obléhání Mariupolu (padl 20. května) a postupné, velmi pomalé dobývání zbytku Donbasu (stále trvá). Důležitými událostmi zde byl pád luhanské pevnosti Popasne 7. května, o níž se bojovalo dva měsíce, Severodoněcku na konci června a Lysičansku na začátku července. Odtud se donbaská fronta přesunula k Bachmutu, kde je dodnes.
Druhou fázi celkově ukončila pak v září vzpomínaná charkovská protiofenzíva, která vrátila nejsevernější část fronty na březnovou linii Kupjansk — Svatove — Kreminna. Také o ní se bojuje doposud.
Znalejší odhady dalšího průběhu války nejsou nijak třeskutě optimistické. V nejbližší době se čeká, jaký účinek bude mít, až vrhne Vladimir Putin do boje stotisícovou část na podzim mobilizovaných, která se přes zimu cvičila. Poté by měla přijít snad další ukrajinská protiofenzíva, na níž se už od ledna trénují osádky nových tanků.
Je otázkou, co všechno může zmoci. Putin dle posledních indicií sáhne i k jadernému vydírání.
Jedno je nicméně po proběhlém roce jisté: Ukrajinu jako celek si Rusko již nepodmaní. Nejpozději na konci března loňského roku už bylo zřejmé, že boj o svou existenci jako samostatný stát vyhrála.
Mnohé ukazuje na to, že Rusko definitivně ztratilo strategickou operační iniciativu. V poslední době se mnoho mluvilo (a byly z ní obavy) o nové ruské ofenzivě. Která snad už také skutečně probíhá - jenže s objektivně naprosto nepatrnými výsledky. Zdá se že se potvrzují názory těch odborníků, kteří už předem tvrdili že na nějaký koncentrovaný úder ruská armáda už nemá reálné schopnosti, kromě jiného v oblasti logistiky.
Přitom se dá vycházet z toho, že Rusové v současné době vrhli do boje opravdu všechno, co mají v tuto chvíli k dispozici. Za prvé zde byl termín výročí invaze - a z propagandistických důvodů by pro Putina bylo krajně vítané, aby mohl nahlásit nějaký pronikavý úspěch. Ve skutečnosti nemohl ohlásit dokonce ani obsazení Bachmutu.
A za druhé, před Rusy stojí nutnost prorazit někde ukrajinské obranné pozice ještě dříve, nežli Ukrajina dostane k dispozici těžké tanky západní provenience, především Leopardy a Abramsy. Protože jakmile budou Ukrajinci mít k dispozici tyto zbraně, pak bude pro Rusy ještě mnohem obtížnější dosáhnout nějakých významných průlomů.
Jistě, těch těžkých západních tanků dostane Ukrajina (alespoň v dohledné době) jenom velice omezené množství; ale představme si například, jak by bylo kdyby obránci Bachmutu měli k dispozici třeba jenom ty čtyři Leopardy, které včera dodala Ukrajině polská strana. Pak by Rusové fakticky mohli zcela pohřbít své choutky prorazit u Bachmutu svými tanky či jinými obrněnými vozidly.
Samozřejmě, v tuto chvíli ještě není možno definitivně vědět jak si budou německé Leopardy vést v přímém souboji s ruskými tanky; ale určité srovnání by bylo možno čerpat ze zkušeností z druhé světové války. Tam třeba i jeden německý Tiger nebo Panther, pokud byl v příhodném obranném postavení, mohl samojediný zničit celou ruskou kolonu čítající deset, patnáct, nebo i dvacet tanků!
Rusové měli především z těžkých německých Tigerů vyslovenou hrůzu; německé tankové eso Carius (který měl na kontě několik tuctů sestřelených ruských tanků) líčil ve svých pamětech, že kdykoli byla jeho jednotka tanků Tiger zpozorována protivníkem, že vzápětí se po celé ruské straně fronty neslo hrdelními hlasy Rusů vydávané varovné volání: "Tigriii! Tigriii!!"
A stejně tak ze západní fronty je dokumentováno, že jakmile byly spojeneckými vojáky zpozorovány německé Tigery, nebo třeba i jenom jeden jediný, tak vzápětí na celém úseku fronty propukla panika. Neboť ani Spojenci v té době (víceméně až do příchodu "Světlušek", tanků Firefly s anglickým sedmnáctiliberním protitankovým kanónem) neměli nic, čím by se mohli německým Tygrům postavit v přímém boji. Proto také taktické pokyny pro osádky spojeneckých Shermanů tehdy zněly, že pro boj proti jednomu německému Tygru je zapotřebí přinejmenším pět Shermanů: dva nebo tři poutaly jeho pozornost střelbou zepředu, zatímco ti ostatní se měly pokusit obejít ho ze strany nebo dokonce zezadu, kde i těžký Tiger měl přece jenom poněkud slabší pancéřování.
Ovšem současný německý Leopard - díky své špičkové technice (například termovizi) sotva asi připustí aby mu nějaký ruský tank nepozorovaně pronikl za jeho záda.
Dá se tedy dost velkým právem soudit, že ani současné Leopardy nenajdou na bitevním poli v boji se současnými ruskými tanky sobě rovného protivníka; a že největším nebezpečím pro ně bude buďto soustředěná dělostřelecká palba (pokud Rusové objeví jejich pozici), anebo útoky ze vzduchu.
Leopardy sice mají obdržet velmi vyspělou obranu i proti vzdušným atakům (včetně samonaváděcích raket pěchoty), ale tuto ochranu stávající Leopardy bohužel ještě nemají.
Ještě poznámka k oněm zlomovým datům: já sám jsem naprosté skepsi ohledně možností Ukrajiny ubránit se propadl tak nějak pro prvních 24 hodin. To byla doba kdy jedna za druhou přicházely zprávy o masivních průlomech ruských vojsk ukrajinskou obranou; kdy byly znovu a znovu ukazovány záběry zničených objektů ukrajinské (protivzdušné) obrany. A především - když Ukrajinci připustili obsazení klíčového letiště Hostomel u Kyjeva.
Právě toto jsem považoval (a vlastně dodnes pokládám) za největší selhání ukrajinské obranné doktríny. - To se opravdu nikdo na ukrajinském generálním štábu nepodíval do dějin, jak to bylo když sovětsko-ruská vojska v osmašedesátém obsazovala Československo?!... Jako klíčový moment invaze Rusové obsadili letiště Ruzyň, kde pak mohli v poklidu vysazovat další a další vojenské jednotky, kterými pak obsadili hlavní město a zajali vedení státu. Tím byla celá invaze úspěšně provedena prakticky během první noci.
Ukrajinci si z toho nevzali žádné (přinejmenším ne dostatečné) ponaučení; letiště Hostomel chránily snad jenom dvě čety nevycvičených rezervistů. Jediným štěstím (a snad vůbec spásou) pro Ukrajince bylo, že v dané oblasti měli přece jenom nějaké dělostřelectvo, s jehož pomocí mohli natolik rozrušit přistávací dráhu, že byla pro ruská transportní letadla nepoužitá. Proto Rusové nemohli provést okamžitý masivní útok na Kyjev, ani zajmout ukrajinské státní vedení. Právě toto byla dost možná naprosto rozhodující chvíle celého konfliktu.