Poslední svědek
Alexandra RojkovováKoljovi bylo rovných sedmnáct, když jeho domovské město Mariupol začala bombardovat ruská vojska. Jeho rodiče a dvě sestry zahynuly. Přežil jenom Kolja. Dodnes se sám sebe ptá: mohl svou rodinu zachránit?
Kolja leží ve sklepě. Pod sebou na holé zemi nemá na ochranu před chladem nic než kus polystyrenu. Po stěnách se rozlézá plíseň, ze vzduchu je cítit zima a vlhko.
Kolja má na sobě dvoje kalhoty, dvoje ponožky, čepici, a jak si později vzpomíná, je zachumlaný do pokrývky. Přesto je celý promrzlý. V Mariupolu je březen a teploty padají pod nulu.
Už není elektřina ani voda. Ani bezpečí. Jídlo skoro žádné. Město obklíčila ruská armáda a snaží se obyvatele vyhladovět. Z letadel prší bomby, Kolja je slyší až do sklepa. Hvízdnutí následované hromovým zaburácením.
Zdi se třesou, jako by ležel v domečku z karet, který se může každou vteřinou zhroutit a zasypat ho. Sousedův dům nedávno zasáhla střela a kohosi zabila. Pohřbili ho v zeleninovém záhonu. Zajít někam dál si kvůli bojům netroufli.
Koljova jedenáctiletá sestra Polina leží ve sklepě vedle něj. Tulí se k jejich otci Vladimírovi, štíhlému vážnému muži. Polina je ze tří dětí nejmladší. Čtrnáctiletá Varja se krčí Koljovi u nohou. Vedle matky Natálie, která díky tloušťce hřeje. Mezi nimi se choulí Kolja, kterému právě minulo sedmnáct.
Není zbožný, ale teď se modlí. Jak si později vzpomene, opakuje pořád dokolečka tutéž větu: Všechno bude v pořádku, přečkáme to. Sám tomu ale nevěří. Ví s jistotou, že v Mariupolu umře. A jeho rodina s ním.
Před únorem 2022 byl Kolja teenager, který propadl lásce k Metallice a snil o tom, že jednou jako státní úředník změní rigidní ukrajinský vzdělávací systém. Jeho sestry Polinu a Varju bavily lidové tance a malování.
Rodiče Vladimír a Natálie, oba sedmačtyřicátníci, občas nemívali na tři děti dost elánu. Kolja se s nimi během puberty hodně hádal, ale začínali se zase sbližovat.
Dneska, šest měsíců po začátku ruské agrese (text vyšel původně v Der Spiegel v srpnu 2022 — poznámka DR), jsou mrtví. Polinu a Varju, dívky s dlouhými copy a vysokými lícními kostmi, nejspíš zabily ve sklepě jejich domu padající trosky. Otec Vladimír zemřel v bytě, asi vylezl po schodech trochu se nahoře nadechnout. Tělo jejich matky se dodnes nenašlo, pravděpodobně ho rozmetala exploze.
Naživu zůstává jedině Kolja, dítě, kterému válka vzala všechno: domov, rodinu, budoucnost, a dokonce i minulost. Nemá nic než jedny džíny a vlněné ponožky, které mu upletla matka.
Jeho oblečení, osobní doklady, milovaní lidé — vše leží pod ruinami Mariupolu. Stejně jako desetitisíce dalších lidí, které Rusko při svém tažení proti Ukrajině zavraždilo.
Několik dní po únorové invazi ruská armáda zpřetrhala spojení města s vnějším světem. Komunikační síť zkolabovala, a nikoli náhodou. Svět nemá vidět, co se v Mariupolu odehrává. Dodnes je z města k dispozici poskrovnu záběrů, a ty, které přece jen existují, odbývá Rusko jako propagandu.
Jenže Kolja to, co se v Mariupolu dělo, sám zažil. Je schopen vyprávět vám o tom bez sebemenšího zaváhání či nejistoty, jasně a srozumitelně, jak dokáže jenom někdo, komu kromě jeho příběhu nezůstalo nic. Aby Der Spiegel jeho líčení ověřil, mluvil i s jeho bývalými sousedy a kamarády. Zkázu domova, kde Kolja prožil dětství, dokládají videa a satelitní snímky. O svojí rodině však dnes může podat svědectví jedině Kolja.
Říká, že jim dluží promluvit veřejně o tom, co se stalo. Když už je nedokázal zachránit, ať se svět aspoň dozví, jak zemřeli.
* * *
„Moje rodina pochází z Mariupolu, ale já se narodil v Doněcku 19. prosince, na svatého Mikuláše-Nikolaje. Rodiče mě po něm pojmenovali — Kolja. Na dítě čekali devět let. Když se jim pak povedlo mít ještě dcery, udělalo jim to ohromnou radost.
Táta pracoval v ocelárně a máma jako účetní. Dřeli jako otroci. Dohromady vydělávali 23 tisíc hřiven měsíčně, to je asi tak 600 eur. Vystačilo to na malý domek. Já se dělil o pokoj s Varjou, Polina přespávala u mámy. Táta spal v obýváku na gauči.
Dělal ve směnném provozu a často musel zůstat v práci přes noc. Byl pořád unavený. Často jsme se hádali kvůli maličkostem, třeba že bych měl doma pomáhat víc než sestry. Dneska si říkám, jaké to byly hlouposti.
Ale když to vezmu kolem a kolem, řekl bych, že jsme měli ideální rodinné vztahy. Všechny problémy jako by se časem vytratily. Možná i proto, že jsem dospěl a zvážněl. Líp jsem rodičům a sestrám rozuměl. Náš život zrovna začínal.“
Ve čtvrtek 24. února se Kolja probudí a má jít do školy. Ještě leží rozespalý v posteli, když zaslechne, jak matka děvčatům vedle v pokoji povídá, že vyučování odpadlo. Putin vyhlásil Ukrajině válku.
Mnoho lidí v Mariupolu tenkrát ještě věří, že jsou v bezpečí. Věří, že jim vojáci neublíží. Vždyť Putin údajně útočí, aby chránil rusky mluvící obyvatele, a bylo by hodně těžké najít nějaké ukrajinské město ruštější než Mariupol. Putinovou mateřštinou se tu běžně dorozumívalo přes devadesát procent obyvatel. Mnohým z nich je Rusko bližší než Ukrajina.
Patří k nim i Koljovi rodiče. Vyrostli v Sovětském svazu, se svými dětmi mluví rusky a od politiky se drží stranou. Touží jen a pouze po skromném bezstarostném životě. Tehdy je stěží zajímalo, jestli ho prožijí pod ruskou, nebo ukrajinskou vlajkou.
Během prvních hodin války Koljova rodina, jejíž příjmení neuvádíme kvůli ochraně Koljovy identity, sice nakupuje zásoby potravin, ale pryč neutíká. Ani by nevěděli kam. Jsou to obyčejní lidé, nemají příbuzné ani známé v zahraničí.
Kolja před válkou jakživ nevytáhl paty z Ukrajiny. Rodina se tedy rozhodne přečkat ruský útok, jako by to byla bouřka.
Zatímco Kolja a jeho rodiče postávají ve frontách v těch několika málo supermarketech, co ještě mají otevřeno, ruská armáda stahuje kolem Mariupolu smyčku obklíčení. Hned od prvních hodin Putinovi vojáci ostřelují obytné budovy a školu.
Přesto ve městě zůstávají tři čtvrtiny obyvatel. Ještě důvěřují „bratrskému národu“, který předstírá, že je chrání.
Koljova rodina se ukrývá doma, ve svém přízemním domku v klidné boční ulici. Dětem snesou rodiče na hromadu hry a otec Vladimír se dívá na televizi, na Pána prstenů.
Bombardování sem ještě pořád doléhá odkudsi z dálky; mohou si ještě pořád namlouvat, že se jich válka netýká. Kolja listuje knížkami, na které by si jinak kvůli škole nenašel čas. Začte se do románu 1984 od George Orwella — příběhu o zemi, která se mění v totalitní stát s všudypřítomným dohledem. Rusko.
* * *
„V prvních dnech války jsme dokonce měli vyučování online. Venku duněly výbuchy, ale učitelka nám vykládala, jak máme dělat domácí úkoly. Všichni věřili, že ukrajinská armáda dokáže Mariupol udržet. Že je jen otázka času, kdy se všechno vrátí do normálu.
Jednou večer jsme se s mojí holkou Vikou dívali na Star Wars, každý u svého počítače. S Vikou se známe ze školy, dva roky spolu chodíme. Její rodina taky žila v Mariupolu. Bydleli jsme jenom deset minut od sebe. Navštěvovat jsme se nemohli, ale sdíleli jsme obrazovku přes Skype a koukali se spolu na televizi.
Najednou obraz zamrzl a zvuk se začal zasekávat. Řekl jsem: ,Viko, už tě neslyším.´ Pak se venku ozvala rána a po nebi se rozletěl gejzír jisker. Přestal jít proud.“
V prvních týdnech války přeťalo Rusko přes deset tras elektrického vedení. Jediným možným zdrojem tepla se staly otevřené ohně, které si hodně lidí rozdělávalo na balkonech. Nejpozději tou dobou začíná obyvatelům Mariupolu docházet, že je Rusko podvedlo. Jenže už je pozdě. Cesty z města už jsou zaminované a zablokované.
„Doma strašně mrzlo. Navlékali jsme si čtyři svetry přes sebe a zavrtávali se do pokrývek. Nepomáhalo to, stejně nám byla zima. A pak, zrovna když jsme si mysleli, že už nemůže být hůř, přestala téct voda.
Nejdřív z kohoutku ještě aspoň kapala. Pak přestala téct úplně. To byl začátek apokalypsy — jinak to prostě popsat neumím. Žili jsme jako primitivové. Nemohli jsme se mýt a místo záchodu jsme používali kbelík nebo igelitové pytlíky. Pro vodu jsme museli chodit ven a kus po ulici, tam byl pramen. Bylo to nebezpečné a voda špinavá. Převařovali jsme si ji nad ohněm. Ale stejně chutnala příšerně.“
Zpočátku rodina žije dál v domě, spí ve svých postelích a jí u stolu. Přestože se válečná vřava blíží, otec nejdřív odmítá upravit sklep na úkryt.
Každý člen rodiny se staví k nebezpečí jinak. Koljův otec Vladimír ho stoicky popírá, matka Natálie se bojí o děti. Nejmladší Polina ztrácí nervy a propadá hysterii — místo pláče se v jednom kuse bláznivě hihňá.
Pokud jde o samého Kolju, nekontrolovatelně se třese, přestává ovládat ruce a nohy. V noci skoro nespí strachy, že se nedožije rána.
Pak jejich okolí poprvé zasáhne střela. Prosviští nad domem a s ohlušivou ranou dopadne na cíl. Země se zachvěje jako při zemětřesení, i Kolja to cítí.
Rusové zničí benzínovou pumpu o 200 metrů dál. Proč střílíte na benzínku? ptá se jich v duchu Kolja. A vzápětí si odpoví: Rusko nechce místním lidem nechat dokonce ani pár litrů benzínu.
Po tomhle útoku se rodina přece jen přestěhuje do sklepa, který je sotva 170 centimetrů vysoký. Normálně tu skladují zavařenou kukuřici a rajčata, zásoby na zimu. Teď se z něj stalo místo, kde nocují. V garáži najdou polystyrenové desky, které si koupili na zateplení domku. Položí je na zem a na ně rozloží všechny přebytečné deky. Nahoru po schodech chodí jen pro vodu a uvařit si na ohni.
* * *
Kolja sklep nenávidí. Zdi jsou plesnivé a pro celou rodinu tu není dost místa. Aspoň ale tlumí rachot kobercového bombardování města.
„Dům se při každém zásahu zatřásl. Na obličeji se mi usazoval prach. Dřív jsem se styděl přitulit se k rodičům, ale teď jsem jim chtěl být co nejblíž. Střídavě jsem tátu a mámu objímal a opakoval jim, že je mám rád.
Každým dnem jsem se připravoval na smrt — i když jsem nechápal, proč bych měl umřít. Ležel jsem ve sklepě, poslouchal výbuchy a přemítal: Proč jsem vlastně přišel na svět? Dokážu někdy něco, co bude stát za zapamatování? Anebo jestli teď umřu, bude to, jako bych se nikdy nenarodil?“
Kolja, sedmnáctileté dítě, pronáší tyhle věty s vážností dospělého. Během mnohahodinových rozhovorů se Spiegelem se ani jednou nerozpláče — dokonce ani nezní, jako by si stěžoval. Prostě jen mluví o tom, co se mu přihodilo, a občas působí, jako by ho překvapovalo, že to někoho zajímá.
Vzpomíná, jak druhý týden v březnu zasáhne ruská raketa sousední dům. A pak další domy v ulici. Jak žárem explozí pukají cihly a ten zvuk doléhá až dolů do sklepa. Jak v jednu chvíli, kdy se rozhostí ticho, vyjde ven na ulici a asfalt přede dveřmi vypadá jako rozkopaný.
Koljův dům taky pozvolna podléhá válce. Tlaková vlna poničí střechu a vyrazí okna. Lustr v obývacím pokoji spadne a strhne s sebou kus stropu. Jednou je výbuch tak silný, že kusy kuchyňských zdí zavalí vstup do sklepa. Rodině se podaří vydrápat ven jenom se štěstím.
Jak to tak vypadá, je jen otázkou času, kdy zemřou. V Mariupolu nezbývá dost záchranných týmů. Lidé hynou ve sklepích, ve svých obývacích pokojích, ve škole i v divadle, kde jich stovky vyhledaly útočiště.
Devadesát procent mariupolských budov je během války poškozeno. Každý, kdo spatří záběry bombardování a střel bezohledně vypalovaných na město, se musí divit, že tam vůbec někdo přežil.
Vladimír, Koljův otec, se celé dny a noci tiskne k nejvzdálenější zdi sklepa a zírá do prázdna. Koljova matka už nedokáže děti uklidňovat. Jednou chce syna pohladit po tváři a šeptá mu, že všechno bude zase dobré, ale když Kolja ucítí její ruku, bezděčně se odtáhne.
Natálie má kůži jako struhadlo, rozedřenou od trosek. Všimne si, že syn ucukl, a rozpláče se. „Copak za to můžu, že na náš dům spadla bomba?“ vykřikne. Pak se rozbrečí oba, matka i syn, oba bezmocní a zranitelní. Tenhle okamžik se vryje Koljovi do paměti — i měsíce poté si pamatuje každý detail.
Když ruské ostřelování trochu poleví, Kolja sebere odvahu. Vika, se kterou chodí, se mu už dva týdny neozvala — netuší, jestli je stále naživu. Odhodlá se podniknout tu desetiminutovou cestu k ní domů a podívat se, jak se jí vede.
Jeho vlastní domov, součást poklidné rezidenční čtvrti, mu na začátku války připadal naprosto bezpečný. Zato Vika žije ve čtrnáctipatrovém věžáku viditelném zdaleka — to je pro ruskou armádu ideální cíl. Když dorazí k Vičinu domu, najde ho téměř neporušený.
Ani to ovšem není záruka, že jeho obyvatelé přežijí. I tam jsou na dvoře pohřbeni lidé; i tam dochází jídlo. Ale Kolju napadne, že by pro něj možná bylo snadnější bydlet nějakou dobu u Viky. Jeho rodina by měla ve sklepě víc místa a ubyl by jeden hladový krk na tenčící se zásoby. Vičini rodiče souhlasí.
„Když jsem se vrátil domů, řekl jsem: ‚Mami, asi se přestěhuju k Vice.‘ V našem sklepě jsme byli namačkaní jako sardinky. Souhlasila.
Sbalil jsem si pár věcí. Pak jsem se chtěl rozloučit. Nepamatuju se, co v tu chvíli dělala moje sestra Polina, ale Varja seděla na zemi a plakala. Vždycky bývala vnitřně silná, ale teď už to nezvládala. Pohladil jsem ji po hlavě a snažil se ji utěšit: ‚My to dáme, všechno bude OK. Prosím tě, nebreč.‘
Když už jsem byl skoro venku, ohlédl jsem se po otci. Řekl jsem: ‚Tati, já odcházím.‘ Byl předtím celé dny ve stavu šoku, jen ležel na podlaze a ztěžka dýchal. Teď se posadil, podíval se na mě a řekl: ‚No tak běž.‘ Bylo to naposledy, kdy jsem svou rodinu viděl živou.“
* * *
10. března se Kolja stěhuje z domu svých rodičů do bytu, kde žije jeho přítelkyně Vika. Právě zuří třetí týden ruské agresivní války. V Mariupolu je vykopán první masový hrob. 13. března místní samospráva oznamuje, že došly poslední zásoby vody a jídla.
Vičina rodina se připravila. Mají zásobu těstovin a obilnin, dokonce i plynová bomba v kuchyni je pořád plná. I tady Kolja slýchá dopady střel, ale aspoň se už netísní v přecpaném sklepě; choulí se v předsíni bez oken, nejbezpečnějším místě v bytě.
Vika, které je šestnáct, navenek působí živě a energicky, Kolja vážně a soustředěně. Oba mají rádi Nirvanu a astrologii, nosí tmavé oblečení a tíhnou k mysticismu. Tráví čas debatami o válce: Jaká je pravděpodobnost, že Rusové vyhrají?
Snaží se něco zjistit, ale marně. Už týdny nefungují mobilní sítě a nechodí žádné zprávy. Co se odehrává na frontě, mohou leda hádat. A tak se místo toho radí s tarotovými kartami. Vika vytáhne kartu s mužem stojícím na kopci a zahleděným na moře plné lodí. Vysoudí z toho, že Mariupol zachrání připlouvající námořní flotila.
Realita je však taková, že Mariupol čtvrť po čtvrti podléhá. Uprostřed března se náhle ozve zabušení na dveře Vičina bytu a mužský hlas se drsnou ruštinou dožaduje: „Otevřete! Tady inspekce!“ Na prahu stojí Putinovi vojáci. Prohledají místnosti a hrozí, že muže odvedou.
Kolja je ale pro ně příliš mladý a Vičin otec je naštěstí venku, shání jídlo. Rusové pročesávají všechna poschodí a na jednom se strhne střelba. Soused Koljovi později řekne, že na ulici vynesli dva mrtvé.
Okolí Vičina bydliště je teď pod kontrolou ruské armády a ostřelování se přesune na jihozápad, kde stále ještě vzdoruje hlavní vojenská síla Mariupolu, pluk Azov. Jeho bojovníci se stáhli do místní ocelárny a Koljova rodina žije poblíž.
Když Kolja vyhlédne z okna, vidí ruské tanky, jak si doplňují palivo a odjíždějí směrem k domu jeho rodičů. Říká, že si připadá jako zrádce. Jako kdyby svou rodinu opustil.
* * *
To je také důvod, proč se rozhodne zůstat v Mariupolu, když Vika se svými rodiči odjede z města. Jelikož většinu okolí ovládá Rusko, je možné dostat se na Krym. 21. března Koljova přítelkyně nasedne do auta a odjede. Kolja zůstává v jejich bytě sám.
„Když byli všichni pryč, rozbrečel jsem se. Pomyslel jsem si: Co teď? Neměl jsem radši odjet s nimi? Jenže já chtěl počkat na svoje rodiče. Byl jsem si jistý, že pro mě dřív nebo později přijdou. A chtěl jsem zůstat, kde jsem, aby se o mě nemuseli bát.
Nebylo snadné žít v bytě sám. Plyn mezitím došel. Musel jsem si vařit na ohni, a to jsem nikdy předtím nedělal. Naštěstí mi pomohl jeden soused. Z rodiny, která v Mariupolu zůstala a bydlela několik pater nad Vikou.
Jmenoval se taky Kolja. Jeden jeho syn mě zahlédl na balkoně, jak se pokouším ukuchtit si něco k jídlu. Poradil mi, jak na to, a později mi taky dali nějaké potraviny.
Jednou v noci, bylo to 24. března, se mi zdálo o rodičích. Viděl jsem otce stát na dvorku našeho domu. Neměl paže, jako by mu je někdo usekl. Zaječel jsem: ‚Tati, tati, co ti to udělali?‘ A pak jsem se probudil. Neměl jsem potuchy, co ten sen znamená.“
Příštího dne Kolja poprosí jednoho souseda, aby s ním zašel k domu rodičů. Vzhledem k bojům je to smrtelně nebezpečná cesta, ale chce zjistit, jak se rodině daří. Tou dobou už chlapce, který žije sám ve čtvrtém patře, znají všichni zbývající obyvatelé domu.
Soused, hluboce věřící křesťan, souhlasí, že Kolju doprovodí, jakmile nastane v ostřelování pauza. Naposledy se oba pomodlí a sprintem vyrazí.
Běží k prospektu Metalurgů, hlavní městské třídě, která v klidnějších dobách překypovala zelení a světly neonů. Teď jsou budovy rozstřílené, stromy popadané a všude se válejí vyvrácené pouliční lampy. Nikde v dohledu není ani živáčka.
První ulice v Koljově sousedství mu dodají naději: Domy jsou omlácené, ale ne zničené. Kličkuje mezi minami, které tu všude nastražila armáda. Konečně se ocitne před brankou svého domu.
* * *
Nejdřív si pomyslí: Všechno je jako obvykle. Pak se podívá pořádně — a uvědomí si, že dům jeho rodičů už nestojí. Tam, kde bývala jídelna, se vrší metrové kusy betonu, půda je rozrytá jako na poli. Na kusech dřeva, na zemi i polámaném nábytku se povalují cihly. Koljův domov, místo, kde strávil celý svůj život, vypadá, jako by ho někdo prohnal mlýnkem na maso.
„Zíral jsem na ty sutiny a nechápal, co se stalo. Volal jsem na mámu, na tátu, na sestry. Oběhl jsem dům a hledal, jak se dostat ke vstupu do sklepa, snažil jsem se k nim prolézt mezi troskami. Ale nešlo to, byly příliš natěsnané.
Najednou soused povídá: ,Koljo, koukni, tamhle je nějaký kus oblečení nebo hračka. Co je to?‘ Podíval jsem se; opravdu to vypadalo na nějaké oblečení, asi s kožešinovým lemem. Popošel jsem blíž a došlo mi: Je to táta.
Ležel obličejem dolů, většinu těla zavalenou. Čouhaly mu jen ruce a hlava. Oči měl křečovitě zavřené, nos zlomený. Vypadal, jako by zestárl o desítky let.
Začal jsem ho holýma rukama vyhrabávat. Vůbec jsem nepochyboval: Jestli ho dostanu ven, vzpamatuje se a vstane. Ale pak jsem se ho dotkl a jeho tělo bylo úplně studené a ztuhlé. Na dotek už nepůsobil jako člověk, ale jako pytel hlíny.
Sesypal jsem se. Rozkřičel jsem se, rozbrečel. Křičel jsem, že ho mám hrozně rád. Že mě mrzí, že jsem se s ním pořádně nerozloučil. Protože jsem si namouduši myslel, že nás tahle válka nezasáhne.“
Ve dnech, které následovaly, se Kolja s pomocí sousedů snažil svoji rodinu vykopat. Jeden soused natočil pokusy o záchranu na mobil: Vidíte, jak lidi páčí kusy betonu lopatami a kovovými tyčemi. Marně. Trosky by dokázal zvednout jen bagr. A v Mariupolu už dlouho nejsou k mání žádné bagry na vyprošťování zavalených.
Podobná videa ze záchranných pokusů jsou rarita. V Mariupolu, kde nefunguje elektřina, je většina mobilů vybitá. Jenže jeden soused z Vičina věžáku podniká v elektronice a náhodou má solární panel.
Pravidelně si na něm dobíjí mobil a natáčí, co se kolem domu odehrává. Desítky dokumentárních videí z ruského obléhání. Na jednom je Kolja stojící v ruinách domu svých rodičů, s tváří ztuhlou šokem. Sousedé se pokoušejí prohrabat ke sklepu a nad hlavou jim burácí dělostřelba.
„Nevěděl jsem, co dělat. Chtěl jsem hledat matku a sestry, ale hlavou mi letělo: Jestli se tu zdržíme delší dobu, zabijí nás, a bude to moje vina. A i kdybychom se do toho sklepa dostali, je mizivá šance, že máma, Polina a Varja ještě žijí. Podle lidí z okolí raketa zasáhla náš dům 17. března. To bylo víc než před týdnem.
Prolezl jsem s baterkou mezi troskami skoro až ke sklepu. Poklop byl trošku pootevřený. Zavolal jsem, ale nikdo se neozval. Zahlédl jsem, že se na schodech do sklepa válejí cihly. Žádného člověka jsem tam neviděl.
Chvilku jsem se držel naděje, že když dům strefila střela, máma a holky třeba nebyly doma. Že se šly pomodlit do kostela nebo tak něco. Ale uvědomoval jsem si, že je to nepravděpodobné. Když byl doma táta, byla tam i máma a sestry.
Pochopil jsem, že je živé nenajdeme. A že musíme s vyprošťováním přestat, abychom tu neumřeli taky. Přeju si, abych býval přišel dřív a odvedl je s sebou tam, kde jsem bydlel. Byl bych je mohl zachránit. Cítil jsem se strašně provinile.“
Kolja se pak vrátí k rodičovskému domu už jenom jednou. Nese podomácku vyrobenou ceduli: lať vylomenou z branky opuštěných jeslí a kus nalezeného dřeva. Černým fixem na dřevo napíše jména členů své rodiny. Vladimír. Natálie. Varja. Polina. Narozeni v letech 1974 až 2010. Zemřeli 17. března 2022.
Popadne cihlu a zatluče ceduli do země před zničeným domem, jako vzkaz Rusům, kteří už tou dobou ovládli zdejší čtvrť. Začnou odklízet sutiny a měli by vědět, že pod betonem zůstali lidé. Kolja doufá, že těla členů jeho rodiny vykopou a pohřbí. Ale zároveň si pomyslí, že je nejspíš zahodí jako odpad.
Když zatluče ceduli, znovu zahlédne otce ležícího pod troskami. Nad městem září slunce, blíží se jaro. Mrtvoly se začínají rozkládat a Kolja je cítí.
Šplhá po sutinách rodičovského domu a hledá, čím by otce zakryl. Mezi troskami objeví péřovou bundu, která patřila jeho sestře Varje. Je to zachyceno na videu — Kolja souseda poprosil, aby místo dopadu rakety zdokumentoval. Nechce, aby ho v budoucnu někdo obvinil, že si vymýšlí.
Na videu je vidět, jak Kolja přehazuje bundu přes otcovu mrtvolu. Najde v troskách další kus oblečení a přehodí ho Vladimírovi přes hlavu. Pak opouští rozbořený dům a odchází, nejspíš navždy.
* * *
Proč musela Koljova rodina zemřít? Podle mezinárodního práva náleží civilistům ve válce speciální ochrana. Jenže pro ruskou armádu toužící dobýt Mariupol nebyla žádná cena dost vysoká.
Vojáci ostřelovali rezidenční čtvrti a nemocnice, únikové koridory i kryty. Dělali to s úmyslem dát obyvatelům Mariupolu pocítit, že nikde nejsou v bezpečí. Zdánlivě chaos, ale jednalo se o dobře vykalkulované peklo.
Peklo, kterému teď Kolja čelí sám. Jeho rodina je mrtvá, domovské město zničené. Je jenom na něm, aby se s tou pohromou nějak vypořádal. Stráví tři dny ve Vičině bytě: Pamatuje si, jak brečí, buší pěstmi do podlahy a svíjí se. Pořád nejde elektřina ani voda, dochází poslední jídlo. Koljovi je jasné, že bez pomoci nepřežije.
Spásu mu přinesou sousedé z bytu o pár pater výš. Otec rodiny, Koljův jmenovec, mu nabídne: „Přestěhuj se k nám. Postaráme se o tebe.“
„Jeho syn mi předtím pomohl rozdělat oheň a manželka mi poradila, jak vařit těstoviny. Jinak jsem je sotva znal. Ale ten člověk mi okamžitě řekl: ,Už nemáš otce, tak ti ho budu dělat já. Nenecháme tě samotného.‘
Byl se svými dětmi u toho, když jsme se pokoušeli vyprostit moji rodinu. Byly to nejhorší chvíle mého života, a oni je zakoušeli se mnou. To nás sblížilo. Navíc jsem neměl na vybranou: Neměl jsem ke komu a kam se vrátit.
Boje ve Vičině čtvrti utichly v dubnu, ale všechno bylo zničeno. Nikdo netušil, jestli se civilizace vrátí za měsíc, nebo za rok. A tak se rodina, která se mě ujala, rozhodla Mariupol opustit. Měli pár kanystrů benzínu a dvě auta, sice proděravělá šrapnely, ale jakžtakž provozuschopná. Odjeli jsme 18. dubna.“
Z oken auta vypadaly budovy, kolem kterých projížděly, jako armageddon. Celé městské čtvrti hoří, auta jsou prostřílená a převrácená. Kolja si vybavuje „atmosféru smrti“, vozovku plnou nastražených min. Ale podaří se jim dorazit k frontě, k hraniční linii mezi územím, které okupuje Rusko, a Ukrajinou.
Ve městě Manhuš rodina týden čeká ve frontě aut s prchajícími lidmi. Stovky jich tu čekají, než je ruští vojáci prohlédnou. Když konečně přijdou na řadu, Rusové hodně mužů odvedou, ale Kolja a jeho sousedé mají štěstí. Jelikož mají ukrajinské i ruské občanství, vojáci je nechají projet. Kolji, teenagera na zadním sedadle, si ani nevšimnou.
Zbytek cesty si Kolja pamatuje jen útržkovitě. Už neví, jak se dozvěděl, kam jedou, ani jak se dostali na hranice Evropské unie. Ani jak ho úředníci pustili dál, když neměl žádné osobní doklady — všechny shořely v Mariupolu.
Ví jenom, že počátkem května dorazil do země, o které nikdy předtím neslyšel. Do poklidné zelené končiny obklopené horami. Přesné místo, kde nyní Kolja žije, nezveřejníme, abychom ochránili jeho soukromí.
* * *
Od července 2022 Kolja pobývá v uprchlickém centru, dělí se o několik metrů čtverečních se šesti lidmi. Rodina, se kterou uprchl z Mariupolu, tam bydlí s ním. Je tam přelidněno, ale Kolja je rád, že není sám. Rozmluvy se zachránci ho drží v přítomnosti jako kotva, která minulosti nedovoluje, aby ho strhla do hlubin.
Říká tomu, že „ztrácí kontakt s realitou“, a stává se mu to často. A když se mu to stane, už nevidí louku před domem ani modrou oblohu, ale místo nich ruiny Mariupolu. Nejhorší je, když Kolja vypráví, jak v noci nemůže spát. Pak zírá do stropu nad palandou a v jeho očích se místnost mění ve sklep, v němž zemřela jeho rodina.
„Nejvíc mi chybí táta, asi proto, že jsem ho viděl mrtvého. Pamatuju se, jak se dřív smál a jak jsem ho objímal. Býval na dotek tak teplý a měkký. Když jsem ho potom našel, byl tak studený.
Na co asi táta, máma a sestry mysleli v okamžiku exploze? Měli čas si uvědomit, že tentokrát přišel jejich konec? Báli se? Představuju si, jaké by to bylo, být tam s nimi. A popadá mě strach.“
Mariupol je od 20. května plně pod ruskou kontrolou. Na mnoha místech dodnes neteče voda a obyvatelé si ji kbelíky nabírají z louží. Mrtvé nevyprošťují z trosek záchranné týmy, ale dobrovolníci, kteří za to dostávají jídlo. Někteří mladí muži byli nedávno přinuceni narukovat do armády a bojovat proti Ukrajině, své vlastní zemi.
Kolja tohle všechno ví — sleduje všechny novinky z města. Na jediném stole v místnosti je laptop, na kterém skoro pořád běží zpravodajství. Daří se mu příliš si nebrat ty zprávy k srdci.
Lidé, kteří prožili trauma, se k pozdějším zážitkům často staví odtažitě, čímž se možná vysvětluje Koljova vyrovnanost. Existují dva Koljové: Ten, který v noci bdí a přemýšlí o smrti. A ten, který se snaží hledět kupředu, aby se nezhroutil.
Kolja teď šest hodin denně navštěvuje jazykovou školu. Koupil si kytaru, a když se prodejce dozvěděl, že je Ukrajinec, dal mu dokonce slevu. Ve chvílích volna dělá úkoly a potýká se s byrokracií své nové země. A tráví čas se svou přítelkyní Vikou, se kterou se navzdory veškeré pravděpodobnosti zase shledali.
Zavolá jí těsně předtím, než opustí Mariupol. Stačí jí povědět, že je naživu a že ji miluje — pak se spojení přeruší. Příště si spolu telefonují, když už se Kolja dostal do západní Evropy.
Vičina rodina tou dobou žije na Krymu, ale zůstat tam nechtějí. Kolja Viku do telefonu poprosí, aby za ním přijela. Vika souhlasí. Koncem května si na vlakovém nádraží padnou do náručí, a z toho okamžiku opět existuje video.
Vika teď bydlí se svou matkou v hotelu pronajatém pro uprchlíky z Ukrajiny. Hotel stojí jen pár ulic od Koljova bydliště. Vika a Kolja chodí do stejné jazykovky a scházejí se každý den.
S dalšími dětskými uprchlíky dali dohromady kapelu — hudební nástroje dostali od zdejšího klubu mládeže. Když Kolja stojí na jevišti, mezi písničkami se usmívá. Jakmile Vika, která s bubnováním začala teprve nedávno, vypadne z rytmu, dělá si z ní legraci. Po večerech si občas na kolech, která někdo vyhodil, zajedou k McDonaldovi a ládují tam do sebe hranolky.
Kolja říká, že za to, že vůbec ještě žije, vděčí Vice. Říká, že kdykoli na sobě cítí její pohled, vrací ho to zpátky do reálu, do přítomnosti. Je pak schopen soustředit se na dnešek a vytěsnit včerejšek.
Do budoucna má dvě přání. Jedno je tohle: Chce se stát tlumočníkem, pronajmout si byt, nastěhovat se tam s Vikou a oženit se s ní. Chce, aby na něj jeho rodina byla hrdá, i když se toho nedožila.
Druhé přání se týká Mariupolu. Kolja by se tam rád zase jednou prošel kolem moře. Chce svým dětem ukázat, kde žil a kde zemřeli jejich prarodiče. Chce vidět svoje domovské město v mírové době a v ukrajinských rukou.
Ví, že ten moment možná nikdy nenastane. Proslýchá se, že Rusko má v plánu město anektovat, takže by se pro Kolju stalo nedosažitelným. Na ulicích už visí plakáty, ze kterých křičí nápis „Rusko je tu navždy“.
Jeden příbuzný, který ve městě vydržel, nedávno Koljovi napsal, že dobrovolníci vyprostili těla jeho otce a sester. Jsou pohřbeni v masovém hrobě. Kolja doufá, že je jednoho dne najde a dopřeje jim řádný pohřeb.
Text vyšel původně v Der Spiegel 26. srpna 2022 pod titulkem Wie Kolja seine Familie verlor — aber nicht seine Hoffnung. V Der Spiegel text posléze vyšel v anglické verzi pod titulkem The Boy Who Lost His Family But Not His Hope. Tato verze obsahuje řadu dokumentárních fotografií Kolji, jeho rodiny a Mariupolu. A není za paywallem. Následně reportáž pod titulkem The Last Witness získla 2. místo v Evropské novinářské ceně 2023 v kategorii Zvláštní ocenění. V Deníku Referendum vychází v rámci spolupráce s Voxeurop, které je partnerským médiem Evropské novinářské ceny, a s Friedrich Ebert Stiftung Praha. Pro DR z angličtiny přeložila HANA PERNICOVÁ.