↗

Žádný lidský život by neměl končit takovýmto způsobem. Nikdy a nikde. Foto Michal Čížek, AFP

Při každé tragédii takového charakteru, jaká se ve čtvrtek 21. prosince 2023 udála na pražské filozofické fakultě, musí naše první myšlenky mířit k obětem a jejich blízkým. Jen pár dní nás dělí od zřejmě nejpěknějšího svátku v roce, v němž se rodiny, v nichž panují láskyplné vztahy, radují už jen z toho, že spolu mohou v klidu a pokoji trávit čas. Leč pro několik rodin, jejichž členové přišli takto surově o své životy, se letošní Vánoce stanou časem bolesti, prohloubené právě o takto zmařenou radost. Nejspíš na každého z mrtvých čekají nějaké dárky, které už nikdy nerozbalí.

Je zapotřebí, aby se všem pozůstalým teď dostalo nejlepší možné podpory. Je také na místě, aby se veškeré institucionální a hmotné podpory dostalo Filozofické fakultě Karlovy univerzity — jednomu z největších symbolů české vzdělanosti a živé kulturní památce. A ne, opravdu tu nemáme na mysli bezpečnostní rámy u vchodů. Jako první krok se jeví šířit všemi kanály kontakty na linky poskytující psychologickou podporu.

Je v lidské přirozenosti tváří v tvář tragickým událostem hledat nějaká poučení, cesty, jak předejít jejich opakování. Faktem ale je, že ojedinělým akcím osamělého, duševně vyšinutého jedince, se vždy předcházelo velmi obtížně. Ze všeho, co je o případu zatím známo, jedná se spíše o vzor neštěstí typu „Hepnarová“ než o teroristický čin s jakoukoli ideovou motivací. Přesto se pokusme několik dílčích předběžných závěrů vyvodit.

I.

Buďme mnohem opatrnější v práci s informacemi. Během včerejšího dne se velmi rychle objevila řada fám, mezi nimi i zpráva, že pachatel si vedl „deník“ na účtu v komunikační aplikaci Telegram, kam si měl zapisovat své pohnutky k akci. Vesměs kusé zápisky byly psány rusky. Na „deník“, posléze rychle znepřístupněný, se ve svém vyjádření pro média odkazoval i policejní prezident a média včetně České televize na něj nekriticky odkazovala jako na zdroj.

Nicméně jak upozornil na Twitteru/X redaktor Českého rozhlasu Ondřej Soukup, text „deníku“ byl redigován v čase, kdy měl být pravděpodobný pachatel už několik hodin po smrti, navíc podle jeho konzultací s rodilými mluvčími jej psal Rus obeznámený se slangem ruské mládeže. Také podle konzultace redakce DR s rodilou mluvčí, vyučující ruštiny, text psal Rus, který v textu zřejmě dělal záměrně chyby, jež měly evokovat, že jej psal ne-Rus.

Buď jak buď, nejspíš se jedná o podvrh, který ale vytvářel první porozumění pro pohnutky střelce. Je selháním České televize, pokud ve vypjaté atmosféře namísto vybízení k rozvaze a střízlivosti sama nekriticky šíří falešný obsah. A je jistě přinejmenším nerozumné, pokud tak činí i policejní prezident.

Jeho sdělení, že se pachatel zřejmě inspiroval podobnými činy ve světě, opřené o falešný zdroj, už převzala i světová média. Faktem je, že v tuhle chvíli o pachatelových motivacích reálně nevíme nic. V práci s informacemi je tedy třeba být mnohem opatrnější. Neověřené informace je třeba nešířit, anebo je přinejmenším jako neověřené označovat.

II.

Pozornost se nyní nepochybně stočí i k tématu regulace zbraní, které se u nás před časem řešilo, když se zde v principu skandálním způsobem argumentovalo ve prospěch uvolnění a proti evropské směrnici. Na mysl se dere vpravdě otřesná fotografie, se kterou tehdy pózovala současná ministryně obrany Jana Černochová. Jedná se o typ zbraně AR-10/AR-15, který se při masové střelbě takového typu používá často. (Typ AR-10 použitý v Praze je těžší variantou zbraně, umožňující střelbu větším kalibrem a na větší vzdálenost.)

↗

Jana Černochová a oblíbená zbraň masových vrahů AR-15. Repro DR

Neexistuje vůbec žádný kloudný důvod, proč by takovéto zbraně měly být volně prodejné a civilnímu obyvatelstvu k dispozici, jak zde v relevantní debatě před lety vysvětlil kolega Petr Jedlička. Po každé masové střelbě v USA se znovu vede planá debata, do velké míry ovládaná ideologicky zaujatými republikánskými fanatiky, kterou nejlépe charakterizuje titulek legendárního textu v satirickém časopisu The Onion: „Jsou zkrátka věci, jimž se nedá předcházet, říká jediný stát, kde se takovéto věci pravidelně dějí.“

Než se z České republiky stane druhý takovýto stát, je třeba bezodkladně přístup k regulaci zbraní revidovat. A se vším všudy akceptovat evropskou směrnici. Neodvažujeme se doufat, že by mohla chtít nyní vyvozovat osobní morální a politickou odpovědnost Jana Černochová, ale jako projev úcty k obětem by její demise byla na místě.

Jsou ovšem na místě obavy, že tu budou zaznívat i hlasy právě opačné, nesmyslné, dávno přesvědčivě vyvrácené fráze o tom, že „muže s puškou zastaví jen jiný muž s puškou“. Je-li třeba dnes něčemu striktně vzdorovat, pak je to hrozící militarizace veřejného prostoru, která by byla faktickým důsledkem lehkovážné deregulace vlastnictví zbraní.

III.

Nespěchejme s rychlými soudy, pokud jde o roli jednotlivých institucí. Samozřejmě bude na místě klást vážné otázky, pokud se potvrdí, že vraždy v klánovickém lese, kde jednou z obětí bylo miminko v kočárku, nad čímž věru v žilách stydne krev, měly totožného pachatele jako masakr na filozofické fakultě. Proč mu zůstalo tolik dní? Proč mohl odjet ze svého bydliště, kde zabil vlastního otce, do Prahy a po několika hodinách začít zabíjet? Proč neměla policie v akci rychleji odstřelovače atd.? To vše jsou otázky, o nichž bude namístě mluvit.

Je ale zároveň zcela nemístné vyvozovat vůči policii nějaké kategorické závěry už nyní. V podobných jedinečných případech do děje často vstupují i faktory jako náhoda či smůla. A je krajně nepravděpodobné, že by v policii nejlepší lidé nedělali vše, co bylo v jejich silách, aby se neštěstí předešlo a posléze minimalizoval jeho rozsah.

Jinou věcí jsou zcela nemístná, jakékoli empatie prostá, vyjádření politiků ODS, pražského primátora Bohuslava Svobody („Střelec někam skočil a zahynul, to je výsledek, který je z pohledu tragédie dobrý, ale celou tu věc budeme muset analyzovat, pak teprve budeme muset veřejnost informovat.“) a proslulého nepřítele humanitních oborů, poslance Pavla Žáčka, který neměl žádný lepší nápad než pár hodin po tragické střelbě vykládat, že státní rozpočet rozhodně filozofické fakultě na bezpečnostní rámy přispívat nebude.

V krizi se vždy osvědčuje kompetence politických vůdců. Andrej Babiš tu má na svědomí desetitisíce zbytečných obětí covidu. A ani citované projevy politiků ODS v kritické chvíli nejsou náhodné. Těžko to může maskovat či napravit i relativně civilní vystupování premiéra Fialy.

V plné nahotě se tu obnažilo, že ODS je nadále stranou, pro kterou kamarádšofty a klientelismus, v jejichž důsledku je někdo tak fenomenálně nezpůsobilý jako pan Svoboda pražským primátorem, a vypjatá pravicová ideologická zaťatost, promítnutá do Žáčkových floskulí, zůstávají podstatnější než praktická starost o kvalitu státu, jeho institucí, demokracie a prosté občanské kultury. Proto už podruhé vláda řízená ODS dnes vede stát do rukou autoritářů.

Právě současný otřes, jenž zákonitě probudí ohromnou vlnu solidarity, by nám měl připomenout, jak základní je to hodnota pro kvalitu života společnosti. Máme rok na to, abychom se jako politická veřejnost propracovali k politické alternativě, která právě solidaritu a péči o potřebné bude ztělesňovat jako ústřední hodnotu. Jinak nás tu čeká jen pokračující blamáž s politiky, na které se v kritických chvílích nelze spolehnout.

IV.

Končící rok 2023 ve světě charakterizuje vzedmutá vlna válečného násilí. Česká společnost dosud z relativně pohodlného povzdálí jen sledovala vývoj konfliktu na Ukrajině a strašlivou eskalaci v Izraeli a Palestině. V obou konfliktech máme sklon o obětech mluvit jako o statistických veličinách, ba co víc, často se tu o zabíjení lidí mluví dehumanizujícím či sportovně-fanouškovským způsobem.

Válka na Ukrajině je přehlednější v tom, že civilní oběti se vykytují prakticky výhradně na jediné straně, už jich je bezmála dvacet tisíc. Útok bojovníků Hamásu a dalších ozbrojenců z Gazy 7. října vedl k úmrtím patnácti set lidí, Izrael za deset týdnů poté zabil v Gaze už více lidí než Rusko na Ukrajině od začátku invaze. Každých patnáct minut v Gaze přijde o život jedno dítě.

Teď se začnou česká média plnit osobními příběhy a profily zabitých členů akademické obce pražské filozofické fakulty. Budeme číst srdceryvné příběhy o tragicky přervaných životech lidí, kteří měli sny, milovali, měli ideály a k něčemu směřovali. Ale takoví a úplně stejní lidé jsou i mezi zabíjenými civilisty na Ukrajině, byli mezi nimi v Izraeli a jsou mezi nimi v Gaze. Jen je jich řádově více — a ne, nejsou to statistické jednotky.

Kéž by neštěstí, jež nás postihlo v srdci Prahy, změnilo naši perspektivu na zbytečné zabíjení lidských bytostí kdekoli na světě. Žádný lidský život by neměl končit takovýmto způsobem. Nikdy a nikde.

V.

Jistě se postupně začnou vynořovat také podrobnosti o životě a skutečných pohnutkách pachatele. Zabil-li svého otce, jaký byl mezi nimi vztah? Kdo a kde je jeho matka? Jak strašné trauma to nyní bude pro celou jeho širší rodinu! Čím si prošel člověk, který zastřelil nemluvně v kočárku?

V jedné z povídek Richarda Yatese vydaných v útlém svazečku Pět druhů osamění se líčí příběh problémového hocha z těžkých rodinných poměrů, kterého se jeho učitelka snaží zahrnout láskyplnou přízní v přesvědčení, že právě tak se jeho charakter napraví. Z více důvodů to skončí kalamitou.

Nelze schematicky a bez podrobnější obeznámenosti s nuancemi konkrétní životní a rodinné situace vyvozovat závěry o předpokladech či okolnostech, jež pachatele hrůzného činu v Praze motivovaly. Jedna generalizace ale jistě možná je.

Snad až na zcela unikátní výjimky se lidé nerodí předurčeni k tomu, aby páchali zlo. Že se v někom takové sklony probudí a převáží, je dáno vlivy, jimž je vystaven. K tomu směřuje jeden z méně známých, a přitom nejpěknějších Masarykových citátů: „Měj úctu k duši dítěte.“ I to je možný závěr z letošní předvánoční tragédie: můžeme se rozhodnout, že se chceme stát společností, v níž všechny děti budou zahrnovány láskou.