↗

Svou roli v jednáních může hrát i to, že Babiš se o podnikání rodiny Strnadových ve svých politických funkcích nikdy nijak kriticky nevyjadřoval. Foto FB Andrej Babiš

Dá se brát za prakticky jisté, že pokud by se býval Andrej Babiš stal prezidentem, novelu zákona o střetu zájmů by nepodepsal. Ne nadarmo se jí přezdívá Lex Babiš II.

Prezidentem je ale po letošním únorovém jasném vítězství Petr Pavel a ten svůj podpis pod novelu v rámci zákona o sdružování v politických stranách a hnutí připojil.

Od ledna příštího roku tak mimo jiné platí, že členové vlády, poslanci, senátoři a prezident nesmějí vlastnit média, respektive provozovat rozhlasové a televizní vysílání a vydávat tiskoviny. Na internetová média se však změna nevztahuje.

„Je třeba konečně narovnat prostředí v naší zemi, zajistit férovou soutěž a zabránit prorůstání politiky, velkých mediálních domů a obchodních koncernů,“ komentoval to za Piráty, kteří zákon zejména „tlačili“, jejich předseda (a ministr pro místní rozvoj) Ivan Bartoš.

Babiš má proto jen dvě možnosti: buď se vzdá poslaneckého mandátu, nebo Mafru (či její neinternetovou část prodá).

Třetí variantou je pokusit se vlastnictví ukrýt přes nějaký neprůhledný řetězec firem v daňových rájích. Ne, že by ani takové akce nebyly Babišovy cizí — vzpomeňme na nákup zámku na francouzské riviéře, tuto variantu ale pro účely tohoto textu ponechme stranou.

Je vyloučeno, že Andrej Babiš zvolí cestu odchodu ze sněmovny? Pokud by opustil poslanecký post, přinejmenším do příštích voleb by požadavky novelizovaného zákona zcela splňoval.

Přišel by sice o politické kolbiště, ale parlamentní žvanírnu — jak sám říká — nikdy moc nevyhledával (účastní se sotva poloviny hlasování); raději voliče oslovuje prostřednictvím sociálních sítí, či právě svých médií. Obvykle prostřednictvím lifestyle magazínů, které jej líčí jako vzorného manžela a občana, jak opakovaně popsal HlídacíPes.org, případně formou komentářů v deníku MF Dnes. Jen letos je podepsán pod desítkami textů, které — nijak překvapivě — tepe do vlády Petra Fialy s tím, že „za Babiše bylo líp“.

Zájemci o vydavatelský byznys

Podržme se nyní varianty prodej. Babiš je pořád také obchodník, který rád lacino kupuje, ale levně prodávat rozhodně nechce. Karty v případy prodeje Mafry nejsou pro výhodný obchod rozdány zdánlivě ideálně.

Pokud Babiše k prodeji nutí zákon, mělo by to cenu tlačit spíše dolů. Opačnými silami působí to, že jsou zde nejméně tři velmi solventní zájemci. Seznam nemusí být konečný.

O rozšíření svého tuzemského mediálního impéria v České republice má dlouhodobě zájem Daniel Křetínský. Vedle odmítaných nabídek na koupi vydavatelství Economia, se údajně přihlásil i o Mafru. U Babiše má ale škraloup, protože ten má za to, že vydavatelství Křetínského CNC v prezidentských volbách „psala proti němu“.

Kandidátem byl i uhlobaron Pavel Tykač. Ten se ke svému interesu také veřejně přiznal. „Pokud jde o vydavatelství MAFRA, tak jsme zájem projevili, ale ta jednání jsou na počátku,“ řekl letos v únoru pro Český rozhlas. Jenže tato jednání jsou již podle dostupných informací passé.

Mluví se i o zájmu investora Karla Pražáka; ten podniká mimo jiné v realitách, průmyslu a financích, jeho klíčovou firmou je investiční skupina Kaprain.

A dalším, pravděpodobně nejvážnějším, zájemcem je Czechoslovak Group v čele s Michalem Strnadem, synem otce zakladatele Jaroslava Strnada.

Připomeňme si, že Jaroslav Strnad původně podnikal s kovovým šrotem, postupně ale rostl, bohatl a nakonec se pevně usadil v oboru obranného průmyslu, kde přeskočil všechny dříve zavedené tuzemské hráče.

Přesun z otce na syna

Někteří lidé blízcí zbrojnímu průmyslu — pod podmínkou anonymity — tvrdí, že rozmach podnikání Jaroslava Strnada stál na penězích ruského byznysmena a v minulosti blízkého Putinova spolupracovníka Vladimira Jakunina — s tím, že Strnada s Jakuninem údajně seznámil poradce exprezidenta Miloše Zemana Martin Nejedlý (Zeman též pravidelně jezdil na diskusní fóra na Rhodos pořádaná právě Jakuninem).

Nakolik je toto tvrzení reálné a nakolik souvisí třeba s konkurenčním bojem či osobní animozitou, je obtížné určit. Faktem je, že vzestup Czechoslovak Group začal po roce 2013, kdy se stal Zeman prezidentem. Tehdy firma rychle vyrostla a dnes se bez ní neobejde snad žádná zbrojní zakázka.

Také přesun CSG z otce na syna v roce 2018, byť byl prezentovaný jako generační obměna, provázely spekulace o tom, že Strnad starší, a v důsledku jeho firma, by nemusel získat nezbytnou bezpečnostní prověrku, a proto do vedení nastoupil syn, který žádný škraloup z hlediska prověřování bezpečnosti nemá.

Nutno však zmínit, že když CSG nedávno kupovala známou italskou firmu Fiocchi, zavedeného výrobce střeliva, prošla firma i oni sami nepochybně důkladným prověřením „due dilligence“.

Fiocchi je původně italská rodinná firma a členové rodiny měli slovo v tom, komu se firma prodá. Kdyby narazili na nepřekročitelný reputační problém, je pravděpodobné, že by se tento obchod nakonec neuskutečnil.

Jisté je ale to, že Strnadovi vědí, co jsou politické dohody, i to, jak důležité je obzvláště v jejich oboru politické otvírání dveří a podpora zbrojního průmyslu na politické úrovni.

Projevuje se to například i v tom, kdo všechno v CSG postupem času našel práci: firma zaměstnává třeba bývalého velitele hradní stráže, bývalé vysoké úředníky ministerstva obrany, ředitele státních vojenských podniků a zpravodajské důstojníky.

Babiš, se svou sázkou na vítězství v příštích parlamentních volbách a sestavení vlády a očekávaným premiérským postem, má tedy ve vztahu k CSG s čím hrát.

Do vyjednávání o Mafře může ale promlouvat i byznys ve zcela jiné oblasti, než je ta mediální. Do portfolia Agrofertu totiž patří i chemička Synthesia — o niž má Strnad eminentní zájem.

Synthesia, prakticky zdarma…

Hlavním bodem zájmu CSG je v Synthesii tamní produkce nitrocelulózy, pardubická firma v ní patří mezi pět hlavních světových firem.

Nitrocelulóza alias střelná bavlna je pro zbrojní průmysl klíčový produkt: jde o základní materiál pro výrobu střelných prachů a dělostřelecké munice, po níž je nyní kvůli válce na Ukrajině extrémní poptávka.

Z nitrocelulózy od Synthesie (od níž nakupuje ve velkém i další nezbytné suroviny, jako je ledek či nitrační kyseliny) pak ve vedlejším státním podniku Explosia vznikají mimo jiné výmetné náplně pro děla, jež potřebují Strnadovy firmy pro výrobu dělostřeleckých granátů.

Zástupci CSG si v médiích veřejně stěžovali, že produkce Explosie je nedostatečná, s podprahovým sdělením, že v soukromých rukou by to bylo jinak…

Vlastnictví Synthesie Strnadem by mohlo dostat Explosii pod větší tlak: vlivem historických událostí a rozdělení firmy je totiž Explosia závislá na Synthesii v oblasti energetiky, mimo jiné v dodávkách tepla a elektřiny.

Samostatnou kapitolou příběhu je fakt, že Andrej Babiš v minulosti vlastnil jak Explosii, tak Synthesii a díky prodeji výrobce výbušnin zpět do rukou státu získal lukrativní chemičku v podstatě zdarma.

Zájmy Babiše a Strnada se potkávají i v dalším oboru. Jak popsaly Hospodářské noviny, jak skupina CSG, tak Babišův Hartenberg Capital se zaměřily na možný vstup do leteckých opraven Czech Airlines Technics.

Obě firmy v oboru již jsou: součástí Czechoslovak Group je ostravský JobAir Technic, Hartneberg má v portfoliu letecké opravny v Polsku, Srbsku a ve Slovinsku.

Byznys s panem Beljajevem

Svou roli v jednáních může hrát i to, že Babiš se o podnikání rodiny Strnadových ve svých politických funkcích nikdy nijak kriticky nevyjadřoval.

Naopak, jako premiér navštívil stánek CSG třeba na veletrhu v Brně či na zbrojním veletrhu IDET a „se zájmem si prohlédl exponáty, které reprezentují vysokou úroveň podniku českého obranného průmyslu“.

Babiš byl navíc spojencem prezidenta Miloše Zemana, k němuž měli Strnadovi blízko. Firmy kolem Jaroslava Strnada podpořily několika miliony korun prezidentskou kampaň Miloše Zemana — jak v roce 2013, tak 2018.

Dva miliony věnovala například Strnadova společnost Dako-CZ. Jaroslav Strnad pak ze Zemanových rukou obdržel v roce 2018 státní vyznamenání Za zásluhy o stát.

Zeman, který se vždy chlubil tím, že je to on, kdo otvírá dveře českému byznysu v zahraničí, se revanšoval i veřejnou podporou českého zbrojního průmyslu, v čele s CSG.

Ve zmíněné společnosti Dako měl přes firmu Tatravagonka podíl mimochodem i slovenský podnikatel ruského původu Alexej Beljajev.

A byla to právě společně vlastněná Tatravagónka, kdo získával řadu let velké zakázky od ruských státních železnic, které v letech 2005—2015 řídil výše zmiňovaný Vladimir Jakunin.

Se Strnadem Beljajev v minulosti podnikal i v leteckých opravnách Job Air Technic v Mošnově a ve slovenském ZŤS Metalurg v Dubnici nad Váhom.

Stejný Beljajev („vnuk carského důstojníka, přítel Roberta Fica a známý Vladimira Putina“, jak jej popsal publicista Tomáš Lemešani) se byznysově protnul i s Andrejem Babišem: působili spolu v podniku zahraničního obchodu Petrimex, který se stal základem současného Agrofertu.

Víc než peníze

Troufneme si tedy zavěštit — pokud Babiš skutečně bude Mafru prodávat, tak Strnadovi. Zájmů, synergií i oblastí k zobchodování mají společně nejvíc. A pokud jde o CSG, jak praví klasik, „s municí není problém“.

Těžko očekávat, že se veřejnost dozví částku za případný prodej Mafry, natož obsah očekávatelné neoficiální části dohody…

S Mafrou to samozřejmě může být i jinak. Třeba když Babiš zvolí variantu opuštění poslaneckého křesla, která celou věc kolem nuceného prodeje o nějaký čas odloží.

Debaty a spekulace (jež tehdy Agrofert připustil) o možném prodeji Mafry se ostatně objevily už v roce 2017, kdy musel Babiš firmu vložit do svěřenského fondu. Nakonec se nic neprodávalo, naopak, do portfolia v roce 2018 přibylo vydavatelství Bauer Media.

Pokud jde o možnou cenu, Seznam Zprávy v březnu napsaly, že jednání se vedou o částce 180 milionů eur, tedy zhruba 4,5 miliardy korun.

Součástí prodeje by prý byla i slovenská dceřiná firma, Rádio Impuls či zavedený e-shop na vstupenky Ticketportal.

Jaká částka je reálná, je těžko soudit. Neznáme totiž zdaleka všechny proměnné — z balíku mohou třeba vypadnout internetová média a svou roli mohou hrát i jiná, výše nastíněná, kritéria vzájemného obchodu.

Samotná česká Mafra se v posledních letech pohybuje ve ztrátě, byť ji vloni meziročně snížila na 84,9 milionu Kč. I letošní rok má být ale pro vydavatelství ztrátový.

Ale jak víme přinejmenším od roku 2013 — v mediálním byznyse v České republice jde o finanční zisk až ve druhé řadě.

Text vyšel původně na serveru Hlídací pes. V Deníku Referendum vychází v rámci spolupráce obou médií.