↗

Profesionálně odvedené Vánoce mohou léčit, i když je člověk smutkem úplně vyčerpaný. Foto Rémi Diligent, WmC

Odvést pro své okolí, a nakonec i pro sebe samého práci na pozitivním prožití vánočních svátků vyžaduje letos jistou hluboce zakořeněnou profesionalitu v oboru slavení svátků a tradic. Nejsem bohužel po čtvrtečním masakru vánoční profesionality schopen, slzy se mi rvou do očí při zaslechnutí koledy, při dialogu matky a dítěte v tramvaji, při fotce smějícího se i smutného člověka. Neustále.

Jsem v šoku a pokouším se z něj dostat formulací myšlenek. Děkuji, že jste u toho se mnou.

Důležitá součást zaměstnání mnoha lidí spočívá v tom, že na nich nemá být poznat, v jakém jsou momentálně psychickém stavu. Říká se tomu profesionalita. Jsem jedním z těchto lidí.

V divadle při zkouškách nebo při pracovních schůzkách by nemělo být zřejmé, jak se cítím, co zrovna prožívám. V pozitivním i negativním smyslu: přemrštěná radost nebo nadšení jsou stejně rušivé jako smutek nebo frustrace. Očekává se lehce optimistický, neutrální a motivující člověk, jehož rozpoložení umožňuje co nejhladší průběh pracovního procesu směrem k naplánovaným výsledkům a výkonům.

Celý tento rituál profesionality spočívá na potlačování emocí. A protože trávíme v práci většinu hodin našeho dne, přenáší se tento rituál, tento vzorec chování i do prostoru mimo práci, do našich interakcí s přáteli, komunitami, rodinami.

Jsme profesionálové svých životů, skvělé a dokonalé součásti společnosti, která je v pracovním i volném čase směřována k tomu, aby odváděla maximální výsledky a výkony. Vždyť s volným časem nakládáme právě jako s časem, kdy se máme vyspravit pro následující periodu v práci — říkáme, že „dobíjíme baterky“.

Emocionalita jako by zavazela. Dvojnásob to platí ve veřejném prostoru. Média sice ráda ukazují obrazy plačících lidí a vypjaté emoce při katastrofách, jako byla čtvrteční střelba, ale reprezentanti moci se drží od vyjádření emocí ve veřejném prostoru velmi daleko.

Ministr vnitra ani premiér země během tří dnů po masakru před kamerou nikoho neobjali, ani rodiče zastřelených, ani nikoho dalšího. Drželi profesionální pietu a profesionálně si podávali ruce. Přitom obzvlášť na premiérovi je vidět, jak je zdrcený a unavený. Před kamerou ale zuby nehty drží suchý výraz.

„Jsem úplně vyřízený,“ by řekl premiér, který by chtěl být součástí traumatizované společnosti. Nestalo se. Přitom z covidu a jiných střelných útoků v zahraničí dobře víme, jak laskavosti vyjadřované politiky a političkami při vypjatých situacích dokážou generovat katarzní pocity ve společnosti, dokážou veřejnosti říct „jsem v pořádku, když brečím, cítit hrozný zmar je normální“.

Premiérka Nového Zélandu Jacinda Ardernová či slovenská prezidentka Zuzana Čaputová takto dokázaly obejmout pozůstalé po teroristických útocích v jejich zemích. A byla to rektorka Karlovy univerzity, která nyní při projevu v katedrále svatého Víta neudržela slzy. Ano, jsou to ženy, které mohou ukázat cestu, jak se nám všem může v tak strašných dnech, jako jsou poslední čtyři, alespoň trochu ulevit.

Potřebujeme ženy urgentně v nejvyšších patrech politiky, ale i dalšího veřejného života. Čeká nás totiž období dalších velkých změn a katastrof souvisejících s klimatickou krizí i s podceňováním důležitosti duševních stavů mladých lidí. Ale nejen mladých, všichni potřebujeme více péče nad rámec rutinní profesionality.

Budeme potřebovat učit se chování v katastrofách. K tomu potřebujeme více lidskosti, více veřejně projevovaných emocí a méně každodenní životní profesionality.

Kanadský sociolog Erving Goffman pracoval s teorií, že společnost je taková, jakou si ji její aktéři sami mezi sebou vyjednají — a takovéto vyjednávání popisuje jako neustálý a nekonečný proces vzájemné komunikace slov a lidských těl ve veřejném prostoru. V knize The Presentation of Self in Everyday Life (česky Všichni hrajeme divadlo) z roku 1959 ukazuje, jak stabilita lidských společenství souvisí s tím, jestli a do jaké míry lidé naplňují nebo nenaplňují očekávání svého okolí, jestli jejich chování odpovídá nebo neodpovídá tomu, co se od nich očekává.

Změnu potom postuluje právě jako vybočení ze soustavy doposud zakořeněných očekávání a naplňování předpokládaných dojmů. Goffman tak naší době nabízí srozumitelnou šifru pro chápání každodenního centimetru obyčejného aktivismu, který vychází z banálního všedního života, a přesto při pravidelném dávkování rozšiřujícím se okruhem lidí může změnit podobu společnosti. Třeba tím, že naše životy přestanou být za každou cenu profesionální. Třeba tím, že se nebudeme stydět být emotivní a o emocích mluvit.

Goffmanovu teorii lze ovšem rovněž aplikovat tak, že naplňování rituálů a s určitými dny v roce spojených očekávání má sílu udržet společnost v jakés takés stabilitě i ve výrazně kritických situacích, při katastrofách. Naplňujeme-li společenská a mezilidská očekávání a vytváříme-li dojmy, které neznejišťují, je naše okolí v krizi zklidňováno a jeho aktéři se v nás vyznají.

Působíme stabilně, a to zvyšuje dojem odolnosti. Mohou-li se články společnosti spolehnout na to, co si o jiných článcích doposud mysleli, zpevňuje to všechny.

Odolnost a emocionalita tak nejsou protimluvy nebo protiklady, mohou jít ruku v ruce k úlevnějšímu, emotivně vyjadřovanému spolužití, které je předvídatelné, a tedy posilující a stabilizující. Profesionálně odvedené Vánoce tak mohou léčit, i když je člověk smutkem úplně vyčerpaný.