↗

Měli bychom odmítnout rádoby bezpečnostní snahy a usilovně vytvářet hnutí za solidárnější, pečující a soudržnou společnost. Jen tak můžeme dát tragédii nějaký smysl. Bude to zřejmě to nejlepší, co můžeme z celé situace vyvodit. Foto Patrick G, Flickr

Od tragické střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nás dělí dva týdny. Truchlit za oběti zbytečného a nesmyslného násilí budeme dlouho. Již od prvních momentů se však dávají do pohybu politické síly, které čerpají ze strachu uvnitř naší společnosti. Obavy z politizace případu jsou pochopitelné, otázkou ale je, zda není určitá míra politizace případu potřebná, ba dokonce nutná — jen podstatně jiným způsobem, než o jaký usilují zbrojaři.

Nedovolme, aby tragédie zneužili zbrojaři

Základní informace shrnul jen několik hodin po tragédii vedoucí pražského 1. oddělení obecné kriminality Aleš Strach. Pachatel měl podle kriminalisty „povolení na celkem osm zbraní, kdy dvě z nich byly dlouhé“. Všechny další detaily jsou zatím v šetření policie.

Už ale sám fakt, že bylo a zůstává možné si legálně opatřit osm sofistikovaných nástrojů na zabíjení, z toho dvě dlouhé palné zbraně, je jen těžko uvěřitelný. Úvahy, jak podobné události do budoucna předejít a nedovolit další zbytečná úmrtí, musí brát na zřetel právě to, že pořízení zbraní takového typu a v takovém počtu je v naší zemi možné.

O kulturní a politické úrovni v naší zemi vypovídá, že záhy po tragédii vystoupili před kamery různí politici s komentáři týkajícími se úrovně bezpečnosti na Filozofické fakultě. Obzvláště ostudné bylo vyjádření poslance za ODS Pavla Žáčka.

Žáček za nedostatečná bezpečnostní opatření obvinil přímo Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, která prý měla zajistit, aby se nikdo s „dlouhou zbraní“ do budovy nedostal. Po vzoru zoufalých reakcí na násilí ve Spojených státech politik ODS fakultě doporučil najmutí ochranky. Skandálně uvedl, že na zhoršenou bezpečnostní situaci si „budeme muset zvyknout“.

Své vyjádření pak poslanec ODS jdoucí na ruku zbraňové lobby korunoval slovy, že školy by měly „z vlastních zdrojů“ zajistit vyšší úroveň bezpečnosti. V situaci, kdy vysoké školy po celé republice dlouhodobě upozorňují na své podfinancování jsou taková slova neobhajitelná. Hanebně se vyjádřila i ministryně obrany Jana Černochová.

Společenská realita je podle politiků z ODS jednoduchá. Za tragédii si mohou oběti samy, a navíc si na podobné případy máme zvyknout. Jako útěchu nám pak neschopné politické elity ordinují bezpečnostní rámy, intenzivnější policejní přítomnost, všeobecné opevňování a život ve strachu.

Síla akademické obce

Naprosto opačně zareagovala tragicky otřesená akademická obec. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy je moje alma mater, můj druhý domov, kde jsem získal tolik cenné vzdělání a vytvořil si mnohá přátelství.

V rozhovorech se spolužáky, kolegy, učiteli a dalšími lidmi z naší akademické obce jsem po tragické události však neslyšel ani jedno volání po scestné sekuritizaci veřejného prostoru za pomoci nejrůznějších prostředků kontroly, jejichž efektivita je nanejvýš pochybná. Naopak, všichni si přejí vrátit se na fakultu, která zůstane otevřená, pulzující a živá, nesvázaná strachem a zasvěcená bádání, myšlení a poznání.

↗

Všichni si přejí vrátit se na fakultu, která zůstane otevřená, pulzující a živá, nesvázaná strachem a zasvěcená bádání, myšlení a poznání. Kresba Berenika Čejková

Místo volání po bezpečnostních rámech slyším naopak volání po vskutku potřebném posílení financování institucí duševního zdraví. Podle všeho je právě duševní situace velkého počtu lidí v České republice katastrofální. Důvodem je především naprosto skandální opomíjení této problematiky ze strany politiků. Je ke cti ministra vnitra Víta Rakušana, že se o této věci alespoň zmínil.

V akademické obci namísto strachu vidím soudržnost a péči, kterou si mezi sebou projevují studenti i pedagogové a kterou pomáhají zajišťovat i profesionálové a dobrovolníci v rámci podpůrných skupin, terapií či krizových linek. Místo snahy se uzavřít a izolovat sleduji touhu obnovit v plné síle plnohodnotný akademický život a současně nezapomenout na obdivuhodnou práci těch, kteří zemřeli a byli zraněni 21. prosince.

Asociální povaha násilí

Politická filozofka Hannah Arendtová ve svých pracích soustavně upozorňovala na protispolečenskou povahu násilí. Násilí podle Arendtové není výrazem moci, nýbrž bezmoci. Objevuje se až tam, kde společnost selhává a kdy se společenské struktury hroutí. Pokud na bezprecedentní, masové násilí odpovíme zesilováním kontrol, sekuritizací a prohlubováním pocitu strachu, jen otevřeme stavidla dalšímu násilí.

Kolega Josef Patočka k tomu případně napsal: „Konflikt o zbraně je hodnotový, jde v něm o pojetí společnosti, ve které žijeme. O to, jestli to má být společnost, kde si navzájem věříme a staráme se o sebe navzájem, nebo kde se každý stará sám o sebe, a problémy se pak řeší násilím.“

Jakýkoliv tlak na zavedení řádově přísnějších bezpečnostních opatření, natožpak ponoukání lidí k ozbrojování, je cesta k rozkladu společnosti na atomizované jednotky opevněné ve svých údajně nedobytných úkrytech.

Bohužel, podle všeho je právě sázka na násilí tím největším, na co se současní obchodníci se strachem zmůžou: vždyť o kolik složitější by bylo odpovídajícím způsobem upravit zbraňovou legislativu, reformovat psychiatrickou, sociální a zdravotní péči, posilovat soudržnost a rovnost ve společnosti.

V rámci dnešní pokleslé politické kultury pro úspěch bohatě stačí pár rámů, po zuby ozbrojené hlídky policie v ulicích a problém má být údajně vyřešen. Již probíhající jednání zástupců univerzit a vysokých škol s policií a politiky bohužel naznačují, že se tímto nesmyslným směrem může snaha o řešení problému skutečně ubírat.

Jedinou smysluplnou odpovědí na to, co se před dvěma týdny stalo, je ale radikální odmítnutí násilí, a to v jakékoliv jeho podobě. Zavádění domnělých „bezpečnostních opatření“ i důvěře v to, že se sám dokážu o své bezpečí nejlépe postarat tím, že se ozbrojím — všem těmto projevům násilné kultury by měla být učiněna přítrž. Komunita okolo filozofické fakulty a akademická obec obecně nám ukazují, že správnou odpovědí na násilí je solidarita, péče a láska.

Hnutí za solidární společnost beze zbraní

Nadcházející debaty budou všelijaké, jen ne lehké. Mnozí se v nich však prazvláštním způsobem vyhýbají tomu zásadnímu: kdyby byla v naší společnosti přísnější kontrola nástrojů určených k páchání násilí, respektive kdyby určité z nich zcela zakázány, nemohla by se podobná tragédie stát.

Strach z politického zneužití tragédie je pochopitelný. Ve společnosti, kde narůstají nerovnosti, kolabuje sociální systém, prohlubuje se nedůvěra k veřejným institucím, které jsou soustavně řízeny nekompetentní politickou garniturou, a na horizontu se objevují stále nové válečné a civilizační krize, se strmému vzestupu obav ani zkratkovité snaze se s nimi vyrovnat způsoby, které nabízejí obchodníci se strachem, nelze divit.

Jedna z mých kolegyň na námitku, že požadavek na zavedení přísnější zbraňové legislativy celou situaci jen zbytečně politizuje, odpověděla, že přesně taková politizace je nezbytná a že bychom se o ni měli zasadit. Politizace totiž nemusí znamenat jen zneužití případu střelby pro své zájmy, ale zkrátka jen to, co by mělo být v každé demokratické společnosti samozřejmostí: uplatňovat svá občanská práva a snažit se vytvořit lepší podmínky pro život nás všech.

Musíme se však připravit na to, že tlak na opevňování a dohled ve veřejném prostoru bude narůstat. Zbraňová a bezpečnostní lobby je již dnes velmi silná, vždyť dokonce protlačila právo na vlastnění zbraně do ústavy. Ačkoli se nám do diskuse a politického střetu s mocnými vyznavači nekrofilního kultu zbraní nechce, tím spíš v situaci, kdy truchlíme a žijeme v sounáležitosti a soustrasti s rodinami a blízkými zemřelých a zraněnými, přesto bychom se k tomuto zápasu měli odvážit.

Není pravda, že zpřísněním zákonů se nic nevyřeší. Ano, nikdy nemůžeme zcela zabránit možnosti, aby frustrovaný či jinak psychicky problematický jedinec zaútočil. Co ale můžeme, je snížit pravděpodobnost takového útoku a zajistit, aby se tragédie, jako je ta na filozofické fakultě, už nikdy neopakovala.

Čin osamělého střelce z 21. prosince je jistě nutno chápat v rámci širších souvislostí a problémů, které trápí naši dobu. Vedle omezení zbraní je proto třeba bojovat za posílení a prohloubení péče o duševní zdraví, za razantní zvýšení prostředků do podfinancovaného vysokého školství a napnutí sil do řešení dalších příčin nedobré společenské situace.

Práce je to jistě víc než dost. Proč ale proto nezačít právě tím, že prosadíme zcela konkrétní opatření s prokazatelně blahodárným dopadem?

Vytvoření společenského hnutí, jehož cílem bude významné omezení přístupu k útočným zbraním, předpokládá jak pochopení širších souvislostí, tak schopnost uzavírat široká spojenectví napříč různými společenskými skupinami. Už nyní je celá situace zásadním politickým tématem. My všichni, které situace zasáhla, bychom měli čelit tlaku poslance Žáčka a dalších „bezpečnostních“ lobbistů, kteří se nezdráhají tragédii zneužít. To oni ji „politizují“ od prvních hodin, navíc krajně nevkusným způsobem.

Aniž bychom narušovali pietu, mělo by naší odpovědí být odmítnutí podobných rádoby bezpečnostních vyjádření. Zároveň bychom měli navázat soustavnou prací na budování hnutí za solidárnější, pečující a soudržnou společnost. Jen tak můžeme dát tragédii nějaký smysl. Bude to zřejmě to nejlepší, co můžeme z celé situace vyvodit.