Podivný spor o českou zahraniční politiku

Spor o obsazení postu ministra zahraničních věcí není jen sporem o rozporuplnou osobnost Miroslava Pocheho. Jedná se o zásadní mocenský střet dvou strategických zájmů v oblasti zahraniční politiky.

Spor o jmenování nového ministra zahraničních věcí mezi prezidentem Milošem Zemanem, komunisty a nově i premiérem Andrejem Babišem na straně jedné a navrženým kandidátem Miroslavem Pochem a vedením jeho strany ČSSD na straně druhé vyvolává pocit, že jde o personální záležitost, dotýkající se osoby nominovaného, jeho politické minulosti, případně zastávaných názorů v dílčích, byť důležitých otázkách. Ve skutečnosti se však za ním skrývá fundamentální střet nad budoucností české zahraniční politiky a jejím směřováním.

Je paradoxní, že spor se rozhořel v plné síle až ve chvíli, kdy vznik nové vlády schválilo vnitrostranické referendum ČSSD, byť se před ním o vládním angažmá diskutovalo na stranickém sjezdu, z něhož vzešlo nové vedení strany a který trval fakticky téměř dva měsíce. Pochopitelně pak vzniká představa, že zásadní příčinou sporu je konkrétní osoba nominanta na post ministra.

Pokud by se však v řadách příslušné strany nacházeli činitelé, kteří jsou pro koaliční partnery na ministerské posty zcela nepřijatelní z principu, potom netřeba s výhradami vůči nim otálet. V tomto případě však přichází zásadní kritika až poté, co je jmenování vlády na spadnutí a zdá se, že právě na neshodě na ministrovi vnitra může celý koaliční projekt zkrachovat. Není však bez zajímavosti, že jde o ministerstvo zdánlivě nevýznamné, avšak pro budoucí vládní praxi a zájmy vládních aktérů strategicky mimořádně důležité.


3863351-miroslav-poc_180426-175312_akoSvou politickou protřelostí a bohatými zkušenostmi se zákulisními praktikami moci by mohl překazit KSČM i Zemanovi jejich vliv na řízení resortu. Foto Český rozhlas

Příležitost otočit kormidlo
Nejpozději od první schůze Poslanecké sněmovny po loňských říjnových volbách fakticky v České republice vládne koalice Andreje Babiše a jeho hnutí ANO a prezidenta Miloše Zemana a jemu blízkých kruhů. Oporami Zemanova vidění světa v Poslanecké sněmovně jsou především strany označované jako extremistické, tj. Okamurova SPD a komunisté. Právě KSČM se nakonec stává klíčovou politickou silou, na jejíž toleranci bude existence vlády záviset. Její představitelé si jsou této své ceny dobře vědomi.

Příčin dosavadní politické izolace, z níž se někdejší „státostrana“ po téměř 30 letech nyní dostává, je samozřejmě celá řada, od ryze morálních až po bytostně praktické. Mezi ty druhé nepochybně vždy patřily zásadně odlišné představy komunistů o zahraničněpolitickém směřování České republiky oproti zbytku politické scény. KSČM se jednak stavěla velmi rezervovaně ke vstupu naší země do EU, rozhodně však vždy odmítala členství v NATO a netajila se ambicí tuto mezinárodní organizaci úplně zlikvidovat coby „relikt Studené války“.

K charakteristice KSČM pak patřil vždy nejen velmi pozitivní vztah vůči některých nedemokratickým a z pohledu oficiálního zahraničněpolitického postoje ČR velmi problematickým režimům, ale dokonce i přátelské a spojenecké vazby na vládnoucí kruhy v zemích jako Čína, Kuba či Severní Korea. Odmítáním prozápadního směřování české zahraniční politiky a dobrými vztahy s východními velmocemi se donedávna vyznačovala pouze KSČM. Dnes takovou pozici zastávají též prezident republiky a jeho nejbližší spolupracovníci i někteří významní aktéři v systémových stranách.

Představa, že by KSČM a kruhy blízké Hradu nevyužily příležitosti posílit spojenecké vazby s východními velmocemi Ruskem a Čínou, je samozřejmě naivní. Tato příležitost se jim nyní přímo nabízí. Aby však byla účinná, musí být prakticky prosazována na místech, kde se zahraniční politika reálně tvoří a zároveň vykonává. Takovým místem je ministerstvo zahraničí, neboť příslušný ministr nejenže zásadním způsobem ovlivňuje podobu a výkon diplomacie daného státu, ale má též významné kompetence spoluurčovat agendu a prosazovat jí na příslušných místech.

Strategickým zájmem východních velmocí je mít vliv na politickou a diplomatickou pozici daného státu v tom smyslu, že jejich výkon fakticky vyjadřuje zájmy této velmoci a zároveň otevírá příležitost uplatnit svůj vliv dovnitř daného státu. Jinými slovy, kdyby se například současné ruské vládnoucí elitě podařilo získat absolutní vliv na zahraniční politiku některého členského státu EU, dosáhla by snáze jednak zrušení protiruských sankcí přijatých po anexi Krymu i zákazu vstupu dotčených příslušníků ruské elity do EU, avšak také by uplatnila svůj strategický vliv v rámci vnitropolitického i ekonomického uspořádání daného státu.

V České republice se v této souvislosti dnes nejvíc mluví jak o závislosti na ruské ropě a plynu či účasti Rosatomu na dostavbě druhého bloku v Temelíně, tak o neuskutečněných čínských investicích do české ekonomiky ze strany společnosti CEFC.

Daným aktérům samozřejmě nestačí, že prezident či místopředseda Poslanecké sněmovny může v pozici ústavního činitele navštívit příslušné velmoci a dopustit se tam několika teatrálních gest, stvrzujících poddajnost a konformitu s jejími vrcholnými představiteli. Strůjci takové linie české zahraniční politiky potřebují mít vliv jak na strategické a taktické dokumenty, kterými je vykonávána, tak na její faktický výkon, tedy mít vliv na diplomatický sbor a prezentovat její stanoviska i při setkání se západními partnery.

Takové kroky lze činit pouze z pozice ministra zahraničních věcí. Právě on může na Radě ministrů EU otevřít důležitá témata či prezentovat česká stanoviska a je mu nasloucháno jako nejvýznamnějšímu oficiálnímu představiteli státu v této oblasti. Právě on navrhuje kandidáty na posty velvyslanců a politicky zodpovídá za zahraničněpolitickou linii státu dovnitř, vlastním občanům. Je jasné, že pro stoupence alternativních koncepcí české zahraniční politiky je ministra zahraničí strategicky více než důležitý.

Příliš protřelý Poche
Ačkoliv se celé měsíce zdálo, že post ministra zahraničních věcí obsadí svým nominantem hnutí ANO a ve funkci pravděpodobně setrvá stávající ministr Martin Stropnický, po jeho odchodu z vrcholné politiky připadl při koaličních jednáních tento post ČSSD. Ta do funkce navrhla svého europoslance Miroslava Pocheho, jenž patří po dlouhá léta k předním představitelům strany v hlavním městě.

Poche platí za pragmatika a znalce zákulisních politických praktik, člověka s různými morálními škraloupy z minulosti (včetně černého financování vlastní strany), budícího však respekt svou schopností dosahovat politických cílů, bez jehož podpory v rámci pražské ČSSD se neobejde nikdo. Právě Poche sehrál údajně zásadní roli při únorovém zvolení Jana Hamáčka do čela ČSSD, o němž přesvědčil pražské delegáty.

V oblasti zahraniční politiky je Poche navýsost kvalifikován jak jazykovými znalostmi a zahraničními konexemi, tak vlastními politickými zkušenostmi. Je však taktéž typickým nositelem zahraničněpolitických postojů sociální demokracie, mezi něž sice patří menší ochota sdílet idealismus cílů a realismus prostředků polistopadové „havlovské“ zahraniční politiky, avšak v principu jsou sociální demokraté s klíčovými východisky české zahraniční politiky v zásadě ztotožněni. Svědčí o tom i zahraničněpolitická linie minulé vlády. Právě na tuto linii by zřejmě Poche ve svých klíčových postojích navázal.

Z pohledu zastánců zásadních změn kurzu, zejména pak vztahu s Ruskem a Čínou, je však taková vize nepříliš přijatelná, neboť nelze získávat důvěru západních partnerů plněním aliančních závazků a zároveň požadovat například zrušení protiruských sankcí. Čím slabší a méně asertivní by však v této věci byl ministr zahraničních věcí, o to větší příležitost by měly faktické koaliční subjekty uplatnit svůj vliv na řízení rezortu. Miroslav Poche příliš prostoru pro takový přístup neskýtá. Naopak by svou politickou protřelostí a bohatými zkušenostmi se zákulisními praktikami moci mohl jejich vliv omezit. Proto prezident Zeman i komunisté jeho jmenování tak razantně odmítají.

Babišův zahraničněpolitický handl, či proměna?
Předpokládalo se, že za Pocheho se kromě Hamáčka postaví i premiér Andrej Babiš a v zájmu koaličního kompromisu bude požadovat jeho jmenování. Pro takový předpoklad by svědčilo i všeobecně rozšířené přesvědčení, že Babiš nebude rozporovat dosavadní základní východiska zahraniční politiky, už proto, že potřebuje podporu západních partnerů pro realizaci vlastního byznysu.

Babišovo připojení se k Zemanovi a komunistům tak může zavdávat příčiny k domněnce, že Babiš je ochoten hodit prozápadní zahraničněpolitické postoje přes palubu a obětovat dobré vztahy se západními partnery politické podpoře domácích stoupenců revize zahraničněpolitické linii. Může ale znamenat, že Babiš svůj zahraničněpolitický postoj změnil.

Babišovi by se bezesporu velmi líbilo, kdyby patřil mezi vlivné evropské státníky respekované západními partnery, a hlavně schopné prosadit své mínění v euroatlantických strukturách. I proto opakovaně vyjadřoval připravenost připojit se k představitelům sousedních středoevropských zemí například v rámci diskuse o reformě EU. Pravda je však taková, že evropští partneři českého premiéra, momentálně trestně stíhaného za podezření z dotačního podvodu s unijními penězi, neberou příliš vážně, k významným jednáním ho nepouštějí a vzhledem k váze českého hlasu ani nepovažují za důležité o jeho podporu usilovat.

Až Babiš, jehož přirozeným naturelem je kumulovat moc a transakcionisticky s ní nakládat, zjistí, že na rozdíl od západní Evropy a sousedních zemí má naopak doširoka otevřené dveře ve vládních palácích východních velmocí, jejichž vládcové budou chtít využít spojenectví s ním k rozšíření svého vlivu na březích Vltavy, co zůstane z jeho prozápadních byznysových zájmů? Nedočkáme se pak od něj nejen ústupků, ale i faktické shody s prezidentem či předsedou KSČM v zahraničněpolitických postojích?

Spor o obsazení postu ministra zahraničních věcí tak není jen sporem o rozporuplnou osobnost Miroslava Pocheho, nýbrž zásadním mocenským střetem dvou strategických zájmů v oblasti zahraniční politiky. Rozpor neprobíhá jen mezi jednotlivými koaličními partnery, ale zjevně i přímo uvnitř ČSSD. V klinči mezi nimi je nyní nejen Miroslav Poche, ale především předseda strany Jan Hamáček. Že by budoucí geopolitické zakotvení ČR stálo na individuálních politických schopnostech ani ne čtyřicetiletého předsedy ČSSD, který od svých 27 let zasedá v poslanecké lavici? I to je obraz české politiky roku 2018.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.