Chci přispět X

Vrávorání české zahraniční politiky

Autoři z Asociace pro mezinárodní otázky v eseji, který vyšel jako kapitola Agendy pro českou zahraniční politiku, přehledně shrnují úpadek české zahraniční politiky a nabízejí několik kroků k nápravě.

Vit-borcany_cb

Vít Borčany

22.09.2018 09:41


Spoluautor: Vít Dostál

Sobotka

Suma čtyřletého působení Bohuslava Sobotky a Lubomíra Zaorálka jako lodivodů české diplomacie je žalostná. Foto web ČSSD

Česká zahraniční politika dosáhla v posledních měsících svého dna. Jejím jediným veřejnosti předkládaným tématem je migrace. Vše navíc nasvědčuje tomu, že s premiérem Babišem a slabou ČSSD bude tento nesmyslný směr zahraniční politiky pokračovat. Česká republika by přitom měla přispívat k řešení globálních problémů, jejichž váhu již dnes pociťujeme.

„Ministerstvu také chybí politické zadání, protože je v současné době obtížné vůbec definovat český národní zájem,” prohlásil při svém nástupu na Ministerstvo zahraničních věcí politický tajemník a neúspěšný kandidát na ministra Miroslav Poche. Ačkoli je s podivem, že nepřicházel do Černínského paláce se zřejmým plánem, je třeba přiznat, že domácí ani vnější podmínky pro tvorbu zahraniční politiky nebyly od roku 1989 komplikovanější.

Je ale důležité si uvědomit, že zatímco za drolící se mezinárodní pořádek nese Česká republika zodpovědnost jen částečnou – především proto, že nedělá dostatek pro jeho udržení –, z rozkladu vlastního zahraničněpolitického zázemí se vyvinit nelze.

Ohlédnutí za českou zahraniční politikou v roce 2017 a první polovině roku 2018 nemůže být optimistické. Předcházející léta provázela vyostřená zahraničněpolitická debata podél tří hlavních linií – vztahu České republiky k Rusku na pozadí ukrajinské krize, česko-čínské relace a migrační krize.

S výjimkou posledního tématu však česká diskuze o mezinárodním dění v posledních měsících utichala. Politická debata se soustředila na domácí témata. Během sněmovních i prezidentských voleb se různé zahraničněpolitické otázky vynořovaly, odpovědi na ně však byly velmi černobílé a bez větší hloubky. Tyto výpady pak nepřinesly žádné nové myšlenky.

Českou reflexi mezinárodního dění již řadu let charakterizuje naprostá lhostejnost. Politici postrádají schopnost zachytit probíhající rekonfiguraci mezinárodního systému. Česká zahraniční politika byla položena na ramena úřednického aparátu, jenž ale ze své podstaty nemůže činit zásadní strategická rozhodnutí. Vzhledem k probíhajícím změnám není tento postup do budoucna absolutně udržitelný.

V globálním kontextu se čím dál více projevuje ústup České republiky od multilateralismu jako klíčového principu polistopadové zahraniční politiky. Její současní tvůrci prohlubují českou zahleděnost do sebe sama, což znemožňuje spoluvytvářet pravidla mezinárodního řádu a těžit tak z benefitů, které současný systém menším zemím přináší.

Ideje, které do něj Česká republika dosud vkládala, je samozřejmě obtížnější prosazovat v nepříliš příznivé scenérii vzestupu regionálních mocností. Navíc v době, kdy od něj halasně odstupují Spojené státy.

Čeští politici se však dobrovolně stáhli z dřívější role aktivního a spolupracujícího hráče (například v oblasti lidských práv a demokratizace) a stali se pouhou sobeckou stafáží. Na globální dění odpovídají pouze mlčením, vnitřním zmatením, nejistotou a politickou netečností, anebo v horším případě agresivním obviňováním ostatních aktérů. Namísto hledání si prostoru k angažmá se problémům jenom vyhýbají a nevidí za krátkodobý horizont.

Domácí politický kontext tyto jevy výrazně posiluje a nenabízí téměř žádné východisko z bezútěšné situace. Politické diskuzi nadále dominuje povrchně pojaté téma migrace. V postojích jednotlivých politických subjektů velmi obtížně nacházíme rozdíly, neboť téměř všechny migraci sveřepě odmítají. Zároveň však lpěním na tomto tématu přemrštěně posilují jeho politický význam.

Populistický přístup se projevuje nejen v každodenní rétorice postavené na agresi vůči uprchlíkům či hůře pouhým cizincům, ale i v praktických politických krocích. Političtí reprezentanti navíc paradoxně opakují antiimigrační hesla i přesto, že se česká ekonomika potýká s nedostatkem pracovních sil. Vlády tak na jednu stranu migraci verbálně odmítaly, na stranu druhou usilovaly o zahraniční pracovníky.

Bloudění ministra Zaorálka
Příčiny současného bezútěšného stavu je však třeba hledat v minulosti. Když sociální demokraté nastupovali v lednu 2014 do Černínského paláce, vzbuzovalo to vzhledem k sedmileté opoziční přípravě na tuto chvíli nemalá očekávání. Suma čtyřletého působení Bohuslava Sobotky a Lubomíra Zaorálka jako lodivodů české diplomacie je však žalostná.

V prvních měsících svého působení připustil Lubomír Zaorálek debatu o významu podpory lidských práv a demokratizace tak nešikovným způsobem, že se smrskla na boj o překonání či zachování havlovského odkazu. Výsledkem pak byly jen minimalistické korekce této dimenze české zahraniční politiky, avšak hořká pachuť z celé aféry přetrvala.

Podobně vypadaly úvahy o přeskupování svazků ve středoevropské politice. Výsledkem se stal Slavkovský formát spolupráce s Rakouskem a Slovenskem, který však stále čeká na viditelné výsledky. Dřívější zpochybňování visegrádské spolupráce se naopak s příchodem migrační krize obrátilo k „visegradizaci“ české evropské politiky. I s přičiněním českého předsednictví v letech 2015-16 získala za své nesolidární postoje Visegrádská skupina v EU nálepku nespolupracujícího a nevypočitatelného aktéra.

Pozitivní očekávání v evropské politice vycházející z nominálně prointegračního postoje vlády se vůbec nenaplnila. Její konání symbolizuje podpis tak zvaného fiskálního paktu. Ten však zůstal v Poslanecké sněmovně, kde narazil na neochotu dohodnout se na jeho schválení s opoziční TOP 09.

Česká evropská politika akcentovala téměř výlučně téma migrace, přesněji relokačních kvót. Tato rétorika pak přispěla k bezprecedentnímu prohloubení nedůvěry české veřejnosti vůči Evropské unii.

V transatlantických vztazích hledala vláda marně novou agendu. Česká obranná politika se téměř nikam nepohnula, a to nejen ve smyslu ustrnutí navyšování podílu HDP na obranu. Vztahy s Německem, rozkolísané českým přístupem k migraci, se dočkaly rámcového prohloubení díky podpisu strategického dialogu, jenž však stále čeká na své adekvátní naplnění.

Zaorálek také sliboval korektiv blízkovýchodní politiky, avšak v tomto také zcela selhal. Česká republika nekriticky podporovala Izrael i navzdory jeho různým excesům. K tomu otevřeně spolupracovala se zločinným syrským režimem.

Bez zřejmých strategických ambicí, zato s velikášskou pompou, se aktivizovaly vztahy s Čínou. Přínosy této politiky však dosud nejsou hmatatelné.

Východní politika byla ovlivněna ruským agresivním angažmá vůči Ukrajině a následným zavedením sankcí vůči Moskvě. Neposílila se aktivita v politice Východního partnerství, která je deklarovanou českou prioritou. Ačkoli Česká republika oficiálně podporovala sankční režim, stalo se Rusko polarizujícím tématem ve vztazích mezi vládou a prezidentem.

Dohasínání Sobotkovy vlády a zahraniční politika bez důvěry
Poslední rok koaliční vlády ČSSD, KDU-ČSL a ANO provázela úplná ztráta ambic a předvolební atmosféra. Diskuzi o evropské politice nadále dominovala migrace, či přesněji donekonečna omílané relokační kvóty.

Vláda dokonce schválila nadbytečné usnesení, že nebude plnit schválené nařízení o pomoci Itálii a Řecku z roku 2015, čímž připravila půdu žalobě proti České republice u Soudního dvora EU. Strategickou rovinu reformy EU pak politická reprezentace ignorovala a diskuze o budoucnosti integrace zůstala na úrovni pochybného vyjádření ministra Zaorálka o tom, že bychom měli omezit volný pohyb pracovníků. Na deklaraci podpory evropské obranné spolupráce nenavázala dostatečná aktivita v praktické rovině.

Ustrnutí či zakopání se ve svých pozicích byly hlavními rysy zahraniční politiky v roce 2017 i v dalších oblastech. Ve středoevropské politice Česká republika na jednu stranu držela visegrádský protiimigrační prapor (pravděpodobně i pod tlakem veřejného mínění), na stranu druhou se ošívala nad vývojem v Polsku a Maďarsku.

Jen minimální pozornost byla věnována summitu Východního partnerství. Prostor vyklizený ve východní politice vládou pak radostně zaplňoval prezident dvěma setkáními se svým ruským protějškem a mimo jiné prosazením vzniku Česko-ruského diskuzního fóra.

Neviděli jsme zaznamenáníhodné výsledky divokého čínského dobrodružství. Nikam se neposunula obranná politika, a to ani přes nástup k Severoatlantické alianci skeptického Donalda Trumpa do Bílého domu. Neuzavřely se žádné důležité vyzbrojovací zakázky a podíl výdajů na obranu viditelně nerostl.

Pokud se objevily pozitivní momenty, měly jen nízkou politickou váhu. Výraznou výjimkou bylo rozhodnutí o zapojení do Posílené předsunuté přítomnosti NATO v Pobaltí.

Další aktivity jako konsenzus politických stran ohledně české pozice k brexitu či přičinlivá aktivita při vyjednávání revize směrnice o vysílaných pracovnících byly sice přínosné. Platí však, že jde veskrze o výsledky, jejichž dosažení nevyžadovalo vytrvalé úsilí a strategický rozhled.

Menšinová vláda ANO, jíž se nepodařilo získat důvěru Poslanecké sněmovny, pak neprováděla z logiky věci v zahraniční politice téměř žádné viditelné kroky. Angažmá zimního ministra zahraničních věcí Stropnického lze jen těžko spojit s jakýmkoli významným počinem, na druhou stranu nepřineslo žádnou katastrofu, což se v českém kontextu dá bohužel považovat za docela snesitelnou skutečnost.

Pozitivně se zapsal v kauze Novičok, kdy jednoznačně podpořil spojeneckou Velkou Británii. Prosadit projednávání dezinformačních výroků prezidenta k této aféře v parlamentu však již ani ve svém hnutí nezvládl.

Zlepšení nečekejme
Současná politická konstelace nasvědčuje tomu, že česká zahraniční politika se bude v následujících měsících odehrávat v udržovacím a zároveň konfrontačním módu. Celkově lze předpokládat, že bude reaktivní, prostá nápadů a iniciativy, bude vlečena událostmi, za něž se budou aktéři schovávat před partnery i veřejností. Stokrát opakovaná absence dlouhodobější vize bude přetrvávat, neboť politické elity postrádají širší nadhled i zájem.

Strukturální aspekty zahraniční politiky jsou pro jakýkoliv pozitivní vývoj velice nepříznivé. Zahraniční politika vlády ANO a ČSSD bude náchylná k účelové polarizaci. Bude se zneužívat k dosahování sekundárních politických cílů zapojených aktérů. KSČM bezvýhradně podporující jednání putinovského Ruska a zpochybňující členství České republiky v NATO může vládu podrazit při jakékoliv další mezinárodní krizi.

Samozřejmou podmínkou fungování zahraniční politiky je, aby sociální demokraté prosadili do čela MZV svého kandidáta. Pokračování současného stavu představuje ze všech variant pravděpodobně tu nejhorší, neboť Česká republika není na mezinárodních fórech relevantně zastoupena.

Předseda vlády Babiš bude v zahraniční politice pravděpodobně vystupovat s občasnými výstřelky a bude pokračovat s její medializací a nabízením zdánlivých řešení, nebude však přicházet s konstruktivními nápady. Premiér představuje obrovskou nejistotu – ČSSD ani veřejnost vlastně netuší, jaké si vytkl cíle.

Prohlašuje, že chce hrát aktivní roli v Evropské radě, přičemž často s tímto vystupuje v naprostém nesouladu, když některá jednání a priori odmítá. Z jeho výroků vyplývá, že chce být součástí dějin, ale spíše se ukazuje, že nemá evropským partnerům co nabídnout.

Babiš bude stát v dobrovolné defenzivě vůči znovuzvolenému, stále tvrdohlavějšímu prezidentu Zemanovi, což se projevilo při odmítnutí jmenovat Miroslava Pocheho ministrem zahraničních věcí. Kvůli snahám premiéra centralizovat rozhodování na Úřad vlády budou vznikat další spory.

Problém představuje fakt, že Babiš má tendenci většinu agendy ignorovat. Předseda vlády nemá žádné jasné cíle ani není zásadně ideově ukotven. Představu o zahraniční politice nemá ani nesourodá členská základna jeho hnutí, která jej nebude nikterak usměrňovat. Imperativem zahraniční politiky tak bude udržování Babišovy popularity.

Z Babišovy dosavadní rétoriky je patrné, že si zvolil nejsnadnější cestu skrze téma migrace. Jejími hlavními rysy je svalování viny na jiné aktéry, odlidšťování uprchlíků, jejich vnímání jako existenčního ohrožení České republiky a kulturní odcizování se západní Evropě či šířeji liberální demokracii jako takové.

Předseda vlády může rétoricky dojít prakticky kamkoli a jediným korektivem mu bude touha být brán vážně u důležitých mezinárodních hráčů. Se svými černobílými výroky bude ale jen obtížně reagovat na složitou debatu o budoucnosti Evropské unie a hledat místo České republiky v ní. Degradace diskuze o EU na polemiku o czexitu se tak v bezobsažném politickém a mediálním prostoru zapleveleném imaginárním strachem z cizího stává reálnou hrozbou.

Ideový náboj zahraniční politiky nelze čekat ani od ČSSD. V posledních měsících se dále prohloubil rozkol mezi proevropským a národněkonzervativním křídlem. Po prohraných volbách získali ve vedení strany jasně navrch ti druzí. ČSSD tedy nemůže být považována za kotvu aktivního působení v Evropské unii.

Hned polovina předsednictva strany, jež Českou republiku do Evropské unie přivedla, dnes deklaruje, že by souhlasila s konáním referenda o vystoupení. Předseda strany a pověřený ministr zahraničí Hamáček je sice naladěn euroatlanticky, avšak při pohledu na stranické nálady, těžké roky v koalici se silnějším ANO a dvoje obtížné volby na obzoru jsou záruky v jeho osobě vratké.

Vrátíme-li se k osobě prezidenta Zemana, je nutné poznamenat, že praktická zahraniční politika se s ním víceméně naučila žít. Zeman se sice zapíše tím, že čtvrtý prezidentský pokus zablokovat jmenování ministra zahraničních věcí byl úspěšný (dříve: Havel vs. Kavan, Klaus vs. Schwarzenberg a Zeman vs. Zaorálek). Nicméně se mu nepodařilo reálně prosadit žádný ze svých větších cílů.

Vliv na jeho ústavní povinnost reprezentovat zemi navenek bude mít skutečnost, že minimalizuje svůj zahraniční program. Problémem zůstávají jeho mediální výkřiky, které zanášejí pochybnosti o příslušnosti ČR do euroatlantického prostoru mezi veřejnost i zahraniční partnery.

Váha těchto pochybností přirozeně roste, když nepřichází dostatečně silná odpověď ze Strakovy akademie či Černínského paláce. Zahraniční diplomati či novináři se tak v odpovědi na své otázky o skutečné podstatě české zahraniční politiky dočkají jen tajemného pomrkávání či chlácholivého „však my víme, jak to je”.

Neutěšený je i pohled mimo zahraničněpolitickou exekutivu. Výrazná proměna stranického složení Sněmovny vede k nepříliš optimistickým úvahám o případné vládní alternaci. Opoziční strany buď nemají jasnou zahraničněpolitickou orientaci, nebo nepřipravují koherentní program, který by definoval místo České republiky ve světě. Ukázaly to i bídné programové materiály před volbami.

Z politického života se stahují osobnosti, které zahraniční politiku opozičních stran formovaly v posledních letech. Toxickým prvkem je pak zastoupení Okamurovy SPD, jež svými prohlášeními o nutnosti vystoupit z Evropské unie a jasnou preferencí vztahů s Ruskem přispívá k ještě větší destabilizaci zahraniční i evropské politiky. Některé pozice sdílí toto hnutí s prezidentem a pomáhá mu tak ovlivňovat veřejnost a tlačit vládu do kouta.

Svět na nás nepočká

Česká republika by tedy potřebovala určitý čas oddechu, aby si své zahraničněpolitické zázemí uspořádala a vyjasnila si své priority. Ten jí ale nikdo nedá.

Při pohledu na současné trendy lze předpokládat, že mezinárodní prostředí bude čím dál komplikovanější. Multilaterální přístup, který doposud zajišťoval malým státům možnost ovlivňovat mezinárodní politiku, ustupuje unilateralismu, soupeření regionálních mocností a transakcionalistickému řešení sporů.

Spojené státy se na tento způsob politiky adaptovaly a nově jej používají nejen vůči svým soupeřům, ale také vůči evropským spojencům. Reakce evropských zemí se pak odlišuje v závislosti na potřebě garancí vlastní bezpečnosti pevnou transatlantickou vazbou. Lze předpokládat, že bude-li se hodnotový rozkol v euro-amerických vztazích prohlubovat, bude se drolit i evropská jednota při jednáních s USA.

V Evropské unii bude kulminovat období transformace započaté utišením problémů eurozóny, migrační krizí a rozhodnutím Británie odejít z Evropské unie. Evropští lídři mají ambici dosáhnout reformy eurozóny, revize společné azylové a migrační politiky či dohody o dalším víceletém finančním rámci Evropské unie pro léta 2021-2027 do květnových voleb do Evropského parlamentu.

Potřeba výsledků v těchto oblastech – stejně jako nezbytnost uspořádat vztahy s Británií před jejím odchodem z Evropské unie – dávají tušit sérii dalších „krizových summitů“ Evropské rady. Vzhledem k polarizaci vztahů mezi členskými státy na osách sever–jih a západ–východ se může EU dále štěpit. Toto pnutí mohou využít antiunijní síly, které pravděpodobně výrazně posílí v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu.

Výsledné politické dohody bude v Evropské unii znovu politicky garantovat Německo. Berlín však bude natolik vytížen hledáním evropských kompromisů, že jeho kapacita soustředit se na problematický visegrádský prostor bude slábnout.

Konfrontační rétorika Polska a zejména Maďarska vůči Evropské komisi a západní Evropě obecně však nepoleví. Visegrádská skupina v tomto ohledu bude dále instrumentalizována ke sbírání domácích politických bodů, a pokud o ní bude v evropské politice slyšet, bude to veskrze v tématu migrace.

Ruská zahraniční politika zásadních změn nedozná. Nadále se bude snažit Evropskou unii rozdělovat a svojí agresivitou tlumit rostoucí domácí napětí. Ve východní Evropě bude důležité sledovat pokračující reformní úsilí na Ukrajině, a to i vzhledem k blížícím se prezidentským volbám.

Blízký východ zůstane prostředím nestability, v němž se budou střetávat regionální i globální hráči. Ambiciózní Írán bude usilovat o rekonfiguranci mocenského rozložení v regionu. Budou pokračovat intervence do syrského konfliktu, který se tak svému konci nepřiblíží.

I přes aktuální uklidnění na Korejském poloostrově lze počítat s dalším pnutím i ve východní Asii. To bude charakterizované centralizací moci v Číně, růstem její zahraničněpolitické asertivity a zároveň protekcionismem či politizací čínských investic v zahraničí.

Pokračuje rozklad mezinárodního liberálního řádu, který od 90. let umožňuje České republice bezprecedentní rozvoj. Zahraniční politika by tak měla napřímit své úsilí k hledání partnerů a zastavení či zvrácení tohoto procesu, neboť jakékoli jiné uspořádání mezinárodní vztahů dává České republice méně možností, jak se přibližovat ideálu bezpečného a prosperujícího liberálnědemokratického státu.

Zaprvé je třeba zásadně změnit rétoriku doprovázející českou evropskou politiku. Konfrontační styl rámovaný tématem migrace vzdaluje Českou republiku od hlavního evropského dění. Evropská politika by měla být konstruktivnější a kromě migrace zdůrazňovat i další témata, jako je nový evropský rozpočtový rámec, bezpečnostní a obranná integrace nebo reforma eurozóny.

Česká republika by měla spolupracovat zejména s Německem, a postavit se tím politickému odcizování se střední Evropy klíčovým evropským hráčům. Visegrádskou skupinu by tak měla táhnout svým příkladem a oponovat škodlivému rozpoutávání politických roztržek se západní Evropou. Vzhledem k povaze své ekonomiky, geografické poloze a velikosti může Česká republika na další fragmentaci Evropské unie jen tratit.

V bezpečnostní politice a transatlantických vztazích by Česká republika měla směřovat k naplnění svých závazků v oblasti obranných výdajů i účasti v zahraničních misích. Naopak by se neměla snažit získávat si svoji přízeň ve Spojených státech bilateralizací vzájemných vztahů na úkor společné evropské pozice.

Stejně tak by měla jednat zejména skrze Evropskou unii se silnými aktéry, jako je Rusko nebo Čína. V neposlední řadě by z české zahraniční politiky neměla vymizet podpora lidských práv a demokratické transformace, přičemž tento akcent se ze slovníku klíčových zahraničněpolitických představitelů pohříchu vytrácí.

Text je úvodní kapitolou knihy Agenda pro českou zahraniční politiku, kterou vydala Asociace pro mezinárodní otázky.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.