Státní terorismus a státní hazard

Hanka, Tonča a Aafia: Administrativa bílého domu a americká justice připravují justiční zločiny, česká diplomacie se jich zastává a odnášejí to nevinní. Místo reflexe reagují česká média sexismem a hloupými vtípky.

Ve válce nejvíc trpí ženy. Zatímco muži si hrají na vojáčky, dělají dobrý byznys se zbraněmi a ze štábů a sekretariátů posílají kanónenfutr kamsi za oceán, jejich válečnickým šílenstvím trpí především nevinné oběti.

Válka je to, co spojuje dvě unesené české dívky trpící v rukou násilníků s ženou vězněnou v americkém vězeňském blázinci bez náležité zdravotní péče. Nikdy o sobě neslyšely, dokud je nespojila válka proti terorismu.

Uvězněné kvůli vězeňkyni
Hana Humpálová a Antonie Chrástecká neměly určitě žádnou chuť účastnit se nějaké války. Byly na cestě do Indie, kterou před nimi stejnou trasou absolvovaly stovky Čechů. Úzkostlivě dbaly na dodržování místních tradic i na zajištění své bezpečnosti. I přes to byly 14.března tohoto roku v Pákistánu uneseny z autobusu skupinkou ozbrojenců.

Podle řidiče autobusu šlo o sedm uniformovaných mužů s automatickými karabinami ruské či české výroby. Obě mladé ženy i s jejich policejním doprovodem vyvedli z autobusu, naložili do vozů a odvezli. „Myslel jsem si, že to je hraniční stráž, která chce autobus zkontrolovat,“ popsal detaily únosu českých dívek řidič Manú Chan pro Rádio Svobodná Evropa.

Čeští chlapáčtí novináři si libovali v úsměšcích, co že si to ty nanynky a „sluníčkový holky“ myslely, když se vydaly na tak nebezpečnou cestu mezi barbary. Ponechme stranou, že počet únosů je v Pakistánu v porovnání na počet obyvatel a velikost země podobný jako u nás. Smutné je, že místo hlubší analýzy problému si média a tzv. experti vymýšlejí báchorky, které mají zesměšnit jimi nemilovaný feminismus a multikulturalismus, aniž by tu byla jakákoli souvislost s oběťmi. Podobné je s vymýšlením „expertních“ báchorek o harémech a primitivně násilnických domorodcích, které jako by vypadly pera Karla Maye či Iana Fleminga.

Zveřejněné video nám přineslo alespoň nějaké informace. Unesené dívky na zveřejněném videu sdělily přání únosců propustit jakousi doktorku Siddiqui. Jestli je to skutečně jejich přání, nebo jen taktika jak si prostě přijít na větší peníze není jasné. Jisté je, že dvě nevinné ženy se dostaly do soukolí násilí vymezeném válkou proti terorismu i podporou podivných režimů a politik.

Nejnebezpečnější žena světa

Aafia Siddiqui, jméno jako z Pohádek tisíce a jedné noci. Její příběh by však nevymyslela ani Šeherezáda. Její osud rozvířil před třemi lety vody mezinárodní politiky a několik týdnů zaujímal přední místa ve zprávách většiny zemí světa. Tady o ní zaslechlo jen pár lidí. Dokud se její jméno nespojilo s únosem dvou českých cestovatelek. Kdo je tedy doktorka neurovědy Aafia Siddiqui?

Ve světových médiích se její jméno objevilo poprvé v roce 2004. FBI ji označila za sedmou nejhledanější teroristku světa. To už byla rok nezvěstná, zmizela i se třemi dětmi poté, co se vydala z Karáčí do Islámábádu za svým strýčkem. Nedojela ani na letiště.

Znovu se objevila až o pět let později, kdy byla zatčena afgánskou policií, která v ní ihned poznala „nejhledanější ženu světa“ a pozvala k výslechu americké agenty. Ti ji chtěli obvinit z pokusu o atentát na guvernéra provincie Ghazni. Následné události jsou dost nejasné.

Afgánci nechali Aafii sedět ve vyšetřovací místnosti, na posteli za látkovou zástěnou.

Podle vlastních výpovědí neměli američtí důstojníci potuchy o tom, že byli dovedeni do místnosti, v níž je vyšetřovaná. A tak nechali ležet nabitou a odjištěnou automatickou karabinu M4 před paravánem, za nímž seděla 163 cm vysoká a 41 kg vážící Afiia – nejnebezpečnější teroristka světa. Aafia se karabiny zmocnila a začala ve vyšetřovací místnosti střílet po vyšetřovatelích. V přestřelce se Američanům nic nestalo, ale Aafia byla těžce postřelena americkým důstojníkem.

Afgánský tlumočník tvrdí, že ji Američané postřelili omylem, když vyšla zpoza zástěny a následně se snažili situaci zamaskovat. Otázkou je, proč američtí vyšetřovatelé při výslechu držitelky amerického doktorátu, která neumí slovo afgánsky, potřebovali afgánského tlumočníka.

Aafia se od svého zranění potýká se zdravotními i mentálními problémy. Nicméně tvrdí, že na nikoho nestřílela, a pamatuje si jen, že na ní mířili a v panice křičeli: „Ona je volná, ona je volná!“

Americká justice se rozhodla Aafiu soudit za napadení amerických veřejných činitelů. Teroristické indicie předkládal žalobce, jen když poukazoval na „zvrhlost její motivace“. Na to Aafia reagovala výkřikem: „Tento případ nemůžete stavět na nenávisti, ale na faktech!“ Za vyrušování byla nucena opustit soudní síň a nadále mohla proces sledovat jen ve vedlejší místnosti na televizi.

Přes to, že na zbrani nebyly nalezeny její otisky, ani nebylo prokázáno, že se v místnosti střílelo jinam než do Aafii – „Co byste chtěli, stalo se to šest tisíc kilometrů odtud,“ hájil zmatečné důkazy žalobce – byla odsouzena k 86 letům vězení bez možnosti zkrácení trestu.

Aafia Siddiqui požádala veřejnost o odpuštění pro její mučitele a vyzvala, aby nikdo nečinil žádné kroky k jejímu propuštění. Čtyři britští poslanci označili soud za vykonstruovaný, odporující čtvrtému dodatku ústavy USA a požádali presidenta Obamu o propuštění Dr. Siddiqui.

Jako z bondovky

Původní bondovky Iana Fleminga z padesátých let celkem bez příkras – na rozdíl od spíše zábavných filmů - popisují praktiky tajných služeb. Intriky, zastírací hry, mučení podezřelých, manipulace s fakty, dezinformace. Tak vypadá i kauza Aafii Siddiqui.

Narodila se v roce 1972 a jako dítě se svými rodiči žila v Zambii, než se rodina vrátila do Pákistánu. Odtud odjela jako osmnáctiletá do USA, kde získala stipendium a v roce 2001 získala titul Ph.D z neurovědy na Brandeis. Její výzkum byl zaměřen na možnost výchovy prostřednictvím napodobování. Když se jejího profesora ptala média, zda mohla tento výzkum nějak aplikovat při své práci pro Al-Káidu řekl: „Byla to dobrá práce, ale obávám se, že aplikovat se nedá vůbec na nic.“

Během studií byla aktivní v mnoha islámských spolcích a pracovala i pro islámskou charitu. Byla přesvědčena, že USA jsou předurčeny k tomu, aby byly islamizovány. Byla vždy ortodoxně věřící, ale takových jsou v USA miliony. Nepůsobí militantně. Její Hustonské vystoupení k pojetí rovnoprávnosti žen v Koránu je velmi dobrou teologickou aplikací a poměrně liberálním vysvětlením nezbytnosti rovnoprávnosti na základě textů súter.

Poté se věnovala rodině, manželovi a dětem a také šíření islámu a dobročinnosti. Na přání manžela se vrací do Pakistánu, kde se nakonec rozvádí. Ještě se nakrátko vrací do USA, kde hledá práci na univerzitách, protože na univerzitě v Karáčí se jí nedaří najít patřičné uplatnění. Další děj jsou již jen výklady různých stran.

Jisté je, že 2. března 2003 byl zatčen údajně druhý nejnebezpečnější muž Al-Káidy Khalid Shaikh Mohammed. Byl vyslýchán a mučen aby udal své spolupracovníky. Podle Los Angeles Times právě on označil doktorku Siddiqui za jednoho z nejdůležitějších operativců Al-Káidy a manželku dalšího hledaného teroristy. Kromě Dr. Siddiqui udal několik desítek dalších lidí a přiznal se ke všem neobjasněným atentátům připisovaným Al-Káidě...

Necelý měsíc po Khalidově zatčení mizí Aafia Siddiqui i se svými třemi dětmi na cestě z Karáčí za strýcem do Islámábádu. FBI i pákistánské úřady oznamují, že ji zatkly, ale zprávu pak rychle dementují. Rodina odmítá obvinění a nevěří ani novému sňatku. Pákistánský ministr vnitra se měl vyjádřit, že Siddiqui bude brzy propuštěna domů. Místo toho ji ovšem vrchní státní zástupce USA prohlašuje za nejhledanější a nejnebezpečnější ženu světa. Krátce po zveřejnění jejích fotografií si expert FBI a vyšetřovatel OSN Alan White vzpomněl, že tuto ženu viděl krátce před jedenáctým zářím v Libérii, když vyšetřoval kauzu krvavých diamantů, které sloužily k financování terorismu.

Fotografie, kterou FBI zveřejnila, vypadá jako fotka utrápené ženy. Siddiqui, která vždy prosazovala nošení šátku a čádoru, má na zatykači FBI nedostatečně zakryté vlasy a tričko s výstřihem...

Bostonský Globe zpochybňoval Whitovo svědectví s tím, že Aafia se v té době starala nejen o své děti, ale ještě o dítě své sestry, která si dodělávala disertaci. Právníci poukazovali na to, že existují účty z bostonských plateb její kreditní kartou.

Rodina Siddiqui obviňovala USA a Pakistán, že Aafia je jedním z tajných vězňů a je mučena spolu s dětmi proto, aby mohla být využita k další propagandě ve válce s terorismem. Tomu nasvědčuje i výpověď nejstaršího syna Ahmeda, který se záhadným způsobem objevil v Afganistanu v době zatčení Aafii.

Podle britské novinářky Yvonne Ridley byli Aafia a její přeživší děti vezněny v komplexu Parwan Detention Facility, pro který si Obamova administrativa soudně vymohla, že vězňům nemusí být nijak zdůvodněno jejich zadržení, a že nemají nárok na právní asistenci ani na případné odvolání v USA.

Ahmed Siddiqui k tomu vypovídal: „Na cestě do Islámábádu nás zastavilo několik aut. Všichni jsme křičeli strachy a oni nás vytáhli ven. Viděl jsem naše miminko, jak leží v krvi na zemi. Pak jsem ucítil nějaký plyn a usnul.“ Dále popisuje, jak jej vyslýchali američtí vojáci a civilisté, byl umístěn do dětského vězení, podroben výslechům a bití.

Podobně mluví i jeho starší sestra, která byla nalezena o několik let později v Karáčí před rodinným sídlem s cedulkou se svým jménem připevněnou na obojku. Třetí dítě, kterému bylo v době zmizení osm měsíců zmizelo beze stopy.

Ale to už se vracíme zpátky do afgánské reality, kde se drobná ale nejnebezpečnější teroristka světa zmocní díky lajdáctví amerických agentů jedné z nejlepších zbraní americké armády a ze dvou metrů nikoho netrefí.

Násilí místo spravedlnosti
Kde je pravda, se hned tak nedozvíme. Průběh soudu i vyšetřování Dr. Siddiqui měl ke spravedlnosti daleko. O soudech s teroristy v USA napsal Guardien: „Nic takového jsme neviděli od dob Moskevských procesů.“ Podle deníku soudit lidi na základě doznání vynucených mučením, znamená, že se „musíme omluvit Stalinovu duchu“.

Násilí plodí násilí. Invaze neokoloniálních mocností, humanitární bombardování ochuzeným uranem nebo teroristické útoky a únosy. Oběti v tom nevidí rozdíl. Válečný byznys včetně toho českého na tom všem slušně vydělává. Do Pákistánu vyvážíme zbraně za miliony EUR.

Nezodpovědná politika, manipulovaná justice, servilní loajalita naší vlády. I to jsou důvody, kvůli kterým se svět pro české občany stal méně bezpečným. I tady bychom měli vyžadovat nápravu. Bohužel chování současného prezidenta situaci určitě nepomáhá. Potencionální ministr zahraničí Jan Kohout je ostřílený kariérní diplomat a na rozdíl od předchozích ministrů i prezidentů – snad vyjma těch předválečných – poskytuje alespoň nějakou naději, že vyjednávání budou probíhat standardně.

Cyničtí či prostě jen duševně omezení čeští novináři obviňovali ze zajetí dvou žen v Pakistánu je samotné – jejich batikovanou multikulti naivitu. Dnes je jasné, že za zajetím stojí především perfidita americké „antiteroristické justice“. Ale je za tím i nezodpovědná strategie svobodovsko-schwarzenberské zahraniční politiky, která z nás dělá poslušné přisluhovače Bílého domu, stejně jako z nás chňoupkovská diplomacie dělala oddané sovětofily.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.