Nejvýraznější postavou dnešního ministerstva zahraničních věcí je první náměstek Petr Drulák. Zatímco Lubomír Zaorálek coby ministr je na cestách. Drulák politiku ministerstva formuluje a v debatách i v tisku opakovaně veřejně hájí.

Od svého ministra Drulák kritiku nesklízí, takže to berme jako dohodnutou dělbu rolí. Že v ní hraje roli i náměstkova intelektuální síla a s ní spojená chuť vystupovat a polemizovat, bude součástí popisu dnešního ministerstva.

Poslední sociálně demokratický ministr zahraničních věcí odešel z Černína před dvanácti lety. Od té doby mohla ČSSD svou zahraniční politiku formulovat jen v kontaktu s širším okruhem akademiků, čehož je výsledkem i angažmá Petra Druláka, a ve světě odborných komisí Lidového domu.

Nelze předpokládat, že by Zaorálek s Drulákem na ministerstvu objevili profesionální aparát připravený plnit politické zadání levicového ministra. Jako východisko tak zřejmě zvolili cestu prosazovat a vysvětlovat svou zahraniční politiku i mimo Černínský palác.

Nedělají to proti vládnímu, ani stranickému programu. Větší výzvou než hledat směr zahraniční politiky pro ně je, aby jejich aktivita neměla svůj výraz jen v soukromých kontaktech a veřejných vystoupeních. Ale aby se jejich kroky staly obsahem a cílem politiky vlády.

Zda se jim to daří, uvidíme zejména ve chvíli, kdy dojde na předložení nové koncepce vládní evropské politiky. První krok, zříci se kopírování britských stanovisek k evropským otázkám, byl nesporný. Druhý krok, čím a zda tento notně pasivní program v naší evropské politice nahrazovat, bude předmětem debat nejen v Černínském paláci. A jistě bude vítána i rozmanitá věcná oponentura z kruhů nespojených se současnou vládní koalicí.

Drulák říká, že ministerstvo zahraničí bude hledat způsob, jak rozšířit Visegrádskou spolupráci o postjugoslávské republiky a Rakousko. Podobně na počátku devadesátých let uvažoval i Jiří Dienstbier, když chtěl tehdy ještě tříčlenný Visegrád rozšířit o Jugoslávii a Itálii.

↗

Veřejná debata o české zahraniční politice by bez Petra Druláka neprobíhala. Rozhodování o jednotlivých krocích ale bez ohledu na otevřenost debaty zůstává v rukou politického vedení úřadu, resp. vlády a prezidenta. Foto archiv MZV