Střelba v Tibetu a východní směřování české zahraniční politiky

Na začátku října se v Číně odehrály střety mezi čínskými bezpečnostními složkami a protestujícími Tibeťany. V České republice příliš pozornosti neupoutaly. Mnohem lépe je na tom tématika nového, „východního“ směřování české zahraniční politiky.

V české společnosti zůstaly celkem bez povšimnutí zprávy o aktuálních střetech mezi čínskými bezpečnostními složkami a protestujícími Tibeťany. Incident ze 6. října ohlásila lidskoprávní skupina Svobodný Tibet společně s Rádiem svobodná Asie.

Zprávy z nepotvrzených zdrojů hovoří o střelbě ostrou municí do davu, který požadoval propuštění již dříve zadrženého farmáře. Ten se ocitnul ve vazbě poté, co protestoval proti nařízení vyvěsit před domy čínskou vlajku při příležitosti oslav výročí založení Čínské lidové republiky připadajících na 1. října. Celkem si tato střelba měla vyžádat na šedesát zraněných, z toho dva velmi vážně.

Vzhledem k tomu, že do Tibetské autonomní oblasti mají zahraniční novináři přístup pouze na pozvání a tyto návštěvy jsou velmi přísně kontrolovány, není možné tyto informace ověřit z nezávislých zdrojů. Existují tak i dohady, že policie do davu střílela „pouze“ slzným plynem. Čínské úřady celý incident popřely s tím, že k žádným protestům, natož pak zraněním, vůbec nedošlo.

Ať je pravda jakákoliv, jedno je jisté. Z lidskoprávního hlediska je situace v Tibetu neutěšená a celkově v této oblasti narůstá neklid a nespokojenost mezi původním tibetským obyvatelstvem. O tom svědčí i skutečnost, že od roku 2008, kdy v Tibetu propukly závažné politicko-etnické nepokoje, se na protest proti represivní politice Pekingu upálilo více než sto Tibeťanů.

Na druhé straně nepoměrně větší pozornosti se v posledních měsících dostává tématice nového, „východního“ směřování české zahraniční politiky. V takzvané ekonomické diplomacii stále více vyniká orientace na dva státy, významně porušující základní lidská práva: Rusko a Čínskou lidovou republiku.

Podobně je tomu i u narůstající pozornosti ČR směrem k africkému kontinentu, kde celá řada států raději spolupracuje s partnery, kteří k obchodním vztahům nepřipojují žádné podmínky ohledně dodržování lidských práv či kvalitního vládnutí. Ostatně, právě státy jako Čína zastávají ve svých zahraničních angažmá linii oddělování ekonomických zájmů od problematiky lidských práv, korupce či kvalitního vládnutí. Kupříkladu její působení v Africe je toho zářným příkladem.

Pokud chceme být na stejné úrovni, pak prosím, můžeme od sebe bez problémů oddělit naše hodnoty a ideje a pragmatické ekonomické zájmy. Současný vývoj české zahraniční politiky tomuto postoji nahrává a zdá se, že pragmatismus jasně zválcuje myšlenky, na kterých stojí demokratické zřízení našeho státu.

Vraťme se však zpět k Tibetu. Mnohým českým politikům i občanům totiž není zcela zřejmé, co se vlastně skrývá za onou „represivní politikou“ Pekingu vůči Tibetské autonomní oblasti. Stejně tak si mnozí mohou klást další zásadní otázku, a sice zda máme vůbec právo zabývat se touto problematikou a „vměšovat se“ tím do vnitřních záležitostí Čínské lidové republiky. Na tyto nejasnosti a otázky se pokusíme alespoň v krátkosti odpovědět.

V první řadě buďme féroví a konstatujme, že řada zpráv tibetských představitelů, nacházejících se povětšinou v indickém exilu, je značně nadsazená. „Genocida tibetského národa“, jak se o ní můžeme čas od času dočíst, se neodehrává a vůbec většina problematických procesů neprobíhá v tak masovém měřítku, jak tvrdí tibetský exil.

Na straně druhé je třeba říci, že represivní politika Pekingu vůči Tibetu existuje, ostatně podobně jako v jiných autonomních oblastech s významnými etnickými menšinami a tím pádem i potenciálem k separatismu nebo politické opozici. Vezměme například jeden z nejčastěji uváděných problémů, a sice osídlování území obývaných především etnickými Tibeťany populací etnických Číňanů neboli Chanů.

V období od roku 1953 do roku 2000 se populace Chanů na území tradičně obývaném Tibeťany rozrostla ze 426 tisíc na více jak jeden a půl milionu obyvatel, jejich počet se tudíž zvýšil zhruba 3,6 krát. Naproti tomu populace Tibeťanů vzrostla ze 2 573 000 na necelých pět a půl milionu obyvatel, což znamená přibližně dvojnásobné zvýšení populace.

Z těchto čísel je patrné, že přestože Tibeťané (i v dnešní době) tvoří většinu obyvatelstva, nárůst populace Chanů je jednoznačně rychlejší. Jak je to ale možné, když pro Chany platí mnohem přísnější podmínky v rámci politiky jednoho dítěte, než pro Tibeťany? Odpovědí je samozřejmě migrace.

Opět je však třeba podotknout, že značné procento Chanů přichází do Tibetské autonomní oblasti za sezónní prací a nemá v úmyslu se zde trvale usadit. Proto lze najít v různých statistikách nezanedbatelné rozpory. Podobným problémem je i přesídlování Tibeťanů včetně těch, kteří jsou zvyklí žít kočovným způsobem života. Cílem těchto snah Pekingu je zejména lepší politická kontrola nad etnickými Tibeťany a oslabení jejich kulturní identity.

Zmiňme ještě alespoň otázku náboženské perzekuce. Ta je v Tibetské autonomní oblasti bezpochyby přítomná, avšak nepramení primárně z etnické či náboženské nenávisti a diskriminace většiny vůči menšině. Tato perzekuce je totiž motivována především politicky. Již po obsazení Tibetu Čínskou lidovou armádou začalo uzavírání klášterů, pronásledování, zatýkání a mučení mnichů, během kulturní revoluce pak byl jakýkoliv projev náboženství přísně postihován.

V současnosti je víra Tibeťanů viděna za prvé jako překážka silnější integrace Tibetu do jednolitého bloku Čínské lidové republiky (ČLR) a za druhé do jisté míry jako výzva legitimitě Komunistické strany Číny, stejně jako i principu nedělitelnosti území ČLR.

Pokud tedy vznikají incidenty, kdy čínská policie bez varování střílí na mnichy oslavující narozeniny dalajlámy (událost z července letošního roku), není hlavní příčinou etnický nebo náboženský konflikt, nýbrž strach z možné ztráty kontroly nad strategickým územím. To potvrdilo i vyjádření oficiálních představitelů strany, kteří na událost reagovali prohlášením, že buddhističtí vůdci se musí vzdát veškerých separatistických aktivit a plně uznat vládu komunistické strany.

I dalajláma musí podle nich otevřeně uznat, že Tibet je odedávna součástí Číny a zanechá aktivit směřujících k nezávislosti. O samotném náboženství nebo etnicitě bychom v tomto prohlášení hledali zmínku marně. Naproti tomu socioekonomická diskriminace Tibeťanů vyplývá právě zejména z etnických příčin a z chápání Tibeťanů jako občanů „druhé kategorie“.

V makro pohledu ovšem zmíněné skutečnosti nejsou pouze problém Tibetu. Čínská vláda tvrdě zasahuje i proti protestujícím jiných etnik, včetně samotných Chanů. Obecně se pak dá říci, že zasahuje proti všemu, co může podkopat její autoritu a zpochybnit její legitimitu dalšího vládnutí.

Zároveň se těmto výzvám snaží čelit preventivně, což v konkrétním případě Tibetu může znamenat různá opatření mající za následek potlačování práva Tibeťanů na rozvoj kultury a náboženských svobod, stejně jako svobodu slova a shromažďování či dehonestaci osoby Dalajlámy prostřednictvím různých speciálních programů.

V odpovědi na druhou položenou otázku o potřebě a oprávnění „vměšování“ se do čínské otázky je třeba odpovědět zcela jednoznačně: Ano, touto problematikou se zabývat máme a musíme. Nejsou totiž zase tak vzdálené časy, kdy i naše země byla sevřena autoritativním režimem, kdy byla omezena svoboda slova, shromažďování a dalších základní lidská práva a svobody.

A i my jsme tehdy očekávali, že okolní svobodný svět se bude naší nesvobodou zabývat, že nám snad pomůže nebo alespoň „ztratí slovo“ za některé uvězněné občany a disidenty. Ať už se tak stalo nebo ne, neměli bychom být lhostejní k dění v Číně jen proto, že je to pro nás vzdálená a do značné míry neznámá země.

Nedávno uplynulo 75. výročí od podepsání Mnichovské dohody, která tak významně poznamenala naši i evropskou historii. Ministerský předseda Velké Británie Neville Chamberlain tehdy pronesl směrem k Československu následující výrok: „Bylo by hrozné, kdybychom měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky, protože se v nějaké vzdálené zemi hádají mezi sebou lidé, o kterých nic nevíme.

V dnešní době je mu mnohými z nás (nejen) za takovéto smýšlení spíláno. Uvažování řady politiků i občanů České republiky je však v otázce dodržování lidských práv a jejich potlačování v mnoha ohledech podobné a tento výrok by se dal velmi jednoduše parafrázovat.

Proč bychom měli obětovat zakázky pro naše podnikatele a zabývat se porušováním lidských práv kvůli lidem, kteří jsou tak vzdálení a prakticky nic o nich nevíme? Odpověď je jednoduchá: protože bychom to sami v případě potřeby od demokratických zemí očekávali!

Nyní jistě mnozí namítnou, že stejně jako malá země nic nezmůžeme a je proto tak jako tak lepší řídit se vlastními zájmy. V tom případě nezbývá než odkázat na projekt Amnesty International s názvem „3 minuty stačí“. Nejde totiž jen o Tibet...

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.