V galerii Artwall, která vystavuje pod širým nebem na pražském nábřeží Kapitána Jaroše a na nábřeží Edvarda Beneše, je v současné době k vidění výstava slovenského umělce Tomáše Rafa nazvaná Výběrové řízení na romskou vlajku. Velké desky ukazují návrhy na vlajku, které kombinují různým způsobem prvky vlajky české a romské.
Je to působivé výtvarně i politicky. Státní vlajka nebo hymna tvoří symbolický úběžník státní a národní identity. Nějaké míchání takových symbolů působí znepokojivě a nepatřičně, zvláště jedná-li se o tak konfliktní etnický vztah, jako dnes panuje mezi většinovými bílými Čechy a českými občany romské národnosti.
Historie romské vlajky začíná v roce 1933, kdy ji vytvořila Generální unie Romů v Rumunsku. V roce 1971 vlajku přijal první Světový kongres Romů v Londýně. Vlajku tvoří dva pruhy – modrý horní a spodní zelený, které symbolizují nebe a zemi.
Uprostřed je červené kolo (čakra) s šestnácti loukotěmi, které prezentuje kočovnou tradici romského lidu, ale zároveň připomíná i „kolo zákona“ (dharmačakra), které je i na indické vlajce. Některé skupiny Romů ve východní Evropě tuto vlajku neužívají.
Česká vlajka má historii o sedm let delší. Historická vlajka Čech měla jen dva pruhy, bílý a červený, jako dnešní polská vlajka. Tak vypadala vlajka Československa v letech 1918 až 1920 a také vlajka České republiky v letech 1990 až 1992.
V době národního obrození začala být používána trikolóra s modrým pruhem po ruském vzoru na znamení slovanské vzájemnosti, kterou používali i Slováci. V roce 1920 Československo přijalo dnešní podobu vlajky, kde modrý klín byl vykládán jako symbol Slovenska.
Slovensko se po zániku společného státu v roce 1992 vrátilo ke své historické trikolóře, kterou používalo už v devatenáctém století a která se dnes odlišuje od ruské vlajky vloženým slovenským znakem. Československou vlajku převzala Česká republika, ačkoliv to bylo v rozporu s dohodami o zániku ČSFR.
Modrý klín od té doby nemá znamenat Slovensko, ale Moravu, což vůči Moravanům není příliš zdvořilé. Možná proto Moravané začali vyvěšovat žluto-červenou moravskou vlajku. Při letošních cyrilometodějských oslavách to bylo přes dvě stě radnic, ale mají ještě co dohánět.
Překvapivě daleko víc českých i moravských měst a obcí totiž vyvěšuje tibetskou vlajku. Zatímco v roce 1996, kdy se s tím začalo, to byly jen čtyři místa, letos se už k akci Vlajka pro Tibet dne 10. března připojilo 467 městských částí, magistrátů, obcí a krajů z celé České republiky.
Historie tibetské vlajky je poněkud nejasná. Původně se asi jedná o bojovou zástavu užívanou od roku 1912 do roku 1959. Autorem byl snad japonský mnich, který použil motiv vycházejícího slunce z japonské válečné vlajky. V samotném Tibetu se vlajka pravděpodobně nikdy na veřejných budovách nepoužívala. Po roce 1960 se stala symbolem exilové vlády a její vyvěšování má symbolizovat podporu tibetské samostatnosti.
Hora na vlajce představuje Tibet, dva sněžní lvi spojený spirituální a světský život, tříbarevný drahokam symbolizuje Buddhu, dharmu a sanghu (společenství). Bojovníci za svobodu Tibetu by si měli ověřit, kde se vyrábějí vlajky, které vyvěšují. Není nepravděpodobné, že pocházejí z Čínské lidové republiky.
Podpořit vzdálený národ, který je utlačovaný většinovou společností, je určitě ušlechtilé. Proč si české radnice a také mnoho uvědomělých občanů vybrali z těch jistě stovek utlačovaných menšinových národů světa právě Tibeťany lze snadno vystopovat.
Málokterý utlačený národ má tak sympatického reprezentanta s tak velkou podporou západních politiků a médií, jako je dalajláma. Málokterá země se tak dobře hodí za globálního strašáka jako Čína, která prý z nás všech chce udělat Tibeťany.
Možná, že českou podporu Tibeťanů lze vysvětlit i tím, že jsou tak daleko. Tibeťané, s prominutím, nejsou bílí a asi by se obtížně přizpůsobovali českým způsobům. Kdyby se sem jako exulanti nahrnuli, tak by možná už nebyli tak oblíbení. Třeba by si je lidé pletli s Romy a pak sbohem, sympatie. Ale třeba zastáncům Tibeťanů křivdím a oni stejně vehementně bojují za lidská práva menšin i u nás. Možná to jen nedávají tak viditelně najevo.
Líbilo by se mi, kdyby se na našich radnicích měsíc po tibetských vlajkách vyvěšovaly 8. dubna romské vlajky na počest Mezinárodního dne Romů. Odvážnější jedinci by si mohli vyvěsit i některou z kombinovaných vlajek Tomáše Rafy. Zatím můžeme alespoň hlasovat, která se nám líbí nejvíc.
