Chci přispět X

Hon na Druláka

Novinářské zkratky zakládající se na obviňování Druláka z plivání na Havla, radikálního levičáctví nebo z obhajování autoritářského kapitalismu mohou být čtenářsky vděčné, ale v rámci diskuze o naší zahraniční politice jsou kontraproduktivní.

Vojtech_srnka

Vojtěch Srnka

13.11.2014 08:08

Související

„Tato slova jsem nikdy neřekl, poškodila jste mě.“ To stálo v esemesce, kterou podle svých slov zaslal Petr Drulák redaktorce Lidových novin Kateřině Šafaříkové poté, co byl zveřejněn rozhovor s ním opatřený titulkem „Havlova politika byla chybná a škodlivá“. Náměstek ministra zahraničí to uvedl na diskuzi v Knihovně Václava Havla o změně v přístupu naší zahraniční politiky k Číně. Šafaříková, která celou diskuzi moderovala, označila tento titulek za nedůležitou novinářskou zkratku.

Právě tento rozhovor a především jeho titulek přitom představují počátek už téměř půl rok trvající diskuze o české zahraniční politice. V ní jsou v menšině argumenty značící skutečný zájem o českou zahraniční politiku, a ve většině argumenty, jejichž očividným cílem je snaha vykreslit Druláka dostatečně kontroverzně, aby byl donucen odejít buď sám, nebo aby se s ním rozloučil sám ministr zahraničí Zaorálek.

Po počáteční smršti rozhořčených komentářů, jejichž autoři bez rozpaků vyzývali Druláka k odstoupení, se celá situace částečně uklidnila a na veřejnosti se objevily racionální argumenty, které do určité míry přispěly k tolik potřebné veřejné debatě. Počáteční stav se bohužel opakoval v červenci, když taktovku v kritice Druláka převzali především zástupci redakce Respektu v čele s předsedou správní rady Knihovny Václava Havla Janem Macháčkem.


Novinářské zkratky zakládající se na obviňování Druláka z plivání na Havla, radikálního levičáctví nebo z obhajování autoritářského kapitalismu mohou být čtenářsky vděčné, ale v rámci diskuze o naší zahraniční politice jsou kontraproduktivní. Foto PISM, Flickr

Právě on v červenci nejprve zařadil Druláka do skupiny levicových antiamerických intelektuálů, formulujících radikální teoretické vize, aby o pár dní později jeho kolega Martin Šimečka dokonce Druláka přirovnal k maďarskému premiérovi Viktorovi Orbánovi a pokusil se ho napasovat do role obhájce autoritářských kapitalistických systémů typu Číny nebo Ruska.

Zatím poslední ofenzíva se z řad redaktorů Respektu vyhrnula v minulém týdnu, když se nejprve Jan Macháček svezl na vlně veřejného znechucení nad čínskou návštěvou prezidenta Zemana a Klausovou narcistickou kritikou Václava Havla a v komentáři pro Český rozhlas Druláka označil za někoho, kdo společně s Klausem plive na odkaz Václava Havla. Touha svůj názor skutečně zdůraznit ho přitom dovedla až k tomu, že článek paralelně publikoval na webu Respektu.

Útoky na Drulákovo pojetí zahraniční politiky vycházejí z obrany Havlova odkazu ochrany lidských práv, zároveň se ale naprosto vyhýbají jakékoli snaze skutečně kriticky jeho podíl na české zahraniční politice zhodnotit.

Je přitom třeba diskutovat o tom, jak obstojí argument, že se Česká republika díky Havlovi vždy zastávala slabších v případě, že jim byla upírána lidská práva. Ten lze postavit před fakt, že dlouhodobě udržujeme kvalitní diplomatické a obchodní vztahy s feudální diktaturou Saudské Arábie, kde vládnoucí sunnitská většina reprezentovaná tamní královskou rodinou utlačuje šíitskou menšinu. Právě Havel vzájemné vztahy se Saudskou Arábií výrazně pomohl pozvednout na vyšší úroveň.

Argument, že Havlovo pojetí zahraniční politiky bylo založeno především na naší historické zkušenosti, vážně zpochybňuje bezpodmínečná podpora Izraele včetně okupace Palestiny. Okupace je jednou z nejvíce negativních zkušeností české společnosti, s jejímiž následky se vyrovnáváme dodnes.

V roce 2010 Havel přitom podpořil kampaň, která se vymezovala proti bojkotu izraelského zboží v Evropě, přestože cílem tohoto bojkotu bylo dosáhnout ukončení izraelské okupace Palestiny a s tím spojeného porušování lidských práv tamních obyvatel.

Těžko může obstát také argument, že se naše diplomacie zastávala disidentů všude po světě, když udržujeme kvalitní vztahy s Bahrajnským královstvím, kde ve věznicích sedí několik stovek politických vězňů. Vzájemné vztahy s touto zemí podpořil bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který zde byl na návštěvě jen necelý rok po násilném potlačení prodemokratických demonstrací.

Znepokojení představitelů USA je logické
Tato selektivnost při ochraně lidských práv v dosavadní české zahraniční politice velmi dobře zapadá do informací, které minulý pátek zveřejnil redaktor Respektu Ondřej Kundra. Podle informací, které se mu podařilo získat, Drulákův odklon od Havlova pojetí ochrany lidských práv údajně čím dál více znepokojuje představitele USA, což by se prý dokonce mělo projevit i na tlaku, kterému bude muset český premiér Sobotka čelit při blížící se návštěvě USA.

Právě americká zahraniční politika se totiž vyznačuje při ochraně lidských práv totožnou selekcí jako ta česká. Důkazem je mimo jiné fakt, že Spojené státy finančně i vojensky podporují silně represivní režimy, mezi které patří právě Saudská Arábie nebo Bahrajn.

Poskytují také velmi důležitou diplomatickou i vojenskou podporu Izraeli, na které víceméně stojí a padá pokračující okupace Palestiny. Kritiku porušování lidských práv lze proto z jejich strany považovat v první řadě za nástroj pro prosazování svých vlastních zájmů.

O ten samý princip se opírala i naše dosavadní zahraniční politika a přispívala tak k prosazování amerických zájmů. Jedním z příkladů je situace z listopadu 2012, kdy se naše diplomacie při hlasování v OSN vyslovila proti udělení statutu nečlenského pozorovatelského státu Palestině. Tento krok učinila jako jediný stát z celé Evropy a zařadila se tak po bok pouze sedmi dalších států z celého světa -- k USA, Kanadě, Nauru, Marshallovým ostrovům, Palau, Mikronésii a Panamě.

Ve světle změn, které nové vedení české diplomacie avizovalo, je jasné, že takto vyhraněnou pozici už naše zahraniční politika nadále zaujímat nebude a není proto divu, že jsou zástupci USA takovou situací znepokojeni.

Primitivní novinářské zkratky zakládající se na obviňování Druláka z plivání na Havla, radikálního levičáctví nebo z obhajování autoritářského kapitalismu mohou být sice čtenářsky vděčné, ale v rámci diskuze o naší zahraniční politice jsou naprosto kontraproduktivní. Naopak je na nich zřejmá snaha se podobné diskuzi vyhnout, za každou cenu zachovat dosavadní podobu naší zahraniční politiky a Druláka zadupat někam hluboko pod zem.

Jejich smyslem pravděpodobně sice je obrana památky Václava Havla, ale způsob, kterým se toho mnozí autoři snaží docílit, představuje mnohem větší znehodnocení jeho obdivuhodného odkazu než současná snaha o přeformulování naší zahraniční politiky.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petr Litschmann - M.Žižkov

Formulace naší zahraniční politiky je věc jedna a její reálná praxe je věc úplně druhá. Čtvrtek, 13.Listopadu 2014, 13:20:56

Bude se snad Česká republika díky Drulákovi vždy zastávat slabších v případě, že jim jsou upírána lidská práva? A když to bude dělat proti všem, ve spojení s nikým, jak to asi bude účinné? Jaké tedy spojence má hledat česká zahraniční politika a v čem to bude principiálně lepší než dříve, bude-li se jednat o spojenectví s mocnostmi, které také mají zase své odlišné zájmy?
Evropa je kontinent značně válečně labilní a nejednotný i v otázkách bezpečnosti svého vlastního regionu, jak by mohl překročit stín vlastních partikulárních zájmů v otázce lidských práv obecně, když i česká reprezentace v otázce obrany lidských práv Ukrajinců, Rusů, Tatarů v souhrnu naprosto tápe?!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.