Dvě Polska, liberální najdete ve Wroclawi

Polská vláda chce pouze umění „národní“, které by velebilo a bylo nástrojem ideologie jedné strany, současné nepodporuje. Festivaly jsou zatím stále liberální, skvělé jsou wroclawské filmové „Nowe horyzonty“. Prapor liberálního Polska.

Jsou dvě Polska. Jedno otevřené vůči světu, které se dívá dopředu, vzdělané, zná jazyky, pobývalo či právě pobývá nějaký čas v cizině, má důvěru v evropskou integraci a unijní instituce. Svoji zemi vnímá jako sebevědomou, která má své místo v Evropě a má jí co říci. A ví, že k tomu potřebuje spojence a z žádné země si nevytváří nepřítele. Největší nebezpečí vidí v putinovském Rusku. Vliv katolické církve v zemi vnímá jako nedobrý a čelí mu. Snaží se zakládat sdružení nebo nevládky, žít zdravě, zkouší cizí kuchyni, jezdí na kole, chce sexuální výchovu ve škole.

Politicky je proti vládnoucí straně „Právo a spravedlnost“ (PiS), nechce si nechat líbit její sešněrovávání všech možných oblastí života, v posledních měsících se účastní různých demonstrací za svobodu: slova, justice, školství, postavení žen, sexuálního života. Chce mít nezávislé, svobodné umění.

Polsko zahleděné do smyšlené minulosti
Druhé Polsko je jeho opakem, těžko uvěřit, že spolu koexistují v jedněch hranicích a používají jeden jazyk.

Ve svém uvažování je zahleděné do minulosti, kterou si někdy dost zvláštně upravuje ke svým momentálním potřebám. Po letitém masírování katolickou hierarchií a národoveckou ideologií strany PiS i různých uskupení napravo od ní je přesvědčeno, že Polsko je posledním nositelem pravých hodnot v Evropě. To jest katolictví a modelu rodiny 19. století, kdy muž je hlavou rodiny a žena mu připravuje teplé jídlo, rodí děti jedno za druhým.

Je přesvědčeno, že země je velkým národem, předurčeným k velké roli, a to proti všem. Od loňska bylo přeci oficiálně prohlášeno, že v čele země stojí Ježíš, jako král (ceremoniálu se zúčastnila i vláda). Jeho Polsko je ohroženo ze všech stran, zvenčí i zevnitř, nemá spojence. Nepřítelem je Německo (odjakživa, lze od něj čekat jen to nejhorší), Rusko (stejná argumentace), Evropská unie (chce Polsku vnutit liberalismus, budou vládnout gayové, školu zmonopolizuje jakási nauka „gender“, EU je nástrojem, jak ze země vytáhnout miliardy směrem na Západ). V poslední době chce vytvořit jakýsi středoevropský konzervativní blok pod hegemonií Varšavy, který nazývá Mezimořím.

Wroclavský festival T-Mobile Nowe horyzonty začal letos pod heslem „Filmy, které budí“. Foto Petr Janyška

Jeďte do liberální mladé Wroclawi
Pokud chcete zažít liberální, otevřené Polsko, jeďte příští rok na mezinárodní filmový festival „Nowe horyzonty“ ve Wroclawi. Skončil minulou neděli 13. srpna, příští rok se koná v červenci.

Sama Wroclaw je hučícím, kypícím, dynamickým městem, jaké v Čechách nemáme. Architektura je velkoměstská, do roku 1945 byla třetím největším městem Německa, před Mnichovem, Frankfurtem a dalšími. Centrum je mraveništěm stovek restaurací, kaváren a různých podniků často s překvapujícím designem, kde vymýšlejí neortodoxní jídla, veganská, vegetariánská, indická, asijská.

Nabízejí mačkané džusy z mrkve, petržele a nejrůznějších jiných kombinací, pekárny zase desítky celozrnných, bezlepkových a tmavých chlebů, cukrárny chlebovou, dýňovou, mrkvovou zmrzlinu, samozřejmě ovocné od manga po papayu přes černý rybíz, aronii či meloun. Máte tu pocit větší modernosti a dynamiky než v dnešní Praze. A na náměstí desítku květinářských stánků otevřených hodně po půlnoci.

Jako by se sem vracela předválečná Evropa vtělená do 21. století. Působí tu taky mimojiné dvě nakladatelství, která se specializují na českou literaturu a která vydávají podstatnou část jejích překladů do polštiny: „Afera“ a „Książkowe klimaty“ („Atmosféra knih“).

Kolem festivalového kina jsou desítky příjemných kaváren otevřených do noci. Foto Petr Janyška

Festival čsl. nezávislé kultury v roce 1989 ve Wroclawi
Wroclaw měla od války, od chvíle, kdy se do prázdného města nastěhovalo nové obyvatelstvo přišedší ze všech koutů země, hlavně ale z Východu, obsazeného Sověty, tradici vzpurného, neortodoxního města. Tady se dělalo moderní umění, tady vzniklo inteligentní kontestační hnutí 80. let, takzvaná Pomerančová alternativa, která město zaplnila trpaslíky, s nimiž si komunistický režim nevěděl, co počít. Tady měla silnou základnu ilegální Solidarita.

Tady v září 89, pár dní po jmenování první nekomunistické vlády, zorganizovala Polsko-československá solidarita narychlo ohromný festival československé nezávislé kultury. Pozvala na něj desítky osobností československého exilu a mladí Češi, kteří se sem dostali i přes hranice uzavřené pražskou policií, zažili zázrak. Poprvé viděli naživo Kryla, Hutku a další, které do té doby znali jen z magnetofonu a ze Svobodné Evropy. Dodnes je Wroclaw nejčeštějším z polských měst.

Filmový festival Nowe horyzonty

V tomhle kontextu se do Wroclawi na deset dní každý rok sjedou tisíce lidí, kteří milují film, kteří se chtějí dívat na filmy a mluvit s filmaři. Kteří si svůj festival nenechají zaplevelit politiky, kteří by přijeli na den, dva, aby se ukázali před reflektory a s hvězdičkami na jehlách vrávorajících po červeném koberci, zašli si na golf a dohodli si další privatizační malou domů. Kteří netuší, kdo byl Truffaut nebo Ken Loach. Tenhle festival se neprezentuje fotkou hereček odsouzených do role najád z harému ovíjejících stárnoucího ředitele. To by tu neprošlo, ani u vedení festivalu ani u jeho publika. O novinářích nemluvě.

V tomhle jsou wroclawské „Nowe horyzonty“ úplně jiné, připomínají svým nadšenectvím a filmovou poučeností směs Uherského Hradiště, Jednoho světa a velkého evropského festivalu. Velká jména filmu, velcí režiséři, ale bez rudého koberce. Promítá se deset dní v devíti sálech multikina, jsou stále zaplněné, často vyprodané již v deset ráno předchozího dne.

Foto Petr Janyška

Všechno tu je současné, design, barevnost, systém objednávek přes aplikace, sms nebo desítky terminálů ve všech patrech, na rezervaci tu nestojíte frontu. Měkké matrace na každém patře, kde lidé polehávají a čtou si, bar a kavárna. Stánek s dvd s filmy, s klasiky i s produkcí minulých let festivalu, filmovými plakáty, pohlednicemi, knihami inteligentní esejistiky i beletrie. Našel jsem tu přes deset českých autorů od Soukupové, Hůlové a Tučkové, přes Rudiše po Topola, Kohouta a Hrabala.

Kdo odtud odjede, je nabušen vším kolem kinematografie: filmy, debatami, knížkami, dvd. Proto sem lidé jezdí, berou vážně kvalitní filmy a potřebu je šířit.

Širitel dobrých filmů R. Gutek
Ten festival se tu nevzal náhodou: Stojí za ním guru polské filmové distribuce a popularizace, Roman Gutek. Tenhle člověk, který jezdí po všech festivalech světa a zná se s kdekým od Wima Wenderse po Almodovara přes všechny festivalové ředitele, zůstal filmovým fanouškem, který má radši filmy než večeře v Ritzu. Stále hledá nekonvenční, neotřelé filmy. Jeho ambicí je ukázat ve Wroclawi každoročně filmy, které jdou svou cestou, vymýšlejí novou estetiku, způsob vyprávění a zobrazení. Nebojí se jimi zaplnit velký mezinárodní festival, už po sedmnácté. A co může být pro Čecha překvapivé: sjíždí se mu na to tisícihlavé publikum, které zaplní všechny sály.

Letos tu byly k vidění vedle různých příběhů typu „Smrt Ludvíka XIV“ či „Dvojitý milenec“ i komplet tří- a vícehodinových filmů J. Rivetta. Nebo hodinové snímky „Jarní rovnodennost“ a “Podzimní rovnodennost“, spočívající v několika nehnutých sekvencích jarní či podzimní krajiny a lesa, kde se mění pouze zvuky hmyzu a stromů.

A taky řada politických dokumentů, třeba o ukrajinském režisérovi a aktivistovi Olegu Sencovovi, kterého Rusko uneslo a odsoudilo za údajný, u soudu ničím neprokázaný terorismus, na dvacet let těžkého vězení na Sibiři (vznikl v koprodukci s ČT, klobouk dolů jejímu dokumentačnímu oddělení). Po projekci se celý sál nechal vyfotit s plakátky, požadujícími jeho propuštění, v ruce.

Klubogalerie „Neon“ je jednou z mnoha kaváren a barů s lehátky venku a skvělou atmosférou. Foto Petr Janyška

Roman Gutek nepořádá pouze jednou za rok festival. Celoročně pracuje na tom, aby se k lidem dostaly kvalitní filmy, aby se naučili se na ně dívat, rozumět jim a analyzovat řeč pohyblivých obrázků. Ví, že mládež je pod jejich vlivem daleko víc, než pod vlivem psaného slova, a že obrazem je snadné zasáhnout myšlení a formovat představy. Že pokud je člověk neumí analyzovat a vnímat, jak jsou zkonstruovány a kam nás formátují, budeme nesvobodnou hmotou.

Multikino bez popcornu s nekomerčními snímky

Pustil se do titánského úkolu: pronajal si dlouhodobě největší multikino ve městě, novou prosklenou čtyřpatrovou budovu pár kroků od hlavního náměstí a od university, a tam celý rok ukazuje jen kvalitní kinematografii. Organizuje tam ale taky kurzy pro středoškoláky i pro vysokoškoláky, kteří z nich mají i zápočty, a kteří se tam dozvědí o historii filmu i jak obrázky analyzovat. Kdy bude mít něco takového Praha? V takovém rozsahu a na takové úrovni?

Vytvořil si tak za léta početné zázemí kinomanů, kteří zaplní celý rok devět sálů. Žádný popcorn, žádné komerční podbízení. Je to taky tím, že v Polsku byla od 60. let živá tradice filmových klubů a studijních kin. Ta se drží stále, do kina tu chodí hodně lidí, nejen mládeže, o filmech se diskutuje, zasahují do politického a veřejného života. Nabídka filmů ve Varšavě a v Praze ve stejném týdnu je nesouměřitelná, chcete-li mít možnost vidět dobré filmy a být zpraveni o všem, co se ve světě filmu děje, doporučuji Varšavu.

Politici nevejdou do království nebeského říká grafiti na dvorku vedle festivalu. Foto Petr Janyška

R. Gutek strukturuje svou nabídku v multikině celý rok do různých festivalů, přehlídek a zajímavých projektů. Na podzim to je Festival amerických filmů, vzápětí dětských. Má rád české režiséry, distribuuje v zemi například Zelenkovy „Ztracené v Mnichově“.

Promítal v multikině spolu s Českým centrem ve Varšavě blok všech existujících dokumentů a týdeníků o Janu Palachovi. Paralelně s Varšavou u něj probíhá co rok festival českých dokumentů „Vaše české dokumenty prosím“. Loni tu běžela zároveň s Varšavou čtyřměsíční přehlídka padesáti filmů československé nové vlny „Rebelové kamery“, jakou tu nikdy žádná jiná kinematografie světa neměla. Ve Varšavě ji zahajovali Andrzej Wajda (těsně před smrtí), Jiří Menzel, Dušan Hanák, ve Wroclawi zakončovala Magda Vašáryová.

Současné umění zažívá v Polsku těžké chvíle
Proč se rozepisuji o wroclawském festivalu? Tady se cítíte jako v západní Evropě, uvolněnost, tolerance, otevřenost, úsměv. První Polsko. Taková akce ale není v dnešním Polsku samozřejmostí a není řečeno, že přežije. Tak jako v dnešním Polsku není samozřejmostí žádné moderní a současné umění. Vláda podstatně zkrouhla podporu všech muzeí, galerií a festivalů, které mají evropskou úroveň, svobodného ducha a liberální atmosféru, propustila a vyměnila jejich ředitele. Některé nedostaly na rozdíl od minulosti ani cent. Nowe horyzonty dostaly údajně jen polovinu loňské dotace.

Vláda a ministr kultury tvrdí, že budou podporovat jen takové umění, které je „národní“ (v dnešním světě!), které velebí velikost polské historie a národního ducha, který má spočívat mimo jiné v katolické víře. Umění, které velebí, které je nástrojem propagandy. Velebí pojetí, jakým současná vláda prezentuje nedávnou polskou historii a jakým se ji snaží, jako jedinou možnou interpretaci, vnutit obyvatelstvu.

Takže film jako „Ida“, snímek, který v cizině získal vůbec nejvíc ocenění za poslední roky, je oficiálně kritizován, z oficiálních míst bylo o něm řečeno, že by dnes podporu fondu kinematografie nedostal.

Knižní stánek festivalu nabízí filmové plakáty, poohlednice, dvd, knihy včetně deseti českých autorů. Foto Petr Janyška

Andrzeje Wajdu, režiséra, který světu ukázal tolik o polské historii jako žádný jiný, vláda jen taktak trpí. Když loni zemřel, dělala vše pro to, aby se jeho význam zbagatelizoval a jeho jméno bylo odsunuto na okraj. Radní města Gdaňsk za stranu PiS tehdy hlasovali proti tomu, aby mu město udělilo čestné občanství. Jemu, který natočil o tomhle městě a vzniku Solidarity v jeho loděnicích „Člověka ze železa“. Který jako první v Polsku natočil film o důstojnících polské armády, zavražděných Stalinovou KGB v lesích Katyně na Ukrajině (jeho otec byl mezi nimi). Je pro ně „levičákem“. Proč? Nevyznával národovectví, nemluvil o katolictví, v posledních měsících svého života veřejně vystupoval kriticky vůči vládě. Řekl o jejím způsobu zacházení s mocí: „Netušil jsem, že se budu muset ještě jednou dožít něčeho takového“.

Čeští filmaři a tvůrci by si měli být vědomi toho, že současné umění, v němž se Polsko dostalo na světovou úroveň, výtvarné, filmové, fotografické, hudební, literární, začíná zažívat těžké chvíle. Že vláda směšuje veřejné fondy a povinnost státu podporovat nezávislé umění, které zemi ve světě proslavuje, s nástrojem ideologie jedné strany.

V téhle chvíli každá podpora, každá koprodukce, každý pozvaný umělec z české strany nebo naopak účast na svobodné výstavě v Polsku je gestem občanské angažovanosti a solidarity.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.