Jsou dvě Polska. Jedno otevřené vůči světu, které se dívá dopředu, vzdělané, zná jazyky, pobývalo či právě pobývá nějaký čas v cizině, má důvěru v evropskou integraci a unijní instituce. Svoji zemi vnímá jako sebevědomou, která má své místo v Evropě a má jí co říci. A ví, že k tomu potřebuje spojence a z žádné země si nevytváří nepřítele. Největší nebezpečí vidí v putinovském Rusku. Vliv katolické církve v zemi vnímá jako nedobrý a čelí mu. Snaží se zakládat sdružení nebo nevládky, žít zdravě, zkouší cizí kuchyni, jezdí na kole, chce sexuální výchovu ve škole.

Politicky je proti vládnoucí straně „Právo a spravedlnost“ (PiS), nechce si nechat líbit její sešněrovávání všech možných oblastí života, v posledních měsících se účastní různých demonstrací za svobodu: slova, justice, školství, postavení žen, sexuálního života. Chce mít nezávislé, svobodné umění.

Polsko zahleděné do smyšlené minulosti

Druhé Polsko je jeho opakem, těžko uvěřit, že spolu koexistují v jedněch hranicích a používají jeden jazyk.

Ve svém uvažování je zahleděné do minulosti, kterou si někdy dost zvláštně upravuje ke svým momentálním potřebám. Po letitém masírování katolickou hierarchií a národoveckou ideologií strany PiS i různých uskupení napravo od ní je přesvědčeno, že Polsko je posledním nositelem pravých hodnot v Evropě. To jest katolictví a modelu rodiny 19. století, kdy muž je hlavou rodiny a žena mu připravuje teplé jídlo, rodí děti jedno za druhým.

Je přesvědčeno, že země je velkým národem, předurčeným k velké roli, a to proti všem. Od loňska bylo přeci oficiálně prohlášeno, že v čele země stojí Ježíš, jako král (ceremoniálu se zúčastnila i vláda). Jeho Polsko je ohroženo ze všech stran, zvenčí i zevnitř, nemá spojence. Nepřítelem je Německo (odjakživa, lze od něj čekat jen to nejhorší), Rusko (stejná argumentace), Evropská unie (chce Polsku vnutit liberalismus, budou vládnout gayové, školu zmonopolizuje jakási nauka „gender“, EU je nástrojem, jak ze země vytáhnout miliardy směrem na Západ). V poslední době chce vytvořit jakýsi středoevropský konzervativní blok pod hegemonií Varšavy, který nazývá Mezimořím.

Jeďte do liberální mladé Wroclawi

Pokud chcete zažít liberální, otevřené Polsko, jeďte příští rok na mezinárodní filmový festival „Nowe horyzonty“ ve Wroclawi. Skončil minulou neděli 13. srpna, příští rok se koná v červenci.

Sama Wroclaw je hučícím, kypícím, dynamickým městem, jaké v Čechách nemáme. Architektura je velkoměstská, do roku 1945 byla třetím největším městem Německa, před Mnichovem, Frankfurtem a dalšími. Centrum je mraveništěm stovek restaurací, kaváren a různých podniků často s překvapujícím designem, kde vymýšlejí neortodoxní jídla, veganská, vegetariánská, indická, asijská.

Nabízejí mačkané džusy z mrkve, petržele a nejrůznějších jiných kombinací, pekárny zase desítky celozrnných, bezlepkových a tmavých chlebů, cukrárny chlebovou, dýňovou, mrkvovou zmrzlinu, samozřejmě ovocné od manga po papayu přes černý rybíz, aronii či meloun. Máte tu pocit větší modernosti a dynamiky než v dnešní Praze. A na náměstí desítku květinářských stánků otevřených hodně po půlnoci.

Jako by se sem vracela předválečná Evropa vtělená do 21. století. Působí tu taky mimojiné dvě nakladatelství, která se specializují na českou literaturu a která vydávají podstatnou část jejích překladů do polštiny: „Afera“ a „Książkowe klimaty“ („Atmosféra knih“).