Seznam 228 jmen šéfredaktorů, vedoucích zpravodajských pořadů, nejznámějších komentátorů a reportérů, zahraničních zpravodajů televize i rozhlasu dnešního Polska: Adamzyk, Adamiak, Andrzejczak… až po Zymnina a Żoledziowskou. To není soupis žurnalistů navržených na státní vyznamenání, ale výčet elity polské novinařiny, lidí, kteří byli vyhozeni z veřejných médií či sami podali z politických důvodů výpověď.

Stalo se tak krátce po vítězství Kaczyńského a jeho strany PiS v říjnu 2015, která kvůli jisté aritmetice získala parlamentní většinu. Jedná se o čistky v polském kontextu bezprecedentní, v takové míře neprobíhaly snad ani po zavedení válečného stavu v roce 1981 či po zvolení postkomunisty Kwaśniewského prezidentem v roce 1995. Provedla je až nyní PiS. Jako by v zemi měla nastat totální změna režimu.

Místo propuštěných či odstavených byli dosazeni lidé se stranickou legitimací či ti, kteří se těší osobní důvěře Kaczyńského a jeho sekretariátu. Lidé dosud působící v okrajovém tisku, v Polsku zvaném „pravicový“. V Evropě by se mu říkalo spíš agresivní, extremistický, nacionalistický, ideologický, rozhodně ne informativní. Případně pak lidé bez novinářské zkušenosti, ale blízcí předsedovi PiS. Jednou z klíčových postav dnešní veřejné televize se stal Kaczyńského bratranec, výtvarník.

Nejedná se už ovšem ani o veřejnou televizi. Veřejná média byla oficiálně přejmenována na „národní“. Že na slově nezáleží? Jenže za změnou slova se skrývá změna podstaty. K přejmenování došlo v rámci nového mediálního zákona z 8. ledna 2016, podle něhož byla tato média podřazena pod ministra „státního pokladu“, tedy ministra pro podniky vlastněné státem, politika vládní strany.

Ihned poté byli vyměněni ředitelé televize, rozhlasu a tiskové agentury a po nich se šlo níž a níž. Z veřejné televize a rozhlasu se staly nástroje pouze vládní propagandy, nestranná informovanost veřejnosti je zapomenuta, rozhovory se dělají jen s určitými tvářemi. Tato média se stala útočnými, atakují vše, co je liberální, tolerantní, nekatolické, na opozici. Padají slova jako „zrádci národa“, opozice prý slouží „cizím zájmům“. Jako Rudé právo po Chartě.

Proti vyhazovům protestovala všechna evropská a světová sdružení novinářů, Asociace evropských novinářů, proti zákonu vystoupila Rada Evropy a Evropská komise. Polská vláda nic z toho nevzala v potaz, tak jako vůbec nebere v potaz opozici. Za 18 měsíců svého vládnutí nevzala v úvahu při přijímání zákonů (a přijala jich desítky) jediný pozměňovací návrh opozice. Ta může jen mluvit z tribuny.

Kaczyński chce přepsat nedávnou historii

Proč taková razance ze strany nové vlády vůči veřejným médiím? Kompletní přeorání mediální scény je jen částí širší strategie Kaczyńského a jeho strany. Podobně postupuje vůči dalšímu pilíři demokratického systému, který v Polsku od roku 1989 usilovně budovali všichni, kdo léta pracovali v opozici, seděli za to ve vězení, byli vyhazováni z práce, stávkovali, organizovali Solidaritu: proti nezávislé soudní moci. PiS nejdřív paralyzoval Ústavní soud (kdo by se zajímal o takovou mediálně neznámou instituci?), takže nově přijímané zákony neměl rok a půl kdo posuzovat z hlediska ústavnosti. Ministra spravedlnosti (tedy politika, jednu z hlavních postav PiS) učinil zároveň generálním prokurátorem (může nahlížet do všech spisů a kauz a ovlivňovat je). Nyní hodlá přebudovat nižší soudy. Zrušil zákon o státní službě (který v Polsku fungoval od počátku 90. let, u nás ho máme druhým rokem), aby mohl ihned jmenovat lidi se stranickou legitimací bez výběrových řízení na nejvyšší místa na ministerstvech. A tak bychom mohli pokračovat.

Co je smyslem toho všeho? Pro nás Čechy těžko uvěřitelná logika. Kaczyński z osobních a politických důvodů zaútočil na všechno, co Polsko za dvacet pět let svobodné společnosti zbudovalo, ve volbách před dvěma lety zvítězil s heslem „Polsko je v ruině“. Přepisuje celou moderní historii země, útočí na všechny velké postavy Solidarity (samozřejmě včetně Waƚęsy) a minulých vlád, Mazowieckého, Geremka, Kuroně, Michnika, Tuska. Snaží se vytvořit obrázek, v němž byli hlavními postavami opozice bratři Kaczyńští (za válečného stavu roku 1981, kdy bylo internováno asi deset tisíc známějších aktivistů Solidarity, mezi nimi ovšem současný šéf PiS Jaroslaw Kaczynski nebyl).

Polsko se podle něj musí vrátit k jakýmsi mýtickým čistě polským hodnotám, národovectví, boji proti všem (nepřítelem je teď Rusko i Německo, Unie i Ukrajinci). Všude prosazuje katolickou církev, ve všech ideových záležitostech opakuje argumenty a požadavky její konzervativní hierarchie: každá státní oslava začíná mší, členové vlády klečí před biskupy. Můžete se smát, ale Polsko bylo nedávno oficiálně prohlášeno za Ježíšovo království.

Vedle veřejných (tedy teď už „národních“) médií v zemi působí řada „pravicových“ listů (například Gazeta Polska), které mají navíc po celé zemi po léta budované „kluby“, které mobilizují k manifestacím stovky osob a utužují je v jejich ideologii ukřivděnosti a nesnášenlivosti. Každý měsíc jsou vidět třeba při manifestacích spojených s leteckou katastrofou ve Smolensku.

Mediální impérium kněze Rydzyka

Polským specifikem je Ryzdykovo mediální impérium v Toruni. Sedmdesátiletý více než konzervativní katolický kněz začínal s rádiem Maryja, vysílajícím po celý den útočné antiliberální, protievropské, národovecké programy s ostře protižidovským tónem (protestovali proti němu izraelský velvyslanec i Centrum S. Wiesenthala ve Vídni). V Evropském parlamentu před pár lety prohlásil, že tragédií Polska je, že mu od roku 1939 nevládnou Poláci. Následně získal celoplošnou televizi „Trwam“, založil deník „Nasz dziennik“ a „mediální“ školu, z níž vycházejí ideologové katolické pravice. Před tímto člověkem smeká většina členů vlády, bojí se ho a snaží se obdržet pozvání do jeho pořadů.

Proti tomu všemu stojí liberální média. Ve veřejné sféře dnes neexistují, pouze v soukromé. Jejich vlajkovou lodí a terčem tvrdých útoků národovecké pravice i vlády je Gazeta Wyborcza, legendární noviny, které začínaly v roce 1982 v podzemí jako Tygodnik Mazowsze (týdeník kraje kolem Varšavy), po roce 89 vystoupily z ilegality, podstatně přispěly k volebnímu vítězství Solidarity (proto název „Volební noviny“), dovedly přežít vstup na trh, staly se nejčtenějším polským listem a svojí kvalitou se vyšvihly mezi nejlepší v Evropě.

V jejich čele stojí letitý politik bývalé opozice Adam Michnik, který po změně režimu roku 1989 nešel do vlády. Rozpoznal, že důležitější je mít noviny než pár let ministerské křeslo. Tvář listu nadále udávala velká jména ilegální žurnalistiky z dob opozice, list neopustila a titul neprodala, jako se to stalo s Lidovými novinami. Devizou deníku zůstalo „Nám není všechno jedno“. List má polské vlastníky, částečně je obchodovaný na burze, vydavatel má však v rukou rozhodující akcii. Přitáhl k sobě nejlepší jména polské žurnalistiky a reportáže (mimo jiné nám známého Mariusze Szczygiela, autora Gottlandu a jiných knih o Češích), intelektuálního a uměleckého světa (například Andrzeje Wajdu).

Kolem novin vznikl ekonomický komplex Agora, který vlastní i rozhlasovou stanici TOK FM, regionální redakce, organizuje řadu koncertů, debat, vydává knihy (například Tomáše Halíka, Václava Havla). Ve chvíli, kdy v Polsku prakticky zmizela politická levice a liberálové jsou v menšinové opozici, je Gazeta Wyborcza jediným viditelným pólem centristického liberalismu, funguje daleko šířeji než jen jako deník. A jako takový na sebe přitahuje všechny blesky vlády, vládního tábora, nacionalistů. Fašizující skupiny mu nemohou přijít na jméno.