Polská facka parlamentní demokracii

Jiří Dolejš

Poslední události v Polsku už nejsou jen konzervativním typem politiky, ale hraničí s ohrožením právního státu.

Minulý pátek došlo v polském Sejmu k událostem, které lze bez uzardění označit jako skluz k autoritářským pořádkům. Vládní strana PiS Jaroslawa Kaczynského se rozhodla, že se nebude již zdržovat diskusemi s parlamentní opozicí a vyloučila ji z parlamentní debaty.

Vládní poslanci se zavřeli mimo jednací sál a tam sami mezi sebou bez hlasovacích přístrojů i bez médií rozhodli o návrhu státního rozpočtu na rok 2017 a dalších zákonech. Na pokyn maršálka Sejmu parlamentní stráž protestující opoziční poslance zadržela za dveřmi.

Opozice označila takové jednání za nezákonné, požaduje svolání nové schůze Sejmu a nové věrohodné hlasování o rozpočtu.. V reakci na to se před Sejmem sešly tisíce lidí a blokovali budovu parlamentu. Obležený parlament musely bránit policejní posily. Protesty probíhaly i před prezidentským palácem, kde manifestující žádali, aby prezident Duda zasáhl proti nedemokratickým postupům vládní PiS.

Autoritářská cesta

Použití síly vůči opozici i médiím nabudilo politické emoce, které vzkřísily jinak skomírající polskou opozici. Sociální sítě s tímto tématem mobilizovaly občanskou veřejnost. Premiérka Szydlová, které se v noci podařilo za asistence policie opustit obléhaný parlament, zkritizovala opozici, že nezodpovědně hraje na chaos v zemi a vyzvala ke klidu. Ministr vnitra Mariusz Blaszczak eskaloval situaci tím, že označil nepokoje za snahu nelegálně převzít moc. Šéf Evropské rady Donald Tusk mluví o ohrožení právního státu v Polsku.

Tato situace je už poměrně vážná. O polském přístupu k ústavním principům se už psalo dříve (v souvislostech s útoky na ústavní soud či na právo shromažďovací). Současná ultrakonzervativní polská scéna proslula i svým středověkým přístupem k právu na interrupci.

Premiérka Szydlová zkritizovala opozici a vyzvala ke klidu. Repro DR

Útočí i na práci novinářů při informování o tom co se děje v parlamentu. Právo na informace se ponechá jen vybraným „prověřeným“ médiím. Tentokrát se ovšem ohrožuje samotná podstata parlamentní demokracie, právo řádně zvolených poslanců diskutovat a hlasovat o návrzích zákonů. A nic na tom nemění kritika obstrukčních metod opozice. Vyloučit část poslanců z jednání je prostě nemyslitelné a je to skutečná facka právnímu státu.

Při protestech se k parlamentní opozici (Občanská platforma) přidala i levicová strana Razem a další mimoparlamentní subjekty.

Sjednocují je obavy z šovinistické a autoritářské cesty, kterou Polsko nastupuje v posledních čtrnácti měsících. Paradoxem je, že krajně pravicová a antikomunistická současná vládní reprezentace, která je obdivována i českými konzervativci, se posouvá k metodám, které byly k vidění spíše před rokem 1989.

Dnešní absolutní vládce Polska Jaroslaw Kaczynski má tendenci rozhodovat mimo parlament, a tak táhne Polsko do politického ofsajdu. Zpochybnění zákonnosti v jednání parlamentu obnažuje stav věcí a vede k chaosu. Otázka nejbližších dní je, zda dokáže vládní PiS přeci jen couvnout od konfrontace.

Zatím má svých pětatřicet procent volebních preferencí, ale mohla by začít ztrácet. Uklidnění nynějšího horkého sporu by přitom sebrala i kritikům vítr z plachet. Ovšem včerejší společné vystoupení předsedy Kaczynského, premiérky Szydlové a maršálka Sejmu Kuchcińského a Senátu Karczewského náznakem vstřícnosti rozhodně nebylo.

    Diskuse
    JP
    December 22, 2016 v 14.29
    Nejhorší ze všeho je vždycky ta naprostá bezmoc, s jakou je nutno sledovat jak se doposud demokratický stát čím dál tím více stává kořistí reakčních a ultrareakčních sil, kteří si z něj dělají pouhý nástroj svého deformovaného ideového fundamentalismu.

    Není například ani vůbec jisté jestli se Evropské unii podaří proti Polsku uvalit sankce - neboť to má své zastánce ve svých "bratřích ve zbrani", především v Maďarsku. A příslušná rezoluce o sankcích musí být - bohužel - přijata jednomyslně (s výjimkou samotného potrefeného státu).
    IH
    December 22, 2016 v 18.17
    Konkrétní náchylnost, též však adaptivní reakce
    Kritiku můžeme v případě Polska zaměřit jednoznačně na konzervativně pravicové vedení země. Přiznejme si však, že toto je pro nás poměrně snadné a že vlastně ani nevíme, zda by k stejně výraznému oslabení podstatných atributů demokracie došlo u našich sousedů na severovýchodě i beze změn klimatu jinde, především v Rusku. Je prostě fakt, že jako když se v některé relevantní zemi dají na zbrojení, je těžké (nebo spíš nebezpečné) nepřistoupit k něčemu podobnému rovněž jinde, tak nastejno to může dopadat i s oktrojováním demokratických a pluralitních pořádků, z nichž se mohou v očích mnohých stát nešťastná znevýhodnění generující (národní) nejednotu. Již mnohokrát se světem valily takové vlny, jimž se ubránily jen nemnohé národy.
    December 23, 2016 v 18.57
    Doba iluzí a doba změn
    Ono nejde jen o polsko ruské vztahy a tamní bigotnost - on celý svět je zasažen krachem washingtonského konsensu a znejistěn blížící se čtvrtou průmyslovou revolucí a multipolárním chaosem
    V Rusku sní svůj imperiální sen, Čína se potýká se svou extenzivní velikostí a Trump chce spustit jaderné zbrojení na plné otáčku.V Evropě míří do Elisejského paláce le Penová a co se bude dít v Německu se ještě ukáže
    To už nespraví apoštolské řeči ale ani troll na Hradě - to chce změnu s oporou širší většiny a to bez strategického nadhledu nad úzkými ideologiemi a mocenským partikularismem nepůjde. .
    JS
    December 24, 2016 v 16.43
    panu Poláčkovi
    "Nejhorší ze všeho je vždycky ta naprostá bezmoc, s jakou je nutno sledovat jak se doposud demokratický stát čím dál tím více stává kořistí reakčních a ultrareakčních sil, kteří si z něj dělají pouhý nástroj svého deformovaného ideového fundamentalismu."

    Nerozumím tomu, na co si stěžujete. Kdyby měli Poláci třeba možnost měnit ústavu pomocí přímé demokracie, nemuseli by dnes bezmocně přihlížet, jak "Právo a Spravedlnost" vede zemi k autoritářství. Měli by totiž právní prostředky s tím něco dělat.

    Byl to váš guru Platón, který si něco takového nepřál. A dnes sklízí Polsko důsledky jeho ignorance (pravda, zdaleka nejen jeho) v otázce, jak navrhnout robustní politický systém.
    JP
    December 25, 2016 v 12.33
    "Přímá demokracie"?... Kdyby v takovém Rusku existovala "přímá demokracie", pak by tam stejně byl vládcem Putin. Stejně tak jako v Maďarsku Orbán. A v Polsku - kdo ví?... V každém případě PiS dostal k její současné moci polský volební lid - i když už tehdy každému soudnému člověku muselo být jasné, co je to za spolek.

    (A mimochodem: Platón byl sice zásadním kritikem l i b e r á l n í demokracie; ale na straně druhé v jeho "ideálním státě" se o všech postech ve státní správě mělo rozhodovat výhradně p ř í m o u volbou! - To jsou paradoxy, co pane Vaňku?..)
    December 25, 2016 v 13.15
    demokracie jako právo souhlasit
    universálnost přímé volby je zavádějící idea - v přímé volbě je možno rozhodovat to do čeho rozhodující aspoň vidí (dotažený princip subsidiarity)
    ale to polské pohrdání ústavností je nakažlivé - u nás na polské události reagují bojovníci s kavárnou tak že PiS brání demokracii před barevnou revolucí anarchliberálů a zaprodanců
    jen jim vadí že na rozdíl od orbána je kaczynsky rusofobní ...nepochopení že mandát nedává právo dělat si co chci spojuje jak naše tak polské ale i jiné ultrakonzervy
    JS
    December 25, 2016 v 22.01
    panu Poláčkovi
    "Kdyby v takovém Rusku existovala "přímá demokracie", pak by tam stejně byl vládcem Putin. Stejně tak jako v Maďarsku Orbán."

    Tvrdíte na základě čeho? Já si to nemyslím, na základě té hrstky zemí, které PD mají - tam vládci nejsou.

    "V každém případě PiS dostal k její současné moci polský volební lid - i když už tehdy každému soudnému člověku muselo být jasné, co je to za spolek."

    Vám to možná jasné bylo, protože jste v těchto otázkách, jak už jste sám dříve zmínil, jasnovědec. (Vlastně jsem rád, že jste mi to připomněl - vaše schopnosti si rád ověřím u příštích voleb. ;-))

    Ale já bych rád viděl asi lepší důkaz - třeba kde se v předvolebním programu PiS psalo o tom, že budou při hlasování v parlamentu vylučovat opozici.

    Ostatně, v tomto případě by jen stačila možnost poslance odvolávat na základě občanské iniciativy (případě možnost vyvolat nové volby), ačkoliv to také nepovažuji za ideální nástroj.

    Nicméně, i kdybych tuto premisu přijal - baví mě, jak píšete o svobodě, ale přitom vám uniká, že podstatou svobody je také možnost dělat chybná rozhodnutí.

    " jeho "ideálním státě" se o všech postech ve státní správě mělo rozhodovat výhradně p ř í m o u volbou"

    Přímá volba zástupců není přímá demokracie, to je jen shoda slov (možná záměrná). Když už chcete PD kritizovat, aspoň si zjistěte, co to znamená.

    Nicméně nemůžu říct, že bych byl proti tomu, aby lid mohl hlasovat co nejvíc (například já bych byl zastáncem veřejného hlasování o ředitelích všech státních podniků). I když zde to opět podléhá stejnému problému, že prostě nevíme, co je někdo zač, dokud to s ním nezkusíme. A i za jedno volební období se dá bohužel napáchat dost škody.
    JS
    December 25, 2016 v 22.09
    panu Dolejšovi
    "universálnost přímé volby je zavádějící idea - v přímé volbě je možno rozhodovat to do čeho rozhodující aspoň vidí"

    Nemusí do toho tak úplně vidět. Dejme tomu, že by lidé mohli demokraticky volit třeba ředitele Českých drah - jediné, co potřebují vědět, je, jestli se věci změnily k lepšímu nebo k horšímu, a to mohou celkem dobře vidět. Nemusí být nutně odborníky na železniční přepravu. Svým způsobem je to jednodušší a relevantnější rozhodnutí než zvolit jednoho z 200 poslanců parlamentu.
    MP
    December 26, 2016 v 10.45
    Josefu Poláčkovi
    Asi opravdu není třeba mást pojmy. V Platónově státu rozhodovala nevelká privilegovaná vrstva -- nevelká, protože ji ti ostatní, co obstarávali obživu a takové ty běžné starosti, museli uživit.
    Přesněji řečeno rozhodoval jen zlomek obyvatel v porovnání s athénskou demokracií, ve které to podle obvyklých odhadů bylo sotva deset procent dospělých lidí.
    MP
    December 26, 2016 v 11.02
    Janu Samohýlovi
    Nejsem si jist, že by možnost odvolat poslance ( zvoleného funkconáře obecně) v Polskuněco změnila. PiS vyhrála volby, podobně jako např. opakovaně vyhrává volby Lukašenko. Nevyhrála je proto, že by její voliči nevěděli, co od ní mohou čekat, naopak věděli a chtěli to od ní. A chtějí. Czarny protest a současné demonstrace svědčí o tom, že je polská společnost ostře rozdělená, ale nikoli o tom, že ti, kdo demonstruji mají většinu. Zatím se spíše zdá, že nikoli.

    Každá demokracie, reprezentativní stejně jako přímá, má tendenci se zvrhnout v diktaturu většiny a ta v diktaru plebiscitního vůdce ve jménu většiny. Být demokratický je vědět o této tendenci a čelit ji, nikoliv ji popírat.

    Fuj, to je fráze, ale bohužel pravdivá. Takže raději: Hezký závěr vánočních svátků a šťastný Nový rok.
    JP
    December 26, 2016 v 11.11
    Vláda koho - vláda čeho?
    S tím Platónovým státem je to o dost složitější, pane Profante.

    V prvé řadě musíme rozlišovat mezi jeho pojetím státu v "Ústavě" a v "Zákonech" - já jsem se teď vztahoval na ty "Zákony". (Což jsem, přiznám se, opomenul zmínit; ale v danou chvíli se to nezdálo být potřebné.)

    Ale tak jako tak mnohem důležitější je jiná věc: u Platóna se v prvé řadě naprosto a vůbec nejedná o to, k d o bude rozhodovat - nýbrž o to, c o bude rozhodovat.

    Tedy, jinak formulováno: rozhodující není, k d o má řídit stát - nýbrž naprosto rozhodující je, č í m se bude řídit daný stát. Jakými hodnotami, jakými dějinnými perspektivami, jakými cíli.

    Toto rozlišování je naprosto zásadní ovšem nejen pro posouzení myšlenek starých antických myslitelů - nýbrž stejně tak i pro dobu aktuálně současnou.

    Specifikum v současné době dominantního politického systému liberální demokracie spočívá v tom, že naprosto vytěsňuje tu otázku po tom, jakými hodnotami se má řídit daný stát respektive daná společnost - a že na místo těchto s u b s t a n c i á l n í c h otázek do centra veškeré pozornosti staví pouze čirou f o r m u ustanovení státní moci.

    V důsledku toho dochází k tomu zcela převrácenému pohledu na politické a společenské dění, tím že se naprosto propadá té věčné iluzi, že zcela postačí když si tam nahoru zvolíme "ty správné" lidi, a že celý stát pak už půjde tím správným směrem.

    Přitom pravý stav věcí je naprosto opačný: jakým směrem půjde samotná společnost, jaké životní hodnoty budou vyznávat její příslušníci, tak i takové osoby se konec konců dostanou do jejího vedení.

    Připomeňme si ještě, že tento stav b e z h o d n o t o v é h o státu v dosavadních dějinách naprosto není samozřejmostí; spíše naopak je zlomem ve veškeré dosavadní státní tradici.

    A vraťme se ještě závěrem k tomu Platónovi: jeho konečným záměrem a cílem bylo směřování k d o k o n a l o s t i; přičemž tato "dokonalost" podle antického pojetí byla dána už samotným harmonickým, dokonalým uspořádáním celého kosmu, a byla (tato dokonalost) reprezentována a garantována světem bohů.

    Za těchto okolností pak bylo naprostou samozřejmostí, že člověk sám - jakožto produkt či syn nebo dcera tohoto dokonalého kosmicko-božího světa - prostě vůbec nemůže mít jiný životní smysl a jiný životní cíl, nežli se k této dokonalosti přibližovat a propracovávat, jak daleko jen možno. A ten samý účel a smysl měl pak i samozřejmě stát, ve kterém tento člověk žil.

    Liberální demokracie rozbíjí celé toto pojetí dokonalosti (které je možno vystopovat ještě i v dějinném projektu komunismu respektive socialismu); a na jeho místo dává - co vlastně?...
    MP
    December 26, 2016 v 18.48
    Josefu Poláčkovi
    Som volajaký zmätený -- pokud nejde o to, kdo volí, proč jste právě o tom ve své reakci na Jana Samohýla psal? Rád si popovídám o Platonovi, ale nemyslím, že by pro to právě diskuse pod článkem sloupkařícího poslance o polské krizi byla to pravé místo.

    Upozorňoval jsem jen na textově doložitelný fakt, že v Platonových textech nikde nerozhoduje celá svobodná populace obce (výraz "všichni občané" by byl v této souvislosti zavádějící) a že tudíž srovnáváte nesrovnatelné, nic víc a nic míň.

    P.s: Ani já, ani Jan Samohýl, pokud mu rozumím, netvrdíme, že zcela postačí, když zvolíme "ty správné lidi". To je něco, co demokracie jako formální systém nikdy nemůže zaručit, díky bohu.
    JP
    December 27, 2016 v 13.07
    Liberální demokracie a hodnoty státu
    Ale ano, pane Profante (málem jsem teď napsal: pane Platóne...); v tom - relativně - ideálním státě Platónových "Zákonů" rozhodují skutečně všichni svobodní občané, ve formálně zcela svobodných volbách. A rozhodují o všech, doslova o všech postech v celém státním aparátu, odshora až dolů - včetně například toho, kdo má vykonávat funkci chrámových kněží! Jedná se v tomto smyslu skutečně o téměř "totální demokracii".

    Existuje tu ovšem jeden zcela zásadní limit: totiž ten, že - jelikož se má jednat o "dokonalý" stát - že zde všechno musí bezpodmínečně směřovat právě k této dokonalosti. A protože tato dokonalost vychází konec konců z onoho "božského" kosmu - pak všechno musí směřovat k oné "božské dokonalosti". Která ovšem - na rozdíl třeba od takového křesťanství - není fundovaná čistě jenom emocionálně-religiózně (případně ještě: mravně), nýbrž má svůj nezaměnitelný a jedinečný, specificky antický "filozofický" charakter.

    Takže, všechno dohromady: v tom Platónově "dokonalém státě" opravdu není žádným problémem otázka, k d o volí (všichni svobodní občané), nýbrž rozhodující je opravdu to, č í m se řídí samotný stát, jaké hodnoty vyznává, kam směřuje.

    Ale zpátky k tomu Polsku: jestliže zde máme dánu právě jenom tu formální demokracii (tedy jenom otázku k d o volí a kdo bude zvolen) - pak tu skutečně máme výsledek zcela otevřený. A to naprosto ne jenom v pozitivním smyslu.

    Celá poválečná éra demokracie byla spojena s představou, že svobodný a v materiálním dostatku žijící lid p ř i r o z e n ě a automaticky bude volit sice ty či ony politické partaje, ale vcelku bude neúhybně setrvávat na hodnotách liberální demokracie. Jenže, jak můžeme vidět právě v současné době, takový automatismus prostě neexistuje. Lid zbavený jakýchkoli vyšších hodnot si - v krizových časech - bude hledat "hodnoty" stejně tak deformované jako je deformovaná doba a jeho životní situace; a tak se bude pravidelně přiklánět k atavistickým "jistotám" své vlastní smečky, a boje za své vlastní osobní přežití, v nemilosrdném boji proti všem ostatním.

    Ten zásadní korektiv toho antického (a křesťanského - zrovna jsem o tom napsal obsáhlejší text pod diskusí "Křesťané před výzvou islámu) - tak tedy tento zásadní korektiv spočívá v tom, že zde jsou postulovány určité hodnoty, které jsou absolutní, nezadatelné a nestojí k dispozici. A které - dá se poněkud profánně říci - u člověka aktivují jeho svědomí.

    Zatímco tam, kde není rozhodující ta otázka "co", nýbrž jenom to "kdo" - tam takovýto korektiv chybí.

    Stalo se brzy po Listopadové revoluci, po prvních volbách do nového parlamentu, že se televizní reportér zeptal jednoho velmi známého a populárního herce, takto čerstvě zvoleného poslance, co hodlá prosazovat v novém zákonodárném orgánu.

    Tento muž se zdál být touto prostou otázkou v prvním momentu poněkud překvapen; ale poté odpověděl s jakousi nadřazenou samozřejmostí přesvědčeného demokrata: "No přece co budou chtít lidi!"

    No, a je to. "Co budou chtít lidi!" - jak je to nakonec všechno jednoduché! "Lidi" si zvolí své poslance, a ti budou dělat to, co po nich chtějí tito "lidi"!

    A co když tito "lidi" budou chtít třeba nového Hitlera? Anebo alespoň Putina? Orbána? Erdogana? Szydlovou? LePenovou? Jak víme, to všechno nejsou žádné spekulace; to všechno tady už máme, respektive snadno můžeme ještě obdržet. A k tomu všemu postačila vlastně jenom jedna relativně nevinná migrační vlna, a jedna středně velká ekonomická krize.

    A - co když bude ještě hůř? Co když dojde k ještě většímu napětí, k ještě větším otřesům v životě společnosti? Opravdu si můžeme být jisti, že nakonec nedojde třeba i na toho Hitlera?...
    MP
    December 27, 2016 v 13.34
    Ale ano
    Nemůžeme si být jistí, že nedojde na nového Hitlera. Ještě jedno -- díky bohu. Demokracie neposkytuje jistoty, dává nám jen reálnou šanci spolurozhodovat o tom ,že to nedojde k novému Hitlerovi. A nemusíme chodit tak daleko -- že nedojde k brexitu anebo Kaczynskému. A pokud ano, že to bude napravitelné.

    Poláky nejspíše čeká nějaká doba hnusného buranského vládnutí plného svinstev jako je zákaz interrupcí či destrukce ústavního soudu. Ale vzhledem k tomu, že Kaczynski et cons. neumí vládnout ve prospěch svých voličů (Hitler zvýšil zaměstnanost a poskytl určité sociální výhody soukmenovcům -- nevelké, ale dostatečné, aby se daly brát vážně) a realizace nenávisti člověka dlouhodobě neuspokojuje, nejpozději za pár let padne. Pokud do té doby nedospějí polští demokraté k přesvědčení o slabosti demokracie a nezačnou hledat nějaké řešení, které by na věky věků zabránilo novým Kaczynskim.
    IH
    December 27, 2016 v 15.59
    Demokracie a časy krajní nerovnosti
    Onen herec, jehož slova po zvolení do parlamentu uvedl pan Poláček, neodpověděl zajisté ideálně, ale aspoň, domnívám se, upřímně. Mnozí adepti nejrůznějších veřejných funkcí, ať už by odpověděli cokoliv, jsou často rozhodnuti slibovat voličům, ale splňovat pánům. V roce 1990 byla přání široké veřejnosti ještě značně nezištná a pánů nebylo, vyslyšet je mohlo být jak slušné, tak leckdy i rozumné.

    Mohou však přijít všeliké časy, hlas voličů může nabýt povahy cynismu, rozmaru, graffiti, či šikany... Demokracie může taky skončit, třeba demokraticky. Nebo může formálně existovat, tak jako je tomu pomalu v celém světě, ale její pozitivní potenciál může být ta tam. Nebo se může ukázat být na leccos slabá, neb bude generovat málo jednoty, nýbrž rozkol. Její dosavadní historie něco podobného, zdá se, nevylučuje.

    Nebo s (některým) novým rokem začnou přicházet lepší zprávy.
    JP
    December 28, 2016 v 13.23
    Pan Horák: v každém případě nezačnou přicházet lepší zprávy (a to ani s novým rokem, s tímto a s žádným dalším), pokud m y pro to něco neuděláme. A to sice něco opravdu zásadního.

    Pan Profant: jenže ono nejde jenom o toho Hitlera a spol. To jsou jenom ryze n e g a t i v n í příklady toho, kam se může zajít když se veškeré uvažování o charakteru státu omezí jenom na tu otázku k d o volí.

    Ale daleko důležitější je ta rovina p o z i t i v n í.

    Abychom si osvětlili o co se jedná, musíme se zase vrátit k tomu Platónovi. A to sice na úplný počátek jeho "Ústavy", kdy Sokrates diskutuje se sofistou Trasymachem o základním smyslu a účelu státu. V daném momentu diskuse se jednalo o spravedlivosti - tedy jedné ze čtyř základních, konstitutivních vlastností respektive ctností antického světa.

    Trasymachos vystoupil s tvrzením, že spravedlnost pouze prospívá silnějšímu - neboť ten dokáže daleko lépe využít všech možností a kliček (formálního) práva, takže se nakonec prosadí proti slabšímu.

    Sokrates však oponuje způsobem, který je pro nás v tuto chvíli rozhodující. Přichází s příměrem, jaký pak je účel třeba takové činnosti, když se staví loď. (Tento příměr byl v řeckých státně filozofických diskusích značně frekventovaný.) A Sokrates dokládá: není snad smyslem loďařského umění, postavit co možná nejlepší loď? Tedy takovou loď, která co nejdokonaleji bude sloužit svému účelu? Tedy plavit se po moři, dopravovat i do velkých dálek spolehlivě zboží?

    A Sokrates z toho dovozuje: a není tomu tedy i tak, že když uvažujeme o tom jak zařídit stát, musíme se řídit tím, jaký konečný cíl má státnické umění? A není cílem státnického umění právě to, vytvořit co možná dokonalý stát? Tedy takový, který - kromě jiného - bude vytvářet i prostředí pro spravedlnost vůči všem? Který bude podporovat a rozvíjet i všechny ostatní pozitivní lidské vlastnosti a potenciality?

    To co nám tu tedy Sokrates o způsobu utváření státu sděluje, je toto:

    - dobrý stát je možno vytvořit jenom prostřednictvím skutečného státnického u m ě n í

    - každé umění vždycky nezbytně musí směřovat k d o k o n a l o s t i svého předmětu

    - z toho pak vyplývá (i když to Sokrates už neříká explicitně), že dobrý stát není možno vytvořit tím že se prostě nějak sejde valná hromada (laiků), a ti si prostě tak nějak odhlasují, co se právě komu zamane či zlíbí; nýbrž dobrý stát může vzniknout pouze a jenom tehdy, když je od počátku veden tou ideou d o k o n a l o s t i svého účelu.

    Pokud totiž zůstaneme jenom u té otázky k d o má být zvolen (a tedy vlastně u demokracie), pak sice skutečně je možné že tato demokracie časem překoná i ty současné Putiny a Erdogany a Szydlové, tedy ty vysloveně reakční excesy; jenže na straně druhé právě ta samá demokracie naprosto spolehlivě zamezi i vytvoření čehokoli l e p š í h o, vyššího, nežli kam dosahuje průměrný duchovní horizont průměrného občánka.

    Samozřejmě, my se můžeme rozhodnout pro to, že my nikam dále (a výše) nechceme. Že chceme jednou provždy setrvat v konzumně-spotřební společnosti, kde politika nemá žádný jiný cíl, nežli vytvářet rámcové prostředí pro maximalizaci konzumu pro co největší část společnosti. Takové rozhodnutí je samozřejmě možné; a svým způsobem je takovéto rozhodnutí o takovémto charakteru státu opravdu to "nejpřirozenější". Neboť vychází z přirozené snahy člověka o co nejlepší vlastní materiální zabezpečení; jakož i z jeho "přirozené" omezenosti právě na jeho osobní bezprostřední požitky.

    Nicméně zůstává otázka, jestli si na prahu třetího tisíciletí novodobé lidské historie opravdu nedokážeme klást žádné vyšší cíle, nežli vytvářet státní útvary programaticky zaměřené na lidskou přízemnost a omezenost.
    MP
    December 29, 2016 v 10.07
    Ano pane Poláčku
    Znám ty metafory. Konečně byla by to taková hezká disertační práce "Od Platónovy metafory lodi k Evropě jako přeplněnému záchrannému člunu".
    Vždycky stejné: někdo, kdo určuje co stavět anebo řídit lidem, kteří by se o tom přece sami nedohodli a nejspíše by vedli loď ke ztroskotání, -- dnes někdo, kdo ví a určuje, kolik se vejde lidí do toho záchranného člunu. A ten někdo také ví, že teď je třeba stavět loď a nikoli sázet stromy nebo vést řeči pod platanovníkem.
    Filosofové a strážci, avantgarda té či oné ideologie, technologičtí experti, jedna svoloč.

    Přiznávám, beru na demokracii to, že nechce budovat nový svět a nebesa, ani nového člověka a můj ideál demokracie je společenské zřízení, které vychází z toho, že člověk je smyslová bytost a že touží po štěstí. Z té pozemskosti a zemitosti, kterou Vy nazýváte přízemností. Těžký a nedosažitelný ideál, jedni by chtěli lidi hnát k vyšším cílům, druzí je napínají na skřipci vyšší růstu, pro jedny je svoboda najít si své místo na stavbě lodi, se kterou pak pojede bůhví kdo, pro druhé stá se flexibilním a samoprofilujícím se lidským zdrojem. A to nemluvím o těch třetích, kteří ve jménu společenství krve, boha anebo sdílených kulturních hodnot se chtějí k těm vyšším cílům probít obětí a smrtí.
    JP
    December 29, 2016 v 12.45
    On ten zásadní rozdíl je v tom, pane Profante, jestli společnost jako taková dokáže dosáhnout všeobecně přijímaného k o n s e n s u o tom, že její příslušníci chtějí vytvořit nějaké to společné "dobré dílo" - a že tou lodí kterou postaví se chtějí společně n ě k a m doplavit, k nějakému společnému cíli.

    Pokud se na takovémto společnému konsensu, společném cíli a společném díle domluvit nedokáží - pak bude jejich trvalým osudem nekonečná roztrženost na jednotlivé zájmové, názorové a ideologické frakce, navzájem se nevraživě a nenávistně potírající v nikdy nekončícím boji všech proti všem.

    A tomuto nekonečnému boji lidských omezeností a předpojatostí je ovšem možno - aby to neznělo natolik profánně - udělit honosné označení "liberální demokracie". A přitom je možno se schovávat za "definitivní" argument, že v této absolutní svobodě všeobecného hemžení a pachtění se za čistě individuálními či skupinovými zájmy se - obvykle - neusekávají hlavy. Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí, ovšem.
    MP
    December 30, 2016 v 10.29
    Ale jo
    V liberální demokracii se hlavy usekávají, resp. popravuje se v ni; i když spíše provazem, proudem a jedem, někdy poměrně často. Také se v ni nechávají dost často lidi umřít hlady a jestliže se v ni neprodává " v trhu dívčí ctnost", pak jen proto, že tohle zboží nejde na odbyt. Lže se v ni, krade a pokrytectví v ni bují tak, že by ho mohla vyvážet jako rozvojovou pomoc autoritativní režimům (občas se to takřka děje). Prostě v liberální demokracii se dějí všechny ty odpornosti, co si lidé navzájem dělají vždycky, když jsou spolu.

    Trochu ze zkušenosti vlastní, trochu z četby knih, jsem nicméně získal předsudek, že se v ni ty odpornosti daří občas pokrotit lépe než v ostatních režimech. A že v ni bývá méně lidí, kteří jsou dopředu považování za podlidi -- a že se to nemění, ani když sedí na Hradě zvolené rasistické ožralé hovado.

    Ale abych se přiznal, dávám demokracii přednost před ideálními obcemi, protože ona nemusí vyhánět básníky, aby nekazily morálku uvědomnělých stavitelů lodí. Dost často je sice uštve anebo nechá chcípnout hlady, ale básně zůstávají. Zatímco v Platónově obci by byl básník jediný, její autor. Sice opravdu veliký, ale trochu monotónní.

    Krásný Nový rok
    JP
    December 30, 2016 v 11.17
    A co se těch básníků týče...
    Tak to svého času (tuším že někdy na počátku osmdesátých let) známý americký spisovatel Philip Roth napsal do novin článek či úvahu nebo snad reflexi o tom, že právě dopsal knihu, ve které naprosto drastickým způsobem zhaněl tehdejšího amerického prezidenta Reagana. (Pro ty později narozené je snad zapotřebí připomenout, že R. Reagan byl - jak to říci - dejme tomu ve svém vystupování poněkud umírněnější Donald Trump, ale s inteligencí ještě o odhadem nějakých dvacet procent nižší. V každém případě zastánce a hlasatel tvrdého kapitalismu bez přívlastků.)

    Takže, Philip Roth napsal svou knihu frontálního útoku na nejvyššího amerického představitele; napsal ji zcela svobodně, mohl ji vydat zcela svobodně, a ještě - jak sám konstatoval - "zřejmě na ní vydělám dost peněz".

    Jenže, ten samý spisovatel konstatuje: "A nakonec to všechno bude k ničemu, nepohnu tím ani stéblem trávy." A - zcela výslovně vyjádřil svou z á v i s t svým spisovatelským kolegům ve východní Evropě; spisovatelům zakazovaným, spisovatelům stíhaným, spisovatelům pronásledovaným. Ne že by jim záviděl to pronásledováni samotné - ale palčivě jim záviděl to vědomí, že oni pouhými několika větami dokáží uvést do pohybu celý státní mocenský aparát. Záviděl jim to vědomí, že oni mohou "pohnout světem" - neboť žijí ve světě, kde slovo spisovatele má stále ještě svou váhu a svůj význam. Zatímco u něj doma, v těch až extrémně demokratických Spojených státech, má sice svobodu psát cokoli - ale nikdy nemůže zažít ten pocit, že jeho tvorba je k něčemu. Že má nějaký vyšší smysl, že dokáže "pohnout světem".

    Takže, co se těch básníků týče: dát jim stav - zdánlivě - absolutní svobody (či je do tohoto stavu uvrhnout) může být svým způsobem právě to nejhorší, co je možno jim provést. Ta ideová prázdnota a naprostý relativismus liberální demokracie může být pro básníky nakonec horším vězením, nežli ta kamenná s mřížemi v oknech.

    "Proč lidé silou plýtvají
    a chápou jenom stěží
    že písním vůbec nevadí
    ta síla pout a mříží..."

    Zpívalo se kdysi v jedné nádherné písničce sourozenců Ulrychových, v níž se odrážela atmosféra právě oněch časů nesvobody. Ano, tato píseň byla v prvé řadě skrytým protestem proti této nesvobodě; ale zároveň vyjadřovala i tu druhou stránku věci, že totiž ta píseň svobody si najde cestu i přes ty nejpevnější mříže. A přesně naopak: právě ty mříže nakonec působí jako dokonalý zesilovač. Jenom díky jim se do té písně zaposlouchají, a o smyslu jejích slov začnou přemýšlet i ti, kterým by jinak jenom prozněla kolem hlavy.

    Zatímco když se krajinou převalí ona "totální svoboda" - pak sice mizí mříž, ale utichá i ta píseň.

    Je to tak trochu paradoxní - ale ve svobodě mizí, rozplývá se pocit svobody. A co hůř: mizí samotná t o u h a po svobodě. V té - zdánlivé - svobodě tržní demokracie se u většiny lidí ztrácí schopnost rozlišovat mezi tím, co je svobodou pouze vnějškovou, zdánlivou, a co je skutečnou svobodou autentické lidské bytosti. V liberální demokracii jsou sice lidé nekonečně žárliví na svou čistě osobní autonomii (kterou zaměňují za svobodu) - ale tím spíše a snadněji se nechají polapit do manipulativních sítí povrchního konzumu, povrchní zábavy, ale i povrchní politiky bez jakéhokoli hlubšího ideového zázemí.

    Básníci... Ovšem, ti mohou naříkat nad tímto bědným stavem. Jenže, v lomozu a chvatu "svobodné společnosti" jejich hlasy nikdo neposlouchá.
    JP
    December 30, 2016 v 12.05
    Buďto - anebo
    Ostatně, na prahu nového roku bychom si snad mohli dát novoroční předsevzetí, že už jednou provždy odložíme do komory se starým harampádím to věčné buďto - anebo. To zcela triviální binární myšlení, kdy na jedné straně má stát c e l á pravda, a na straně druhé zase úplná a naprostá nepravda. Zkusme si už konečně jednou opravdu osvojit to prastaré umění dialektiky (pěstované už Sokratem), že vlastní pravda věcí má vždycky celou řadu aspektů. A že konec konců věci jsou upnuty do zásadního protikladů svých vlastních elementů.

    Takže: samozřejmě nejde o to, že bychom měli začít nekriticky hlásat mechanický návrat k platonismu. Ten starý fixní svět antického světa, se zcela jasnou a neměnnou hierarchií hodnot od dokonalého světa bohů v sestupné linii až k velmi nedokonalému světu lidí, kteří se ale mají k tomu světu bohů opět navrátit - tento jasný a fixní svět se samozřejmě už nikdy nevrátí, a díky bohu za to.

    Jenže: jestliže v současné době převládá naprosto opačný extrém, totiž svět liberální demokracie s jejím absolutním hodnotovým relativismem, s jeho hodnotovou dezorientovaností a vyslovenou bezprizorností, tak za těchto okolností není možno jinak, nežli jako protiváhu upomínat na myšlenky právě těch velkých antických myslitelů. To že ten antický svět byl skutečně zatížen tím fixním kosmologickým modelem naprosté boží dokonalosti, je sice fakt; ale naprosto to nemění na tom, že zde bylo mnoho vzácného, co se na straně druhé naprosto ztrácí v onom zmíněném relativismu liberální demokracie.

    Svým způsobem je možno říci: celé dosavadní dějiny lidstva byly dějinami střetávání polovičatých idejí.

    Tedy takových idejí, které si činily nárok na univerzální platnost - ale ve skutečnosti spočívaly jenom na jednostranném, jenom partikulárně správném pojímání skutečnosti.

    Takto jednostrannou ideou byl - ovšem - například ten zmíněný platonismus; v nové době jí byla idea komunismu; ale stejně tak jednostrannou a omezenou (a tedy jenom zčásti pravdivou) je i idea liberální demokracie.

    A nenamlouvejme si, že tato idea liberální demokracie není žádnou vůdčí ideou, že prý na rozdíl od všech těch předchozích lidi k ničemu nenutí. Liberální demokracie chce mít stejně tak univerzální platnost jako kterákoliv jiná z těch vůdčích idejí; i liberální demokracie chce být dominantní, chce do pozadí a do zapomnění zatlačit všechny ideje a projekty konkurenční.

    Liberální demokracie má skutečně jedno specifikum, které ji odlišuje ode všech ostatních: je bezobsažná. Či spíše, má pouze negativní obsah. Ona skutečně nemá žádnou pozitivní doktrínu, která by lidem nakazovala: dělej to či ono. Její doktrínou není nic jiného, nežli - právě ona sama. Právě ten její negativismus, s kterým vylučuje a popírá (tj. jako irelevantní postuluje) všechno ostatní. Jakoukoli pozitivní myšlenku.

    Jenže, právě v tomto spočívá její omezenost a jednostrannost. Liberální demokracie znovu a znovu ukazuje výstražným prstem na historii těch ostatních dosavadních konkurenčních ideí: Podívejte se, s jakým útlakem byly všechny tyto ideje spojeny! Osvoboďme se jednou provždy od toho diktátu vznešených idejí, které přinesly tolik neštěstí!

    Liberální demokracie tímto výstražným gestem sugeruje, že to byli vždy jenom jacísi neodpovědní fantastové, kteří si všechny ty podivné ideje a ideologie vymysleli. Jenže: tyto jejich výmysly by nikdy nenašly mezi lidem svou rezonanci, nikdy by nedošly své síly (a to i té destruktivní), kdyby zde v tom samotném lidu nebyl přítomen ryze existenciální h l a d, hluboká touha po těchto idejích.

    Neboť tyto ideje nejsou a nebyly jenom nějakými fantasmagoriemi - ony zároveň tím či oním způsobem, více či méně zdařile odrážely nějaké zcela r e á l n é aspekty lidské existence. I kdyby tímto reálným aspektem nemělo být nic jiného, nežli hluboká touha lidské bytosti po tom, moci žít ve světě, který má nějaký vyšší smysl, nežli jenom neustálé pachtění se po kusu žvance.

    V současné době liberální demokracie vyhrála tento boj proti své konkurenci. Vyhrála ho proto, že jí tomu s o u č a s n é reálné rámcové podmínky nahrávají: kapitalismus s jeho produkčním a konzumním individualismem samozřejmě velice podporuje formu liberální demokracie právě s tím jejím hodnotovým relativismem, až vysloveným cynismem.

    Ale to naprosto neznamená, že by si liberální demokracie mohla právem činit nárok na to, že právě ona by byla "definitivní". Že právě ona by měla být absolutně univerzální.

    Dokud jí do ruky hrály ty objektivní rámcové podmínky úspěšně fungujícího kapitalismu a konzumu, mohlo se zdát být všechno v pořádku. Pro jednu chvíli se opravdu mohlo zdát, že už nastal "konec dějin". Že jednou provždy se prosadil kapitalismus a jeho politická forma, liberální demokracie. Ale už v současné době se ukazuje, že tak jednoduše lineárně to opravdu fungovat nebude.

    Ano, ty současné útoky proti liberální demokracii mají v prvé řadě vysloveně reakční charakter. Ale to nakonec není žádný div: v dobách nejistoty lidé vždycky jako první hledají útočiště v "osvědčených" vzorech minulosti. A ve zdánlivých jistotách atavistických instinktů.

    Ale jakkoli zpátečnické jsou tyto útoky na liberální demokracii ve své konkrétní podobě, tak stejně i ty mají své objektivní oprávnění v tom, že ukazují na její bytostnou prázdnotu. Právě na to, že tou svou obsahovou prázdnotou, svým hodnotovým relativismem tato zdánlivě tak svobodná politická forma ve skutečnosti pohřbívá něco, co je člověku existenciálně krajně důležité, a nakonec zcela nepostradatelné.

    Takže, závěrem ještě jednou: rozlučme se konečně s iluzí, že v dosavadních politických formách (a politických idejích) najdeme nějaký absolutně dokonalý recept. Na každé straně najedeme něco pozitivního - ale i něco negativního.

    V moderní době tento vztah č á s t e č n ě pravdivých politických forem nalezl svůj výraz v protikladu komunismu a liberální demokracie. Komunismus ztroskotal jako první - neboť se daleko více a dramatičtěji dostal do konfliktu s realitou života, především s realitou materiální produkce. Ale i tak i nadále platí: i ten prokletý komunismus měl něco, co liberální demokracie nemá, a nikdy mít nebude. Kdyby nic jiného, pak to byl právě komunismus, který vůbec při životě udržoval otázku, co je vlastně člověk, jaké je jeho místo na tomto světě, a kam má tento svět směřovat.

    Takovými "zbytečnými" otázkami se liberální demokracie vůbec nezabývá. V tom je její síla - ale zároveň její nejhlubší deficit.
    + Další komentáře