Dědictví levice

Eva Hájková

Co si levice může vzít z Václava Havla? Nakonec se jako Havlovo dědictví nejčastěji chápe bohužel právě antikomunismus, který v podání pravice, jež si Havla přisvojila, navíc ještě nebývale zbytněl.

Otázka, s níž se musí skutečná levice (jíž nemyslím konkrétní politickou stranu) vypořádat, zní: Komunistické dědictví nebo Havlovo dědictví? Dokud tak levice neučiní, nehne se dál. Aby mi náhodou někdo něco nepodsouval, tak upozorňuji, že tím „vypořádat se“ nemyslím nic zlého. Nic, co by znamenalo násilné chování nebo nepřátelství vůči kterýmkoliv lidem. Jde čistě o ideové směřování do budoucna; o ideovou profilaci.

Už kdysi dávno napsal jeden revoluční teoretik: Musíme se nejprve rozdělit, abychom se pak mohli spojit. A já upřesňuji, že musíme velmi přesně vědět, kdy, s kým, za jakých okolností a za jakým účelem se můžeme spojit (dejme tomu v širší levicové spektrum), abychom mohli politicky jednat.

Než se do politiky vůbec pustíme, musíme v prvé řadě vědět, co je v našem zájmu. Ten zájem bychom ovšem měli nějak ideově podložit, protože, konec konců, člověk není žádný „homo oeconomicus“, nelze ho tak redukovat.

Právě v tom vymezení zájmů totiž vězí kámen úrazu. Zelená nepolitická politika, tak úzce spjatá s osobností Václava Havla, chtěla svého času smazat všechny hranice mezi třídami s poukazem na to, že jsme přece všichni na jedné lodi, kterou by co nevidět mohl potkat osud Titanicu, a měli bychom se tedy vykašlat na to, že někdo je kapitalista a někdo dělník.

Jak tvrdili stoupenci této „nepolitické politiky“, rozdíly mezi lidmi přece spočívají nanejvýš v jejich příslušnosti k různým kulturám. Stačí, když všechny kultury bez rozdílu prohlásíme za sobě rovné, když jim poskytneme místo na slunci, a vše bude v pořádku.

Doba, v níž se zrodilo toto myšlení, byla opojená dlouholetou poválečnou konjunkturou, nepřetržitě sypající materiální bohatství jako divotvorný mlýnek, z něhož se v posledku na každého člověka dostala alespoň malá část. S pomocí „nepolitické politiky“ se podařilo zbourat hradby pokusných území, na nichž se komunisté čím dál tím méně úspěšně pokoušeli bránit své aplikované představy o „jiném světě“.

Nakonec hradby padly a s jásotem se hlásal konec dějin. Marxistická pravda o tom, že lidé různých postavení mají v systému navzájem odlišné materiální zájmy a že tuhle tvrdou realitu není tak snadné překonat, se odhrnula na smetiště a pohřbila pod sutinami zdí.

Když zmiňuji komunistické dědictví, tak tím myslím něco nemateriálního, co je možné určitým způsobem dál rozvíjet. Stejně tak bychom mohli v jiných souvislostech hovořit třeba o křesťanském dědictví, ale o tom zase někdy příště.

Někdo by mohl namítnout, že vlastně o žádné komunistické dědictví nejde, že je to v podstatě sociálně demokratické dědictví, a že komunisté se od sociálních demokratů odlišovali pouze svým příklonem k násilné ruské revoluci, jež měla být zakládacím aktem nového světa. A že by Marx jistě nesouhlasil s revolucí v tak zaostalé zemi, jakou Rusko bylo.

Někdo jiný by naopak mohl namítnout, že Marx už v Manifestu mluvil právě o komunistech a ne o sociálních demokratech, a že sociálně-demokratický reformismus by mu nejspíš byl proti mysli. Ruskou revoluci a její důsledky ostatně ani nelze od marxismu nějak odpreparovat.

Osobně se raději přikláním k termínu „komunistické dědictví“ nebo „marxisticko-komunistické dědictví“. Pod tím pojmem je možné představit si různý obsah. Já z něj však velmi opatrně vyjmu podstatu komunistického projektu, jíž je - zjednodušeně řečeno - pokus o úplnou rovnost na základě radikální emancipace všech bezvýznamných a vykořisťovaných spojený s negací kapitalismu.

Ta podstata komunistického dědictví je ovšem zatížena něčím, co bych nazvala velkým břemenem nebo snad dluhem. Tak už to v záležitostech dědictví někdy bývá. Při dědickém řízení se vás také ptají, zda chcete dědictví přijmout se vším všudy nebo ne. Pokud odmítnete v domnění, že není oč stát, nemusíte dluhy platit. Ale můžete se taky napálit, protože odmítnete něco, co má nesmírnou cenu.

Někteří kritici komunismu si bohužel ztotožnili pojem „komunismus“ právě a pouze s těmi zmíněnými těžko odlučitelnými negativními jevy, v důsledku čehož ho celý odmítli. Mezi nimi byl i Václav Havel.

Jestliže podstatou komunismu bylo: „Ne kapitalismu“, pak podstatou Havlova světonázoru (nebudu ho zatím nijak pojmenovávat) bylo „Ne komunismu“ v tom negativním pojetí a zpočátku současně i „ne kapitalismu“; ovšem velmi umírněné „ne“. Člověk, který není okouzlen Havlovou osobností, v tom zákonitě musí cítit rozpor.

Nebudu omílat stará známá fakta o Havlově třídním původu. Dejme tomu, že mě to vůbec nezajímá. Rozhodující však je, že ono „Ne komunismu“ poté, co komunistický projekt byl radikálním Ne kapitalismu, nakonec tak či onak znamenalo negaci „Ne kapitalismu“, a protože žádná nová systémová forma nevznikla, znamenalo to v konečném důsledku návrat ke kapitalismu, který si mezitím v poválečných desetiletích v Evropě stihl napravit pošramocenou pověst. Snížení ostražitosti a odporu vůči kapitalismu zároveň podpořilo jeho globální ofenzívu.

Vrátím se k oné negaci. Negace je součástí vývoje. Evoluce neguje to, co se neosvědčilo (někdy dost revolučně) a rozvíjí to, co se osvědčilo. Odděluje zrno od plev. Evoluce rozhodně není cosi bezkonfliktního, jakési postupně se vylepšující pozitivní věčné bytí, v němž nemá místo náhoda. Mohla bych to víc filosoficky rozvést, jenže na to si při svých omezených znalostech netroufám.

Tak jenom napíšu, že systémy podle mého názoru nejsou věčné. V každém systému postupem času narůstají negativní prvky, jež se vymykají jeho podstatě. Systém, který umožní vznik negativity, postupně slábne a stárne, přičemž z těch vymykajících se prvků může (nebo nemusí) vzniknout zárodek nového systému, pokud má ovšem ten zárodek dostatečnou sílu.

Negativní musí sílit a rozvíjet se, aby se mohlo obrátit v nový celek, jenž se stane zase pozitivním. Dojde k nějakému přepólování či jak to vlastně nazvat. Pokud ale má větší sílu starý systém, může se nepovedeného zárodku zbavit a na nějaký čas se tak restaurovat.

Když už jsem začala s těmi pojmy pozitivní versus negativní: Kdysi jsem četla názor Tomáše Sedláčka, že Václav Havel nikdy nepoužíval negativní energii, což Sedláček velmi oceňoval. S tím mohu celkem souhlasit. Jeho Ne komunismu, který sám byl radikální negativitou starého řádu, totiž nakonec přesně odpovídalo přitakání tomu starému řádu, z něhož není úniku.

V tomto smyslu byla jeho energie pozitivní. Pozitivně nás totiž začlenila zpět, odkud jsme se předtím pokusili vyrvat. Celý ten postmoderní experiment se ovšem nakonec zvrátil v jakousi konzervativní revoluci, která samozřejmě nebyla jen Havlovou „zásluhou“. Dnes se čím dál tím víc ukazuje, jaká to byla chyba, že se v pravý čas neumělo přesně rozlišovat, kdo je kdo a co je co. A jak se s vaničkou komunismu vylilo i dítě.

Levice nikdy nebude ideově úplně jednotná a pravděpodobně to ani není žádoucí. Vždy půjde o široké názorové spektrum. Ale co si vlastně může levice vzít z Havlova dědictví, z mnoha důvodů s dědictvím marxismu a komunismu neslučitelného? Co tedy z Havlova odkazu zbývá, co je perspektivní? Zelená politika? Tu přece může dělat v podstatě každá strana. Pravda a láska?

To opravdu není nic, co by bylo levici od počátku cizí, jen nikdy dřív nepokládala za nutné o tom hovořit, což byl nakonec možná důvod, proč s tím Havel tak uspěl. Nakonec se jako Havlovo dědictví nejčastěji chápe bohužel právě ten antikomunismus, který v podání pravice, jež si Havla přisvojila, navíc ještě nebývale zbytněl.

Ten antikomunismus ovšem stále brání tomu, aby se levice otevřeně přihlásila ke svému marxisticko-komunistickému dědictví, jímž je, jak už jsem napsala výše, „pokus o úplnou rovnost na základě radikální emancipace všech bezvýznamných a vykořisťovaných spojený s negací kapitalismu“. Dědictví bohužel zatížené historickým břemenem různých revolučních a „reálněsocialistických“ excesů, mající ovšem přesto velkou cenu.

Čí je vlastně to dědictví, k němuž se u nás už příliš nehlásí ani samotná komunistická strana? Kdo nemůže žádat nic jiného, než úplnou rovnost? Přece ten, na koho v nerovné třídní společnosti vždycky zbude ten Černý Petr, pokud nechceme po marxovsku mluvit přímo o proletářích a  okovech.

Víme přece, že žít „normální život“ pro některé lidi znamená být roven všem ostatním, zatímco pro jiné lidi „normální život“ znamená mít se lépe než ostatní. Progresivní mladá levice, jíž se tento problém bytostně týká, bude nakonec postavena před radikální volbu, zda se má onoho zatíženého dědictví ujmout, investovat do něj svou energii a svou příští prací se pokusit je vykoupit.

    Diskuse (3 příspěvky)
    MT
    Miroslav Tejkl
    October 21, 2013 v 18.9
    Havel jako bytostný demokrat?

    Havel nebyl ani náhodou žádný bytostný demokrat.

    Byl to elitář, politický dramaturg a občas člověk kýče.

    Sympatický je jeho pozitivní vztah k osobní svobodě a kreativitě.

    A ještě něco.

    V Britských listech jsem 6. 2. 2012 napsal

    " ... Film "Odcházení" jsem rovněž viděl a musím říci, že si u mě dnes mrtvý Havel trochu šplhnul tím, jak popisuje exkancléře Viléma Riegra (Josef Abrahám). Má to být údajně hrdina, možná něco jako Havel sám, ale Havel ho ve své hře ukazuje jako člověka stejných frází, stejně neupřímného jako jeho protihráči. Jeho nástupce Vlastimil Klein vykřikuje stejné fráze jako svůj program, i když Riegrova přítelkyně Irena (hraje jí Veškrnová) cosi (nepřesvědčivě) mručí "nikdy to nebude jako za Tebe, Viléme" … Všechno je to tam bláznivý gag, lidi opět tak trochu jako mechanické loutky, jak to známe z jiných jeho děl. Zvlášť pobaví Riegrův výkřik, že za svobodu se musí bojovat - a proto tu máme "armádu, policii, druhou policii, MILICE …“ Takže Rieger není Havel, když je také negativní - a nakonec zradí sám sebe? Ale kdeže – Rieger je Havel. Všechny havlovské fráze, způsoby vyjadřování, „právdoláskařské“ obraty - to všechno je v tom Riegrovi obsaženo – a zesměšňováno … No nevím, kdo z nás by se postavil ke svému celoživotnímu dílu s takovou osobní svobodou ... "

    Eva Hájková, penzistka
    October 21, 2013 v 18.39
    K panu Kolaříkovi a panu Tejklovi
    Lidská práva jsou jistě důležitá. Ovšem mám obavy, že v některých případech mohou stát i proti sobě a že lidé většinou dají přednost svým lidským právům před lidskými právy cizích osob.
    Nepochybuji o tom, že pro některé levicové intelektuály (mezi něž se nepočítám) Havel je a zůstane klíčovou postavou. Mně osobně to jeho dědictví s tím druhým prostě nejde dohromady, přičemž na tom druhém mi záleží.
    To, co píše pan Tejkl je zajímavé. Znamená to tedy, že Havel se na konci svého života dokázal sám na sebe (a své dílo) podívat kriticky a s odstupem?
    Eva Hájková, penzistka
    October 22, 2013 v 5.22
    Teď už ani není důležité, jaký byl on sám. Problém je, že část pravice ho dnes používá jako štít nebo jako masku. A těžko jim v tom někdo zabrání.