Otázka, s níž se musí skutečná levice (jíž nemyslím konkrétní politickou stranu) vypořádat, zní: Komunistické dědictví nebo Havlovo dědictví? Dokud tak levice neučiní, nehne se dál. Aby mi náhodou někdo něco nepodsouval, tak upozorňuji, že tím „vypořádat se“ nemyslím nic zlého. Nic, co by znamenalo násilné chování nebo nepřátelství vůči kterýmkoliv lidem. Jde čistě o ideové směřování do budoucna; o ideovou profilaci.

Už kdysi dávno napsal jeden revoluční teoretik: Musíme se nejprve rozdělit, abychom se pak mohli spojit. A já upřesňuji, že musíme velmi přesně vědět, kdy, s kým, za jakých okolností a za jakým účelem se můžeme spojit (dejme tomu v širší levicové spektrum), abychom mohli politicky jednat.

Než se do politiky vůbec pustíme, musíme v prvé řadě vědět, co je v našem zájmu. Ten zájem bychom ovšem měli nějak ideově podložit, protože, konec konců, člověk není žádný „homo oeconomicus“, nelze ho tak redukovat.

Právě v tom vymezení zájmů totiž vězí kámen úrazu. Zelená nepolitická politika, tak úzce spjatá s osobností Václava Havla, chtěla svého času smazat všechny hranice mezi třídami s poukazem na to, že jsme přece všichni na jedné lodi, kterou by co nevidět mohl potkat osud Titanicu, a měli bychom se tedy vykašlat na to, že někdo je kapitalista a někdo dělník.

Jak tvrdili stoupenci této „nepolitické politiky“, rozdíly mezi lidmi přece spočívají nanejvýš v jejich příslušnosti k různým kulturám. Stačí, když všechny kultury bez rozdílu prohlásíme za sobě rovné, když jim poskytneme místo na slunci, a vše bude v pořádku.

Doba, v níž se zrodilo toto myšlení, byla opojená dlouholetou poválečnou konjunkturou, nepřetržitě sypající materiální bohatství jako divotvorný mlýnek, z něhož se v posledku na každého člověka dostala alespoň malá část. S pomocí „nepolitické politiky“ se podařilo zbourat hradby pokusných území, na nichž se komunisté čím dál tím méně úspěšně pokoušeli bránit své aplikované představy o „jiném světě“.

Nakonec hradby padly a s jásotem se hlásal konec dějin. Marxistická pravda o tom, že lidé různých postavení mají v systému navzájem odlišné materiální zájmy a že tuhle tvrdou realitu není tak snadné překonat, se odhrnula na smetiště a pohřbila pod sutinami zdí.