Volby do Poslanecké sněmovny v říjnu loňského roku znamenaly bez pochyby zásadní diskontinuitní řez ve vývoji českého stranického systému. Zvýšení počtu relevantních aktérů, nástup dvou protestních antiestablishmentových subjektů, jakož i masivní přesun voličské podpory, znamenající zhroucení dosavadního hlavního pravicového pólu, přinesly zcela bezprecedentní proměnu systémového formátu.

Vytvoření nové trojkoaliční vlády na půdorysu, který není s ohledem na dominantní zdroje legitimace zúčastněných stran možné označit jinak než jako širokou koalici, pak znamená revizi dosavadních vzorců interakcí mezi relevantními aktéry, přinášející zcela novou kvalitu evoluci systémového mechanismu. Velmi zjednodušeně řečeno jsme tak svědky změny, znamenající posun od dosavadní stranickosystémové bipolarity k směrem k tripolární konfiguraci.

Pokusme se naznačit možná vysvětlující schémata této skutečnosti skrze zohlednění možných příčin těchto tendencí v původní systémové praxi, jejich současné projevy a vyhlídky do budoucna, jež se s nimi pojí.

Systémová bipolarita a negativní hlasování

Český stranický systém vykazoval nejpozději od konce 90. let znaky vysoce institucionalizované stranické soustavy, charakterizované velkou mírou stability přítomných aktérů a až na dílčí výhrady uspořádanými vzorci mezistranické soutěže. Tato skutečnost stojí na pozadí všeobecně sdíleného přesvědčení domácích i zahraničních analytiků o „českém stranickosystémovém excepcionalismu“ v rámci postkomunistických zemí, neboť ČR byla v této skupině jednou z mála zemí, o níž bylo možno výše uvedenou charakteristiku konstatovat.

V základních definičních znacích tak český stranický systém naplňoval podstatné charakteristiky Sartoriho umírněného pluralismu. Tento typ je charakterizován přítomností max. pěti až šesti (v českém případě pěti) relevantních stran, které mají vůči sobě vzájemně vysoký koaliční potenciál, vedoucí k bipolární struktuře stranické soutěže, definované mocenským střídáním dvou zcela oddělených koaličních bloků bez vzájemného překryvu, výraznou dominancí jedné hlavní dimenze soutěže a jejího dostředivého směru.

Výjimku z tohoto pravidla pochopitelně představovala v českém prostředí přítomnost systémově odcizené a v rámci koaličních vzorců izolované KSČM. Její možné zapojení do vládně-koaličních vztahů začalo být navýsost pravděpodobné po roce 2005, kdy vláda s dominancí ČSSD vytvořila faktickou parlamentní koalici s KSČM a s ní prosadila některé zásadní legislativní normy, předkládané Paroubkovou vládou.

Právě volby roku 2006 představují pomyslný vrchol výše uvedených systémových tendencí. Právě zde se masivně projevila tendence k dvoublokovému uspořádání jak v rámci tematizace předvolební rozpravy, tak v rámci po volbách uskutečněného duálního spojení v poměru 100:100. Volby 2006 představují vrchol i s ohledem na bezprecedentní dominanci dvou nejsilnějších stran, v součtu přesahující dvě třetiny všech odevzdaných hlasů.

Dostředivá soutěž znamenala vysokou kumulaci hlasů „středových“, tj. s ideovou opcí jedné či druhé nejsilnější strany se apriori plně neztotožňujících voličských skupin v rámci podpory obou nejsilnějších stran, dosažené skrze faktor negativního hlasování. Do těchto voličských segmentů tak spadají především všichni voliči, pro něž dominantním zdrojem identifikace nebyla ani tak pozitivní programová nabídka preferované strany, jako spíš její podpora z obavy před mocenským nástupem hlavního konkurenta a uskutečněním jeho programových cílů.

Jednoduše řečeno, pro ODS hlasovali ve velké míře voliči, kteří obecně odmítali programové vize ČSSD jako ortodoxní socialismus a pro ČSSD hlasovali ti, kteří se zase obávali tzv. Modré šance jako programu nového sociálního rozdělení společnosti.

A právě zde tkví zásadní charakteristika tehdejších systémových nastavení, které možno při troše zjednodušení vnímat jako jednu z nejpodstatnějších příčin pozdějších zásadních systémových změn. Dostředivá voličská soutěž mezi dvěma nejsilnějšími stranami a „krvácení“ malých stran je totiž v mnoha zemích provázena poměrně malou ideologickou vzdáleností mezi nimi, znamenající potenciální možnost vytvoření velké koalice (typickým příkladem je samozřejmě sousední Německo).

V ČR byla naopak ideologická polarizace mezi ODS a ČSSD natolik výrazná, že možná koaliční spolupráce mezi nimi nebyla prakticky uskutečnitelná. Tento stav vedl nejen k „zákopové válce“ mezi oběma stranami, resp. bloky stran, kde tyto dvě strany dominovaly, ale především se stala conditio sine qua non udržitelnosti uvedených vzorců stranické soutěže.

Stejný stav se pak, byť v jisté tématické (fiskální politika a „strašení Řeckem“) i institucionální obměně (nová dualita na pravici a nástup TOP 09) opakoval i v roce 2010. Je možno konstatovat, že naposledy se výrazněji tato tendence projevila ve výsledcích loňských prezidentských voleb, které však už, jak se později ukázalo, představují spíše labutí píseň dominance pravolevé socioekonomické linie a negativního hlasování.

Zdiskreditovaný neoliberalismus a ztráta „strašáka“ pro levici

Jeden ze zásadních faktorů nemožnosti další reprodukce těchto funkcionálních charakteristik českého stranického systému po roce 2013 byly výsledky politiky Nečasovy vlády v podobě neoliberálních reforem, které nebyly s ohledem na politické poměry po volbách roku 2010 nijak korigovány alternativní vůlí menších koaličních partnerů (žádní takoví v koalici nebyli) a posléze byly velkým množstvím voličů pravicových stran vyhodnoceny jako nesouladné s jejich nejdůležitějšími zájmy.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že termínem neoliberalismus nerozumíme obecné vidění pravicové politiky volného trhu a minimálního neintervencionistického státu, nýbrž politiku faktické demise státu, rezignujícího na základní funkce vymezování obecně přijímaných pravidel a poskytování veřejných služeb v zájmu dosažení a zachování obecného blaha, kolonizaci těchto oblastí společenského života logikou rozhodování, pocházející z jiných sfér, jakož i (především fiskální) podřízení politiky vlády vůli nejrůznějších silných ekonomických hráčů a nadnárodních finančních struktur.

S touto politikou vyjádřili nesouhlas především ti voliči, kteří nepatří k ekonomické a kulturní elitě, a tudíž na ně dolehla opatření, znamenající zvýšení odvodové zátěže v oblasti nepřímých daní, jakož i nemožnost uplatnit svou individuální iniciativu skrze podnikatelské počiny s ohledem na absenci vymahatelných pravidel a rovných podmínek hospodářské soutěže, které nebyl „vyrabovaný“ stát schopen zajistit.

Tato diskreditace neoliberální pravice skrze výsledky vlastního vládního angažmá se však výrazně projevila i v opačném gardu: levice ztratila relevantního silného konkurenta, který by mohl sloužit jako odstrašující příklad výsledků politiky, která je v přímém rozporu s cíli levice.

Naopak v situaci, kdy dosavadní vládní pravice přestala být vnímána jako reálný potenciální vítěz voleb, připomínalo podobné vymezování se především ze strany ČSSD svého druhu „kopání do mrtvoly“ a pro velké množství historicky levicových voličů s prostoru středu přestala být tato strana voličsky atraktivní. Tyto procesy tkví na pozadí bezprecedentní podpory nových protestních antiestablishmentových hnutí v podobě ANO 2011 a Úsvitu přímé demokracie.

Je však třeba zdůraznit, že Babišovo hnutí si bylo potenciálního silného voličského jádra historicky pravicových voličů, zklamaných politikou Nečasovy vlády a hledajících alternativu, dobře vědomo, a tak obsah jeho volebního sdělení nebyl charakterizován jen obecným antipolitickým apelem, nýbrž i věcnou podstatou, charakterizovanou programem, který již roku 2011 označili Radek Buben a Jan Bíba jako „podnikatelský populismus“, představující v danou chvíli atraktivní a srozumitelnou principiální „středostavovskou“ alternativu jak proti neoliberalismu, tak proti socialismu.

Tripolarita jako provizorium

Vznik současné vládní trojkoalice po loňských sněmovních volbách je možno nade vší pochybnost pokládat za sňatek z rozumu. Jedná se o spojenectví tří stran z mnoha hledisek značně odlišné ideové orientace. Všechny tři vládní strany spojuje společně sdílený nesouhlas s mnoha aspekty politiky bývalé neoliberální vlády, nikoliv však už konkrétní hodnotová i věcná východiska tohoto nesouhlasu.

Přítomnost heterogenní opozice, představovaná na jedné straně stranami bývalé vládní koalice a na straně druhé subjekty, relačně nahlíženými většinou ostatních aktérů jako systému odcizené politické síly, znamená, že současný formát českého stranického systému je možno vnímat jako tripolární.

Tento stav je zcela v protikladu s předchozími vývojovými tendencemi a lze ho srovnávat snad jen s ideově heterogenní trojkoaliční vládou a oboustrannou opozicí v letech 2002 — 2005/2006. Podobnost je však relativní, neboť tehdy existovala v Poslanecké sněmovně levicová stojedenáctičlenná většina, která byla nejpozději roku 2005 použita jako opora vládní politiky v dolní komoře, zatímco dnes žádná ideově propojená většina v Poslanecké sněmovně neexistuje.

Je tedy na místě si položit otázku, zda je tato tripolární konfigurace provizorní systémové uspořádání, či zda se jedná o dlouhodobě udržitelnou novou kvalitu. Odpověď na ní samozřejmě připomíná věštění z křišťálové koule, nicméně je zde k dispozici celá řada indicií, abychom mohli soudit, že podobný stav je pouze dočasný a dříve či později dojde k návratu k bipolárním tendencím.

Nedávno proběhnuvší první koaliční rozmíšky, souvisí s rozpočtovou politikou vlády v následujícím roce, představuje první zřetelný signál potenciálních problémů. ČSSD jako nejsilnější síla v koalici má zájem prosadit klíčové programové priority, znamenající zřetelný nárůst výdajových položek státního rozpočtu. Koaliční partneři, kteří tyto cíle většinově nesdílejí, hodlají ustoupit nejsilnější vládní straně pouze pod podmínkou kompenzace těchto nákladů úsporami, kterých má být dosaženo skrze snížení provozních výdajů státu a omezením plýtváním při veřejných tendrech.

Pokud se ovšem tento společně sdílený koaliční plán v jisté situaci vyčerpá, je možno očekávat dvojí, a to ideově zcela protikladný scénář. Buď bude vláda nucena začít omezovat výdaje státního rozpočtu v zájmu nezvyšování rozpočtového deficitu, což by znamenalo faktickou revizi předchozích výdajových opatření, nebo se je pokusí udržet a ztráty ve státním rozpočtu dorovnávat skrze zvýšení korporátních daní a progrese u daně příjmu fyzických osob.

První scénář by znamenal výraznou kritiku vládní politiky ze strany levicové opozice, což by v krajním případě mohlo znamenat ohrožení ČSSD v pozici nejsilnější levicové strany. Druhý scénář by narážel na principiální nesouhlas velkého množství voličů hnutí ANO (v určité míře i KDU-ČSL) a způsobil by masivní odliv těchto voličů od Babišova hnutí směrem ke sněmovní či mimosněmovní pravicové alternativě. Oba scénáře mohou skončit rozpadem vládní koalice a nemožností obnovení vládní většiny na stávajícím půdorysu.

Jistojistě by však oba vedly k obnovení bipolárních vzorců stranické soutěže, sdružující levicové strany na straně jedné a strany pravého středu na straně druhé, rozdělené dle tradičního pravolevého socioekonomického schématu. Jediným rozdílem oproti stavu před volbami 2013 by pak byla absence neoliberální formace coby dominantního pólu stranického systému. Z tohoto důvodu tak zůstává stále nezřejmá i evoluce systémového formátu z hlediska poměru sil v pravé části spektra.