Volby do Poslanecké sněmovny v říjnu loňského roku znamenaly bez pochyby zásadní diskontinuitní řez ve vývoji českého stranického systému. Zvýšení počtu relevantních aktérů, nástup dvou protestních antiestablishmentových subjektů, jakož i masivní přesun voličské podpory, znamenající zhroucení dosavadního hlavního pravicového pólu, přinesly zcela bezprecedentní proměnu systémového formátu.

Vytvoření nové trojkoaliční vlády na půdorysu, který není s ohledem na dominantní zdroje legitimace zúčastněných stran možné označit jinak než jako širokou koalici, pak znamená revizi dosavadních vzorců interakcí mezi relevantními aktéry, přinášející zcela novou kvalitu evoluci systémového mechanismu. Velmi zjednodušeně řečeno jsme tak svědky změny, znamenající posun od dosavadní stranickosystémové bipolarity k směrem k tripolární konfiguraci.

Pokusme se naznačit možná vysvětlující schémata této skutečnosti skrze zohlednění možných příčin těchto tendencí v původní systémové praxi, jejich současné projevy a vyhlídky do budoucna, jež se s nimi pojí.

Systémová bipolarita a negativní hlasování

Český stranický systém vykazoval nejpozději od konce 90. let znaky vysoce institucionalizované stranické soustavy, charakterizované velkou mírou stability přítomných aktérů a až na dílčí výhrady uspořádanými vzorci mezistranické soutěže. Tato skutečnost stojí na pozadí všeobecně sdíleného přesvědčení domácích i zahraničních analytiků o „českém stranickosystémovém excepcionalismu“ v rámci postkomunistických zemí, neboť ČR byla v této skupině jednou z mála zemí, o níž bylo možno výše uvedenou charakteristiku konstatovat.

V základních definičních znacích tak český stranický systém naplňoval podstatné charakteristiky Sartoriho umírněného pluralismu. Tento typ je charakterizován přítomností max. pěti až šesti (v českém případě pěti) relevantních stran, které mají vůči sobě vzájemně vysoký koaliční potenciál, vedoucí k bipolární struktuře stranické soutěže, definované mocenským střídáním dvou zcela oddělených koaličních bloků bez vzájemného překryvu, výraznou dominancí jedné hlavní dimenze soutěže a jejího dostředivého směru.

Výjimku z tohoto pravidla pochopitelně představovala v českém prostředí přítomnost systémově odcizené a v rámci koaličních vzorců izolované KSČM. Její možné zapojení do vládně-koaličních vztahů začalo být navýsost pravděpodobné po roce 2005, kdy vláda s dominancí ČSSD vytvořila faktickou parlamentní koalici s KSČM a s ní prosadila některé zásadní legislativní normy, předkládané Paroubkovou vládou.

Právě volby roku 2006 představují pomyslný vrchol výše uvedených systémových tendencí. Právě zde se masivně projevila tendence k dvoublokovému uspořádání jak v rámci tematizace předvolební rozpravy, tak v rámci po volbách uskutečněného duálního spojení v poměru 100:100. Volby 2006 představují vrchol i s ohledem na bezprecedentní dominanci dvou nejsilnějších stran, v součtu přesahující dvě třetiny všech odevzdaných hlasů.