Koaliční vláda Bohuslava Sobotky nebyla ještě ani ustavena a česká média se už předháněla v tipování, kdy padne. Možná není divu.

Zkušenosti z minulých let totiž nedávají příliš důvodů k optimismu, pokud jde o soudržnost vládních koalic bez ohledu na to, zda začínaly jen s těsnou většinou poskytnutou přeběhlíky, jak tomu bylo v případě druhé Topolánkovy vlády, nebo s největší většinou v dějinách České republiky, kterou měla při svém ustavení v roce 2010 vláda Petra Nečase.

Nemá samozřejmě smysl hádat z křišťálové koule, protože v české politice nelze skoro nic s jistotou předvídat. Je to politicky nestandardní „postkomunistické“ prostředí, prošpikované korupcí, takže se nelze divit, že většina vlád padla v posledních letech předčasně na základě „kostlivců“, kteří se najednou vyvalili z nějaké, bůhví kým záměrně otevřené skříně.

Na základě skandálu s financováním Občanské demokratické strany padla druhá vláda Václava Klause v roce 1997. Vláda Stanislava Grosse padla v roce 2005 kvůli podivnému financování jeho bytu.

Druhá vláda Mirka Topolánka se poroučela, když se provalilo, že se jeho pravá ruka Marek Dalík pokoušel zabránit odvysílání televizní reportáže o odsouzeném exposlanci za ČSSD Petru Wolfovi. A vláda Petra Nečase skončila, když vypukla aféra s premiérovou pravou rukou a milenkou v jedné osobě, Janou Nagyovou.

Vlády se kvůli podobným věcem samozřejmě poroučejí čas od času i v zavedenějších demokraciích, než je ta naše, ale frekvence takových politických karambolů u nás je značně neobvyklá. Mechanismus těchto afér navíc naznačuje, že za politickou scénou existují skupiny, jež mají přístup k informacím, které, pokud jsou pouštěny v pravý čas a správně dávkovány, vyvolávají politické krize.

K tomu všemu existuje dlouhodobě napětí mezi vládami a prezidenty, kteří vládní nestabilitu občas aktivně rozfoukávají nebo dokonce režírují.

Toto vše je nezbytné zmínit proto, že než se pustíme do třeba jen částečně optimistických předpovědí ohledně Sobotkovy vlády, musíme připustit, že ani v případě Sobotky a jeho spojenců nevíme, zda někdo nemá kompromitující informace, o kterých zatím nevíme. I tak stojí za to, pokusit se o výhled opačný, než na jaký jsme zvyklý z hlavního proudu médií, která automaticky předpokládají, že to špatně dopadne i s touto vládou.

Střízlivý program