„Nepočetný zahraniční ‚trust‘ ČSSD je ještě to nejvíc fundované, co současný svět domácích stran nabízí,“ píší sobotní Lidové noviny ve vcelku pochvalném článku o lidech, kteří by měli společně s Lubomírem Zaorálkem převzít v barvách ČSSD správu české zahraniční politiky.

„Straníci, kteří se zahraniční a ještě více unijní agendě věnují,“ píše autorka článku Kateřina Šafaříková, „to v drtivé většině dělají ze zájmu, nikoli z kalkulu.“ Podle citovaného politologa Jiřího Pehe leží těžiště neschopnosti stran budovat si expertní zázemí věnované zahraniční politice „v genetickém nezájmu českých politiků o svět“.

Příležitost tento genetický nezájem alespoň na chvíli přemoci, nám v pátek nabídli sociální demokraté. Text Probuďme českou zahraniční politiku napsal sociálně demokratický kandidát na ministra zahraničních věcí Lubomír Zaorálek společně s bývalým ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů Petrem Drulákem. Otiskl ho deník Právo.

Autoři svůj text otevírají poukazem na domácí nezájem o zahraniční. Zároveň ale hned upozorňují, že naše pozice je dána vztahy s okolními státy. A i proto je pro Zaorálka s Drulákem členství v EU „základní rámec naší státní existence“. Jako Česká republika bychom podle nich měli využívat možnost pravidelného jednání se zástupci členských států EU. Kdyby totiž platforma Evropské unie neexistovala, museli bychom se „jako Edvard Beneš před válkou doprošovat, aby se s námi představitelé evropských států vůbec bavili“.

Hlavní témata sociálně demokratické politiky na ministerstvu zahraničí podle Zaorálka s Drulákem mají být „střední Evropa a sousedské vztahy, evropská a euroatlantická integrace, ekonomická diplomacie, lidská práva a OSN“.

Coby podnět k diskusi mě zaujaly dvě věci. Jednak věta „k úspěchům předchozí politiky patří kvalitní vztahy s Německem, Slovenskem a Polskem, jakož i visegrádská spolupráce“. A jednak fakt, že v textu, který věnuje celý odstavec diplomacii ekonomické, není ani jedna věta věnována diplomacii kulturní.

Právě ta je přitom nejsnazší cestou, jak prolomit onen genetický nezájem o svět. A jak do debaty o prioritách zahraniční politiky zapojit i politické „mluvčí domácích témat“.

Zatímco firmy budou domácí politiky konfrontovat s podmínkami pro podnikání v cizích zemích a výzvami k lobbingu za české výrobky či pracovní místa. Spisovatelé, novináři či obecně intelektuálové mohou tytéž politiky konfrontovat s obsahem politiky, společenskými pohyby a kulturním děním v sousedních státech. A tím proměňovat způsob, jakým se o zahraniční v České republice hovoří.

Podpořit tento rozměr intelektuální práce si Lubomír Zaorálek vytkl za svůj cíl už před volbami v roce 2010. Navrhl tehdy zřídit v Praze dům amerických think-tanků, kde by vědci a intelektuálové ze Spojených států měli své kanceláře a zázemí. Kde by s nimi bylo možné debatovat. A odkud by je bylo možné zvát k debatám napříč střední Evropou.

„Nepotřebujeme tu mít americkou základnu, ale intelektuály, kteří se s [intelektuály] našimi a evropskými budou bavit o transformaci americko-evropských vztahů,“ řekl tehdy Zaorálek Právu. Pokud dnes staví důraz na vztahy se státy Evropské unie a zvláště střední Evropy, nebyl by problém zaměnit v názvu zamýšlené instituce přídavné jméno. Úkol — tak či onak podpořit přísun informací ze zahraničí do České republiky — by zůstal stejný.

Protože by ale šlo o veřejnou instituci, mohla by doplňovat obraz sousedních zemí, který nám ukazuje jejich kulturní diplomacie. A pracovat i s politickými tématy, kterých se různé kulturní instituty z vnitropolitických důvodů často bojí.

Je jedním z úkolů diplomacie zajistit domácímu prostředí obsáhlou a přesnou informaci o dění v cizích zemích. Zatímco prací Českých center a Radia Praha je informovat o České republice v zahraničí. Na sběr informací z cizích států a jejich přenášení do českého prostředí dnes žádné formalizované veřejné struktury nemáme.

Pokud jde o drobné tipy, měla by pokračovat činnost Česko-německého fondu budoucnosti a Visegrádského fondu. Podobu Fondu budoucnosti by jistě mohlo získat dosavadní Česko-polské fórum. A neměl by být problém obdobnou instituci založit s Rakouskem. Kromě rozdělování grantů by součástí všech těchto bilaterálních institucí měl být prostor pro setkávání mládeže a nějaká podoba diskusního fóra diplomaticky formulujícího společná témata vzájemné spolupráce.

Česko-polské vztahy by pak mohlo symbolicky posílit obnovení přímých vlaků z Prahy do Varšavy. S výjimkou jednoho nočního spoje totiž zmizely při poslední změně jízdních řádů.