Minulý týden byla zveřejněna výroční zpráva o kontrole českého vývozu vojenského materiálu za rok 2014. V loňském roce dosáhl rekordních čísel. Z uvedených dat vyplývá, že Česká republika zvýšila vývoz těchto produktů: celkově za ně utržila 11,8 miliardy korun. Oproti předchozímu roku vzrostl zisk téměř o 3,75 miliardy korun. Narůstající poptávka po vojenských materiálech ve spojení se sílící krizí na Blízkém východě zajišťuje enormní zájem o proslavené české zbraně.

Zvýšila se ale také naše zodpovědnost plynoucí z takového prodeje? Jak vlastně vnímáme tuto odpovědnost vůči civilistům, s nimiž máme mnohdy kontakt jen skrze zaměřovač prodané zbraně? Nepomáhají právě české pušky a střelivo ve vytváření uprchlické krize, které dnešní Evropa čelí?

Zbraně tam, uprchlík sem

Stockholmský mezinárodní institut pro výzkum míru SIPRI i studie Global Defense Trade Report zveřejněné magazínem IHS Jane’s 360 ukazují, že největší regionální tržbu na Blízkém východě přínáší právě obchodování se zbraněmi. Kde tedy skončí většina zbraní, které tyto státy dováží?

Saúdská Arábie předstihla v roce 2013 Indii v počtu dovezených zbrojních materiálů. Stala se tak jedničkou v tomto nechvalně proslulém žebříčku. Na základě dosavadních objednávek můžeme navíc usuzovat, že se neblahý vývoj nebude zpomalovat.

O Saúdské Arábii je obecně známo, že patří mezi nejrepresivnější země světa. V Indexu demokracie jí patří téměř poslední místo — v roce 2014 skončila na 160. příčce. V této monarchii je konání svobodných voleb zakázáno. Opoziční strana je neustálé pronásledována a ženská práva tu prakticky neexistují. Náboženské, etnické i sexuální menšiny jsou perzekuovány.

Někteří občané Saúdské Arábii pravděpodobně poskytují finanční prostředky Hamásu a dalším radikálním skupinam působícím v rámci celého regionu, stejně jako extremistickým entitám v Somálsku, Súdánu a v neposlední řadě i v Jemenu. Také tyto státy jsou cílovou stanicí českých zbraní. V loňském roce jich dokonce většina skončila právě ve zmiňované Saúdské Arábii a dalších autoritářských režimech. 

Mezinárodní předpisy umožňují exportovat téměř tři čtvrtiny světového produktu zbraní do rozvojových nebo nedemokratických států. A to i přesto, že od roku 2014 vyšla v platnost „Smlouva o obchodu se zbraněmi“, kterou podepsala také Česká republika. Tato úmluva vyzývá země, aby obchodní rozhodnutí týkající se vojenského materiálu uzavíraly s přihlédnutím k potenciálním dopadům takového kroku. Především je nutno brát v potaz oblast lidských práv a humanitární zájmy.

Na jedné straně se totiž tváříme, že podporujeme demokracii a lidská práva. Na druhou stranu podporujeme export vojenské techniky do států, kde jsou dovážené zbráně používány v neprospěch proklamovaných hodnot.

Každý čin má své následky. To, co začne jako obchodní dohoda podepsaná v útulné zasedačce, může skončit jako genocida v rozstřílených vesnicích. Zbraně by měly v první řadě chránit a ne ohrožovat. Jejich snadná dostupnost mnohdy funguje jako roznětka násilí. Je třeba přijmout prostředky a opatření, které by chránily životy lidí v konfliktních oblastech, a nikoli pouze zájmy zbrojařského průmyslu.

Jsme totiž svědky absurdní situace, v níž Česká republika odmítá přijímání lidí, jejichž těžkou situaci pomáhala sama vytvářet. Žadatelé o azyl v Evropské unii pocházejí nejčastěji ze zemí jako je Afghánistán, Irák, Pákistán nebo Súdán. Všechny země jsou ale zároveň zákazníky českých zbrojařských společností. Jistě, říká se, že uprchlíkům rádi pomůžeme u nich doma. S ohledem na obrovské počty zbraní se vtírá otázka, zda jsme nepomáhali příliš.

Mnoho lidí stále souhlasí pouze s přijetím těch imigrantů, kteří jsou ekonomicky výhodní. Pokud náš zbrojařský export tak vzkvétá, řešení je jasné: uprchlíky zaměstnat ve zbrojovkách a do jejich domoviny posílat zbraně, které vyrobí. Většina jejich příbuzných zůstala ve své vlasti: oběti, represivní vlády, střelivo i zbraně jsou tedy zajištěny. Trh se hýbe, svět se točí.