Bije to do očí v titulcích článků, zaznívá to i v projevech nejmocnějších: v Africe dochází k novému kolonialismu a jeho aktérem je Čína. Titulky podkládají konkrétní údaje o investicích, diplomatické aktivitě a celkové hodnotě uzavřených obchodů, v nichž Čína ve vztahu k Africe přeběhla USA už v roce 2009. Znalý novináři též nešetří ilustračními příběhy. Jde ale skutečně o kolonialismus? Snaží se opravdu čínské vedení africký prostor ovládnout — byť třeba ne přímo, ale jen ekonomicky — aby zajistilo přísun surovinových zdrojů a příhodné klima pro výdělečné investice do budoucna?

Masmediální výklad tak vyznívá. Tvrdí to i někteří odborníci. Zvláště od pominutí poslední krize v Zimbabwe se ovšem množí i texty (například zde, zde či zde), které naznačují, že to s tou čínskou mocí nad nejrůznějšími africkými diktaturami nebude tak valné ... že velmoc prostě jen tržně expanduje, obchoduje a s politikou toho moc nezmůže.

Takže jak? Významně napoví už nejbližší týdny. Dva dnešní Súdány, tj. původní, severní, arabský a pouštní, jehož hlavní město je Chartúm, a mladý, jižní, černošský a africky pestrý s hlavním městem Džubou, se totiž dostaly opět na pokraj války. A Čína v obou dvou mohutně investuje. Jde tu samozřejmě zas o ropu, jejíž ložiska obklopují dosud nevyjasněnou hranici, a o hrozící válce se také už několikrát psalo. Nyní je to však vážnější.

Jednotky státu existujícího teprve od loňského července, tj. Jihosúdánské republiky, obsadily již v minulém týdnu příhraniční region Heglig. Jedná se o malé území s jedním centrálním sídlem, které dle platných dohod patří původnímu (severnímu) Súdánu. Žije zde ovšem ne-arabská většina a jsou zde ropná pole, ze kterých pochází polovina celosúdánské produkce.

(Severo)súdánské letectvo začalo souběžně bombardovat jihosúdánské vesnice. Obětí zatím není mnoho, protože Súdán k útokům používá transportní letadla Antonov 26, z nichž se shazují bomby s jen malou přesností. Jižní Súdán ale nemá letectvo vůbec žádné, a jeho vláda tak reaguje čím dál podrážděněji.

Zloba zároveň roste i v Chartúmu. Poslanci súdánského parlamentu schválili v pondělí rezoluci, v které označují současný režim Jihosúdánské republiky za nepřítele Súdánu. Předseda parlamentu vyzval k tažení na Džubu a sám prezident-generál Umar Bašír ve středu otevřeně slíbil, že nejen Heglig, ale celý Jižní Súdán „osvobodí“.

Většina analytiků sice dnes obavy z nové celostátní války mírní: (Severní) Súdán současně potlačuje již tři regionální povstání — v Dárfúru, v oblasti Modrého Nilu a v provincii Kordofán. Na velkou ofenzívu nemá ani jednotky, ani peníze, a navíc, Jižní Súdán rozlohou odpovídá Francii, což se při minimálním počtu silnic a funkčních železnic dobývá těžko. Co je však důležitější z hlediska našeho tématu: v důsledku vpádu jihosúdánských jednotek do Hegligu se zcela zastavil export ropy z jihu (surovina se dopravuje ropovodem přes severní Súdán) a značně omezil i z severského pohraničí. Ropu přitom v obou Súdánech — a tu jsme u jádra pudla — těží především čínské společnosti.

Jaký zájem může mít Čína na zastavení přísunu ropy a perspektivnímu obnovení války? Logicky pramalý. Zbraně dodává oběma režimům tak jako tak. Těžko přitom dohledat africkou zemi, kde by se o čínské moci nad vládami, resp. kolonialistických choutkách Pekingu psalo v minulých letech obsáhleji — snad jedině ono zchudlé Zimbabwe.

A proto sledujme nyní Súdán ... jak se situace vyvine. V Chartúmu působí velká čínská mise. Jihosúdánský prezident Salva Kír má přijet do Pekingu 24. dubna. Pokud se poměry uklidní a ropa začne opět proudit navzdory okupaci Hegligu, resp. Bašírovým slovům o hmyzu z Džuby, získá líčení nové kolonizátorské velmoci o něco více na věrohodnosti. Jestli se ale boje rozhoří a pokud zůstanou kohouty utažené i přes zjevné poškození bytostného čínského zájmu, bude na místě začít dosavadní pohled přehodnocovat.