Apartheid ve Svaté zemi

Izraelsko-palestinský konflikt se v České republice jeví jako příliš vzdálená realita. Eva Nováková popisuje každodennost života v Hebronu na Západním břehu Jordánu.

Ani po třech týdnech strávených v Palestině vás nic nepřipraví na šok, který zcela jistě zažijete v Hebronu. Dokud nenavštívíte Hebron, jediné město na Západním břehu, kde se nelegální židovské osady nacházejí přímo v centru města, nedokážete si plně představit realitu života v systému apartheidu.

Ani zrůdná betonová zeď, která v mnohých oblastech nekompromisně rozděluje palestinské čtvrti, ani nesčetná kontrolní stanoviště, kde ponižování Palestinců očividně patří do popisu práce izraelských teenagerů, jejichž ega vzrostla nad hranice kontroly, když jim armáda dala do ruky zbraň větší, než jsou oni sami. Ba ani rychlostní silnice sloužící nelegálním osadníkům, na které je Palestincům zamezen přístup, se nedají srovnat s podmínkami, ve kterých žijí palestinští obyvatelé Hebronu, zejména jeho starého centra. Smutnou skutečností je i to, že v Hebron se začíná měnit stále více palestinských oblastí ve Východním Jeruzalémě.

Hebron je druhým největším palestinským městem na Západním břehu Jordánu. Obývá ho na sto sedmdesát tisíc Palestinců, kteří jsou nuceni žít v systému apartheidu, které na ně uvalili izraelské úřady, za účelem ,zajištění bezpečnosti' pro osm set izraelských osadníků žijících v několika nelegálních koloniích přímo ve starém centru Hebronu.

Na jednoho osadníka připadají dva až tři izraelští vojáci, kteří systém segregace udržují. Nejen, že příslušníci ozbrojených složek cíleně neposkytují ochranu Palestincům, kteří jsou mnohdy násilnými osadníky napadáni, ale sami svým jednáním přispívají k tomu, že velká část Palestinců staré město opustila. Ti, kteří zůstali, opevnili svoje domy drátěnkami, ve snaze ochránit okna a sami sebe před kameny, odpadky i starými vejci, které na ně osadníci, často děti pod čtrnáct let, házejí.


Rozšiřování osad v Hebronu
Když se po Šestidenní válce v roce 1967 izraelští osadníci začali v rozporu s mezinárodním právem i vnitřními nařízeními Izraele usazovat v okolí Hebronu, izraelská vláda nepodnikla žádné kroky k jejich stažení. Naopak, osadníci byli vybaveni zbraněmi a výcvikem od izraelské armády, která byla do Hebronu povolaná na jejich ochranu. V roce 1970 vláda oficiálně povolila založení dnes největší nelegální osady na okraji Hebronu, Qiryat Arba. Žije v ní na sedm tisíc osadníků.

Osadníci z této kolonie začali obsazovat domy v centru starého města Hebronu a tyto snahy zintenzivněly po útocích ze strany Palestinců, které si vyžádaly sedm obětí z řad osadníků. Tak například v roce 1984 začali osadníci obydlovat kolonii Tel Rumeida, která se nachází v srdci palestinské oblasti Hebronu. Dnes kolonie v centru starého města obývá několik stovek osadníků (údaje se pohybují mezi 500 a 800).

Poté, co v roce 1994 zaútočil jeden z osadníků, Baruch Goldstein, na Muslimy, kteří se modlili v Abrahámově mešitě (nazývána také Hrobky patriarchů, svaté místo pro vyznavače islámu, judaismu i křesťanství, v současné době rozdělena na muslimskou a židovskou část), přistoupily izraelské úřady k zavádění politiky separace palestinských a izraelských obyvatel starého centra Hebronu. Z obavy nad možnými odvetnými akcemi po masakru, který za sebou zanechal dvacet devět mrtvých a na sto padesát zraněných Palestinců, uzavřela izraelská armáda několik ulic, na kterých zakázala pohyb Palestinských automobilů i chodců.

Mezi nimi byla i ulice Shuhada, do té doby aktivní ekonomické centrum a populární tržiště. Palestinské obchody jsou na ní dnes uzavřeny a při návštěvě se nelze ubránit dojmu, že člověk prochází městem duchů. Palestinci, jejichž domy se v této ulici nacházejí, musejí být velice kreativní, aby se do svých domovů mohli dostat. Využívají zadní vchody, střechy okolních domů, okna ale i lana a žebříky.

V roce 1995 byl Hebron na základě dohody mezi Izraelem a Organizací za osvobození Palestiny rozdělen na oblasti H1 (pod kontrolou Palestinské samosprávy) a H2 (kontrolovanou Izraelem). V oblasti H2, která zahrnuje historické centrum Hebronu, ovšem kromě několika stovek osadníků tradičně žije i několik desítek tisíc Palestinců.


Když barva identifikačního průkazu rozhoduje o tom, po které straně ulice půjdete
Během druhé Intifády se situace nadále zhoršila. Zákazy vycházení, vyhlášené pro Palestince v oblasti H2, trvaly v prvních třech letech Intifády celých 377 dní. Z toho v jednom období až 182 dní nepřetržitě, pouze s krátkými úlevami umožňujícími obstarání základních potravin. Záminkou bylo zajištění bezpečnosti pro izraelské osadníky.

Následky takového zákazu vycházení si lze jen těžko představit. Kromě nezaměstnanosti, znemožněného přístupu ke vzdělání a k lékařské péči mělo i neblahý dopad na psychiku obyvatelstva, které bylo často nucené trávit dlouhé dny a týdny bez možnosti opustit malý, většinou přeplněný byt. Armáda často Palestince o krátkých přerušeních zákazu neinformovala a naopak odpovídala násilím tam, kde se Palestinci pokoušeli opustit své nedobrovolné vězení během jeho trvání.

Palestinci tak byli nuceni své domy v historickém centru Hebronu opustit a odstěhovat se do pronajatých bytů v H1. Z průzkumu izraelských lidskoprávních organizací B’Tselem a ACRI vyplynulo, že za posledních několik let Palestinci opustili nejméně 1014 bytových jednotek, což představuje 41,9 procent všech bytů v nejhůře postižených oblastech. Podobně bylo nuceno uzavřít svou živnost 1829 (76,6 procent) drobných podnikatelů. Nejméně 440 živností bylo uzavřeno na základě vojenského nařízení. Přes šedesát prázdných domů, dílen a obchodů bylo opuštěno právě během druhé Intifády.

Co ale návštěvníky šokuje nejvíce, jsou bariéry, které rozdělují ulice na části, po kterých smí chodit Palestinci a ty, které jsou vyhrazené pro izraelské osadníky a turisty. Ať už jde o betonové bloky nebo železné zátarasy. Nad tím, aby Palestinci nepřekračovali asi šestinu šířky ulice, na které se smí pohybovat, dohlížejí ozbrojení vojáci z kontrolních stanovišť, která jsou v Hebronu v každé ulici. Palestinci někdy na cestě do práce nebo za nákupy musejí projít až dvěma kontrolními stanovišti, kde jsou podrobeni zevrubné kontrole zavazadel. V ranních hodinách nejsou až tříhodinová zdržení výjimkou.

Kromě toho čelí neustálému násilí ze strany izraelských osadníků, kterému izraelská armáda nečinně přihlíží. Rozvrhy ve školách byly upraveny tak, aby palestinské děti pokud možno nechodily po ulicích v dobách, kdy je větší pravděpodobnost, že na ně kameny zaútočí děti osadníků. Izraelci pod čtrnáct let nesmí být izraelskou armádou zatčeni, zatímco v detenčních centrech bývá drženo několik desítek palestinských dětí.

V Hebronu je stále přítomno několik mezinárodních organizací, které se snaží chránit Palestince před porušováním jejich práv ze strany osadníků a izraelské armády. Doprovázejí palestinské děti na cestě do školy a dokumentují násilí a ničení majetku, jehož se osadníci dopouštějí. V oblasti jsou aktivní i některé izraelské organizace, například Breaking the Silence, jež sdružuje bývalé vojáky, kteří se rozhodli veřejně vystupovat proti diskriminaci, systému apartheidu a násilí vůči Palestincům.

Svědectví jednoho z nich mluví za vše: „Po půl roce služby v Hebronu jsem si konečně uvědomil, že armáda by měla chránit Palestince před židovskými osadníky a ne naopak, jak je tomu dnes. Jsou to právě židovští osadníci, kteří představují nebezpečí pro Palestince." A nejen pro ty. Exkurze do Hebronu, pořádané touto organizací, jsou často napadány a bezpečnost účastníků musí zajišťovat několik desítek izraelských vojáků.

Snažit se o pochopení nekonečných paradoxů Hebronu by bylo marné. Město, kde jsou železné dveře zavřených palestinských obchodů posety rasistickými nápisy vyzývajícími k vyhlazení arabského obyvatelstva, a kde se stále běžně uvalují zákazy vycházení na desítky tisíc Palestinců s cílem zajištění bezpečnosti několika stovek extremistických osadníků, se pomalu mění v město duchů a živý skanzen apartheidu.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Pátek, 26.Února 2010, 17:55:43

Skvěle expresivní komentář ze zážitků, o nichž se u nás moc nepíše. Díky za něj.

Pokud by někoho zajímal podobně expresivní názor z protistrany, doporučuji dopis Sáry Evetové, který mi došel minulý rok z izraelského Sderotu, tehdy odstřelovaného z Gazy.

http://www.literarky.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=433&catid=88

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.