Vysílání televizní stanice Al Džazíra od jejího počátku provázejí kontroverze. Předně je projektem vládnoucí katarské dynastie Al Sání. Současný emír Tamím bin Hamad je pokračovatelem rodu, jenž v oblasti vládne již od roku 1825. Mediální síť Al Džazíra je katarskou vládou financovaná a vznikla díky předchozímu emírovi Hamadu bin Chalífovi. Předsedou její rady je dodnes Hamad bin Thamír Al Sání, člen dynastie a až do roku 1994 náměstek ministra informací v Kataru.

Smyslem televize, založené v roce 1996, bylo jednoznačně ovlivňovat mínění v arabské oblasti. Terestrické, kabelové i satelitní vysílání zdarma bylo cíleno na nejširší arabskou veřejnost a znamenalo významný vstup do geopolitického informačního prostoru. Dá se říci, že rozměry malý, ale poměrně bohatý stát podporuje díky prozřetelnosti emíra Hamada bin Chalífy svoji autonomii v oblasti především prodejem plynu a prostředky právě mediálními.

Svou otevřeností a kritičností napomáhá katarské autonomii

Takový poznatek vede k jednoznačné otázce: o čem chce dynastie Al Sání hovořit k arabským národům? Problém je, že samotný Katar je ve své zahraniční politice dlouhodobě ambivalentní. Jen sotva lze očekávat jednoznačnou, rozporů prostou agendu, jakou by si západní divák, navyklý na jasně vymezené kategorie dobra a zla, rád představil.

Na jednu stranu hostí země na jihozápadě svého hlavního města základnu Al Udajd, středisko pro operace v Iráku, Afghánistánu a Sýrii. Nachází se na ní na jedenáct tisíc amerických a Američany vedených koaličních vojáků, nepočítaje v to letecké síly. Základna Al Udajd je výsledkem spolupráce USA a Kataru při Operaci pouštní bouře v roce 1991. Představuje pouto mezi oběma zeměmi.

Na druhé straně Katar spolupracuje s Íránem — deklarovaným nepřítelem USA —, a to jak v otázkách bezpečnosti, tak především obchodně. Sdílejí například Severní pole/Jižní Pars, významný zdroj zemního plynu.

Aby to bylo ještě složitější, Katar navíc udržuje styky s různými radikálními skupinami nebo je přímo podporuje. Jedná se o palestinský Hamás, v Jemenu i Sýrii potom o jednotky bojující proti Íránem zaštítěným skupinám a s šíitskou teokracií spřízněným režimem Bašára Al Assada. Rovněž v Egyptě v průběhu takzvaného arabského jara podporoval Katar síly bojující za změnu, včetně Muslimského bratrstva.

Jen sotva lze tedy pojmenovat jednu ohraničenou agendu, kterou by mohla televize šířit. Postoje Kataru jsou natolik diverzifikované, že jakákoliv ostře vymezená mediální propaganda by pro vnější politiku země mohla znamenat vážný problém. Spíše se dá říci, že diplomacie Kataru usiluje o jistou neutralitu v blízkovýchodním prostoru, která předpokládá názorovou pružnost a otevřenost.

↗

Otevřeně kritizuje přešlapy a problémy okolních arabských zemí, čímž efektivně kombinuje hlas svobodné žurnalistiky s pragmatikou vládnoucí dynastie. Foto NA, flickr.com

Vysílání televize na konci devadesátých let tak znamenalo bouři u arabských sousedů především proto, že poměrně liberální zprávy přinášely množství informací a svědectví, které do té doby v jiných arabských médiích neměly místo. Al Džazíra vsadila od začátku na kartu otevřenosti ve vztahu k tématům i problémům arabského světa a kontroverze způsobovala ne pro svoji ideologickou rigidnost, ale pro příběhy, které jiné televize nenabízely. Dala hlas těm, kteří jinde neměli místo. Včetně radikálních skupin.

Patrně nejvíce leží Al Džazíra v žaludku saúdskoarabskému režimu. Už v roce 2002 Saúdská Arábie odvolala svého ambasadora z Kataru v reakci na vysílání Al Džazíry. Navrátil se zpět o šest let později jen díky slibu, že stanice omezí svoje příspěvky o Saúdské Arábii. Rovněž Egypt, mimo jiné věznící novináře Al Džazíry Mahmúda Hussajna, je k televizi ostražitý. Právě Al Džazíra přenášela takřka živě celou egyptskou revoluci. A když například v únoru 2015 egyptské vzdušné síly bombardovaly libyjské území jako odvetu za popravu jednadvaceti egyptských koptských křesťanů, Al Džazíra útok odsoudila a vysílala záběry civilních obětí.

Je zřejmé, že kritika kroků těchto zemí je v zájmu katarské diplomacie. Umožňuje jí totiž udržovat svou autonomii a bránit se vlivu, o nějž v oblasti usiluje Saúdská Arábie. Z hlediska mediální etiky je podstatné, že Al Džazíra k těmto státním zájmům přispívá nikoliv tím, že by byla hlásnou troubou oficiální propagandy, ale že otevřeně kritizuje přešlapy a problémy okolních arabských zemí. Tím efektivně kombinuje hlas svobodné žurnalistiky s pragmatikou vládnoucí dynastie. Není divu, že je velkým hráčům v oblasti trnem v oku.

Arabský hlas pro západní uši

Pro západní svět je Al Džazíra především stanicí, která tlumočila hlas tálibánských bojovníků i jiných radikálních skupin. Dlužno však dodat, že o stejný mediální obsah pro své vysílání se doslova rvaly i západní celosvětové stanice, včetně CNN. Z pohledu logiky mediálního trhu tedy stanice nejednala jinak, než jak by se zachovalo jakékoliv jiné médium, které by mělo k podobnému obsahu přístup.

Zda je správné dávat prostor teroristům a diktátorům ve vysílání je jiná otázka — nicméně vyčítat selektivně Al Džazíře něco, po čem neskrytě touží každé světová stanice, je spíše manifestací západního pokrytectví nežli etickou rozpravou.

Na vysílání kontroverzních obsahů lze nahlížet i jinak, zvláště vezmeme-li v úvahu anglicko-jazyčné vysíláním stanice Al Jazeera English. Právě tato stanice snad jako jediná díky svému dosahu nejen na východ, ale i na západ zeměkoule, přinesla odlišný diskurzivní model současné situace ve světě. Ukazovala — a ukazuje — místa a osudy, které byly dříve mimo náš horizont.

A přitom právě anglické vysílání stanice — i díky tomu, že v něm působilo mnoho bývalých redaktorů a redaktorek z BBC —, nepřinášelo zásadně jiný způsob vyprávění, než na jaký jsme na Západě zvyklí. Naším jazykem a našimi obrazy jsme byli konfrontováni s životy a osudy „těch druhých“, byli jsme najednou svědky ničivých dopadů geopolitiky i zoufalství lidí sevřených na jedné straně militantními skupinami, na straně druhé velmocenskými strategiemi.

Radikálové v éteru

Výtka protikatarské koalice, že Al Džazíra pomáhá šířit teroristickou ideologii, je lichá i proto, že fundamentalistické obsahy se objevují v mnoha jiných arabských médiích. Často jde přitom o kázání či explicitní výpady proti lidské důstojnosti.

Například 27. března na egyptské stanici Al Seha Wal Džamal místní klerik kázal o ženské obřízce, o jejích ekonomických výhodách a o tom, že je nástrojem boje proti židovskému anti-islámskému spiknutí. Na stanici Abu Zabí TV, která vysílá ve Spojených arabských emirátech, mohli diváci v červnu sledovat Wassíma Júsufa, kterak označuje média za prvotní nástroj židovského boje proti islámu.

Antisemitské výpady nejsou v arabských médiích nic ojedinělého. V květnové debatě na egyptské televizi Assema zase Muhammad Al-Mallah horoval za právo muže na znásilnění jeho ženy. Na výtku, že jde o narušení ženiny lidskosti a zabíjení jejích emocí, reagoval právník Sami Sabri, že salafijská ideologie rozeznává jen spodní část ženského těla.

Tyto příklady nemají demonstrovat nic jiného než to, že fundamentalismus je roztroušen v mnoha různých médiích v zemích požadujících zavření Al-Džazíry. Pokud by to Saúdové mysleli s bojem proti radikalismu vážně, měli by se zaměřit především na ně.

Je to opravdu Al Džazíra, kdo škodí?

Al Džazíra ve skutečnosti nevadí okolním státům proto, že by byla fundamentalistická. To by pak musely bojovat proti jiné televizi, rovněž podporované Katarem: stanici Mukamilín, kanálu egyptského Muslimského bratrstva, umístěném v Turecku. Mukamilín vysílá výzvy k novému dobytí Španělska, které je prý obsazeno Španěly podobně jako Palestina Židy — například 11. června tak v éteru pravil Ajmán Chamis. Jen o den dříve se ve vysílání Mukamilínu modlil Muhammad Elhamy za další úspěchy islámských dobyvatelů ve světě. Proč není hlavní výtka arabských stanic směrována k tomuto, jednoznačně útočnému a k násilí vyzývajícímu vysílání?

Jistě, Mukamilín se objevuje v seznamu stanic, jejichž vysílání požaduje protikatarská koalice ukončit. Ale je jen jednou z výčtu — ne tou podstatnou. Co vadí především, je Al Džazíra. Proč? Protože ve skutečnosti je nebezpečná svým celosvětovým dosahem a tím, že ukazuje na problémy ostatních arabských zemí a představuje hlubší analýzu současného světa.

Příkladem může být pořad Head to Head, který uvádí Mehdi Hasan. Jeho diváci mohli sledovat třeba rozhovor o feminismu s Naomi Wolfovou, autorkou Mýtu krásy nebo kontroverzní knihy Vagína: Nová biografie. V Head to Head se objevily i diskuze se zakladatelem Wikipedie Jimmy Walesem o tom, zda internet představuje svobodu nebo ji naopak lidem bere, nebo polemika s Iršad Mandžíovou o islamofobii a nutnosti reformovat islám.

V pořadu UpFront Noam Chomsky kritizoval Trumpa, v Talk to Al Jazeera potom vystoupil Jeremy Corbyn, který v rozhovoru podpořil Al Džazíru a označil její uzavření za nemyslitelné. Zmínit lze ještě třeba ještě dokumentární sérii People and Power, investigativní pořad, který se zaměřuje na boj proto zneužívání moci po celém světě, ale především tam, kam kamery CNN a BBC dohlédnou jen málokdy či vůbec.

Jak odlišnou televizí je tedy Al Džazíra, jež vysílala dokument Najibullaha Qureishiho o ženách na hranicích Afghánistánu a Turkmenistánu, které vzaly zbraně a vydaly se bojovat proti Dáeši, oproti většině jejích mediálních souputnic v arabském světě. Ty přinášejí spíše muže horlící za ženskou obřízku nebo místní politiky bojující za vládní geopolitické cíle.

Proč nesmí Al Džazíra skončit

Ano, Al Džazíra, ať už jde o arabské vysílání nebo Al Jazeera English, je kontroverzní, protože v masovém měřítku pomáhá šířit témata a hlasy, které narušují jak západní vyprávění o současných geopolitických problémech, tak i zájmy lokálních mocností. Často při tom sahá po kontroverzním materiálu a osobnostech, mnohdy s jistou sebedestruktivností.

Připomeňme jenom záměr George W. Bushe bombardovat ústředí stanice v Dauhá, který mu údajně rozmluvil Tony Blair. Leckdo si dělal a dělá zálusk na mezinárodní projekt, jenž nemá ve vztahu k arabskému světu obdoby. Proto lze kvitovat podporu ze strany organizací jako je Commitee to Protect Journalists, Human Rights Watch, Reporters Without Borders nebo médií, jako The New York Times či The Guardian. Nejde pouze o obecnou otázku svobodné žurnalistiky, ale o podstatný hlas v globálním mediálním prostoru, jehož vymizení by znamenalo splasknutí agendy, a to v době, která obzvláště potřebuje témata související s arabským světem rozmýšlet v souvislostech a do hloubky.

Pokud si tedy chceme odpovědět na otázku po významu Al Džazíry a po tom, co by globální vesnice ztratila, kdyby bylo její vysílání zastaveno, musíme opustit pohled, jenž nám vnucují Saúdská Arábie a její koaliční partneři, Spojené arabské emiráty, Bahrajn či Egypt. Snad každá televize v arabském světě dává v nějaké míře prostor myšlenkám, které bychom mohli považovat za fundamentalistické, a to prostě proto, že jsou součástí tamějšího světa.

Pokud jde o podporu terorismu, skutečně existují televize či média, která jsou jeho skutečnou hlásnou troubou. Al Džazíra to však není. A fakt, že je napojena na vládnoucí dynastii, ji automaticky nezbavuje legitimity. Neboť není nezávislého média — ani u nás, v České republice. Jsou jen nezávislí novináři, jedinci, kteří si zachovávají svoji profesní a duchovní autonomii. A takových v Al Džazíře pracuje dost na to, aby stálo za to ji sledovat. Podlehnout tlaku protikatarské koalice a vysílání ukončit by znamenalo zbavit svět jednoho velmi významného a důležitého média.