Al Džazíra nesmí přestat vysílat

Jan Motal

Koalice arabských zemí vedená Saúdskou Arábií vyzvala na konci června Katar, aby zastavil vysílání televize Al Džazíra. Jak tomuto požadavku rozumět z globálního hlediska a co znamená pro celosvětový mediální prostor?

Vysílání televizní stanice Al Džazíra od jejího počátku provázejí kontroverze. Předně je projektem vládnoucí katarské dynastie Al Sání. Současný emír Tamím bin Hamad je pokračovatelem rodu, jenž v oblasti vládne již od roku 1825. Mediální síť Al Džazíra je katarskou vládou financovaná a vznikla díky předchozímu emírovi Hamadu bin Chalífovi. Předsedou její rady je dodnes Hamad bin Thamír Al Sání, člen dynastie a až do roku 1994 náměstek ministra informací v Kataru.

Smyslem televize, založené v roce 1996, bylo jednoznačně ovlivňovat mínění v arabské oblasti. Terestrické, kabelové i satelitní vysílání zdarma bylo cíleno na nejširší arabskou veřejnost a znamenalo významný vstup do geopolitického informačního prostoru. Dá se říci, že rozměry malý, ale poměrně bohatý stát podporuje díky prozřetelnosti emíra Hamada bin Chalífy svoji autonomii v oblasti především prodejem plynu a prostředky právě mediálními.

Svou otevřeností a kritičností napomáhá katarské autonomii

Takový poznatek vede k jednoznačné otázce: o čem chce dynastie Al Sání hovořit k arabským národům? Problém je, že samotný Katar je ve své zahraniční politice dlouhodobě ambivalentní. Jen sotva lze očekávat jednoznačnou, rozporů prostou agendu, jakou by si západní divák, navyklý na jasně vymezené kategorie dobra a zla, rád představil.

Na jednu stranu hostí země na jihozápadě svého hlavního města základnu Al Udajd, středisko pro operace v Iráku, Afghánistánu a Sýrii. Nachází se na ní na jedenáct tisíc amerických a Američany vedených koaličních vojáků, nepočítaje v to letecké síly. Základna Al Udajd je výsledkem spolupráce USA a Kataru při Operaci pouštní bouře v roce 1991. Představuje pouto mezi oběma zeměmi.

Na druhé straně Katar spolupracuje s Íránem — deklarovaným nepřítelem USA —, a to jak v otázkách bezpečnosti, tak především obchodně. Sdílejí například Severní pole/Jižní Pars, významný zdroj zemního plynu.

Aby to bylo ještě složitější, Katar navíc udržuje styky s různými radikálními skupinami nebo je přímo podporuje. Jedná se o palestinský Hamás, v Jemenu i Sýrii potom o jednotky bojující proti Íránem zaštítěným skupinám a s šíitskou teokracií spřízněným režimem Bašára Al Assada. Rovněž v Egyptě v průběhu takzvaného arabského jara podporoval Katar síly bojující za změnu, včetně Muslimského bratrstva.

Jen sotva lze tedy pojmenovat jednu ohraničenou agendu, kterou by mohla televize šířit. Postoje Kataru jsou natolik diverzifikované, že jakákoliv ostře vymezená mediální propaganda by pro vnější politiku země mohla znamenat vážný problém. Spíše se dá říci, že diplomacie Kataru usiluje o jistou neutralitu v blízkovýchodním prostoru, která předpokládá názorovou pružnost a otevřenost.

Otevřeně kritizuje přešlapy a problémy okolních arabských zemí, čímž efektivně kombinuje hlas svobodné žurnalistiky s pragmatikou vládnoucí dynastie. Foto NA, flickr.com

Vysílání televize na konci devadesátých let tak znamenalo bouři u arabských sousedů především proto, že poměrně liberální zprávy přinášely množství informací a svědectví, které do té doby v jiných arabských médiích neměly místo. Al Džazíra vsadila od začátku na kartu otevřenosti ve vztahu k tématům i problémům arabského světa a kontroverze způsobovala ne pro svoji ideologickou rigidnost, ale pro příběhy, které jiné televize nenabízely. Dala hlas těm, kteří jinde neměli místo. Včetně radikálních skupin.

×
Diskuse
July 8, 2017 v 10.04
Na Al Džazíru English se občas dívám, je výborná. Zdá se ale, že podle ní si nelze udělat představu o arabském vysílání, to se údajně velmi liší.
MH
July 8, 2017 v 17.27
Musím dodat v souladu s článkem, že Al Jazeera Balkans je jediné "plnohodnotné" profesionální a seriozní velké médium v celém tomto regionu. Ostatní balkánská média, včetně veřejnoprávních, jsou buď zatížená obrovským nedostatkem peněz, kvůli kterému skončil i slavný Feral Tribune, nebo jde o přímočaré nástroje ekonomických a politických vládnoucích (často nacionalistických) kruhů.
Ptal jsem se na to jednoho přítele v Izraeli pane Kubičko, a ten mi to potvrdil. Nicméně ten rozdíl není až tak veliký. Jiná arabská média jsou prý nesrovnatelně horší a máme být rádi, že nevíme, co se v nich den co den hlásá -- tvrdý antisemitismus je samozřejmě normálka, ale velice časté je i nepředstavitelné tmářství nebo obviňování Západu z úplně všech muslimských neúspěchů............. Parlamentní listy jsou v opačném gardu vedle arabských médií protkány upřímnou multikulturní láskou a hřejivým lidstvím...

Ostatně v článku se o tom také píše.