Tereza Langrová vystudovala bakalářský obor Mezinárodní teritoriální studia na fakultě sociálních věd UK v Praze. V loňském roce pobývala tři měsíce na okupovaných palestinských územích s křesťanským programem EAPPI organizovaným Světovou radou církví. Momentálně pracuje na reportáži pro web Voxpot o rozšiřujících se nelegálních izraelských osadách na Západním břehu Jordánu.

Proč je pro tebe otázka Palestiny důležitá a jak je podle tebe u nás vnímána?

Dění v okupované Palestině jsem začala sledovat před pár lety poté, co jsem viděla dokument Cold Stone Justice o zatýkání palestinských dětí. Začala jsem se o to zajímat víc asi právě proto, že je to téma tolik přehlížené a je obklopeno velkým množstvím mýtů. Setkala jsem se spoustou lidí, kteří mají obecně velmi dobrý politický přehled, ale když dojde na Palestinu, mají pocit, že je to „příliš složité“, a o tom, jak vypadá izraelská okupace, nevědí nic. Z velké části je to způsobené tím, jak situaci reflektují česká média — tedy skoro nijak nebo z pohledu bílé nadřazenosti.

Co tě vedlo k rozhodnutí jet do Palestiny, s jakou organizací jsi na palestinských územích byla, jak dlouho jsi tam pobývala a co bylo náplní tvých tamních aktivit?

Do Palestiny jsem se vydala s křesťanským programem EAPPI (Ecumenical Accompaniment Programme in Palestine and Israel) na tři měsíce. Poté, co jsem strávila hodiny psaním bakalářské práce o porušování lidských práv na území Západního břehu Jordánu, jsem se rozhodla, že tam musím jet. Hlavní náplní práce byla tzv. protective presence.

Princip této praxe spočívá v tom, že když nejvíc ohrožené komunity a skupiny doprovázejí lidé s mezinárodním pasem, izraelští vojáci se chovají jinak, protože vědí, že je někdo sleduje. Nedochází k tak velké šikaně a k tak častému zatýkání. Tedy alespoň většinou. Když se nějaký incident stal v naší přítomnosti, psali jsme o tom zprávu.

Jako „protective presence“ jsi byla svědkem demolic palestinských domů. Můžeš popsat, jak taková demolice vypadá, co jí předchází a jak je naloženo s postiženou rodinou?

K demolicím jsme chodili, abychom napsali zprávu o jejich průběhu do databáze OSN. O incidentu totiž musí existovat tři svědectví z různých zdrojů, aby se v databázi objevil. Demolice v drtivé většině případů probíhají brzo ráno. Vojáci vtrhnou do domu, většinou nenechají postiženou rodinu vzít si žádné věci, často některé členy zbijí. Pak celý dům zboří. Pokud žijete v Jeruzalémě, musíte za demolici dokonce zaplatit. Rodiny, kterým zbourali dům, skončí u příbuzných nebo ve stanech utečeneckého tábora. OSN jim poskytne podporu ve výši dvou měsíčních nájmů.

Mohou Palestinci demolici odvrátit? Jaké mají způsoby obrany?

Demolice se většinou odvrátit nedají. Spousta lidí se poté, co jim přijde demoliční příkaz, obrátí na soud. Že by soud rozhodl v jejich prospěch, se stává velmi zřídka, ale jde o nástroj, jak demolici alespoň trochu oddálit a získat tak víc času. Důležité je asi vysvětlit, proč k demolicím dochází — pro Palestince je totiž téměř nemožné získat stavební povolení, a tak staví podle izraelského práva ilegálně, ale v zásadě jim nic jiného nezbývá. Lidé pak často staví svoje domy znovu a znovu.

Při svých přednáškách reflektuješ absurdní situace vznikající kvůli existenci izraelské zdi, která rozděluje palestinské komunity hluboko uvnitř okupovaného území Západního břehu Jordánu. Jak Palestinci překonávají umělé rozdělení pod okupační správou?

Většinou jim nezbývá nic jiného než pokusit se získat povolení, aby se dostali na druhou stranu zdi. Ne každému se to ale podaří, a i když člověk povolení získá, musí na checkpointu strávit hodiny času, aby se dostal na druhou stranu zdi. Několik desítek tisíc lidí taky pravidelně překonává zeď ilegálně, aby se dostali do práce. V tom případě jim ale hrozí zatčení a to, že skončí před vojenským soudem.

Okupovaná palestinská území jsou rozdělena do několika zón s rozdílnou mírou autonomie a izraelské kontroly. Jak to ovlivňuje životy lidí?

Celé to absurdní postavení Palestinců se dá dokumentovat na příkladu sezdaných párů, které v případě, že jeden má rezidenční pobyt v Jeruzalémě a druhý na Západním břehu Jordánu, nemohou žít spolu ani na jednom místě. Tomu ze Západního břehu izraelské úřady nedovolí přestěhovat se do Jeruzaléma, zatímco tomu z Jeruzaléma hrozí, že přijde o svůj rezidenční pobyt, kdyby se vystěhoval. Žijí tak v jakémsi právním vakuu v meziprostoru mezi zdí a hranicí Jeruzaléma.

Můžeš popsat způsoby, jakými se Palestinci brání okupaci? V českém prostředí je poměrně málo známá dlouhodobá tradice palestinského nenásilného odporu…

Vznikla spousta aktivistických skupin a center, kde se situace reflektuje. Aktivity jsou často postavené na informování lidí z mezinárodního prostředí o životě pod okupací. Také existuje tradice pátečních demonstrací na různých místech. Ty však izraelská armáda obvykle potlačuje naprosto neúměrnou silou. Stačí se podívat na statistiky mrtvých třeba u Velkého pochodu za návrat, který probíhá v Gaze každý týden. Člověk si říká, co všechno by ještě Palestinci měli udělat, aby si jich svět začal všímat.

Jak na tebe situace v Palestině zapůsobila? Jak se vyrovnáváš s traumatizujícími situacemi, které jsi tam zažila?

Nechci být patetická, ale zážitek z Palestiny mi změnil život. Přes všechno násilí, se kterým jsem se tam setkala, jsem se asi nikde necítila líp a vůbec se mi nechtělo zpátky do Prahy. Bylo náročné integrovat se zpátky do pohodlného evropského života a trvalo mi půl roku, než jsem se tady dokázala zase cítit dobře. Protože jsem byla několikrát svědkem násilných situací, například jak izraelská armáda střílí do civilistů slzným plynem a pogumovanými náboji, přivezla jsem si z Palestiny trauma, které jsem nějakou dobu zpracovávala.

O Izraeli jsme u nás informováni poměrně pravidelně a různorodě, představa o palestinské společnosti je dost zkreslena obrazem násilí. Jak bys palestinskou společnost popsala? Získala jsi tam přátele, ať na palestinské, či na izraelské straně?

Moje dojmy jsou takové, že je to nesmírně různorodá společnost. Důvodů, proč mě tak nadchla, je několik. Za prvé mě hodně bavilo bořit si vlastní stereotypy o konzervativismu Palestinců. V Ramalláhu jsou například bary a party jako v každém evropském městě. V Taybehu je dokonce pivovar, kde se pořádá Oktoberfest. Hodně mě taky bavila nesmírná pohostinnost Palestinců a pocit komunity. Velká neštěstí, jako je dlouhotrvající okupace, lidi sbližují, i když mají samozřejmě katastrofální dopady na společnost.

Nakonec bych zmínila míru aktivizace společnosti, ale to bylo do jisté míry dané povahou mojí práce, velmi často jsem se setkávala s nesmírně statečnými aktivisty a aktivistkami, ať už na palestinské, nebo izraelské straně. Jako největší negativum musím samozřejmě zmínit míru patriarchálního způsobu myšlení u mnohých Palestinců.

Co na tvé aktivity říká tvé okolí, přátelé a rodina?

Rodina nemá vůbec radost, že jsem se našla zrovna tam, protože mají strach. Radši by asi byli, kdybych chtěla bydlet třeba v Americe. Do velké míry byli také pod vlivem české nepřátelské atmosféry vůči Palestincům, což se mi myslím podařilo dost změnit. Přátelé mě většinou dost podporují, ale dostala jsem se samozřejmě i do nepříjemných situací, i když antisemitkou mě zatím přímo ještě nikdo nenazval.

Při své nedávné cestě do Palestiny jsi byla zadržena na letišti v Tel Avivu, vyslýchána izraelskými orgány a deportována zpět do ČR. Jak takový výslech vypadá?

Snažila jsem se vrátit zpátky zhruba před měsícem (v květnu), ale kvůli svým aktivitám tam a přednáškám tady jsem se dostala na černou listinu a po dvou výsleších mě deportovali zpátky. Na výslechu se mě ptali, co jsem tam dělala naposled a s kým se tam znám. Na konci mi řekli, že mají mé fotky z demonstrací na okupovaných palestinských územích a že už se do Izraele nikdy nepodívám. Izrael kontroluje celé území, takže se do palestinských oblastí jinak než skrze Izrael dostat nedá. Což je ve státě, který sám sebe označuje jako demokratický, trochu absurdní.

Jaké možnosti práce na palestinské otázce vidíš zde, v České republice? Budeš se snažit do Palestiny vrátit?

Vedle série přednášek, které jsem absolvovala, momentálně spolupracuji na reportáži pro nový reportážní kanál Voxpot o rozšiřujících se izraelských osadách na okupovaném území, což se děje mezinárodnímu právu navzdory. Od toho si slibuji, že se nám podaří alespoň trochu pozměnit vnímání situace v regionu.