Gaza na odstřel

Zdeněk Jehlička

Zdeněk Jehlička z Mezinárodního hnutí solidarity upozorňuje na podle něj úmyslně násilný postup izraelské armády vůči protestujícím v Gaze. Cílenou brutalitu ozbrojených složek považuje za nedílnou součást dlouhodobé politiky státu Izrael.

Když v roce 1980 generál Ariel Šaron přelétal helikoptérou Pásmo Gazy, odpověděl na dotaz izraelského vojenského velitele, jak zvládnout palestinské uprchlické tábory pod nimi, slovy „chci, aby Arabové viděli každou noc v dosahu alespoň 500 metrů židovská světla.“

Sám Šaron sice později už jako ministerský předseda nařídil stažení židovských osadníků z Pásma Gazy, světla nelegálních osad se však ještě téhož roku o to silněji rozzářila na Západním břehu, přičemž Gazané zase mohli pozorovat světla izraelských vojenských letadel, lodí a pozemních vojsk, jak je v jejich úzkém pásmu neprodyšně uzavírají.

„Rakety Hamásu“

S oblibou se tvrdívá, že Izrael se z Gazy stáhl a sklidil jen nevděk v podobě „raket Hamásu“ dopadajících na jeho území. Nejčastěji se přitom uvádí příhraniční izraelské město Aškelon, dříve palestinské město al-Majdal, ze kterého bylo Izraelem ještě v roce 1950 vyhnáno na 2 700 jeho palestinských obyvatel právě do Gazy.

Při vší neakceptovatelnosti vojenských útoků na civilní cíle je třeba neustále připomínat, že nikoliv Palestinci z Gazy, ale izraelská armáda je tím, kdo vůbec nejčastěji porušuje křehké příměří. Podle Yousefa Munayyera z organizace US Campaign for Palestinian Rights Izrael „bez jakékoliv zodpovědnosti ostřeluje Gazu, provokuje reakci a pak volá po sebeobraně“.

Bombardování, ostřelování či přímé invaze do Pásma Gazy vyvolávají hněv a odvetu Palestinců, které slouží izraelské armádě k ještě silnější odpovědi. Palestinské raketové útoky tak podle něj přichází „téměř vždy až po několikerém izraelském porušení příměří“. Jen pro srovnání: pokud izraelský Šin Bet uvádí, že z Pásma Gazy bylo na Izrael v letech 2005 až 2013 vystřeleno téměř 14 tisíc po domácku vyrobených raket, zasypal Izrael podle zprávy OSN stejným počtem dělostřeleckých granátů Pásmo Gazy jen v roce 2006.

Ačkoliv tedy Izrael téměř každodenně porušuje příměří a útoky izraelské armády jsou mnohem více devastující, v médiích se daleko častěji vyjadřují obavy o bezpečnost Izraele, než o bezpečnost Palestinců.

Návrat domů

Nejinak je tomu i v případě posledních událostí v Gaze spojených s palestinskou kampaní GreatMarchReturn. Kampaň směřuje k 70. výročí Nakby („katastrofy“), kdy byli v souvislosti se vznikem Státu Izrael vyháněni ze svých domovů původní palestinští obyvatelé, a chce upozornit na skutečnost, že toto vyhánění v Izraeli a na okupovaných územích i nadále pokračuje.

Především mladí organizátoři akce z různých občanských iniciativ začali svůj „pochod domů“ v pátek 31. března symbolicky na Den půdy, kterým si Palestinci připomínají události z roku 1976, kdy v reakci na izraelskou snahu vyvlastnit až dva tisíce hektarů převážně soukromé palestinské půdy ve prospěch „judaizace Galileje“ propukly demonstrace a generální stávka. Potyčky s izraelskými bezpečnostními složkami si tehdy vyžádaly šest mrtvých a několik stovek zraněných a zatčených Palestinců.

První

První z pochodů skončil tragicky, když izraelská armáda se stovkou odstřelovačů zabila u plotu, kterým je Gaza obehnána, až 17 neozbrojených demonstrantů a půldruhého tisíce jich zranila. Světem obletěly záběry lidí zasažených do zad či při modlitbě. Izraelská armáda se vzápětí k zabíjení neozbrojených civilistů sama přihlásila v prohlášení (později staženém), ve kterém uvedla, že byla na zásah „dobře připravena“ a „věděla, kam každá kulka dopadne“.

Úmyslné zabíjení neozbrojených demonstrantů potvrdila i lidskoprávní organizace Human Rights Watch, jejíž ředitel pro Blízký východ Eric Goldstein prohlásil: „Izraelští vojáci nepoužili jen nadměrnou sílu, ale očividně jednali podle rozkazů, které měly zaručit krvavou vojenskou odpověď vůči palestinským demonstrantům. Výsledkem byla předvídatelná smrt a zranění demonstrantů na druhé straně hranice, kteří nepředstavovali žádné bezprostřední ohrožení.“

Zabíjení neozbrojených civilistů jasně porušuje mezinárodní humanitární právo, které umožňuje použití síly jen úměrně k trestnému činu a definuje, že „smrtelné účinky střelných zbraní mohou být využity pouze tehdy, pokud jde striktně o ochranu života“.

Izraelská propaganda se nás snaží přesvědčit, že třicet tisíc neozbrojených Palestinců demonstrujících za svá základní práva bylo smrtícím ohrožením pro izraelskou armádu. Jistěže nebylo. Pro co však byli tito pokojní demonstranti nebezpečím, je izraelský systém rasismu a apartheidu, jehož představitelé neváhají odměřovat Palestincům v Gaze přesný počet kalorií na den, či jim rovnou vyhrožovat vyhubením (a použít přitom slovo „šoa“). A jehož židovští obyvatelé, kteří by se měli podle izraelské propagandy obávat při palestinských demonstracích o holé přežití, sledují cílené střílení do demonstrantů z vyhlídkových věží.

Hasbara v praxi

Izraelské ministerstvo zahraničí dopředu označilo za viníky střelby izraelské armády „Hamás a další palestinské organizace, které celou tuto kampaň vymysleli“. Strašení Hamásem osvědčeně vyvolává dojem ohrožení, a tak slouží k omluvě represivních zákroků vůči Palestincům. Jak však píše izraelský novinář Michael Schaeffer Omer-Men, „Hamás je sice vhodná, nikoliv však nezbytná výmluva. Izrael nikdy nepotřeboval ospravedlnění k potlačení palestinské politické činnosti, zvláště když ulici zaplavily masy demonstrujících.“

Přičemž armáda je daleko prchlivější při potlačování nenásilných demonstrací a jak podle Omera-Mena kdysi přiznal vysoký úředník ministerstva obrany Amos Gilad, „nemá prostředky, ani trpělivost k potlačení nenásilných palestinských protestů, aniž by sama neuplatňovala nepřiměřené násilí.“

Ve snaze ospravedlnit vojenskou agresi vůči demonstrantům je proto potřeba vyvinout o to větší propagandistické úsilí skrze izraelskou hasbaru. Z palestinských demonstrativních pochodů za dosažení základních práv se stávají „Hamásem organizované násilné provokace“ a z neozbrojených demonstrantů se vyrábí „teroristé úkolování proniknout na území Izraele“. Zas a znovu tak izraelská strana dokazuje, že Palestinci mají být zbaveni všech způsobů, jak se domoci svých práv a jejich jedinou cestou má být pokojné přizpůsobení se okupaci.

Enviromentální krize

Když se zdálo, že již nezabírá Hamás, přišla izraelská propaganda s obviněním Palestinců z ničení životního prostředí. Obvinění určené uším západních liberálů, kteří si zakládají na figuře progresivních podporovatelů lidských práv, často však s výjimkou těch palestinských, má vést k rozhořčení nad tím, že demonstrující Palestinci snažící se chránit před ostrou střelbou izraelských odstřelovačů vytvářejí kouřovou clonu z hořících pneumatik.

Environmentální krizi však nezpůsobuje v Gaze ani tak spálená guma, jako samotná izraelská politika blokády a odstřelování, která podle březnové zprávy OSN přivádí pásmo Gazy na okraj totálního zhroucení. V důsledku Izraelem vybombardované čističky odpadních vod a nelegální blokády, jež brání v přístupu k životně důležitým komoditám, materiálu a technologiím, a vlivem nedostatečné kontroly, je až 97 % vody v Gaze kontaminováno solí či splaškami, což v budoucnu může celé území učinit neobyvatelným.

Izraelské odstřelování, nelegální blokáda, úmyslné přerušování elektrické energie a palivová krize vedou k tomu, že má Gaza problém se svozem a likvidací odpadů, vznikají zde masivní skládky plné toxického materiálu z izraelského bombardování a moře je znečištěno splaškami.

Další útoky

Izraelská armáda již potvrdila, že bude při potlačování demonstrací pokračovat se stejnou brutalitou, k čemuž má zelenou od ministra obrany Avigdora Liebermana. Ten ve věci odmítl přistoupit na vyšetřování žádané OSN i EU a nechal se slyšet, že „vojáci si spíše zaslouží medaili“.

Izraelci očividně věří, že všichni Palestinci, kteří žádají svá práva, si zaslouží být podrobeni násilí ze strany ozbrojených sil. V tomto smyslu bylo podle mluvčího vládní strany Likud Eli Hazana všech 30 tisíc demonstrujících legitimním cílem. Izraelská armáda tak jen naplňuje slova bývalého náčelníka generálního štábu Moše Jálona o tom, že „izraelská neporazitelnost musí být vypálena do palestinského a arabského vědomí“, zatímco izraelská propaganda usiluje o to, aby svět věřil, že Palestinci jsou sami příčinou svého utrpení a Izrael se pouze brání.

Podle novináře Gideona Levyho z Haaretzu sklouzává Izrael stále silněji k fašismu, přičemž si s tímto označením pohrávají i někteří představitelé opozice. Zdá se, že je izraelská společnost ke kriminálnímu chování své vlastní vlády imunní a svět k izraelskému porušování mezinárodního práva mlčí.

Navzdory tomu je však hmatatelné, že izraelská propaganda slábne a v konfrontaci s realitou ztrácí věrohodnost. Do popředí se dostávají občanské iniciativy a jednotlivci, kteří dnes vyzývající izraelské vojáky, aby neuposlechli rozkazů střílet do neozbrojených demonstrantů, a kteří pravidelně konfrontují Izrael s požadavky rovnosti a solidarity s těmi, kterým je upíráno právo na důstojné zacházení a právo na domov. Požadavky, které staví Izrael do opozice vůči vlastní židovské tradici a kolektivní paměti.