Když v roce 1980 generál Ariel Šaron přelétal helikoptérou Pásmo Gazy, odpověděl na dotaz izraelského vojenského velitele, jak zvládnout palestinské uprchlické tábory pod nimi, slovy „chci, aby Arabové viděli každou noc v dosahu alespoň 500 metrů židovská světla.“

Sám Šaron sice později už jako ministerský předseda nařídil stažení židovských osadníků z Pásma Gazy, světla nelegálních osad se však ještě téhož roku o to silněji rozzářila na Západním břehu, přičemž Gazané zase mohli pozorovat světla izraelských vojenských letadel, lodí a pozemních vojsk, jak je v jejich úzkém pásmu neprodyšně uzavírají.

„Rakety Hamásu“

S oblibou se tvrdívá, že Izrael se z Gazy stáhl a sklidil jen nevděk v podobě „raket Hamásu“ dopadajících na jeho území. Nejčastěji se přitom uvádí příhraniční izraelské město Aškelon, dříve palestinské město al-Majdal, ze kterého bylo Izraelem ještě v roce 1950 vyhnáno na 2 700 jeho palestinských obyvatel právě do Gazy.

Při vší neakceptovatelnosti vojenských útoků na civilní cíle je třeba neustále připomínat, že nikoliv Palestinci z Gazy, ale izraelská armáda je tím, kdo vůbec nejčastěji porušuje křehké příměří. Podle Yousefa Munayyera z organizace US Campaign for Palestinian Rights Izrael „bez jakékoliv zodpovědnosti ostřeluje Gazu, provokuje reakci a pak volá po sebeobraně“.

Bombardování, ostřelování či přímé invaze do Pásma Gazy vyvolávají hněv a odvetu Palestinců, které slouží izraelské armádě k ještě silnější odpovědi. Palestinské raketové útoky tak podle něj přichází „téměř vždy až po několikerém izraelském porušení příměří“. Jen pro srovnání: pokud izraelský Šin Bet uvádí, že z Pásma Gazy bylo na Izrael v letech 2005 až 2013 vystřeleno téměř 14 tisíc po domácku vyrobených raket, zasypal Izrael podle zprávy OSN stejným počtem dělostřeleckých granátů Pásmo Gazy jen v roce 2006.

Ačkoliv tedy Izrael téměř každodenně porušuje příměří a útoky izraelské armády jsou mnohem více devastující, v médiích se daleko častěji vyjadřují obavy o bezpečnost Izraele, než o bezpečnost Palestinců.

Návrat domů