Na podzim minulého roku ohlásil izraelský premiér Benjamin Netanjahu, že 40 tisíc afrických žadatelů o azyl, kteří jsou nyní v Izraeli, bude „deportováno“ do nespecifikovaných afrických zemí. Mluví se o Rwandě a Ugandě. Zanedlouho to potvrdil rwandský ministr zahraničí, podle kterého s ním Izrael sjednal dohodu, že Rwanda přijme až 10 tisíc migrantů a za každého dostane pět tisíc dolarů. Další destinací pro deportaci by mohla být Uganda. Obě země už v minulosti na podobný transfer přistoupily.

Drtivá většina dotčených žadatelů jsou lidé z Eritreje (70 procent) a dále z Jižního Súdánu (19 procent). Jedná se o migranty, kteří do Izraele přišli během poslední dekády. Eritrejci odcházejí ze země hlavně před diktátorským režimem a mladí muži se snaží vyhnout obzvláště tvrdé a dlouhé vojně v zemi. Z Jižního Súdánu utíkají lidé před jednou z nejkrvavějších občanských válek současnosti. Vrcholní politici migranty označují za infiltrátory, jejich nežidovský původ je vnímán jako velký problém pro zemi, která je posedlá udržením si židovské většiny.

Jen velmi nepatrné množství těchto lidí je označeno za uprchlíky, a tudíž dostane azyl. Za posledních pět let dostalo azyl pouhých 10 lidí ze 14 tisíc žadatelů. Nynější plán počítá s deportacemi počínajícími v dubnu 2018, má trvat dva roky. Letos v lednu se Netanjahu nechal slyšet, že azylantům bude nabídnuta letenka do cílové země a 3500 dolarů k tomu. Pokud odmítnou, budou na neurčenou dobu uvězněni. Lidskoprávní organizace upozorňují, že plán (nuceného) transferu uprchlíků znamená porušení mezinárodního práva. Úřady ani nezkoumají jednotlivé případy a neposuzují, zda se jedná o uprchlíky.

Izraelští politici jdou na ruku svým voličům, podobně jako je tomu v jiných zemích, ve kterých panují silné protipřistěhovalecké nálady. Centrum Izraelský demokratický institut například už v roce 2012 ve svém průzkumu zjistilo, že 52 procent židovských respondentů souhlasilo s výrokem poslance Miri Regeva „afričtí migranti jsou rakovinou Izraele“. Stejný průzkum vypovídá o tom, že silně protiimigrantské názory mají lidé, kteří se hlásí k pravicovým a nábožensky-nacionalistickým stranám, což odpovídá názorovému ladění nynější vládnoucí koalice. Protiimigrantské postoje pak zastávalo pouhých 19 procent respondentů arabského původu. 33,5 procent Židů a 23 procent Arabů sympatizovalo s akty násilí proti migrantům. Právě rok 2012 byl spojen s útoky proti africkým migrantům, které někteří komentátoři označovali jako pogromy.

Zdá se, že nenávist vůči migrantům roste. Podle nedávného průzkumu institutu New Wave Reasearch podporuje 58 procent židovských respondentů plán izraelské vlády na vyhoštění migrantů do Rwandy, 23 procent nesouhlasí a 19 procent nemá názor.

Pohoršují-li se Izraelci nad tím, že k nim proudí uprchlíci z Jižního Súdánu, vyznívá to podobně protichůdně a pokrytecky, jako když se Spojené státy pohoršují nad uprchlíky ze zemí, v kterých jejich vláda podporovala ty strany v občanských válkách, které páchají nebo páchaly válečné zločiny (Kolumbie nebo Salvador). Během jednoho z nejdelších konfliktů v Africe podporoval Izrael síly, které chtěly osamostatnit jih Súdánu. Izrael se snažil oslabit jednotný Súdán a získat tak spojence, od něhož si sliboval, že mu bude také dodávat ropu a hlasovat v OSN v jeho prospěch. V roce 2016 se pak sešel panel expertů OSN, který kritizoval především Izrael a Bulharsko za to, že zásobují zbraněmi krvavý konflikt, který se v Jižním Súdánu rozhořel v roce 2013.

Přestože se většina izraelské společnosti v čele s politickými špičkami projevuje vůči africkým přistěhovalcům nepřátelsky, sílí i hlasy solidarity. Aktivistická skupina Rabíni za lidská práva připomíná osud Anny Frankové. Rabínka Susan Silvermanová, jedna z propagátorek této akce, říká, že chce probudit „židovský svět“. V deníku Haaretz se vyjádřila, že „lidé riskovali životy, aby zachránili Židy, a my jako země říkáme, že nechceme riskovat nepatrnou demografickou změnu“. Iniciativu vzali do rukou i někteří izraelští piloti společnosti El Al, kteří na sociálních sítích avizují, že pokud by měli pilotovat letadla deportující migranty zpět do Afriky, odmítnou. Nechtějí prý totiž odvážet lidi na smrt. Jedním z pilotů je i Joel Piterbarg, bývalý pilot vojenského vrtulníku, který se už v roce 2003 odmítl účastnit vojenských operací na Západním břehu po boku dalších 26 pilotů.

Osudy migrantů, kteří v minulosti „přijali“ nabídku transferu z Izraele do třetí země (ve skutečnosti měli na výběr mezi vězením nebo deportací), dokazují, že jejich obavy o vlastní život jsou oprávněné. Reportáž BBC například vypovídá o súdánském migrantovi, který byl deportován do Rwandy, kde měl mít zařízený legální pobyt uprchlíka a šanci pracovat.

Namísto toho se po příletu do země okamžitě stal obětí pašeráků, kteří mu zabavili dokumenty o legitimitě pobytu. Byl přinucen odjet do Ugandy a ještě za to zaplatit. V Ugandě byl obviněn z neoprávněného vstupu do země. Jiný migrant byl zase poslán do súdánského Chartúmu, přestože mu bylo řečeno, že je na cestě do Ugandy. V Chartúmu byl uvězněn. Většina z těch, kteří dorazili do Ugandy, si stěžuje, že přestože jim byl slíben legální status uprchlíků a možnost pracovat, o tyto věci ve skutečnosti nebylo vůbec postaráno.

Protiimigrantská rétorika v Izraeli se podobá té v zemích bývalého východního bloku. Benjamin Netanjahu dokonce na setkání s lídry zemí V4 za zavřenými dveřmi tyto země chválil, zatímco západní Evropu kritizoval, jak za její přístup k Izraeli, tak za vstřícný postoj k migrantům. O Evropě se vyjádřil následujícími slovy: „Evropa se musí rozhodnout, jestli chce žít a vzkvétat, nebo upadat a zaniknout.“ Před pár dny ještě přitvrdil, když použil rétoriku dezinformačních a xenofobních serverů o tom, že George Soros podporuje migraci do Evropy a stojí za kampaní, která má sabotovat deportace migrantů zpět do Afriky.