Před několika týdny jsem se vrátila do Londýna z cesty do zahraničí. Byla jsem vyčerpaná, hladová a zneklidněná dlouhou frontou u hraniční kontroly. Trvalo mi chvíli, než jsem vstřebala okolí a uvědomila si, že jediný jazyk, který slyším, je hebrejština. Stála jsem totiž uprostřed skupiny Izraelců, kteří přiletěli z Tel Avivu do Londýna.

Stála jsem ve frontě a nevěděla, jak se mám cítit. Nemohu se jako Palestinka vrátit do své země, již jsem před několika lety opustila. Nemohu ji ani navštívit vzhledem k pokračujícímu izraelskému obléhání Gazy. Izraelci, kteří stáli kolem mě, mají svobodu a právo cestovat, jaké je Palestincům ze strany Izraele upíráno.

Po nekonečném čekání jsem přišla na řadu. Šla jsem k pultu a předložila jsem pohraničnímu úředníkovi svůj palestinský pas. Byl zaskočen a řekl mi, že dosud nikdy nepotkal držitele palestinského pasu při letu z Tel Avivu. Když jsem se ho zeptala, proč si myslí, že tomu tak je, pokrčil rameny a řekl, že si myslí, že „pravděpodobně volí jiné lety“.

Vysvětlila jsem mu, že ve skutečnosti mám jako držitelka palestinského cestovního pasu automaticky zakázáno nastoupit na jakýkoli let z Tel Avivu, přestože Ben Gurionovo letiště je vzdáleno hodinu jízdy autem z Gazy, mého domovského města. Můj manžel je také vyloučen, i když má britský pas, protože se narodil v Palestině a je držitelem průkazu z Gazy.

Palestinci z Gazy nemají naprosto žádnou možnost cestovat: jediné tamní letiště bylo zničeno při izraelském náletu v roce 2001, pozemní hranice byly jedenáct let uzavřeny a Izrael omezuje přístup k moři i pro rybolov, natož pro cestování. „Británie se na této nespravedlnosti významně podílí a vláda to plánuje letos oslavit,“ řekla jsem imigračnímu úředníkovi. Omluvil se a já jsem ho požádala, aby na to pamatoval pokaždé, když prohlíží pasy cestujících z Tel Avivu.

Britská role, o níž jsem se zmínila, souvisí s Balfourovou deklarací z roku 1917. Byl to dopis tehdejšího ministra zahraničí Arthura Balfoura, jímž potvrdil „... založení národního domova židovského obyvatelstva v Palestině“. Británie ve skutečnosti slíbila židovskému obyvatelstvu, které v té době tvořilo méně než 10 procent celkové populace Palestiny, zemi, o niž bojovala s Osmany.

Deklarace, která byla později schválena britskou vládou, těžce dopadla na 730 tisíc domácích palestinských Arabů, kteří tvořili palestinskou populaci, přičemž pouze uvádí, že „se nemá dít nic, co by mohlo ohrozit občanská a náboženská práva stávajících nežidovských komunit“. Deklarace nejenže omezila původní obyvatele země na jedinou „nežidovskou“ kategorii, nýbrž také degradovala národní práva na práva civilní a náboženská, čímž popřela jakákoli národní nebo politická práva obrovské většiny populace Palestiny.

Tento týden, po uplynutí celého století, britská vláda oficiálně oslavuje výročí Balfourovy deklarace, jak popsala předsedkyně vlády Tereza Mayová, s „hrdostí“. Pro mne to však znamená cítit se v Británii ohlušována bílým šumem kolem této historické události, jako by deklarace byla jen jedním z reliktů Britského impéria.

Ve skutečnosti je však živá a při síle a má stále neblahý vliv na všední život milionů Palestinců. Pokračující diskuse v Británii je plytká a povrchní a v mnoha ohledech obnovuje atmosféru, která převládala v roce 1917. My „stávající ne-židovské komunity“, jejichž život je stále bezprostředně ovlivňován deklarací stejně jako v roce 1917, jsme umlčeni a postaveni na vedlejší kolej.

Britská vláda odmítla všechny palestinské národní požadavky, včetně uznání Palestiny, a dokonce omlouvá Balfourovu deklaraci. A ačkoli se domnívám, že tato historická nespravedlnost a její následky, které vedou k pokračující okupaci Palestiny, nebudou vyřešeny pouze uznáním základních lidských práv Palestinců, ráda bych se zeptala jako příslušnice „nežidovské komunity v Palestině“, na koho se mám nyní v Británii obrátit, chci-li se dožadovat svých „občanských a náboženských práv“?

Článek The Balfour declaration isn’t history, it’s an everyday reality for Palestinians původně vyšel v The Guardian. Z angličtiny přeložil Ivan Štampach.