Před několika týdny jsem se vrátila do Londýna z cesty do zahraničí. Byla jsem vyčerpaná, hladová a zneklidněná dlouhou frontou u hraniční kontroly. Trvalo mi chvíli, než jsem vstřebala okolí a uvědomila si, že jediný jazyk, který slyším, je hebrejština. Stála jsem totiž uprostřed skupiny Izraelců, kteří přiletěli z Tel Avivu do Londýna.

Stála jsem ve frontě a nevěděla, jak se mám cítit. Nemohu se jako Palestinka vrátit do své země, již jsem před několika lety opustila. Nemohu ji ani navštívit vzhledem k pokračujícímu izraelskému obléhání Gazy. Izraelci, kteří stáli kolem mě, mají svobodu a právo cestovat, jaké je Palestincům ze strany Izraele upíráno.

Po nekonečném čekání jsem přišla na řadu. Šla jsem k pultu a předložila jsem pohraničnímu úředníkovi svůj palestinský pas. Byl zaskočen a řekl mi, že dosud nikdy nepotkal držitele palestinského pasu při letu z Tel Avivu. Když jsem se ho zeptala, proč si myslí, že tomu tak je, pokrčil rameny a řekl, že si myslí, že „pravděpodobně volí jiné lety“.