Mýtus šestidenní války

Zdeněk Jehlička

Zdeněk Jehlička z českého ISM rozporuje vnímání izraelsko-arabského konfliktu z roku 1967 jako války, již vedl Izrael z nevyhnutelnosti, jako obranu útokem. Obsáhle přitom připomíná i dopad války na Palestince a připojuje vlastní komentář.

S kulatým výročím šestidenní války z roku 1967, která přinesla dnes již padesátiletou okupaci zbylých částí historické Palestiny Izraelem, se v českém mediálním prostoru znovu oprášila řada mýtů, kterými je tato událost opředena, stejně jako různých kontroverzních připomínek a oslav, jež pod záminkou kulturních akcí či mezináboženského dialogu jen legitimují tuto nejdelší okupaci současnosti.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Představa zápasu Davida s Goliášem, která je často do šestidenní války projektována, stejně jako mýtus boje o holé přežití židovského národa v Izraeli, jenž se nakonec obrátil v zázračné vítězství nad arabskými vojsky, sice může nejednoho obavami sužovaného pozorovatele dneška naplnit uspokojením z toho, že podporou Izraele stojí na správné straně pomyslné barikády, vlastnímu pochopení událostí však podobné představy úspěšně brání.

V rámci šestidenní války obsadili izraelští vojáci i Východní Jeruzalém s jeho historickými památkami. Zde tváře výsadkářů od Zdi nářků ze slavné fotografie Davida Rubingera promítnuté na separační val. Fotomontáž JTA

Dokončit práci

Miko Peled, syn Matityaha Peleda, generála izraelského vojenského štábu v roce 1967, při svých pražských přednáškách zdůrazňoval, že jeho otec často vzpomínal na bujarou oslavu svých armádních kolegů po skončení šestidenní války, při které si měli navzájem blahopřát k tomu, že problém Palestiny byl konečně vyřešen jejím úplným obsazením, a tak „the job was done“. Jakkoliv se generál Peled nakonec obrátil proti trvalé okupaci dobytých území, potvrzuje uvedená zkušenost závěry izraelských revizionistických historiků, takzvané novohistorické školy, kteří začali už v osmdesátých létech dokládat, že Izraeli nešlo v roce 1967 jen o obranu, ale — podobně jako v roce 1948 — i o naplnění sionistického projektu kolonizace veškeré palestinské půdy.

Nadto byly v sázce další zájmy Izraele, které nijak se sebeobranou, ba dokonce přežitím, nesouvisely. Spočívaly v plánovaném rozdrcení vojenských sil okolních arabských států, u kterých měl být posílen dojem vlastní bezmoci v konfrontaci s židovským státem, což mělo zejména Spojeným státům ukázat izraelskou nepostradatelnost při kontrole Blízkého východu. Tento tradiční izraelský „zastrašující“ postup spojený s výbojem do sousedního území byl hlavně ve vztahu k Západnímu břehu Jordánu veden vírou v historickou oprávněnost jeho držení a přesvědčením, že rozšířené hranice po řeku Jordán se budou lépe bránit. V předvečer války tak mohl operační velitel, generál Ezer Weizman prohlásit: „Jsme na pokraji druhé války za nezávislost“.

Hlavní vojenský nápor izraelských sil měl být, a posléze také byl, veden proti egyptskému prezidentu Gamálu Násirovi, kterého chtěl Izrael ponížit již v době suezské krize v roce 1956, když tak nadšeně podpořil intervenci Británie a Francie. Násir byl dlouhodobě se svým populárním panarabským projektem sjednocení považován Izraelem za bezpečnostní hrozbu, přičemž jeho rozhodnutí posílit přítomnost egyptské armády na Sinaji je obecně chápáno jako jeden z bezprostředních důvodů preventivního izraelského útoku.

Nelze jistě přehlédnout, že většina sousedních arabských států v čele s Násirovým Egyptem stála o znovunabytí své cti, ztracené v totálně prohrané válce v roce 1948, a o potlačení Izraele kolektivně vnímaného jako agresivního, západními zeměmi podporovaného koloniálního státu vrostlého do samotného jejich středu. Násilné vyhnání Palestinců v roce 1948 a následná utečenecká krize byly pociťovány jako destabilizující vliv v oblasti, který mařil plány na panarabskou jednotu.

Násir si však byl velmi dobře vědom toho, že podobně jako ostatní arabští vůdci nemá dostatečnou sílu úspěšně se postavit izraelské armádě, a tak o vojenskou konfrontaci ani fakticky neusiloval. A co je zásadní: této důležité skutečnosti si byli vědomi i izraelští generálové.

Ne ohrožení, ale demonstrace

Podle generála Peleda byla tvrzení o tom, že Egypt ohrožuje existenci Izraele „urážkou Cahalu (izraelské armády)“. I tehdejší náčelník generálního štábu, Jicchak Rabin, přistupoval k Násirově vojenské mobilizaci s despektem, když prohlásil: „Dvě divize, které poslal 14. května na Sinaj, by nebyly schopny vést ofenzívu proti Izraeli. Byl si toho vědom, a věděli jsme to i my.“ Při jiné příležitosti nazval Rabin shromažďování egyptských sil „demonstrativním krokem“.

Otázku nerovnováhy sil v oblasti vnímala i izraelská politická reprezentace. Abba Eban, tehdejší izraelský ministr zahraničí, k tomu později napsal: „Násir nechtěl válku. Chtěl vítězství bez boje.“

Dokonce i militantní Menachem Begin, tehdejší vůdčí postava opozice, připustil, že pohyb egyptských vojsk na Sinaji vůbec nepotvrzoval Násirův úmysl zaútočit na Izrael. Na vysoké škole národní obrany se Begin vyjádřil jasně: „Musíme si to upřímně přiznat. To my se rozhodli na něj zaútočit.“

Na pozadí těchto výroků se dnešní argumentace existenčním ohrožením Izraele v šestidenní válce či dokonce židů jako takových ukazuje jako účelově konstruovaná a je zvláště nepřípustná, pokud se dovolává tragických zkušeností holocaustu. Generál Peled již v roce 1972 pro deník Ha´aretz přiznal: „Tvrzení, že v červnu 1967 nad námi viselo nebezpečí genocidy a že Izrael bojoval za svou fyzickou existenci, je bluf, který se zrodil až po válce.“

A stejného názoru byli i další velitelé, jako generál Weizman či tehdejší zástupce náčelníka generálního štábu Haim Bar Lev, který podobně konstruované mýty o existenční hrozbě vyvrátil slovy: „V době šestidenní války jsme nebyli ohroženi genocidou a ani jsme nad takovou možností neuvažovali.“

Izraelský historik Šlomo Ben Ami, několikerý ministr ve vládě Ehuda Baraka a čelní izraelský vyjednávač v Camp Davidu v roce 2000, došel k závěru, že izraelský útok z června roku 1967 byl preventivní. Nikoliv však z vojenského hlediska. Podle něj panoval ve vedení strach, že Západ bude Izrael nutit do „diplomatického kompromisu“, který by poškodil autoritu armády v regionu a upevnil „obraz Izraele jako národa podřízeného vůli Západu“.

Jiný „důvod k preventivnímu útoku“ předložil generál Peled, jenž byl tehdy odpovědný za zásobovací divizi a který varoval, že Izrael, který zrovna prodělával ekonomickou recesí, si nemůže dovolit vázat cenou pracovní sílu a větší zásoby v dlouhodobé pohotovosti. I Peled proto naléhal na rychlý útok, při kterém mohou být zásoby vyčerpány.

Podle Šloma Ben Amiho čelil tehdejší izraelský ministerský předseda Levi Eškol vyčerpávajícímu tlaku ze strany generality na zahájení války usilovně (generálové Dajan a Šaron měli Eškolovi dokonce vyhrožovat vojenským pučem), ale veřejná hysterie, podporovaná lobováním armády, sunula zemi nevyhnutelně k válce.

Po veřejné rozepři s armádou byl politicky oslabený Levi Eškol nucen ustoupit a jmenovat ministrem obrany po válce prahnoucího generála Mošeho Dajana, který dobře věděl, jak ji rozpoutat. O pár dní později dosáhla armáda svého a útok na Egypt byl zahájen.

Budete žít jako psi

Izraelská armáda dostala nakonec příležitost obsadit vedle syrských Golanských výšin i zbylá palestinská území (Západní břeh Jordánu, Východní Jeruzalém a pásmo Gazy), na které v roce 1948 ještě neměla sílu. Rychlé nabytí palestinských území však vedlo k opětovnému vyvolání „demografické“ obavy, kterou mělo už jednou vyřešit vyhánění místního palestinského obyvatelstva za války v roce 1948. Izrael se ocitl v situaci, kdy v nově rozšířených hranicích ovládal opět širokou palestinskou populaci, a proto doufal, že během vojenských operací použije stejné taktiky jako v roce 1948. Ale rychlost vítězství a značná „viditelnost“ v mediálním věku znamenaly, že masivní etnické čistky v předchozím měřítku již nebyly proveditelné.

Přesto však i v roce 1967 došlo k značnému úsilí spojenému s vyhnáním mnoha Palestinců. Z okupovaných území ve strachu uteklo nebo bylo vyhnáno přinejmenším 250 tisíc Palestinců, tedy každý čtvrtý obyvatel, podle některých zdrojů až 440 tisíc lidí. O čtvrt století později přiznal izraelský prezident Chajim Herzog, že coby první vojenský správce Západního břehu Jordánu tajně organizoval vyhoštění 200 tisíc Palestinců. Muži mezi 20 a 70 lety věku byli zadrženi, naloženi do autobusů a odvezeni na hranice s Jordánskem. Generál Uzi Narkis, který měl v roce 1967 na starost centrální velení, popisoval vyhnání podobně: „Počet začínal na 600 až 700 lidech za den, pak klesal až k několika desítkám a po dvou až třech měsících byla celá operace zastavena.“

Když dal po skončení války na začátku července Izrael uprchlíkům šanci na návrat, požádalo o tuto možnost 120 000 lidí, ale vrátit se mohlo pouze 14 000 Palestinců. Muži, ženy a děti, kteří by se pokusili překročit řeku Jordán zpět na Západní břeh neoficiálně, riskovali, že budou zastřeleni, protože armáda přijala opatření spočívající ve volné střelbě podél okupovaných hranic. Následkem masového vyhnání ve válkách roku 1948 a 1967 tvoří dnes až 70 procent palestinské populace uprchlíci, z nichž čtyři miliony žijí na samotném Blízkém východě.

Je ironií dějin, že v polovině šedesátých let 20. století, kdy Izrael nabyl přesvědčení o dosažení maximální kontroly nad svým územím, zrušil nad vlastními palestinskými občany Izraele vojenskou správu, aby jí však jen o pár měsíců později uvrhl na Palestince nově ukořistěných území Západního břehu a pásma Gazy. Izrael tak stál před novým dilematem: Palestinců se již nebylo možné zbavit prostým vyhnáním, tak jako v roce 1948, a zároveň nešlo bez vyvolání mezinárodního odporu anektovat jejich území. Navíc by prostým rozšířením hranic Izraele na nově dobytá území hrozilo, že by dramaticky narostl počet Palestinců oprávněných žádat izraelské občanství, což by zpochybnilo Izrael coby „židovský stát“.

Ministr obrany Dajan viděl řešení v „plíživé okupaci“. Pokud by podle něj byla vedena v patřičném utajení, nelegálnost izraelských akcí podle mezinárodního práva by prošla nepovšimnuta a armáda by dostala čas a prostor k „zeštíhlení“ palestinské populace. Jak začátkem sedmdesátých let sám Dajan v souvislosti s plíživou okupací vyhrožoval: „Budete i nadále žít jako psi, ten kdo bude chtít, může odejít — uvidíme, kam to povede... Do pěti let vás bude o 200 tisíc méně — a to je věc nesmírné důležitosti.“ Což je přesně ten scénář, který Izrael vůči Palestincům na okupovaných územích praktikuje doposud.

Zvláště v USA získal Izrael válkou ohromnou prestiž. Krátce po rozepři mezi Izraelem a Francií navázaly země strategické partnerství a do Izraele z USA vyrazila nová přistěhovalecká vlna. Zde na obálce dobového Newsweeku generál Moše Dajan s charakteristickou páskou přes oko. Repro DR/WmC

Facts on the Ground

Představy mnohých českých politických činovníků o Arabech vysvobozených ze svého divošství civilizační misí Izraele často vycházejí z naivních orientalistických předsudků a ukazují na neinformovanost a ignorantství jejich nositelů. Ve skutečnosti Izrael dlouhodobě usiluje vytvářením „Facts on the Ground“ o trvalou změnu charakteru dobytého území a iniciováním izraelského osídlení o jeho judaizaci.

Tři dny po obsazení jeruzalémského Starého Města srovnala demoliční četa se zemí zdejší čtvrt Mughrabi v těsné blízkosti Chrámové hory, aby vytvořila zárodek nové židovské čtvrti, a donutila tak k odchodu více než tisíc zdejších muslimských obyvatel. Kdyby šlo pouze o přání vlivných izraelských ministrů, ze Starého Města by museli odejít zbývající muslimové a křesťané. Ze strachu z negativního dopadu v zahraničí tak došlo „jen“ na vyvlastnění půdy v okolí Východního Jeruzaléma a zakládání osad oddělující město od zbytku Západního břehu Jordánu. Od Starého Města tak bylo doposud odříznuto na 100 tisíc palestinských obyvatel Jeruzaléma, přičemž přes 14 tisíc ztratilo rezidenční pobyt úplně.

Plány izraelských generálů po obsazení zbylých palestinských území však šly ještě dále. Podle exposlance Knesetu a dnes mírového aktivisty Uri Avneryho měla armáda v úmyslu zničit dvě lidnatá města na Západním břehu poblíž Zelené linie — Kalkíliji a Tulkarem. Když se však její plány dostaly na veřejnost, byla nucena od nich upustit.

Údajně mělo jít o bezpečnostní opatření. Vyhánění a demolici značného množství domů v Kalkíliji však Moše Dajan ve svých pamětech nazval „trestem“. Myslel tím možná „trest“ za nezdařený teroristický přeshraniční útok na Kalkíliji, který sám nařídil ještě v roce 1956 a který i přes zapojení několika tisíc izraelských vojáků dopadl naprostým fiaskem. Dnes je Kalkílije, město se značným počtem palestinských běženců, uzavřena ze tří stran segregační zdí a s okolím jí spojuje pouze jediná komunikace.

Úspěšnější bylo vyhlazení čtyř palestinských vesnic ve strategické oblasti známé jako Latrunský výběžek. Zaplatilo za to 10 tisíc jejich vyhnaných obyvatel, které na své zoufalé pouti krajinou popisovali izraelští novináři jako bloudící „bez jídla, bez vody, z nichž někteří po cestě umírali.“ O několik let později použil Židovský národní fond, zkušený v zahlazování stop po stovkách vyhlazených palestinských vesnic uvnitř Izraele, prostředky z charitativní dotace z Kanady k zalesnění území bývalých vesnic a místo bylo nazváno Kanadským parkem.

Vedle aktivního vyhánění, nepovolení stavět, dvojí jurisdikce a dalších právních diskriminačních kliček odzkoušených vůči Palestincům už v samotném Izraeli, se i na novém okupovaném území uplatnila praxe překreslování mapy a dosídlování území. Dnes, v době již půl století trvající izraelské okupace, je Západní břeh rozerván bloky nelegálních osad, které účinně znemožňují nejen dvoustátní řešení, ale jakékoliv smysluplné uplatnění palestinské autonomie.

Izraelem deklarované úsilí po dosažení míru je jen špatně maskovanou snahou získat další palestinskou půdu a jeho údajná demokratičnost má nejspíš spočívat v jeho dlouhodobé snaze znemožnit Palestincům dosažení jejich práv. A zatímco okupovaný Západní břeh sevřel Izrael segregační zdí čtyřikrát větší než byla ta berlínská, uvalil obyvatelé přeplněné Gazy do největšího vězení pod širým nebem.

Česká reprezentace v kleci sionismu

Miku Peleda si na jeho pražských přednáškách v roce 2014 ani v roce 2015 žádný český politický představitel vyslechnout nepřišel. Domluvenou schůzku s předsedou PSP ČR Jan Hamáček nakonec v den jejího konání odřekl, měl něco jiného, a poslal za sebe náhradu. Vláda Bohuslava Sobotky nadále upevňuje nadstandardní vztahy s Izraelem a na výzvy k upuštění nadbytečných společných jednání obou vlád buď nereaguje vůbec, nebo odpovídá zprostředkovaně a vyhýbavě.

Bohuslav Sobotka místo toho raději sází stromky pro Židovský národní fond a čeští zákonodárci hystericky reagují byť jen na ojedinělou snahu EU či mezinárodní komunity donutit Izrael k respektu k mezinárodnímu právu. V očích našich představitelů jde o nepřípustný tlak jistě spojený s antisemitismem.

Český politický harcovník je tvor zvláštního druhu a nenechá se přece vodit za nos. Při akcích proti okupaci, rasismu a za občanská a lidská práva na něj nenarazíte. Zato je ho plný foyer s chlebíčky a hosteskami kdejaké sionistické hasbary a plné kostelní lavice kdejaké obskurní oslavy okupace. I když naši politici vskutku nejsou lidskoprávními advokáty a Bohuslav Sobotka není Jeremy Corbyn, v měnící se EU, kde jedna země za druhou přijímá usnesení na podporu palestinské státnosti, vede český furianský přístup pouze do izolace.

A toho bychom se měli alespoň jako občané vyvarovat. Ať již s naší reprezentací či bez ní.

    Diskuse
    Natolik jednostranně antiizraelsky zaměřené články bylo naposled možno číst opravdu až jenom v Rudém právu minulého režimu, který samozřejmě servilně papouškoval všechny antiizraelské výpady a výlevy Sovětského svazu.

    Nemá cenu vyvracet autorovy pseudoargumenty jeden po druhém; je zcela evidentní, že on naprosto nic nechce vědět, že v době Šestidenní války bylo "zahnání Židů do moře" stále ještě platným heslem prakticky všech jeho arabských sousedů. A naprosto nic nechce vědět o tom, že útok Izraele byl s k u t e č n ě preventivní: že on tím totiž musel předejít situaci, kdy by egyptskou námořní blokádou zůstal odříznut od životně důležitých zdrojů. Ano, jak sám autor uvádí, Násir chtěl "vítězství bez války"; on by se spokojil prostě s tím, Izrael vyhladovět.
    June 13, 2017 v 17.33
    Zástupci ISM skutečně píší nezřídka jednostranně, v DR však tiskneme ty jejich texty, kde to je podle nás obhajitelné -- pokud se věnují konkrétním případům bezpráví, manipulace nebo právě mýtům, a pokud projdou kontrolní redakcí. To byl případ všech tří, které jsme dosud vydali: textu o Českém lese, textu o posunech v překladu dokumentu v ČT a také textu tohoto.

    Šestidenní válka je dosud předmětem historického bádání. Kdo se chce spokojit s jejím vysvětlením pomocí citací z propagandistických výroků tehdejších arabských vládců, nechť. Měl by se ale seznámit také s tím, jak tehdy mluvili představitelé izraelské generality o Arabech.

    Blokáda Tiranské úžiny je ovšem naštěstí už událost, která je dnes zmapována z obou stran podrobně, a tak lze například tvrzení, že Egypt chtěl Izrael vyhladovět, snadno vyvrátit. Blokáda se týkala pouze strategického materiálu, tedy zejména ropy dovážené tehdy z Íránu, nikoliv potravin. A o tom, že šlo o akt především demonstrační, vypovídá skutečnost, že Egypt nabídl Izraeli kompromisní propouštění lodí, které při vplutí do úžiny vyvěsí neutrální vlajku, tedy znovuzavedení modelu, který fungoval celou první polovinu 50. let -- což izraelská reprezentace odmítla.

    Vykládat si to může opět každý, jak chce, takováto jsou ale fakta.

    O tom, zda by byla válka mezi Egyptem a Izraelem rozpoutána dříve či později stejně, a jaké motivace vedly Izrael k jejímu spuštění právě v daný okamžik, se vede dosud debata. Té je autorův komentář součástí.

    Další texty, které k tématu izraelsko-palestinského soužití vydáváme (viz související), jsou kritické především k Izraeli proto, že je v oblasti hegemon a jeho současná politika kritiku jednoduše zasluhuje. Palestinská reprezentace má dnes jen mizivou moc, všimněte si ale, že jí v žádném redakčním textu nehájíme.
    ZJ
    June 14, 2017 v 6.38
    zdroje a objektivita
    V článku jsou citováni výhradně tehdejší izraelští generálové a izraelští nejvyšší politici, kteří byli s šestidenní válkou přímo spojeni. Lze jim vyčítat mnohé, těžko však to, že i oni vyvrací mýty s válkou spojené. Pokud už byli utajenými korespondenty Rudého práva, se mi zjistit nepodařilo. Ani to, jestli chtěli tajně zničit Izrael. I když mnozí z nich byli pro svou zemi nebezpečnější než leckterý neschopný arabský autokrat a sám generál Peled kritizoval pokračující okupaci, která ničí Izrael a duši jeho obyvatel. O bezpečnostním riziku, jež pro Izrael představuje jeho vlastní politika, vypovídá ostatně skvěle film Gatekeepers se svědectvím několika ředitelů Shin Bet.

    Kromě izraelských zdrojů (dostupný tisk, stránky institucí a ministerstev, články a memoáry pamětníků) vycházím z prací izraelských revizionistických historiků, od Illana Pappého přes Aviho Šlaima až po Bennyho Morise, který sice vykazuje znalost široké pramenné základny, ale jehož závěry odmítám. Z palestinských historiků jmenujme alespoň Nura Masalhu či Walida Khalidiho. K pramenům je třeba odkázat na zprávy OCHA (kancelář pro koordinaci humanitárních záležitostí OSN), s kterými pracují i přehledné stránky visualizingpalestine.org. Přínosný je Journal of Palestine Studies, stránky izraelského Zochrotu, B´Tselem, izraelsko-palestinského Adalahu, Mondoweiss, Electronic Intifada, Maan News, BDS, články Gideona Levyho na Haaretzu, který pokrývá okupaci již 30 let atd.

    K těmto zdrojům ještě redaktoři Ruďasu přístup neměli a troufám si tvrdit, že práce s nimi není běžná ani pro dnešního novináře českého žurnalistického provozu. O to více by jim u nás mělo být nasloucháno. Nejen postavení Izraele v regionu je dnes hegemonní, ale i proizraelský pohled na něj, včetně různých mýtů, které se článek pokouší vyvrátit. Nemyslím si rovněž, že zahrnout tyto mýty do vyprávění či „vyvažovat“ narativem okupanta znamená více objektivity.
    Izrael je v otázce Palestiny všudypřítomným agresorem a hlavním důvodem desetiletí konfliktů. Případ uzavřen. Tečka.
    Docela by mě zajímalo, proč Izraelci vedli dlouhé a složité mírové rozhovory a usilovali o dvojstátní řešení, když vlastně už v roce 1948 vedli agresivní útočnou válku, jejiž cílem bylo obsadit celou Palestinu.
    (Jen na to tehdy neměli dost sil, jak se píše v článku)
    Inu, asi klamali tělem.
    Čekal jsem, že se toho "vyhladovění" někdo chytne. ;-) To bylo ovšem z mé strany míněno ve všeobecném smyslu.
    Ještě k těm údajným originálním citátům výroků izraelských činitelů: už na první pohled je zcela jasně znát, že tyto výroky jsou vybírané naprosto selektivně, a že jsou cíleně vytrhávány z kontextu.

    Například ten výrok izraelského představitele, že "nečekali jsme genocidu". Zřejmě se má jednat o to, že se Izraelité i v případě vítězství arabských nepřátel neobávali genocidy svého národa.

    To ovšem záleží na tom, co považujeme za genocidu. Samozřejmě je docela dobře možné že i izraelští představitelé nepočítali s tím, že v případě porážky Izraele bude vítěznými Araby k o m p l e t n ě v y v r a ž d ě n veškerý izraelský lid.

    Nicméně na straně druhé - jak jsem už zmínil - v té době stále platila vůdčí doktrína všech arabských sousedů o "zahnání Židů do moře".

    To jest: v případě vítězství Arabů by Izrael jako stát byl zničen, je vysoce pravděpodobné že - díky hluboce zakořeněné nenávisti Arabů k Židům - by v rámci vojenských akcí došlo přinejmenším k lokálním masakrům civilního židovského obyvatelstva (podobně jako se dělo v balkánské válce, se stejně intenzivní vzájemnou nenávistí); a v každém případě všichni Židé kteří se v zemi usídlili přinejmenším po roce 1945 by byli ze země vyhnáni.

    A teď: nese něco takového znaky národní genocidy, či nikoli?

    Jenom pro srovnání si uveďme: ani Čechům za Hitlera nehrozilo (povětšině) čistě fyzické vyvraždění. Oni měli být "pouze" vystěhováni někam na východ, aby tam sloužili svým árijským mocipánům.
    June 15, 2017 v 23.2
    Nu, autor tam má odkazy na zdoje, každý tak může posoudit do jaké míry jde o vytržené výroky a do jaké ne. Celý výrok, na který poukazuje pan Poláček, konkrétně zněl:

    „We were not threatened with genocide on the eve of the Six-Day War and we had never thought of such a possibility. It is true that such a possibility had been envisaged during the 1948 war of independence, but this posssibility revealed itseld even then as unworthy of serious consideration“.

    A kontext významu slova genocida v něm je:

    On July 2 Bar-Lev explained his views to the Cabinet. He repeated that the situaciton in 1967, although „extremly grave,“ did not forebode „the destruction of Israel-if those words meant the physical annihilation of a milion Jews and/or the effective conquest of the territory of the State of Israel“. Bar-Levy stated flatly: „Such a danger did not exist.“ He added, however, that had Israel acted differently, its victory would have involved heavier sacriffices.

    Každý nechť posoudí, zda je v textu užit manipulativně.
    ZJ
    June 16, 2017 v 1.44
    dvoustátní řešení, mírové rozhovory
    Dvoustátní řešení nebylo a není u Izraele bráno vážně a jak říká Gideon Levy z Haaretzu, Izrael dnes o něm mluví proto, jelikož ví, že je dvoustátní řešení mrtvé a hrozí mu řešení jednostátní.

    Stejně tak je to s proklamovanou izraelskou nabídkou „území za mír“. Bezprostředně po šestidenní válce byly na stole dva návrhy na správu okupovaných území, generála Dajana a místopředsedy vlády Allona. Oba se lišily jen mírou anexe Západního břehu a šíři výstavby nelegálních osad, které by zničily jakékoliv naděje na palestinskou státnost. Žádný z nich nepřipouštěl stažení z okupovaných území, tak jak to Izraeli uložila rezoluce RB OSN č. 242 z r. 1967, kterou však Izrael ignoruje doposud.

    K dokreslení izraelských mírových snah jen tolik, že už v r. 1971 nabízel Egypt uzavření míru přesně v intencích „území za mír“, který ale Izrael odmítl.

    To, že válka v roce 1948 nezačala až napadením Izraele, ale už vyháněním Palestinců sionistickými oddíly přinejmenším v rámci akce Dalet ještě před vyhlášením státu, je dnes již poměrně známou a málo rozporovanou skutečností.
    ZJ
    June 16, 2017 v 1.56
    vyhladovění
    Spíše by se slušelo říci místo vyhladovění přidušení, jelikož si Izrael tehdy stěžoval v OSN, že dýchá jen jednou plící. Ale jak už zde napsal Petr Jedlička, ani blokáda Tiranské úžiny nebyla úplná a bezpodmínečná, navíc byla krátkodobá a tak nemohla být aktem války, jak by si Izrael přál vidět.

    Násir byl do své role tlačen i vlastními lidmi a ostatními arabskými vůdci, a to hlavně po izraelském napadení vesnice Samu na Západním břehu z listopadu roku 1966, kde Izrael zbořil až 120 domů.

    Mluvit o „hluboce zakořeněné nenávisti Arabů k Židům“ je nesmyslné již s ohledem na dlouhodobé bezproblémové soužití obou v arabském světě, Maghrebu, ale i na hispánském poloostrově. Jistěže s vyháněním Palestinců při vzniku Izraele se mnohé změnilo a někdy jsou jen nekriticky zaměňováni židé se sionisty. Tomuto stereotypu, jenž ve spojení „židovský stát“ využívá hlavně Izrael, však čelí i nemalé procento židů vystupujících aktivně proti izraelské okupaci.

    Tvrzení, že v „té době stále platila vůdčí doktrína všech arabských sousedů o "zahnání Židů do moře"“ se ukazuje jen jako další mýtus šířený Izraelem k vystrašení vlastních občanů a zalarmování okolního světa. Dobře to ostatně vyjadřují i výroky Bar Levyho, na které se zde narazilo, když tento varuje, že „the Arab states intended to destroy Israel and believed in their power to do so“, ale zároveň přiznává, že „such a danger did not exist (physical annihilation of a milion Jews)“.

    Mýtus „zahnání Židů do moře“ se odvolává povětšinou na chartu Hamásu, která byla několikrát vyvrácena, naposledy tento rok samotným Hamásem, jenž zopakoval ochotu uznat Palestinu v hranicích z roku 1967 a znovu oddělil židovství od sionismu.

    A ke genocidě. Pokud bereme její vymezení podle Raphaela Lemkina či podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinů genocidy, tak jak ji formulovala OSN v roce 1948, blíží se jejímu naplnění izraelské útoky na Gazu. Ostatně závěry Russelova tribunálu přednesené na půdě EU mluví v případě posledního většího izraelského útoku na Gazu z r. 2014 jako o podněcování ke genocidě. Též v Izraeli se pracuje v souvislosti s okupační politikou vůči Palestincům s obsahovým významem slova genocida, i když se přímo tento pojem nepoužívá. Izraelský sociolog Baruch Kimmerling razil pro izraelský okupační přístup vůči Palestincům slovo „politicida“, něco jako politická genocida.

    + Další komentáře