Trans téma se v poslední době setkává s bezprecedentním mediálním zájmem, ne vždy je však uchopováno adekvátně a citlivě. Při referování o trans lidech je totiž důležité zohledňovat nejen to, že tato skupina čelí ve společnosti výrazné stigmatizaci, ale také to, že téma tranzice, trans zkušenosti a adekvátní péče o trans lidi je z podstaty vysoce komplexní.

Některá média mívají sklon naplňovat polarizační potenciál tématu a předkládat názory, které jsou jednostranné nebo nepodložené odborným poznáním. Tím ovšem jen podporují stereotypy. Namísto toho, aby posilovala tolik potřebný respekt k odlišnostem v prožívání genderové identity. Takto problematickou roli nedávno sehrála internetová DVTV, když nedávno zveřejnila rozhovor s Danielem Blackem o jeho detranzici.

Takzvaná detranzice, tedy situace, kdy se osoba po tranzici vrátí ke svému původnímu genderu, je nepochybně jedním z mediálně vděčných témat. Jelikož působí jako určitý prototyp trans zkušenosti, je často vodou na mlýn otevřeně transnegativnímu uvažování. Transnegativita (nebo transfobie) je totiž postavena na základní myšlence, že být trans člověk je v základu nenormální, patologické, že jde o mentální problém související s narušenou osobností.

V narativech lidí, kteří detranzici podstoupili, se často objevují motivy nedostatečného přijetí vlastního těla, o zmatení v mužsko-ženské identitě, o sexuálních traumatech a podobně. Tyto zdánlivé psychologické příčiny pak nezřídka bývají zobecňovány na všechny trans lidi. Vývodem pak bývá, že trans identita „se dá léčit“ nebo „jde jen o fázi“.

Trans lidi netvoří jednolitou skupinu

Jako lidé máme tendenci pro jakoukoliv odlišnost hledat vysvětlení, přicházet na její příčiny. V oblasti psychologických jevů, jako je tranzice, se však ukazují dva problémy. Jednak sám problém s jasnou klasifikací těchto fenoménů (což je patrné např. na kategorizaci psychických poruch, kde jsou hranice značně arbitrární a často historicky podmíněné), a jednak problém s tím, že psychologické fenomény mívají „multifaktoriální“ poklad — jsou podmíněny mnoha proměnnými, přičemž je nesnadné oddělit jednu od druhé.

Genderová identita v tomto ohledu není výjimkou: můžeme mluvit o genderovém spektru nebo poli, založeném na tom, že jednotliví lidé prožívají své identity odlišnými způsoby, přičemž tyto odlišnosti jsou spoluvytvářeny biologickými, psychologickými a sociálními faktory. Biologický faktor např. potvrzuje studie na jednovaječných dvojčatech, která prokázala, že tyto mají daleko větší pravděpodobnost být trans než dvojčata dvojvaječná.

Vliv psychologických a sociálních faktorů je pak u trans identit předpokládán, nicméně výzkumy jasné souvislosti zatím nepotvrdily. Klíčové je, že mužsko-ženské identity ve společnosti bývají určitým způsobem definovány a člověk se následně na základě vlastního prožívání a reflexe sebe sama vzhledem k těmto definicím nějakým způsobem vymezuje nebo identifikuje, což je proces prožívaný jak cis, tak trans lidmi.

Přítomnost nepříznivých podmínek, jako je zneužívání a týrání v dětství, proto nelze brát jako důkaz toho, že trans identita je způsobená traumatem. Víme, že trans osoby s větší pravděpodobností bývají na autistickém spektru, přičemž autisté jsou častěji vystaveni právě týrání a zanedbávání. Stejně tak genderově nonkonformní projevy dítěte mohou vést rodiče k distancovanosti, pohrdání či posmívání.

Co však v rámci výzkumných šetření vystupuje zcela jasně, je fakt, že naprostá většina trans lidí je s podstoupením tranzice spokojená a jen velmi malý zlomek osob později zjišťuje, že vlastně „nejsou trans“. Ukazuje to na významnou schopnost „většinového trans člověka“ zacházet se svým životem „ve svůj prospěch“ a rozhodovat o své sebeprezentaci. Faktem ale je, že na diagnostiku trans identity žádnou kvalitní metodu nemáme. Neumíme spolehlivě odlišit ty, kteří jsou trans, od těch, kteří ne, a podle toho kvalifikovaně rozhodnout o dalším osudu daného člověka - podstatným znakem naopak je, že se člověk jako trans jednoduše cítí.

Rozhodně přitom nejde o náhodnou identifikaci stylem „dneska budu třeba holka“, ale o niterné prožívání, které má konzistenci v čase. Samotné genderově nestereotypní projevy (např. hra s autíčky v dětství, zájem o make up) nejsou dostatečnou podmínkou pro rozhodování, zda někdo je, nebo není trans. Zdá se, že ani komise složená ze 100 lidí by situaci správně neposoudila ve 100 % případů. Každá metoda, kterou vymyslíme, zkrátka měří s určitou chybovostí — někdo sítem projde navíc, jiný, který by projít měl, neprojde.

Více opatrnosti prosím

Co se týče samotné tranzice z jednoho genderu do jiného, ta bývá někdy podávána jako dramatický proces složený především z aplikace hormonů a sledu chirurgických zákroků. Tranzice však ve skutečnosti spočívá v něčem jiném. Většina trans lidí, kteří se dostávají do odborné péče, má za sebou dlouhou dobu přemýšlení nad sebou a nepřicházejí si spíše pro další sebeanalýzu. To, po čem zpravidla touží, je být vnímán jako příslušník určitého genderu a sladit své prožívání se svou sebeprezentací.

Samotné medicínské zákroky mají roli spíše podpůrnou, i když nepochybně důležitou. Často se bohužel stává, že blízcí změnu neakceptují, k čemuž často přispívají výroky z médií, které akcentují např. odbornou komunitou nepodporovaný narativ sociální nákazy. To si na psychice velké části trans lidí vybírá krutou daň.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že akceptování sebeidentifikace trans lidí jejich blízkými je klíčová, a to včetně užívání jimi preferovaného jmenného rodu. Všichni si přejeme být blízkými akceptováni, přičemž trans lidé to mají o hodně těžší, pokud k nim jejich okolí přistupuje se skepsí, nebo dokonce transfobií. Můžeme se o jejich osud jako blízcí zajímat, ptát se, na základě čeho si utvořili náhled na svou identitu, ale neměli bychom jim jejich totožnost vyvracet či zpochybňovat.

Můžeme se ptát, co vlastně za takových podmínek od odborníků a odbornic v oblasti duševního zdraví očekávat. V ideálním případě by měli sloužit jako místo, kde mají trans klienti a klientky možnost hovořit o svých zkušenostech a nuancích své identity. Měli bychom prožívání naší klientely přijmout bez souzení, poskytnout podporu a pochopení. Též můžeme (jako lidé s psychoterapeutickým/psychologickým vzděláním) poukazovat na možné problémy v oblasti duševního zdraví či psychické konflikty. Co však rozhodně nemůžeme, je autoritativně vést k nějakému určitému náhledu či vyústění.

Mnoho klientů a klientek mluví o zpochybňování své identity téměř na každém kroku. Neměli bychom jim proto zbytečně „přidávat“, nýbrž pomoct vytvořit důvěrný vztah, v jehož rámci je možné být prostě otevřený. V opačném případě bychom vykonávali „konverzní terapii“, která dle výzkumů výrazně psychicky škodí. Nikdo z nás nežije svůj život plně autenticky za všech okolností a nemá „všechno vyřešeno“ — neměli bychom tyto nároky klást ani na trans lidi.

Se svobodou a možností volby přichází zodpovědnost za vlastní jednání a od nikoho, ani od trans člověka nemůžeme očekávat, že jeho volba bude vždy dokonale informovaná. To, co můžeme dělat, je trans lidi v sebenáhledu podporovat, abychom jim pomohli učinit rozhodnutí co nejinformovanější.

Doporučuji tedy, aby se média napříště snažila podávat o trans problematice komplexní obrázek založený na dostupném poznání. To znamená např. nevytvářet dojem, že lidé, kteří prošli „detranzicí“, jsou prototypem trans zkušenosti. A doporučuji proto také, aby poskytovala adekvátní dostatek prostoru trans lidem, kteří jsou s tranzicí spokojeni. Mediální klima totiž velmi silně ovlivňuje duševní zdraví queer osob, a je proto důležité, aby média genderovou a sexuální rozmanitost lidí prezentovala v pozitivním nebo aspoň neutrálním světle.

Tomu, aby část lidí podstupovala „detranzici“, se vyhnout nelze. Z výzkumů a zkušenosti odborníků nicméně vychází, že tranzice má pro většinu trans lidí v oblasti duševního zdraví významné benefity. Z práce s trans lidmi je zřejmé, jak mediální klima (a výstupy autorit v médiích) ovlivňují postoj okolí. Vyzývám tedy v informování o tomto tématu především k opatrnosti.