Seriál z produkce HBO vychází z izraelské, respektive americké variace. Nicméně třetí řada, která jej vrací na obrazovky po pěti letech, je původní česká. Je zachován model několika (čtyř) příběhů, tedy dějových linek sledujících jednotlivé „pacienty/ky“ (názvosloví v seriálu není nejpřesnější a někdy je doslova svébytné — v tomto konkrétním případě by bylo vhodnější mluvit o klientech a klientkách, protože se pohybujeme mimo zdravotnický kontext, a takové terminologie se budu držet i já).

Každý týden jsou odvysílány čtyři epizody, z nichž každá je vyhrazena jedné z dějových linek, jednomu z případů, s nimiž se terapeut Marek Pošta v dané dny pravidelně setkává (zpěvačka Lucia se svými bloky, ženatý steward Šimon řešící svou genderovou identitu, manžel Jarda trpící po nehodě výpadky paměti a matka Hedvika s dcerou Zuzanou, které jsou v napjatém vztahu a zažily stalking). Místy pak prolíná osobní dějová linka samého terapeuta, jeho vztahů a rodiny.

Seriál tvoří určitá směs edukace a dramatizace, věrohodnost se tedy mísí s fikcí. Dokonce si dělá nároky na terapeutické působení sám o sobě: „Není proto vůbec přehnaným tvrzením, že seriál může mít terapeutický efekt nejen na publikum, ale na celou společnost.“ (HBO) Bez kritického přístupu ale hrozí šíření poměrně nevěrohodného obrazu psychoterapie. Vedle edukace a dramatického zážitku tak dílo nabízí výživný materiál pro kritickou analýzu výše zmíněných témat. Bez nadsázky je ho možné využít k ilustraci možných nežádoucích účinků psychoterapie, kterým se věnují některé odborné studie.

O pravidlech terapie se dozvídáme explicitně z toho, jak její fungování přirozeně vysvětluje svým klientkám a klientům sám terapeut na prvním setkání i v průběhu spolupráce. Také o transgender tematice se dozvídáme výslovně, možná někdy až okatě encyklopedickými poučkami v tomu vyhrazeném dílu.

A nakonec, více implicitně, se dozvídáme o mezilidských vztazích — o tom, jak je míra nedorozumění v nich nekonečná a jak je potřebná otevřená komunikace místo domněnek. Jak jsem ale zmínil výše, dramatická linka se s tímto vším místy tluče a scenáristé si nacházejí různé výmluvy, jak pravidla terapie ohnout, nebo vytvářejí bez reflexe nestandardní až neetické situace. Věřím, že někomu se uleví po zjištění, že toto v terapii není běžné a „normální“.

↗

Karel Roden jako lidsky tápající muž čelící svým nejistotám, nebo neomylný terapeut? Repro DR

Nejprve obecně k charakteru terapie Marka Pošty, který je označen za „rogeriána“ (tedy měl by mít výcvik v na člověka orientované psychoterapii založené na empatii, přijetí a opravdovosti či upřímnosti), ale ve skutečnosti si zakládá na psychodynamických (odvozených od psychoanalýzy) interpretacích a direktivitě. Na první řadu seriálu jsem se nedodíval a na třetí jsem se díval jen zlákán postavou Šimona/Eli ztvárněnou Vojtěchem Dykem. A k terapeutovi Markovi bych potřetí na konzultaci nešel.

Jako člověk je Marek Pošta, se kterým se setkáváme po několika letech, sympaticky zobrazen jako lidsky tápající, chybující, čelící svým nejistotám a existenciálním otázkám. Nicméně se stylizuje jako neomylný terapeut, který nepřiznává své lidské tápání a skrývá ho před klientelou, v osobním životě i sám před sebou. Před klientkami/klienty i sám před sebou se tváří jako ten, kdo vše ví, navíc lépe než oni. V této řadě dokonce rezignuje i na profesionální supervizi.

Chybovat je lidské?

Chybovat je lidské. Tohle klišé v praxi znamená, že terapeuti a terapeutky jsou lidské bytosti, které znají své slabé stránky a přijímají je, a tím mají možnost toto (sebe)přijetí zprostředkovat i svým klientům a klientkám, být vzorem, se kterým se lze ztotožnit, vytvořit autentický vztah se sebou a s druhým, čímž se lze inspirovat.

Terapeut Marek je taky lidsky chybující, postarší, tápající, a touhle lidskostí mi byl sympatický. Jenže on ji se svými klienty a klientkami nedokáže sdílet. Nedokáže ji sdílet ani s partnerkou — v jedné epizodě, když jí zemře pacient, jí Marek nabídne drogu — hašiš, i když možná by stačilo objetí. A nedokáže ji zřejmě sdílet ani sám se sebou. Sám by potřeboval terapii, nebo alespoň supervizi. Řeší často své potřeby a slepé skvrny, protipřenosy, nereflektovaně, na úkor klientů/klientek.

„A co podle vás naopak dobré terapeutické práci nejvíce brání? […] Nejvíc v práci brání představa terapeuta, že nesmí dělat chyby, že se nesmí mýlit a že má větší pravdu než pacient,“ říká Václav Mikota v rozhovoru v časopise Psychoterapie 3/2018.

Terapeutovi Poštovi není divné, že kvůli té jeho neustálé konfrontaci a postoji, že on ví všechno lépe, mu na konzultacích běžně „pacienti/ky“ říkají, že se tam necítí dobře, že příště nechtějí přijít, a dané setkání sami ukončují, nebo se alespoň ptají, zda už není konec.

Když Jarda sděluje své pocity, terapeut doslova zařve: „To není pravda!“ Nebo: „Já tomu odmítám věřit.“ A neustále moralizuje — kvůli Jardovým nevěrám. Je evidentní, že jde o terapeutovo osobní téma, ale že může jít o protipřenos, terapeut vůbec nereflektuje. (Bývalá manželka terapeuta mu byla nevěrná, a později se dokonce ukáže, že právě s tímto klientem.)

Odmítne s klientem dál pracovat, pokud nepřestane s nevěrami. Což by samo o sobě bylo legitimní. Je to sice delikátní věc, ale pokud se morální světy terapeuta a klienta minou, je profesionální se k tomu přihlásit a ukončit spolupráci, tedy, jak terapeut výstižně říká, odmítnou asistovat u něčeho, u čeho asistovat nechce. Problém vidím v tom, že se k tomu terapeut kvůli své slepé skvrně nepřihlásí, ale přenáší odpovědnost na klienta.

Když klient přirozeně namítá, že by to znamenalo porušení terapeutova slibu, důvěry o spolupráci, terapeut mu „vysvětlí“, že vlastně na to nemá nárok, protože svými nevěrami dává najevo, že morální závazky neuznává. A že si za to klient může sám, protože se nesnaží — tím terapeut myslí, že se klient nesnaží naplňovat terapeutova očekávání, přání a požadavky, jeho morálku.

Důvěra je klíčovým tématem. Terapeut jej vysvětluje jako jeden z principů terapie, od klientů a klientek důvěru a otevřenost vyžaduje. Nicméně sám důvěryhodný a otevřený není. A na místě je otázka, jak lze s klienty/klientkami vytvořit důvěrný blízký vztah, když před nimi vlastně skrývá tajemství a není upřímný.

Scenáristé do takových situací terapeuta dostávají tím, že mu kvůli dramatickým potřebám seriálu dávají výmluvy pro to konzultovat s blízkými jeho klientů a klientek. Přestože terapeut několikrát informuje o pravidle, že pokud je jeho klientem daný člověk, nebude konzultovat s jeho manželkou, nebo pokud jsou klientkami matka s dcerou, nebude konzultovat s dcerou samotnou (matka několikrát předčasně odejde ze setkání), nakonec si pro tuto nestandardní situaci výmluvu najde — například společná setkání manželských párů označí ne za „terapii“, ale „mediaci“, individuální setkání pak vysvětlí tak, že to není „terapeutický rozhovor“.

Stane se mu to ve všech dějových linkách. Někdy je to za naléhavých okolností, a tak terapeut v noci přijme Zuzanu, jejíž manžel Šimon, terapeutův klient, je v nemocnici. Nastává situace, kdy lékař z nemocnice sděluje informace o Šimonově zdravotním stavu po telefonu terapeutovi namísto Šimonově manželce. Kdo je jeho klientem/klientkou, se nejvíc stírá v případě Jardy, kterého objednává jeho manželka na prvním setkání. Nicméně když chce poté znovu sama s terapeutem mluvit, bez váhání s tím Pošta souhlasí.

V posledním díle této dějové linky spolu znovu mluví oni dva — ukáže se, že manželce tentokrát zavolal sám terapeut! Manželka je tam tak na jakési návštěvě, za kterou terapeutovi ale zřejmě zaplatí honorář. Vtipné je, že ona sama v jednu chvíli „už nepozná, kdy Marek mluví vážně a kdy si z ní dělá legraci“.

Hledání pravdy

Z hlediska scénáře je to pochopitelné. Divačky a diváci by se jinak nedozvěděli, jak se věci „skutečně“ mají, tak, jak se to v praxi běžně nedozví ani terapeut/ka. Navíc se tomu vědomě vyhýbá. Nedostane se tak například do situace, kdy se dozví „kompromitující“ informace o svých klientech a klientkách, které mu oni sami neřeknou. A nemusí pak předstírat, že je neví.

Navíc terapie není hledání pravdy. Její podstatou je vztah, důvěra a respekt, který terapeut ke klientovi má a kterým učí klienta mít takový vztah sám k sobě. Přitom páry takové očekávání od terapie někdy mívají — že terapeut/ka vyslechne odděleně obě strany, převezme za ně odpovědnost a rozsoudí je.

Nejviditelnější je to v případě Jardy, jehož manželka jednou přijde na konzultaci místo něj s tím, že chce s terapeutem mluvit. A on bez váhání souhlasí. Manželka terapeutovi vysvětlí, že Jardu, který má potíže s pamětí, objednala místo dnešní terapie k zubaři a pak mu namluvila, že na to zapomněl.

Terapeut, který jindy Jardu moralizuje, jednání manželky nijak nekomentuje a vlastně se stane jejím spoluspiklencem, kdy za zády svého klienta tajně konzultuje s jeho ženou. Jardu pak nechá omlouvat se za to, že je to jeho chyba, že zapomněl na zubaře, i když terapeut ví, jak se to stalo ve skutečnosti a že je toho součástí. Po Jardovi přitom chce, aby byl k manželce upřímný…

Speciální díl je po odstěhování přítelkyně terapeuta, kdy se Pošta setká s jejich společnou kamarádkou. Člověku se uleví, že chování Marka Pošty vnímají i jiní (jen ne on sám). Pošta chce zprostředkovat pocity přítelkyně, která od něj odešla, ale když mu je kamarádka zprostředkovává, jeho reakcí je obvyklé, že to není pravda. Na konci se zdá, že uzná, že by odbornou pomoc (terapii nebo supervizi) vyhledal, a na rozloučenou kamarádku dokonce obejme… V dalším dílu s přítelkyní je ale znát, že je stejně umanutý jako předtím a do kamarádky promítá své vlastní chování — prý přesvědčuje o svých pravdách a musí mít pravdu. Přítelkyně se nakonec rozhodne vztah ukončit.

Druhý díl textu následuje ve vydání z 24. března 2019.